Finsko a Estonsko mají nejen společné historické kořeny ugrofinských národů a podobnou řeč, ale i světové prvenství ve využití informačních technologií. A tento fenomén je patrný i v lovectví.
V posledních několika letech jsem měl možnost opakovaně navštívit obě zmíněné země a účastnit se společných i individuálních lovů. Předmětem loveckého zájmu je zde především los a srnec, na estonských ostrovech Saarema a Hijoma jelen evropský, dále liška obecná, psík mývalovitý a rys, v Estonsku i vlk a medvěd (vzácná výjimka v rámci EU). Ve Finsku navíc jelenec běloocasý, sob polární (karelský) a tetřovovití. Divoká prasata, před nákazou afrického moru prasat v Estonsku velmi početná, se nyní vyskytují velmi sporadicky, ve Finsku nežijí vůbec.
Lovecká legislativa je v Estonsku podobná naší, založené na revírním principu spojeným s vlastnictvím půdy, při minimální výměře honitby 5000 ha (průměrná je 12 000 ha).
Finsko využívá i prvky licenčního systému lovu - minimální výměra honitby činí 1000 ha, myslivecké období je neomezené, nájemné z honiteb se zpravidla neplatí, výjimkou jsou jen velcí vlastníci lesů (např. Stora Enso), kteří inkasují 0,50 eur za hektar. Škody zvěří na zemědělských a lesních kulturách platí za myslivce stát, který k tomu využívá finance získané z prodeje loveckých licencí (los stojí 100 eur, losice a losíče 50 eur, jelenec 60 eur). Využívá se zde povinně aplikace Finského loveckého svazu OMA RISTA, která slouží k registraci ulovené a pozorované zvěře (los, jelenec, vlk, rys, medvěd), což následně využívají úřady k přidělení kvóty licencí na další loveckou sezonu. V obou zemích dominuje spolková myslivost, kdy uživateli honiteb jsou převážně lovecké kluby.
Společného lovu se účastní zpravidla 10 až 15 lovců, kteří jsou vybaveni většinou terénními auty (v Estonsku hlavně značky Toyota) a funkčním loveckým oděvem oranžové barvy (což je nejen zákonem vyžadováno, ale i standardně používáno). Většina kulových zbraní je opatřena tlumiči hluku, což je nejen legální, ale i hojně využívané. Každý účastník lovu je vybaven krátkovlnnou vysílačkou a chytrým telefonem či tabletem s aplikací Tracker využívanou k organizaci společného lovu. Aplikace umožňuje plánovat jednotlivé leče, umístit stanoviště lovců a zobrazuje rozmístění účastníků lovu a pohyb loveckých psů opatřených GPS obojky.
Lovci se většinou sejdou v malém lesním srubu s otevřeným ohněm uprostřed, kde obdrží instrukce od vedoucího společného lovu, vylosují si stanoviště a pomocí zmíněné aplikace se přemístí na svá místa. Velmi se dbá na bezpečné zacházení se zbraněmi a důsledný dosled postřelené zvěře. Pro předběžné obeznání losů v leči se někde využívají drony.
Nezbytnými pomocníky při lovu jsou v těchto zemích lovečtí psi - při nejčastějším společném lovu, natláčce na losy, se využívá norský losí pes, švédský jagdhund, případně lajka či karelský medvědí pes. Úkolem těchto specificky pracujících psů je vyhnat losa na střelce nebo zvěř zastavit a intenzivně hlásit tak, aby se lovec mohl k losí zvěři nepozorovaně přiblížit a ulovit ji.
Při společném lovu jelenců je povoleno používat jen psy nízkoběhé do výšky 25 cm, zpravidla jezevčíky, aby nedocházelo ke štvaní zvěře.
Ulovená zvěř se zpravidla v lese nevyvrhuje, průběžně se odváží do klubové bourárny, kde je ošetřena, stažena a následně vyvržena. Zvěřina se zde co nejdříve stáhne, aby rychle zchladla, a teprve pak zraje několik dní bez kůže. Cílem loveckého snažení je více zvěřina než trofej, proto se jejímu ošetření věnuje daleko větší pozornost než u nás. Po lovu myslivci neorganizují ani výřad, ani poslední leč, lovci někdy jen krátce posedí ve své lovecké klubovně či bourárně při kávě či vodce, kterou pijí z dřevěné hluboké lžíce zvané kuuksa. Neodmyslitelně ale patří k lovu návštěva tradiční finské sauny.
Individuálně místní lovci loví u slaniska nebo vnadiště na dobře obeznanou zvěř sítí fotopastí, které pomocí mailových zpráv průběžně informují lovce o dění v honitbě. Každý myslivec má zpravidla tři až pět míst s fotopastí, což představuje nemalou časovou úsporu v porovnání s lovem „na náhodu“. Kromě fotopastí bývá někdy u vnadiště umístěna online infra webkamera, která snímá dění v bezprostředním okolí vnadiště a umožnuje pořizování videozáznamu, což se využije zejména při vyhodnocení zásahu zvěře. K pozorování, lovu a dosledu jsou běžně využívána noční vidění a termovize.
Tyto odlišné skandinávské lovecké zvyklosti umocněné využitím moderních informačních technologií a dalších vymožeností moderní doby mají sice pramálo společného se středoevropskou loveckou tradicí a českými mysliveckými zvyklostmi, musíme je však jednoznačně zatracovat? Domnívám se, že nikoli, a že v lecčems se můžeme poučit. Měli bychom zcela jistě do budoucna také zauvažovat o větším využití moderních technologií i v tak tradiční a konzervativní činnosti jako je myslivost ve středoevropském pojetí. Je to možná jedna z cest jak zatraktivnit lov mladé generaci a účinně snížit stavy spárkaté zvěře navzdory stárnutí a úbytku populace našich myslivců. Samozřejmě to ale vyžaduje nejen příslušnou úpravu legislativy, ale hlavně dodržování myslivecké etiky a morálky, aby zmíněné způsoby lovu nebyly zneužívány.
Text a snímky Roman URBANEC
