Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, jelikož se nezadržitelně blíží zimní období a s tím spojená péče o zvěř v podobě přikrmování, rozhodl jsem se aktuálně zařadit několik příspěvků věnující se hlouběji této problematice.
O výživě srnčí zvěře bylo v mysliveckých časopisech napsáno nesčetné množství článků, bylo jí věnováno mnoho vědeckých prací a výživa patří ke stěžejním a stále diskutovaným tématům myslivecké praxe. Navzdory všem těmto skutečnostem se v oblasti výživy velice často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají. Výživa srnčí zvěře je přitom jedním z klíčových faktorů k dosažení dobré kondice a konstituce, dobrého zdravotního stavu a v neposlední řadě k dosažení vyšší chovné a trofejové kvality.
Proč jsem si zvolil právě oblast výživy? Prostřednictvím elektronické korespondence mně totiž velice často přicházejí dotazy ve smyslu, kdy začít s přikrmováním, čím krmit a kdy skončit. Tyto otázky reflektují skutečnost, že mnohé myslivce problematika výživy srnčí zvěře zajímá a snaží se v ní získat co nejvíce informací a nových poznatků.
Velice často mě také přicházejí dotazy ve smyslu, zda je nutné či správné srnčí zvěř přikrmovat, když je produktem svého prostředí, nebo zda je nutné vůbec přikrmovat, zejména když je mírná zima s absencí sněhové pokrývky apod. Zaslechl jsem i názory že „přežraná“ srnčí zvěř se málo pohybuje a že překrmené srny mají velké problémy s kladením srnčat apod. Na tyto, a ostatní dotazy, se pokusím v seriálu příspěvků o výživě odpovědět. 
Pro pochopení všech souvislostí spojených s výživou a přikrmováním srnčí zvěře, musím hned na úvod konstatovat fakt, že naše krajina a životní prostředí se v průběhu evoluce znatelně změnily. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství, což nutí zvěř přizpůsobovat se stále novým podmínkám. Velkoplošné zemědělské hospodaření v zájmu vyšších výnosů vytvořilo z kdysi bohaté a úživné krajiny území poskytující kryt a potravu srnčí zvěři velice omezeně a chudobně. Rychlý proces sklizně obilnin, pícnin a okopanin z velkých ploch s následnou orbou a kultivací pozemků představuje pro srnčí zvěř drastickou změnu v nabídce přirozené potravy. Z těchto důvodů je srnčí zvěř v naší kulturní krajině odkázána na pomoc člověka.
Na tomto místě bych chtěl konstatovat, že drtivá většina, podle mého subjektivního odhadu až 70 % myslivců vůbec nezná správné principy přikrmování a svojí neznalostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají. Ano, to je tvrdá realita naší myslivecké praxe v oblasti péče o srnčí zvěř!
Myslivci, kteří to v oblasti péče o zvěř myslí dobře, a chtějí zvyšovat chovnou a trofejovou kvalitu, stále naráží na odpor a nevůli ostatních kolegů a velice těžce prorážejí lety tradované a generalizované mýty a dogmata v oblasti výživy, která se po desetiletí předávala z generace na generaci.
Zažité a zakořeněné způsoby přikrmování je nutno v dnešní kulturní a civilizované době považovat za anachronismus. Četnými diskusemi s mysliveckou veřejností nabývám dojmu, že někteří myslivci resp. některá myslivecká sdružení začínají přikrmovat až když napadne v honitbě první sníh, pokud sníh nenapadne, tak nepřikrmují vůbec, pokud přikrmují, tak pouze do konce prosince, následně předkládají objemnou píci v podobě nekvalitního a nutričně nevyhovujícího lučního sena apod.
Tyto všechny výše uvedené skutečnosti naprosto kolidují se správnými principy a způsoby přikrmování srnčí zvěře. Vůbec nechápu, jak může někdo přestat předkládat energeticky a nutričně významné jadrné krmivo v produkčně nejvýznamnější době, tedy době, kdy srncům začínají vyrůstat parůžky, a biologickým matkám se v těle začínají vyvíjet plody. To je podle mého názoru největší zakořeněná hloupost myslivecké praxe a také hazard se zdravím srnčí zvěře.
