Časopis Myslivost

K napsání této série článků mě přivedlo několik faktů: rostoucí přesnost sériově vyráběných loveckých palných zbraní a střeliva, čím dál častěji se opakující mýtus o snadnosti střelby na velkou vzdálenost, vlastní zkušenost s takovou střelbou a v neposlední řadě také anketa Kam kráčí lovecká kulovnice, kterou jsme udělali v roce 2011.
Nemalým impulsem jsou i dva roky aktivní účasti v CZUB Tour a v jejích doprovodných závodech, zejména světnovské „dálkové“ závody a závody K4M.
Poslední kapkou byly některé lovy v lovecké sezóně 2018, které mě naplnily na jednu stranu radostí až hrdostí, ale současně mě donutily i k hlubokému zamyšlení. 

Začnu stručnou rekapitulací výsledků průzkumu z roku 2011. Především jsou zde dva údaje o běžné a maximální vzdálenosti, na kterou střílíme. Za veškerou loveckou populaci lze říci, že běžná vzdálenost lovecké kulové střelby je někde mezi 80 až 120 metry. Maximální vzdálenost, na kterou jste byli ochotní střílet na zvěř velkosti divokého prasete, se pohybovala v rozmezí 130 až 200 metrů, se střední hodnotou někde kolem 170 metrů. A je zde i určité procento lovců, kteří si troufnou střelit ještě dál, až na 300 a možná i více metrů.
To jsou vcelku soudná, nijak mimořádná nebo alarmující data. Někdo asi umí, zatímco někomu nemusí být tak úplně shůry dáno.
Ale průzkum ukázal i jiné skutečnosti. Především fakt, že běžný myslivec v ČR vystřelí do roka něco okolo 70 ran ze všech kulových zbraní (tj. včetně malorážky). Tento počet výstřelů se ale poměrně hodně začíná lišit podle toho, zda konkrétní myslivec chodí nebo nechodí střílet na střelnici a jak často.
Rozdíly nejsou až tak velké v počtu ran vystřelených z kulovnice samé, ale dramaticky narůstají počty ran ze všech kulových zbraní dohromady. Přesnější pohled poskytuje připojená tabulka. Pokud toto porovnám s běžnými tréninkovými dávkami svých kamarádů sportovních střelců, je to (s výjimkou poslední jmenované skupiny) v podstatě směšné číslo.
Další trend se mi ukázal, když jsem začal porovnávat maximální vzdálenost střelby s četností lovu. Vcelku logicky si více troufnou ti, kteří loví často. Ale ani zdaleka si netroufnou tolik jako ti, kteří loví jen velmi zřídka. Přitom ti, kteří loví jen zřídka, ani zdaleka nechodí běžně na střelnici. Opak je pravdou, alespoň podle výsledků ankety. A vystřílí méně.
Podle výsledků ankety si tedy nejspíš na daleké výstřely troufnou ti, kdo mají buď nejvíce zkušeností (a to je logické a v pořádku) a nebo ti, kdo mají praxe vlastně nejméně. A to už asi tak úplně v pořádku není, protože s malou střeleckou praxí a s rostoucí vzdáleností střelby klesá pravděpodobnost účinného zásahu i účinného dosledování případně poraněné zvěře.
Účelem tohoto seriálu textů – téma je natolik široké, že jej nelze pokrýt v jednom jediném článku – je umožnit čtenáři posoudit jeho střeleckou zdatnost a pokud má zájem, zlepšit ji a zvýšit pravděpodobnost úspěšného lovu i v případě, kdy zvěř je dál, než by mu bylo úplně milé.
Článek není dogma, není to ani jenom můj materiál, konzultoval jsem ho s řadou sportovních střelců, odstřelovačů i kamarádů myslivců, před jejichž střeleckým uměním smekám.
 
Jaká jsou vlastně úskalí střelby na velkou dálku?
 
