Pro naši druhou zastávku v tradičních regionech Slovenska se musíme vypravit hodně na severovýchod, až kamsi do oblasti Bukovských vrchů, kde se nachází Národní park Poloniny se svými rozlehlými bukovými a jedlo-bukovými lesy a pralesy Stužica, Rožok a Havešová, společně s Vihorlatským pralesem zapsanými v červnu 2007 na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Horný Zemplín tvoří okresy Humenné, Medzilaborce, Snina, Vranov nad Topľou, Stropkov a z okresu Michalovce jediná obec – Strážske. Na severu sousedí s Polskem, ze západu se Šarišem, na jihu přechází do regionu Dolný Zemplín. Východní strana tvoří hranici s Ukrajinou.
Kromě Bukovských vrchů patří k přírodním dominantám Laborecká vrchovina a Vihorlatské vrchy. Území svlažují řeky Hornád, Laborec, Latorica, Olka a Cirocha. Nejvyšším bodem s výškou 1208 metrů nadmořské výšky je trojhraniční vrch Kremenec v Bukovských vrších.
Pokud by měl někdo problém z identifikací pojmu poloniny, tak se jedná o jedinečné horské hřebenové louky, nacházející se nad úrovní lesa, které jsou často jen velmi těžce přístupné silnými terénními vozidly nezpevněnými úvozovými cestami, případně úzkými loveckými chodníky vedoucími východokarpatskými pralesními porosty. Hlavním východištěm pro návštěvu Polonin je obec Nová Sedlica.
Jezdím sem opravdu rád, už proto, že při cestě na loveckou chatu mysliveckých přátel z Humenného, v čele s mým dlouholetým přítelem, mysliveckým spisovatelem Mironem Cerulou, nemohu minout vesničku Prituľany a Ruskou Porubu. I já se rád „pritúlim“ k tomuto drsnému, ale překrásnému a romantickému kraji, pro který je charakteristický výskyt velkých šelem, medvěda hnědého, vlka, rysa ostrovida. Potkat je zde možné i divokou kočku, jejíž populace zde je jedna z nejpočetnějších na Slovensku. Občasným hostem je zde i los.
Žije zde také zubr, který se ve volné přírodě vyskytuje právě jen v Národním parku Poloniny. Nejvíce pak v blízkosti zaniklé obce Ruské, kde se aktuálně pochybuje přibližně čtyřicet kusů tohoto zvířecího druhu. Obec zmizela z povrchu zemského v roce 1986, kdy začala výstavba vodní nádrže Starina. Téměř tunového krasavce, budete-li mít štěstí, zahlédnete nejspíše v lokalitě v Stružnické kotlině, v Šimošovom kúte či pod Svinským hrbom.
Ochraně a pozdvihnutí přírodních hodnot oblasti až na prestižní hranici světového významu zasvětil celý svůj mimořádně plodný život Miroslav Poliščuk, rodák z ukrajinské Zamiešovky, lesní inženýr, kterého životní osudy zavály v roce 1950 do obce Ulič, kde pracoval na lesním závodě. Zdejší příroda pro něj byla chrámem, z kterého čerpal radost a smysl života. Říkal, že všechno živé v přírodě je dané Bohem, všechno chce žít, všemu patří obdiv a úcta.
Často chodil po poloninách na lov, ale málokdy ulovil zvěř zbraní. Patřil k těm šťastným myslivcům, kteří loví zrakem a svoji kořist si ukládají do své paměti a svého srdce. V okolí Uliče znal každý strom, každou studánku a chodníky divoké zvěře. Stal se zaníceným ochráncem přírody v okrese Snina a později Humenné a zakladatelem prvních státních přírodních rezervací v regionu, např. Pľaša, Rabia skala a již zmíněná Stužica, Rožok a Havešová.
Jeho neúnavnou práci pro kraj Polonin dnes připomíná Naučný chodník nesoucí jeho jméno. Jednotlivá zastavení nás informují o Národním parku Poloniny a Mezinárodní biosférické rezervaci Východní Karpaty, nahlédneme do historie osídlování tohoto území, rozvoje lesnictví a myslivosti, seznámíme se s osobnostmi obce, tradicemi, bohatou faunou a florou.
Zajímavostí je, že dnes již neexistující lovecký zámeček v Uliči, kde mimochodem Poliščuk s rodinou bydlel, spojuje s loveckou chatou v masívu Nastaz tzv. Grófska cesta, lemovaná alejí cizokrajných dubů. Z dřevěné vyhlídky je pak možné vidět úžasné panorama Vihorlatu, Užanského národního parku na Ukrajině, nejvyšší partie Bukovských vrchů a část polského Bieščadu.
Přesuňme se do okresu Vranov nad Topľou, do okolí Zámutova, které bylo historicky charakteristické bohatstvím zvěře, tudíž velkým lákadlem pro myslivce, stejně jako krajem s mimořádně kvalitním, zejména bukovým dřevem ze Slánských vrchů. Do jisté míry to platí dodnes, včetně dosud netradičních druhů zvěře.