A v tomto období předkládat objemnou píci v podobě sena? Vždyť každý rozumný a problematiku chápající myslivec ví, že srnčí zvěř jakožto „ortodoxní“ okusovač, který k životu potřebuje pestrou paletu různých travin, bylin a výhonků, „raději uhyne“, než aby seno, většinou nevalné kvality, brala a ještě si s ním vykryla všechny nutriční a fyziologické potřeby. Objemové píci, resp. její kvalitě, však bude v tomto seriálu cíleně věnován samostatný článek. V něm obrazově doložím, jak je u některých myslivců chápána kvalita sena a co jsou někteří myslivci či myslivecká sdružení schopni srnčí zvěři v době největší nouze předložit!
Nejdříve je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř je přežvýkavec se složitým zažívacím systémem.  Jakákoliv změna v krmném režimu se může negativně promítnout na celkovém zdravotním stavu zvěře a zejména pak představuje velké nebezpečí v podobě acidóz.
Nutno konstatovat, že i přes veškeré znalosti v oblasti výživy se dopouštíme stále mnohých krmivářských chyb a přehmatů, které u srnčí zvěře nezřídka vedou úhynu či degradaci produkčních schopností, ztrátě kondice a v neposlední řadě oslabení celého imunitního systému.
 
Správné principy výživy srnčí zvěře
Na poli výživy je velice uznávaným odborníkem prof. Ing. Jiří Zelenka, CSc. z Ústavu výživy zvířat a pícninářství Mendelovy univerzity v Brně. V rámci přednáškové činnosti jsem měl možnost se s ním osobně seznámit a také se zúčastnit jeho vysoce erudovaných a poutavých přednášek zaměřených na výživu spárkaté zvěře. Proto mi dovolte jeho poznatky a závěry v oblasti výživy parafrázovat.
Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním spárkaté zvěře spojených, je nutno vědět, že srnčí zvěř, stejně tak jako každý přežvýkavec, se neživí přímo tím, co žere, ale tím, co z přijatých krmiv vytvoří mikroorganismy, žijící v jeho bachoru. Zplodinami jejich metabolismu jsou oxid uhličitý, metan a těkavé mastné kyseliny. Vytvořené plyny jsou vylučovány, kyseliny vstřebávány většinou přes stěnu bachoru a v organismu dále metabolizovány.
Také mikrobiální biomasa je využívána jako zdroj energie, bílkovin a dalších živin. Potřebná dávka energie je obvykle ze 70% zajišťována těkavými mastnými kyselinami, bakteriálního původu a 20 % energie přežvýkavec získává z mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Z 90 % tedy zvíře závisí na mikroorganismech a 10 % energie pochází ze živin, které unikly fermentaci. Nejsou-li zajištěny vhodné podmínky pro mikroorganismy, může mít zvíře k dispozici v neomezeném množství ta nejkvalitnější krmiva a přitom hladovět.
V bachoru jsou dokonalé podmínky pro kontinuální fermentaci. Komponenty krmné dávky jsou pohyby bachoru míchány a jejich hrubší části jsou přežvykováním rozmělňovány. Fermentační substrát je obohacován slinami i živinami vylučovanými z krve do bachoru přímo přes jeho stěnu. Stálé doplňování potravy a nepřetržité odstraňování fermentačních produktů i nestrávených zbytků krmiv, zachovává relativně konstantní podmínky pro rozvoj velmi silné mikrobiální populace.
V jednom mililitru bachorové tekutiny je několik miliard bakterií, až milion prvoků, velké množství mikroskopických hub a bakteriofágů. Rozhodující úloha však náleží bakteriím. Dovedou štěpit celulózu a rozkládají bílkoviny obsažené v krmivech. Z jednodušších dusíkatých sloučenin vytvářejí vlastní bílkoviny, syntetizují řadu vitamínů a zneškodňují některé antinutriční látky.
Bakterií jsou stovky pozoruhodně rozmanitých druhů.
V bachoru jsou mikroorganismy vysoce specializované, ucházející se o několik málo krmiv, a jiné, široce přizpůsobivé, schopné využívat různé druhy krmiv. Mikroorganismy, které se na určitém substrátu nejrychleji množí, potlačují jiné potenciální cesty fermentace. Druhy, kterým složení krmné dávky vyhovuje, v bachoru převládají a bakterií, které nemají příliš vhodné podmínky, je v mikrobiálním ekosystému naopak málo.
Je nutné si uvědomit, že při změně krmiva (krmné dávky) bereme příznivé podmínky některým z těch druhů bakterií, které se podílely rozhodující měrou na výživě jedince. Jejich rozmnožování se zpomalí, zastoupení v mikrobiální populaci rychle klesá, nevytvářejí tolik kyselin jako dříve. Jiné druhy však dostávají příhodný fermentační substrát a jejich zastoupení narůstá.
