Časopis Myslivost

Úspěšnost průběrného odstřelu srnčí zvěře

Myslivost 8/2019, str. 6  Josef Drmota
Srnčí zvěř mne ani po desítkách let nepřestává fascinovat. Nejedná se jen o mnohokrát vyzdvihovaný půvab, ladnost pohybu a schopnost sžití se s podmínkami současné intenzívně využívané kulturní krajiny. V poslední době mne především udivuje její adaptabilita a rychlost, s níž se přizpůsobuje změnám, které do jejího životního prostředí vtrhly. Ať se již jedná o změny v systému zemědělské výroby, zátěž prostředí cizorodými látkami, rozvoj dopravy nebo obrovský rozmach odpočinkových aktivit ve volné přírodě.
K řádnému mysliveckému chovu a obhospodařování nejen srnčí zvěře samozřejmě patří její lov. Činnost, která budí emoce zejména u nemyslivecké veřejnosti. V případě zvěře holé pak brnká na strunu ne zrovna zdravého sentimentu také u nejednoho myslivce. Bez lovu to ale v chovu žádné zvěře nejde.
V nadpisu článku jsem záměrně zvolil termín „průběrný odstřel“, termín, který je mnohými zatracován. Nástroj, jemuž je vyčítáno, že „stejně nefunguje“. Je to pouhá pověra a zjednodušení celého problému, on totiž funguje, musí být pouze aplikován důsledně. A to nejen na ploše jedné dnešní malé honitby někde těsně nad úrovní 500 ha rozlohy. Aplikován musí být navíc plošně ve smyslu pokrytí celé chované populace včetně výše zmíněné skupiny zvěře holé. Ty spousty paličkáčů, které se objevují neustále znovu a znovu na chovatelských přehlídkách, jsou důsledkem pouze dvou jevů – lokálního přezvěření honiteb a nedůsledné selekce v kategorii srnčat a srn.
Diskutujeme-li o nezbytném vyjmutí některých jedinců z populace, nemohu si odpustit neustále opakovanou pravdu – žádný hospodář neodvede ani z chléva nejlepší kusy. Ani šelma je nepreferuje. Vždy je odstraněno neduživé, slabé, nemocné, špatně prosperující. Proč bychom to u volně žijící zvěře měli dělat jinak? Proč bychom měli nahrazovat přirozeně fungující mechanismus jiným? Musí se vždy jednat o průběr, ve stáji i v lese. Skutečně průběrný odstřel není jednoduchou činností a klade značné nároky zejména na odbornost myslivců a čas, který do celé činnosti vkládají.
Chovu srnčí zvěře se věnuji třicet pět let. Jako aktivní myslivec, lovec i myslivecký hospodář. Absolvoval jsem v tomto směru desítky různých diskusí, vyslechl mnoho názorů a posbíral různé zkušenosti. Viděl jsem mnoho ulovené zvěře. Bohužel, mnohdy jsem se setkával s bezradností nad tím, jak i v té nejelementárnější rovině přibližně odhadnout věk a posoudit chovnost daného kusu. Dokonce jsem se setkával i s nevědomostí, jak srnčí zvěř vůbec efektivně lovit.
Díky výše uvedeným skutečnostem jsem se rozhodl podělit se s ostatními kolegy o některé postřehy, které jsem během let získal. Předesílám předem, že se až na drobné výjimky pohybuji v lesním prostředí Vysočiny. Důležitým faktorem je v tomto směru odpovídající terén a věkově poměrně pestrá skladba lesních porostů. Obě tyto skutečnosti lze výhodně využít v náš prospěch. Veškeré níže uvedené poznatky a rady jsou vztaženy primárně k podobným podmínkám.
Předem se omlouvám zkušeným praktikům, kteří budou některé moje poznámky právem považovat za opravdu primitivní. Zkušenosti mne ale stále častěji a opakovaně přesvědčují, že ani myslivci provozující svoji zálibu po mnoho let s nimi nejsou ani v nejmenším sžiti a troška opakování jim neuškodí. Snad také napomohu k úspěchu našim začínajícím kolegům, na které bychom měli společně pamatovat.
Na úvod ještě zdůrazním, že mým cílem není nabádat k bezuzdnému vybíjení srnčí zvěře. Naopak. Mým cílem je umožnit především dokonalé poznání místní populace a ulovení dobře obeznaných jedinců, jejichž další setrvání v chovu není žádoucí.
Veškeré dále uvedené rady platí jak pro skupinu zvěře trofejové, tak holé. Některé jsou zvěři holé snad ještě více poplatné, než je tomu v případě srnců.
V každém případě si v tomto směru dovolím jednu „předradu“. Více času máme logicky na lov srnců v průběhu dlouhých letních dnů a příjemného počasí. Podzim přináší řadu jiných zájmů a výrazné zkrácení světlé části dne. Neváhejme si proto již během letních vycházek za srnci někam poznamenat (hlava bohužel opravdu nestačí) setkání s vysloveně odstřelovou holou zvěří. Obvykle ve svém domovském okrsku zůstane a hned na začátku doby lovu ji zde bez větších problémů najdeme.
Velmi často slýchám od kolegů otázky a poznámky typu: „Jak to děláš, že vždycky najdeš paličkáče?“, „Já tady sedím pořád dokola a nic.“, „Tam, kam chodím, vidím jen samé šesteráky.“, „Žádná menší srna tam nebyla, tak jsem střelil tuhle.“
Tyto citace uvádím naprosto záměrně. Opakují se velmi často a samy o sobě vystihují některé důvody zdánlivého neúspěchu (resp. ne dostatečně rychlého úspěchu) a častého odstřelu chovných jedinců.
Skutečné příčiny těchto jevů bych si dovolil shrnout do tří základních oblastí. Za prvé se jedná o nedostatek času, resp. ochotu věnovat lovu dostatečnou časovou dotaci. Za druhé se jedná o „zaprasení“ současné myslivosti. A za třetí o špatně zvolený způsob lovu.
 