V roce 2017 zde byl například uloven pětadvacetibodový šakal, od roku 2012 se objevuje psík mývalovitý. Nejsilnější jelen dosáhl hodnoty 227,55 bodu CIC, divočák 128,25 bodu CIC. Nebylo tedy divu, že se v minulosti kraj těšil zájmu bohatých rodů, jako byli Drugetovci, Forgáčovci a Širmajovci. Počátkem dvacátého století zde hospodařil gróf Heinrich Coudenhove-Kalergi, významný aristokrat. A byl to právě on, který zde nechal v roce 1905 vybudovat devatenáct kilometrů dlouhou lesní železnici spojující doliny pod Dubníkem s lesním skladem v Čermerném.
V roce 1911 celý majetek odkoupil vášnivý německý lovec Emil von Scheibler, který krátce nato nechal vybudovat lovecký zámeček na Blatinách nad Zámutovem. Mimochodem na jeho místě dnes stojí nejmodernější slovenská lovecká střelnice. Scheibler nechal postavit i architektonicky působivé objekty zámutovské horárne, správy velkostatku a další hospodářské budovy.
Čas běžel, a zámeček byl na konci druhé světové války, na rozdíl od hospodářských budov, totálně zničen. Vranovští lesníci a myslivci je postupně obnovili do dnešní podoby. V jedné z nich dnes sídlí Lesní správa Zámutov, v druhé, v horárni Lipová, se nachází lesnické a myslivecké muzeum. Význam zrekonstruovaných historických budov zvýrazňuje naučný chodník Zámutovská kolejka, který částečně kopíruje trať bývalé lesní trati a připomíná nesporně bohatou historii.
Zajímavý osud má bronzová nadživotní plastika jelení hlavy s parožím, která původně zdobila vchod do zámečku v Blatinách. Po jeho zániku putovala na objekt horárne v Zámutově, ale v roce 1958, když vznikl Lesní závod ve Vranově nad Topľou, byla přemístěna na dnešní místo, aby symbolizovala vývoj správy státních lesů v této oblasti.
Otevřená zůstává otázka autorství plastiky. Sám se coby znalec mysliveckých tradic, historie a umění přikláním k názoru, že by se mohlo jednat o dílo sochaře loveckých a zvířecích motivů Alojza Štróbla. Už proto, že jeho zeť byl lesním inženýrem v nedalekém Solivaru.
Když jsem tu kdysi seděl celou noc na kazatelně a čekal na vysokou či kapitálního divočáka, kterých je tu nebývale dost, zdála se mi noc nad Poloninami jakási jiná, než všechny ty noci, které jsem kdy čekáním na zvěř v tichém lese prožil. I podzimní úplněk byl jiný, stejně jako svítání. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že oblast je specifická nejmenším světelným znečištěním, a proto byla třetího prosince 2010 ve Snině vyhlášena Parkem tmavé oblohy. Jedná se o vůbec první park svého druhu na Slovensku a dvacátý park tmavé oblohy na světě! Na jeho vyhlášení se podílel Astronomický ústav Slovenské akademie věd, Správa Národního parku Poloniny, Slovenský svaz astronomů amatérů, Přírodovědecká fakulta Univerzity Košice, Slovenská astronomická společnost při Slovenské akademii věd a Vihorlatská hvězdárna v Humenném.
Člověk, zvěř i rostliny potřebují přes den světlo. V noci naopak potřebují tmu. Přirozená noční tma, která by nebyla ovlivněna umělým osvětlením na Slovensku už prakticky neexistuje. Může za to tzv. světelné znečištění. Stále se však najdou místa, kde je toto ovlivnění minimální. A jedním z nich je právě Národní park Poloniny. Z hlediska světelného znečištění je jeho oblast nejtmavší na Slovensku. Zahrnuje oblast přibližně 485 kilometrů čtverečních. Přirozená noční tma a noční biorytmy živých organismů jsou v této lokalitě nejméně narušené. Díky tomu je na území národního parku mimořádně velká koncentrace endemických a ohrožených druhů živočichů. Park tmavé oblohy Poloniny zahrnuje ochranné pásmo obcí Kolonica, Ladomirov, Kalná Roztoka, Klenová a Ruská Volová.
Zastavme se ještě chviličku ve Vihorlatských vrších, nejvýchodnějším slovenském vulkanickém pohoří. V pohoří kontrastů, tajemných bukových lesů, zajímavých rezervací s vzácnou faunou a florou. Částečně zasahuje do regionu Dolný Zemplín. Za vidění zde rozhodně stojí blankytně modrá slza Vihorlatu, čtrnáctihektarové jezero Morské oko, s hloubkou pětadvaceti metrů (Veľké Vihorlatské jazero), tvarem připomínající nepravidelnou pěticípou hvězdu. V okolí jezera rostou vzácné karpatské subendemity a pod hladinou žije třináct druhů ryb. V okolí hnízdí čáp černý či sova dlouhoocasá. Husté lesy Vihorlatského pohoří obývá jelen, divočák, rys, a domovem je zde především vlk.
Úžasné scenérie zdejší krajiny doplňuje skalní útvar Sninský kameň, plošinový lávový vrchol vypínající se nad okolní bukový porost kolmými stěnami vysokými až dvacet metrů, rašeliniště Postávka, Motrogon – Hypkania, Ďurova mláka a Pod trstím. V srdci Vihorlatu se nachází pětatřicetihektarový prales Jedlinka s původní jedlou bílou, a konečně Malým Morským okem, tříarovým biotopem zejména raka říčního.
Oldřich KOUDELKA