V období potřebném pro plné přizpůsobení mikroflóry ke změněným podmínkám pro vytvoření nové rovnováhy v bachoru přežvýkavec sice přijímá dostatek krmiv, z jejich živin však nemá plný užitek, popřípadě i hladoví, neboť mikroorganismy nevyužívají živiny krmiva k produkci mastných kyselin v žádoucí míře. Na nová krmiva je proto třeba zvěř pozvolna navykat a s návykem začít vždy s předstihem. Krmiva, na která je srnčí zvěř zvyklá, bychom proto měli používat bez jakékoliv změny od časného podzimu až do jara. Jak je z výše uvedeného patrné, mikroorganismům takový systém krmení naprosto vyhovuje!
Při překrmení jadrnými krmivy, bez pozvolného návyku, velmi často dochází k laktacidóze bachoru. Nedostatečně přizpůsobená bachorová mikroflóra nestačí krmiva zpracovat, a proto začnou intenzivně působit bakterie mléčného kvašení, které se do předžaludku dostaly s krmivem. Kyselina mléčná není těkavou mastnou kyselinou, v bachoru se nevstřebává a zakonzervuje jeho obsah. Bachor přestane plnit svoji funkci a laktacidóza bachoru se začne naplno rozvíjet, což nezřídka vede k úhynu postiženého jedince. Přecházíme-li tedy na jadrnější typ krmení, musíme dávky krmné směsi zvyšovat pozvolna v navykacím období 2 – 3 týdnů.
Srnčí zvěř je poměrně náročná na koncentraci živin v krmné dávce. Podstatnou podmínkou přečkání zhoršených klimatických podmínek je stálá krmná dávka. Podávat však jadrné krmivo ve větších dávkách bez fyziologického navykání jednou za tři dny nebo dokonce jednou za týden, jak se v praxi často stává, je skutečně hazardem, který se vzhledem k nebezpečí vzniku laktacidózy bachoru nemusí vyplatit! Jak je z výše uvedeného patrné, bachor srnčí zvěře je nutné nejprve na jadrné krmivo přizpůsobit, a to menšími dávkami v delším navykacím období. Jakmile je zažívací trakt přizpůsoben, mělo by se jádrem krmit neomezeně, formou ad libitum, a to až do jarních měsíců.
Tento způsob krmení je možné praktikovat pouze v samospádových, konstrukčně kvalitních krmných zařízení odolných proti dešti či potenciálním sněhovým kalamitám. Velikost samospádového krmného zařízení by měla být úměrná koncentraci zvěře v konkrétní lokalitě. V místě, kde se koncentruje větší množství srnčí zvěře, je nutné instalovat větší krmná zařízení, v místě kde se koncentruje menší množství zvěře naopak menší krmná zařízení. Bylo by tedy naprosto bezhlavé a neúčelné do míst, kde se zdržuje tlupa o počtu např. 25 kusů, instalovat malé krmítko o objemu 20 kg jadrného krmiva. Takové krmítko je obvykle do druhého dne zcela prázdné a další dny srnčí zvěř hladoví.
Je nutné si uvědomit, že srnčí zvěř naprosto ignoruje deklarovanou, tabulkově předepsanou denní krmnou dávku, která u jadrného krmiva činí 0,2 kg na kus a den. V zimním období se sněhovou pokrývkou, kdy teplota vzduchu padá hluboko pod bod mrazu, odebírá srnčí zvěř až kolem jednoho kilogramu jadrného krmiva denně.
 
Při formě krmení ad libitum si jedinec vezme pouze potřebnou dávku a nemá důvod se jádrem přecpávat. K nekontrolovanému přecpání dochází při nesprávně koncipovaném krmení nárazovou formou, kdy do krmítka přineseme malé množství jádra. Tlupa srnčí zvěře ve snaze urvat co se dá, se jádrem doslova přecpe, as to se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav.
Mám experimentálně zjištěno, že srnčí zvěř při správně koncipovaném způsobu přikrmování (formou ad libitum), při kterém má neomezený přístup ke krmítku, vezme v jedné pastevní periodě kolem 0,05 až 0,1 kg jadrného krmiva. Během 24 hodin se ke krmítku několikrát vrátí a odebere vždy stejné množství. Nemá tedy žádný důvod a tendenci se jádrem přecpat.