Nedostatek času
 
Jedná se o jev, který snad nemusíme složitě rozebírat. Trpíme jím všichni. Tedy si to alespoň myslíme. Chceme-li se naplno věnovat průběrnému lovu srnčí zvěře, musíme si s časem umět poradit. Zde pomůže pouze dobrá organizace vlastních aktivit a na prvním místě klidná, nesobecká osobní rozvaha, co od nastávající sezóny, a vůbec od svého působení v myslivosti, očekávám.
Ztotožním-li se vnitřně s tím, že budu rád, dostanu-li se „párkrát za sezónu ven“, a když se podaří, tak dobře, když ne, tak se nic neděje, jsem v pohodě.
Podobný přístup bychom ale měli minimálně konzultovat s mysliveckým hospodářem, který musí celý odstřel zorganizovat. Určitě všem vyjde vstříc a vymyslí způsob, jak povolenku na srnce vydat i při předem avizované nižší aktivitě. Může nás například nasměrovat na místa, kde je šance na úspěch větší. Velmi v tomto směru pomohou přátelské vztahy ve spolcích a případná rada nebo přímo pomoc od ostatních myslivců.
Problém nastává v případě, že si uvedený fakt nepřiznám a čekám, že to celé „nějak dopadne“ během několika náhodných vycházek. Povolenku si pak vyzvednu se samozřejmým ujištěním, že zvěř ulovím. V tom případě se stresuji, ulovit chci za každou cenu, jenom „už aby to bylo“ a „měl jsem splněno“. Tím pádem mám zaděláno na malér. Nervózní myslivec zvěř častěji zradí, chybí, postřelí nebo uloví chovného jedince. Nevyčerpáním povolenky na straně opačné přidělává vrásky mysliveckému hospodáři, který vše řeší na poslední chvíli. Stačilo se přitom pouze zavčas a rozumně dohodnout.
 
Z hlediska rozložení času a mých zkušeností, počítejte s minimálně třemi vycházkami během týdne, chcete-li skutečně zodpovědně lovit srnčí zvěř a poznat místní populaci. Z hlediska zvoleného místa – navštivte je opakovaně, ráno, večer, během dne. Několikrát. Nedaří-li se, vynechejte pár dnů, počkejte na změnu směru větru nebo celkovou změnu počasí. Teprve pak učiňte závěr, že odpovídající zvěř zde opravdu není. Řekněme, že na podobnou úvahu by nám mělo postačit asi pět vhodně rozložených návštěv daného místa.
 
Čas v samotné sezóně si můžeme ušetřit předběžným obeznáním zvěře. Mnoho myslivců vyráží poprvé do lesa na čekanou 16. května, v lepším případě o den dříve. To je pozdě. Právě propásli nejlepší dobu pro nalezení zvěře, kterou je druhá polovina dubna a začátek května. Většina srnců již má vytlučeno, paličkáče k budoucímu odstřelu vytipujeme snadno (pozor – počítejme s tím, že parůžky mohou zejména nadějným ročním špičákům růst až do června!), stejně jako případné deformace a jiné rarity.
Zvěř se po zimě hojně paství, starší kusy ještě neodbíjejí mladé. Zvěř není rozehnána, ani stresována lovem. Obeznaní srnci se od místa pozorování až do říje příliš nevzdálí. To platí i o později odehnaných ročcích – ve vhodné krytině zde budou s největší pravděpodobností přežívat i nadále. O srnách a jejich obeznání během léta již byla v tomto směru zmínka dříve.
Období před odstřelem je také dobou přípravy mysliveckých zařízení. Osobně bych k tomu dodal – a drobných úprav. Tak, jak bude řečeno dále, je vhodným způsobem lovu srnčí zvěře šoulačka.
Právě její úspěšnost můžeme velmi snadno zvýšit jednoduchými předběžnými úkony, které v honitbě provedeme. Tu nohou prohrábneme napadané listí, tam si u vhodné opory a krytu očistíme malé místo pro zastavení. Jinde postačí uříznout pár větví překážejících ve výhledu. Počet následných zrazení zvěře se tím sníží neuvěřitelným způsobem.
 