Především vzdálenost sama. I když odhlédnu od skutečnosti, že s rostoucí vzdáleností se komplikuje samo rozpoznání a správná volba loveného kusu, hraje proti lovci při střelbě na velkou vzdálenost celá řada faktorů.
 
1. Absolutní velikost cíle, komory zvěře, zůstává pořád stejná. U zdrcující většiny spárkaté zvěře vyskytující se v našich a obecně středoevropských honitbách má vitální zóna, kterou chceme zasáhnout,  průměr kolem 10 cm s tím, že pokud trefím prostor o průměru 20 cm od ideálního místa zásahu, pořád ještě půjde o přijatelnou ránu, která zvěř spolehlivě usmrtí a zvěř neodejde z nástřelu tak daleko, aby případné dohledávka byla extrémně komplikovaná.
Tabulka s rozměry zvěře a vitálních zón bude uvedena později v tomto článku.
Ale s rostoucí vzdáleností se zmenšuje úhlová velikost vitální zóny. Přitom rozptyl střelby je dán tím, jak dalece je střelec schopen úhlově stabilizovat zbraň ve směru cíle.
 
2. S rostoucí vzdáleností roste chyba zamíření. Je to přímá úměra, pokud na 100 metrů jste s běžným zaměřovacím dalekohledem schopni zamířit na papírový terč s přesností do 1 cm, pak na 200 metrů jsou to 2 cm, na 300 metrů 3 cm a tak dále. Rozlišovací schopnost oka prostě má svoje meze. Čím je zvěř dál, tím hůř se bude na její siluetě hledat optimální záměrný bod, zvěř se zobrazuje menší.
Obávám se, že s chybou zamíření danou optickými možnostmi našeho oka toho moc nenaděláme. Naštěstí dnes máme optické pomůcky. Dalekohled zvětšuje úhlové rozměry svým zvětšením, takže už prostý zaměřovací dalekohled s čtyřnásobným zvětšením dává oku čtyřnásobně větší obraz, se kterým lovec může mnohem lépe pracovat.
Chybu danou fyziologickým omezením našeho oka sice můžeme použitím vhodného zaměřovače odstranit, ale to neznamená, že schopnost přesně zamířit je neomezená. Zná to každý myslivec – zamíří se zvětšením 3x a zdá se mu, že míří naprosto přesně a záměrný bod se ani nehne. Zvětší na 12x a ejhle – obraz se chvěje a ne a ne udržet střed kříže na středu terče.
 
3. S rostoucí vzdáleností roste rozptyl. Pokud na střelnici zjistíte, že vaše zbraň s vašimi náboji a vašima rukama je schopná na 100 metrů pravidelně střílet 5 ran do prostoru o průměru 5 cm, pak na 200 metrech je to 10 cm, na 300 metrech již 15 cm.
Sice se uvádí, že nárůst rozptylu není lineární, s rostoucí vzdáleností roste rozptyl rychleji, zejména ve svislé ose, myslím však, že pro naše účely a zhruba do 200 metrů můžeme počítat s jednoduchou, přímou úměrou.
Dalším negativem je, že v každé střelecké poloze je rozptyl poněkud jiný. Ve stabilní poloze, vsedě z nastřelovací stolice nebo z pohodlné polohy vleže s oporou je nejmenší, vestoje bez opory je největší.
 
4. Vzdálenost nad 100 m se špatně odhaduje, pokud si odhad vzdálenosti systematicky necvičíme, můžeme se zde o hodně splést. Zejména pokud se jedná o zvěř, která se v naší honitbě běžně nevyskytuje, nemáme proto její rozměry a jejich zobrazení v zaměřovači zažité.
Ještě horší pak je situace, kdy ani v terénu nemáme žádné vzdálenostní vztažné body (například na rovném, posekaném poli). A opět, na velké vzdálenosti se chyby násobí a výsledný součin hraje proti lovci.
 