Krmná dávka v případě deseti pastevních period činí 0,5 až 1 kg na kus a den. V období silných mrazů a vysoké sněhové pokrývky, kdy srnčí zvěř nemá přístup k přirozenému zdroji potravy, se může odběr jádra zvýšit až na 1 až 1,5 kg na kus a den.
Při nárazovém způsobu krmení, kdy myslivec přinese do krmítka jednou za týden malé množství krmiva (obvykle 15 kg), se jedinec nekontrolovatelně přecpe a zkonzumuje v jedné pastevní periodě až 0,7 kg. A to samozřejmě se všemi negativními důsledky pro jeho zdravotní stav. Takový způsob krmení je naprosto nevyhovující a nezřídka končí úhynem postiženého jedince. Kvůli nárazově předkládanému krmivu se u srnčí zvěře nemůže stabilizovat mikroflóra zažívacího traktu a ten přestává plnit svou funkci.
Tuto situaci bych mohl připodobnit biologické čističce odpadních vod, která pracuje na podobném principu jako trávník srnčího. V rámci preventivní údržby jsem jednoho dne naši domovní čističku vyčerpal a vyčistil (včetně namnožených bakterií) tak důkladně, že po napuštění čisté vody zcela přestala plnit svou funkci. V této situaci mi, podle rad odborníků, zbývaly pouze dvě možnosti: buďto se bakterie spontánně namnoží samy, což by trvalo i několik týdnů, nebo do čističky dodám bakterie v podobě kalu z jiné, fungující čističky. Samozřejmě jsem se pro urychlení funkčnosti čističky rozhodl pro druhou možnost.
Tím chci říci, že srnčí zvěř při dietetických poruchách a s tím spojeném odumírání mikrobiální populace tuto druhou možnost nemá! Myslím, že tento modelový příklad zcela jasně ukazuje, jak je důležité správné a stabilní přikrmování srnčí zvěře.
Srnčí zvěř je nutné jádrem přikrmovat již koncem srpna, nejpozději však v první polovině září. V té době má zažívací trakt přizpůsoben na příjem obilovin, které intenzivně přijímala v okolí sklizených lánů. Včasným přikrmováním ji proto nemůžeme nijak dieteticky ublížit. Krmit by se jádrem mělo bez omezení až do jarních měsíců, tedy do doby, kdy srnčí zvěř sama přestane navštěvovat krmeliště. Délku krmné sezony výrazně ovlivňuje charakter počasí v konkrétním roce a diametrálně odlišné charaktery našich honiteb. V podhorských a zejména horských honitbách je nutno někdy krmit až do konce dubna, či ještě déle. 
Aplikace jadrných krmiv od začátku září až do konce března či dubna je v přímém rozporu s dosud uváděnými poznatky různých autorů v oblasti výživy. Ještě v dnešní době se můžeme dočíst, že přikrmovat jadrnými krmivy by se mělo nejdéle do konce roku, a to ve snižujících se dávkách a pak by se mělo jádro plně nahradit objemnou pící v podobě sena. To osobně považuji za největší hloupost v oblasti péče o zvěř. Odebral by někdo například vrcholovému sportovci, který se připravuje na mistrovství a od kterého se očekává největší výkon či gravidním ženám v době prenatálního vývoje plodu energeticky a nutričně vydatnou výživu? Samozřejmě, že ne!
To samé je ale u srnčí zvěře v produkčně nejvýznamnější době, tedy době vývoje parůžků u srnců a vývoje plodů u biologických matek.
Ze získaných poznatků je zřejmé, že v případě vyrovnanosti a neměnnosti složení druhů krmiv a jejich adlibitního množství dostupného kdykoliv, nedochází vůbec ke změnám zažívacího traktu resp. snížení kapacity plochy klků bachoru a jedinec tak nepřechází na úsporný zimní režim. 
 
KVALITNÍ VYVÁŽENÁ VÝŽIVA A TVORBA SRNČÍCH PARŮŽKŮ
Kvalitní výživa před obdobím růstu parůžků i během jejich vývoje významně ovlivňuje hmotnost a celkovou kvalitu trofeje. Zvěř musí mít již po žních dostatek vhodné potravy, přičemž je nutné, aby k ní měla neustále volný přístup a mohla si již na podzim vytvořit dostatečné tukové podkožní a útrobní zásoby jako energetické rezervy pro zimní měsíce. Posklizňové období je pro tvorbu tukových rezerv nejvýznamnější. Srnčí zvěř může mít podle výsledků výzkumu tukové rezervy v objemu až 2 kg, s nimiž vystačí ke krytí základních metabolických nároků až šest týdnů i při kruté zimě.