Kapitolou samou pro sebe jsou posedy. Jejich příprava a ošetření by mělo být opět časově vázáno na období před odstřelem, aby na daném stanovišti zavládl klid. Jakýkoliv ruch během sezóny zvěř nemusí přijímat s pochopením a náš čas vynaložený na následné čekané na narychlo opravených zařízeních se protahuje. K úpravě by kromě oprav konstrukce a žebříku mělo automaticky patřit prohrabání dostatečně dlouhého přístupového šouláku a prořezání všech větví kryjících výhled.
 
Z uvedeného pohledu je u myslivců, kteří jsou opravdu zaneprázdněni v civilním životě, důležitý roční časový rozvrh loveckých aktivit, které by měly vycházet z přirozené biologie srnčí zvěře. Povolání, rodinné povinnosti, domácí práce apod. je možné minimálně z části vhodně přesměrovat mimo lovecky frekventovaná období, kdy se můžeme ve zvýšené míře věnovat honitbě. Naši šanci na úspěch tím pouze zvýšíme, protože, jak dobře známo, existují během roku mnohá „jalová“ období, kdy je setkání se zvěří sporadické.
V případě srnčí zvěře patří mezi nejzajímavější a nejefektivnější periody druhá polovina května a první polovina června. Důvody byly již naznačeny výše. Na prvním místě se jedná o relativní klid v populaci a na druhém místě o skutečnost, že v druhé polovině června prodělává maximální růst veškerá vegetace – olistění stromů a keřů, travin v pasekách, zemědělských plodin na polích. Zvěř se nám v nich na čas ztrácí. Vyšší efektivity pak dosáhneme pouze poblíž luk po senoseči a v pasekách s obsečenou výsadbou. Nálety krevsajícího hmyzu a dusné horké dny navíc drží zvěř dlouho v krytině, kde dnes koneckonců nalézá dostatek potravních možností zejména na podrostech maliníku a ostružiníku.
 
Druhou etapou, kterou by si neměl v průběhu roku nechat ujít žádný milovník srnčí zvěře, je srnčí říje. Přesné načasování není v tomto případě lehké a je jen na jednotlivých myslivcích, aby využili zkušenosti z daného regionu a z předchozích let.
U nás na Vysočině, v nadmořské výšce mezi 500 až 600 metry, si pro srnčí říji vyhrazuji vždy první srpnový týden. Největší aktivita v něm přitom přichází spíše v jeho konci. Populace srnčí zvěře se během těchto hektických dnů neskutečně promíchá, zvěř je často v pohybu po velkou část dne (opět záleží na počasí) a objeví se srnci, které jsme dosud ani jednou nezahlédli.
 
Třetí období, kam bychom měli nasměrovat svoje aktivity v každém případě, je září. Je to období nejefektivnějšího lovu holé zvěře. Předchozí, výše zmíněné obeznání, nám celou situaci ještě usnadní. Vyřešením tohoto úkolu v září si ušetříme mnoho času v pozdějších týdnech, kdy nás lákají jiné aktivity, přichází mlhavé počasí, plískanice, a především – velmi citelně se nám zkracuje den. Snažit se oddálit odstřel na pozdější dobu se nevyplácí.
K tomu ještě poslední poznámka – nepřemýšlejme o tom, že nám do prosince na srně nebo srnčeti něco naroste. Možná kilo, dvě. Ale kvůli tomu přece průběrný odstřel neděláme. Pokud právě vy ano, tak dál ani nečtěte a běžte si střelit první kus, na který narazíte. Doufám, že z něj budete mít tu správnou „radost“…
 
„Zaprasení“ současné myslivosti
 
Mám-li být upřímný, zvažoval jsem dlouho, zda tento bod do textu vůbec zařadit, protože je mi naprosto jasné, kolik skalních lovců černé zvěře nyní pomyslně „pozvednu ze židle“. Skutečnost je ovšem taková, že až nekritická zamilovanost do nočního lovu černé zvěře se na problematickém průběhu odstřelu zvěře srnčí jednoznačně podepisuje.
I když, a to budiž této skupině myslivců k neoddiskutovatelné chvále, díky kvalitní výbavě pro noční vidění, fotopastem aj. jsou schopni obeznat velké množství zvěře. Nesedí-li tedy pořád dokola na jedné své „hromadě“, protože v tom případě se jejich přehled v podstatě vytrácí.
Jako negativní výsledek uvedené činnosti se navíc dostavuje větší stresová zátěž veškeré zvěře, tedy i srnčí. Klid, který v honitbě postrádá během dne, jí nyní chybí i v nočních hodinách. Vede to (na tomto místě pomineme fyziologické dopady) ke změně denního režimu, zkrácení pastevních cyklů, zmenšení jejich počtu, nepravidelnému příjmu potravy, větší opatrnosti, častějšímu setrvání v krytině a k rychlejším únikový reakcím.
Ve vztahu k lovu to znamená jediné – zvěř se hůře loví, obtížněji se hledají průběrné kusy a opět roste časová náročnost lovu.
 