5. S rostoucí vzdáleností rostou vlivy počasí. Především se jedná o boční vítr. Zatímco na vzdálenosti do asi 100 až 150 metrů nemá vliv větru na dráhu letu střely v podstatě význam, na vzdálenosti blízké 300 metrům již silnější vítr může znamenat, že zvěř v lepším případě minete, v horším případě zmrzačíte. A čím je vzdálenost větší, tím hůř se hledá nástřel a komplikuje se dohledávka.
 
6. Pokles dráhy letu není lineární, ale s rostoucí vzdáleností střela klesá čím dál víc. U většiny soudobých loveckých ráží nemá smysl řešit pokles dráhy letu střely na vzdálenosti do asi 150  až 175 metrů. Střela pořád ještě zasáhne vitální zónu. Ale při střelbě dál než na 200 metrů už pokles dráhy letu vynese střelu mimo vitální zónu.
 
7. S rostoucí vzdáleností střelby dochází vlivem odporu vzduchu k poklesu rychlosti střely a s ním i k poklesu dopadové energie. Na jednu stranu, k usmrcení zvěře stačí relativně málo, pár stovek joulů. Tuhle energii nám každý soudobý lovecký náboj poskytne vcelku spolehlivě. Ale dobrý lovec chce zvěř usmrtit humánně, rychle, tak aby zhasla v blízkosti nástřelu. K tomu potřebujeme pokud možno zasáhnout přímo vitální orgány, střela by měla projít oběma polovinami těla zvěře a zvěř prostřelit, aby zvěř mohla rychle vybarvit a pokud odchází, aby zanechávala dobrou, snadno sledovatelnou stopu. Takže s rostoucí vzdáleností střelby potřebujeme zasáhnout zvěř přesněji, ideálně na komoru.
 
8. Čím je zvěř dál, tím déle letí střela, tím delší je časový úsek, kdy zvěř může udělat krok, otočit se, prostě cokoliv, co zmaří úspěšný zásah. Mezi okamžikem, kdy opustí střela hlaveň a kdy zasáhne cíl, je časový interval, kdy vše prostě nemáme, a ani nemůžeme mít, pod kontrolou.
 