Dnes je již známo, že stavební a růstové látky důležité pro tvorbu parůžků, jakož i jejich kvalitu a celkový vývoj, jsou zabezpečovány převážně z potravy přijímané již před obdobím jejich růstu. Tento argument by měl být pro chovatelskou praxi zásadní a rozhodující. Mají-li se parůžky srnců, jakožto útvar vznikající z přebytku látkové výměny, dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin sloužících k jejich přeměně. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor zajištující dobré vyztužení rostoucího parůžku.
Nejdůležitějším chovatelským krokem vedoucím k úspěchu v podobě zvěře s dobrou kondicí a konstitucí je tedy zajištění včasnosti a plynulosti podzimního a zimního přikrmování. Dnes již snad neobstojí zavádějící názory některých myslivců, že do listopadu srnčí zvěř jadrné krmivo stejně nebere a že si ještě najde dostatek potravy na polích a v lesích. V té době může totiž bez naší pomoci a péče jen živořit. 
V oblasti výživy se zcela ztotožňuji s výsledky a poznatky manželů Bayernových ze štýrské honitby, kteří po několikaleté praxi v chovu srnčí zvěře dospěli k závěru, že není ani tak důležité, čím se zvěř krmí, ale kdy, kde a jak se krmí. Měli tím na mysli především začít s krmením včas, přikrmovat zvěř již na letních stávaništích a hlavně nepřetržitě.
Vliv výživy na tvorbu paroží u jelenů, resp. parůžků u srnců a celkovou hmotnost kusu ukazují i pokusy Franze Vogta v oboře na Děčínském Sněžníku, který již ve 30. letech minulého století dokázal, že kvalita a síla trofeje je úzce spjata s hodnotnou výživou. Při zkoumání obsahu výživných látek v různých obilovinách dospěl Vogt k závěru, že nejlepším krmivem jsou sezamové pokrutiny. Vogt předkládal zvěři ve své oboře zpočátku pokrutiny smíchané s kukuřicí a teprve poté, kdy se přesvědčil, že jejich podávání nemá negativní vedlejší následky, začal v době růstu paroží, resp. parůžků, používat jako jadrné krmivo výhradně sezamové pokrutiny. Vogtův systém výživy vedl ke zvýšení tělesné hmotnosti srnců z 15 kg po vyvržení až na 25 kg a hmotnost parůžků z 250 – 300 g až na 600 g.
Tyto pokusy jsou významným příkladem toho, jak je pro cílený chov srnčí zvěře důležité správné přikrmování. Sezamové pokrutiny jsou v našich podmínkách sice těžce dostupné, ale lze je nahradit jinými jadrnými krmivy, jako je např. oves, kukuřice, ječmen, pšenice či jinými průmyslově vyráběnými produkty. Vše samozřejmě musí být v odpovídající kvalitě! V žádném případě nelze zvěři předkládat zatuchlé, toxiny napadené či jinak znehodnocené krmivo.
Je nutno mít stále na paměti, že zimní období je doba, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají intenzivně vyvíjet plody. Špatně koncipované přikrmování v této produkčně nejvýznamnější době se negativně promítne nejen do vývoje parůžků u srnců, ale především degraduje vývoj plodu srny, a tím následně i celou populaci srnčí zvěře.
Že kvalitní a vyvážená výživa dokáže podstatně ovlivnit tvorbu silných parůžků, je všeobecně známo. Za velmi důležité považuji znovu zdůraznit, že hlavní zásadou přikrmování je začít včas, nejlépe hned po skončení žní, dokud je zvěř zvyklá brát jádro z polí. Předejde se tím pozdějším zažívacím potížím. V té době má totiž srnčí zvěř mikroflóru zažívacího traktu přizpůsobenou a adaptovanou na příjem obilných produktů. Předkládané krmivo by mělo být zvěři k dispozici neomezeně celý podzim a zimu, tedy až do doby, kdy zvěř sama přestane navštěvovat krmná zařízení. Je zcela nezbytné vyvarovat se nárazovému přikrmování, které může zvěři nejvíce uškodit.
 
Někteří myslivci zastávají názor, že zvěř je produktem svého prostředí a přikrmovat by se neměla. Vysvětlují to tím, že před mnoha lety se také nepřikrmovala a žila pouze z přirozených zdrojů potravy. Mají sice pravdu, ale pak již nelze v této souvislosti hovořit o chovu a zušlechťování zvěře.