V souvislosti s uvedeným si nemohu odpustit ještě jednu poznámku. Můžeme se pouze dohadovat, kolik kusů srnčí zvěře je uloveno v nočních hodinách za použití popsané techniky. Ospravedlnění pro podobnou činnost neexistuje, přestože bude pravděpodobně nejčastěji argumentováno vynaloženým úsilím. Skutečnost je ovšem taková, že se tím opět pouze zvyšuje nedůvěra zvěře a stresová zátěž. Pomineme-li samozřejmě stránku legislativní i etickou, protože opravdu dobré obeznání zvěře je možné jen v klidu za slušného denního světla. Dojmy, odhady a domněnky nemají na tomto místě co pohledávat.
 
Rád bych také upozornil, že použité slovíčko „zaprasení“ má jako druhé písmeno opravdu „a“, a že zde toto písmeno není omylem. V opačném případě by se totiž můj přístup vůči popsané preferenci dal vykládat ne zrovna lichotivým způsobem.
Co mi tedy na jednostranné zaměřenosti myslivců lovících černou zvěř ve vztahu k zodpovědnému průběrnému lovu srnčí zvěře vadí nejvíce? Opět vynaložený čas. Čas, kterého se tak nedostává, a jehož velká část je věnována aktivitám zaměřeným jiným směrem, než k srnčí zvěři. Ne, že by tuto zvýšenou pozornost populace černé nevyžadovala.
Bohužel, současný stav v lovu černé zvěře je vzhledem ke všem souvisejícím problémům pouhá početní redukce. Na rozdíl od zvěře srnčí, která má perspektivu ve všech honitbách a může být do nedaleké budoucnosti tím jediným, co bude skutečně myslivecky chováno a obhospodařováno! Právě proto by zabezpečení srnčí populace mělo být podle mého názoru tím hlavním a primárním úkolem všech uživatelů honiteb.
 
Podíváme-li se na průběh mysliveckého roku očima „intenzívního lovce“ černé zvěře, začneme hned po jaru na výsevu hrachu, kukuřice a brambor. Samozřejmě převážně v nočních hodinách. Po vzejití porostů a metání obilí se přesouváme na okraje řepek, k pšenicím, brambořištím (tam, kde ještě jsou) a postupně ke vzrůstající kukuřici. Opět v nočních hodinách. Se začátkem senosečí nás lákají pokosené louky, následně strniště a končíme na podzim u nezaoraných kukuřičných lánů.
K tomu si připočtěme intenzívní vnadění, které začíná s koncem léta (v některých případech neustává během celého roku) v lesních částech honitby a vysedávání na těchto místech až do jara. Víkendy pak z velké části trávíme na stále populárnějších naháňkách.
Kde máme tedy nakonec vzít ty minimální tři vycházky týdně od jara až do začátku zimy za srnčí zvěří? Nemáme je. Následně tápeme, spěcháme, děláme chyby.
A to jsem vůbec nemluvil o společných lovech na drobnou zvěř tam, kde ještě zbyla, které probíhají opět v čase, kdy bychom měli odpovídající díl pozornosti věnovat zvěři holé.
 
Tento bod ale prosím vezměme jako delší konstatování související s kompletací celé problematiky, protože intenzívní lov černé zvěře je dnes naprosto nezbytný.
Takže na závěr ještě malá dobře míněná otázka, respektive odkaz na jednu z prvních myšlenek. Není dobře, když myslivec, který se intenzívně věnuje lovu černé zvěře, požádá o spolupráci kolegu, o němž ví, že je schopen dát maximum zvěři srnčí a naopak? Na škodu to určitě nebude…
Josef DRMOTA
pokračování v příštím čísle
 
1_kratochvil.jpg
1: O holé zvěři vhodné pro průběrný odstřel si udělejme představu a poznámku nejlépe již v průběhu léta. S příchodem září nám to ušetří mnoho času.


2.JPG
2: Nejlepší doba pro poznání místní populace je duben a začátek května. Zvěř se intenzívně paství a vytahuje ještě za světla. Čas investovaný v těchto týdnech do obeznání zvěře se nám několikrát vrátí.
Zpracování dat...