Pojďme řešit jeden problém po druhém. S prvním faktorem nic nenaděláme, rozměr vitální zóny zvěře zůstává pořád stejný.
Něco málo můžeme udělat s chybou zamíření. Obecně platí, že čím větší zvětšení zaměřovacího dalekohledu máme, tím přesněji jsme schopni zamířit. Nemalý vliv má i tvar záměrného obrazce. Klasické dva vodorovné trámky se svislým, zahroceným sloupkem jsou sice dobré na rychlé rány do pohybu, ale silný záměrný obrazec nám může překrývat cíl. Osobně jsem proto spíš příznivcem tenčích středových nití, jejich výraznost a čitelnost lze posílit přisvícením záměrného obrazce.
Ale pozor, příliš silné přisvícení, když jas bodu přezáří obraz cíle a střelce lokálně oslní, může být v konečném důsledku stejně nevhodné, jako tlustý záměrný obrazec. Takže možnost regulace přisvícení je u zaměřovače poměrně důležitá.
Pokud jsme si pomohli velkým zvětšením, musíme za to něčím zaplatit. Platíme velikostí zorného pole. Čím, větší je zorné pole, tím hůře se nám bude zaměřovat na pohybující zvěř, tím déle bude trvat, než vůbec zvěř v zorném poli najdeme.
Krajním případem pak je, když lovec pozoruje zaměřovačem zvěř v dálce a náhle vyjde v těsné blízkosti lovce jiný, také odstřelový, kus. Několikrát se mi podobná situace stala a ve většině případů jsem nebyl schopen na zvěř vystřelit. Prostě jsem v zorném poli zaměřovacího dalekohledu viděl jenom srst a nic než srst. Přitom zvěř byla tak blízko, že jsem byl rád, že mi vůbec dovolila zdvihnout zbraň k líci a o nějaké manipulaci s kroužkem zvětšení už nemohla být řeč.
Velké zvětšení také znamená, že zaměřovač je vůči střelci mnohem náročnější na dodržení správného odstupu oka od okuláru, tedy na správné zaujetí střelecké pozice.
Klasické zaměřovací dalekohledy s pevným zvětšením se tradičně vyráběly se zvětšením 4x, 6x nebo 7x. Přitom právě to sedminásobné bývalo často uváděno jako maximum, nad které již není možné střílet na zvěř do pohybu a čtyřnásobné bývalo uváděno jako dobrý kompromis.
Soudobé zaměřovací dalekohledy ve zdrcující většině případů nabízí proměnné zvětšení. Univerzální optika by měla začínat někde kolem 2-3x a maximální zvětšení byste podle výsledků průzkumu z roku 2011 chtěli až někde kolem 10-12x.
Rozsah zvětšení, respektive poměr maximálního vůči minimálnímu zvětšení, se dnes pohybuje od 3 (například 3-9x) až po 6x (například 2-12x), nejnověji (Zeiss V8 a Swarovski z8) až 8x.
Čím větší rozsah, tím vyšší je technická náročnost zaměřovače, jeho hmotnost i cena. Dalším neblahým omezením je průměr výstupní pupily zaměřovacího dalekohledu (spočítá se jako optický průměr objektivu / zvětšení).
Čím menší průměr výstupní pupily, tím bude zaměřovač náročnější na vyrovnání oka s optickou osou zaměřovače a zhoršuje se i přenos využitelného světla. Minimální rozumný průměr výstupní pupily je 4,5 mm, ideální je kolem 6 až 7 mm, nad 8 mm máte smůlu, vaše zorničky se stejně nedokážou tolik otevřít a obraz, respektive světlo, které jej tvoří, oko nedokáže pojmout. Dnešní doba jde směrem k velkým průměrům objektivu, 50 mm je v podstatě norma. Takže jsme zase s maximálním využitelným zvětšením někde kolem 10x.
 
Dalším faktorem je rozptyl. Ten se udává obecně buď jako průměr nástřelky z definovaného počtu výstřelů na definovanou vzdálenost (obvykle 3 nebo 5 ran na 100 metrů) nebo v úhlových hodnotách. Úhlové míry se používají dvě – buď úhlové minuty (1 úhlová minuta = 1“ = 29,1 mm / 100 metrech a obecně se počítá s tím, že 1“= 3 cm / 100 metrech.
Úhlová minuta někdy bývá označována anglickou zkratkou MOA = Minute Of Angle) nebo dílce (dílec je úhel pod kterým se jeví předmět vysoký na 10 cm na 100 metrů). Velmi často se dílec značí zkratkou MILDOT či MilDot.
Dílce se původně používaly ve vojenství, kde skutečnost, že fungují v desítkové soustavě (a ne v šedesátkové jako úhlové minuty) zjednodušovalo použití.
Pro rychlou orientaci lze používat přibližný převod 1 dílec (MILDOT) = 3 úhlové minuty (MOA). U některých zaměřovacích dalekohledů jsou pak osnovy, které mají pomocné značky odstupňované v dílcích nebo úhlových minutách. Později v článku si řekneme, jak lze tyto značky používat jak pro odhad vzdálenosti, tak pro potřebné přenesení záměrného bodu
Obecně lze říci, že zdrcující většina soudobých slušně vyrobených kulovnic by měla být schopna dosahovat při střelbě vsedě, s oporou rozptyl pětiraných skupin na 100 metrů mezi 3 až 5 cm (v úhlovém vyjádření to je asi 1-1,5“). To je pro lovecké účely dostatečné až na vzdálenost někam k 300 metrům.
Ani průměrně zdatný střelec by neměl mít problém s tím, aby vsedě, s oporou nastřílel takový výsledek. Pokud to nedokáže, nejsou zbraň nebo munice nebo střelec nebo jejich aktuální kombinace vhodní pro střelbu na velkou vzdálenost.
Pokud chcete střílet dál než na zmíněných 300 metrů, snažte se najít zbraň, která bude mít přesnost na 100 metrů pod 1 úhlovou minutu. Při nastřelování použijte solidní oporu, ideálně pytlík s granulátem nebo pískem, výškově si můžete pomoci podložením pytlíku trámkem nebo špalíkem. Stůl i židle musí být stabilní, není od věci si druhým pytlíkem s pískem podložit i botku pažby a výškově regulovat zaměření jeho zmačknutím nebo posouváním po spodní hraně pažby.
Ing. Martin HELEBRANT
pokračování v dalším čísle
 