Pokud by se srnčí zvěř nepřikrmovala, scénář by byl naprosto jednoduchý. Došlo by k přirozené selekci, kdy nemocná, konstitučně slabá a zimou oslabená zvěř by uhynula. Bezpochyby by přežili jedinci nejzdatnější, kterým ještě nějaká energie zbyla.
Při tomto scénáři však nelze očekávat, že srnci budou produkovat silné trofeje a srny budou klást kvalitní, silná a životaschopná srnčata. Vyčerpání tělesných rezerv biologických matek z nedostatku kvalitní výživy se bezesporu negativně promítne do prenatálního vývoje plodů a tato skutečnost se odrazí v nízkých porodních hmotnostech srnčat. Srnčata, která nedosáhnou porodní hmotnost alespoň 1,5 kg, budou z chovatelského hlediska naprosto bezcenná. Z nich nikdy nevyrostou kvalitní matky, které by měly do budoucna produkovat kvalitní srnčata a tím zvyšovat genofond srnčí zvěře. Jak je z výše uvedeného patrné, tyto skutečnosti zcela kolidují s cíleným chovem a zušlechťováním srnčí zvěře.
Proto je důležité, aby srnčí zvěř měla již v časném podzimu neomezený přístup ke kvalitní potravě a nečekala, co ji naše zdevastovaná kulturní krajina nabídne. Právě v úpadku přirozené vegetace (září, říjen) je nutné, aby si mohly srny (ale i srnci) vytvořit dostatečné tělesné rezervy, z kterých mohou čerpat energii v období největší fyziologické zátěže.
Ze své čtrnáctileté praxe v chovu srnčí zvěře mohu potvrdit, že pouze z dobře živených srnčat s vyššími porodními hmotnostmi, které kladly dobré matky, vyrostou do budoucna jedinci trofejově a tělesně zdatní. Na základě sledování porodních hmotností a měsíčních přírůstků srnčat, které jsem ve svém chovu léta prováděl, mohu objektivně konstatovat, že slabá srnčata se ve většině případů nikdy nedostanou na úroveň svých tělesně a kondičně silnějších vrstevníků.
 
Ideálním jadrným krmivem pro srnčí zvěř je kvalitní oves nebo ječmen. Působí dieteticky a má strukturální vlákninu potřebnou k přežvykování. Je také možné připravit různé směsky, například smíchat oves, ječmen, pšenici, kukuřicí, či připravit jinou kombinaci. Důležité ale je nepřecházet z jednoho jadrného krmiva na druhé, a to bez potřebného fyziologického navykání. Proto je nezbytně nutné jedním druhem krmiva, či připravenou směskou krmit celou krmnou sezonu od časného podzimu až do jara!
V případě nutnosti přejít na jiné jadrné krmivo, je bezpodmínečně nutné zvěř postupně navyknout tak, že ke stávajícímu krmivu přidáváme nejprve menší množství nového a tento poměr postupně zvyšujeme. Krmivo, na které je srnčí zvěř zvyklá bychom tedy nikdy neměli měnit! Z myslivecké praxe vyplývá, že dodržování správných principů přikrmování je zásadní. Než přikrmovat špatně, raději nepřikrmovat vůbec!!!
Srnčí zvěř dokáže využívat živiny z krmiva v maximální míře pouze za předpokladu, že má k dispozici stejné krmivo, na která má adaptován zažívací trakt. Proto je důležité se již před začátkem krmné sezony rozhodnout, jaká krmiva budeme srnčí zvěři předkládat, vypočítat si předpokládanou spotřebu a tato krmiva si včas nakoupit nebo zajistit. Při nezbytně nutné změně krmiv v krmném období je velice důležité zabezpečit pozvolný přechod z jednoho druhu krmiva na druhé a to v dostatečně dlouhém navykacím období. V žádném případě se nesmí vyměnit krmivo nárazově!!!
Argumentovat tím, že při intenzivním či dlouhodobém krmení, budou srny příliš zabělené a budou mít potíže při kladení srnčat je neslýchaná hloupost a svědčí o odborných znalostech myslivců v oblasti biologie a fyziologie srnčí zvěře. Za 14 let mého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře, neznám jediný takový případ. Tyto skutečnosti osobně pokládám za pouhý alibismus a výmluvy, proč v oblasti péče o zvěř nic nedělat…
Text a snímky Pavel SCHERER
vychází v 7:15 a zapadá v 16:14 vychází v 20:23 a zapadá v 11:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...