Kontrola vhodnosti zbraně pro střelbu na větší vzdálenosti
 
Z hlediska použitelnosti zbraně je rozptyl zásadní faktor a jeho velikost je ovlivněna více aspekty. Začnu těmi technickými, na straně zbraně.
Pokud budete mít pušku „po pradědovi Ferdinandovi (d‘Este)“, která již nastřílela tisíce a tisíce ran, pak je klidně možné, že vývrt hlavně již je natolik opotřebovaný, že v něm střela není řádně vedena. A trefíte s ní tak leda stodolu, pokud ovšem budete uvnitř.
Potlučené ústí hlavně, vývrt poškozený korozí či drážkování zanesené nečištěnými zbytky spáleného střelného prachu a otěrem z pláště střely jsou další velcí nepřátelé přesné střelby, proto napřed hlaveň důkladně vyčistěte a prohlédněte vývrt, na kontrolu ústí je dobré si vzít i lupu.
Kromě toho je zde otázka celkové konstrukce zbraně, zbraně s relativně lehkou hlavní mívají o něco větší rozptyl než zbraně s hlavní těžkou (tužší).
Ne každé zbrani také chutná každé střelivo. Před vlastní zkušební střelbou zkontrolujte zbraň, v pořadí kroků tak jak jsou uvedeny:
A) Prohlédněte pušku a zkontrolujte, zda jsou správně dotaženy šrouby upevňující systém v pažbě. Pokud nejsou, s citem je dotáhněte. Použijte přitom šroubováky s odpovídajícími rozměry břitů – většina starších zbraní vyrobených ještě před zavedením šroubů s hlavou s vnitřními šestihrany má poměrně velké válcové hlavy s úzkými drážkami. Tyto drážky dokázaly přenést poměrně hodně velké utahovací momenty, a pokud do nich zasadíte krátké ISO břity, drážky poměrně spolehlivě nehezky omačkáte.
B) Prohlédněte montáž zaměřovacího dalekohledu. Zkontrolujte, zda dobře drží v objímkách, zda je správně nasazen do drážek nebo kotevních kamenů na zbrani. Zkontrolujte dotažení šroubků objímek. Puškohled nesmí být možné rukou v objímkách pootočit a mezi puškohledem a zbraní nesmí být žádné vůle. Zkontrolujte dotažení upevňovacích šroubků montáže. Zjištěné závady odstraňte. Šrouby dotahujte s citem, pokud jsou určeny pro dotažení rukama, dotahujte rukama, ne kleštěmi.
C) Zkontrolujte, zda se hlaveň nedotýká výstřelného kanálu v pažbě. Dotyk může negativně ovlivnit kmitání hlavně při výstřelu. Volné (tzv. plovoucí) hlavně, se u sériově vyráběných pušek objevují až od 70. let 20. století, například slavné „galašky“ ZG47 nebo „zetkákáčka“ hlaveň volnou neměli. Pokud je rozptyl vyhovující, pak nechte hlaveň a pažbu, jak je výrobce udělal. Pokud máte pochyby, nechte zbraň prohlédnout znalým puškařem a nechte si od něj poradit. Uvolnění hlavně v pažbě souvisí s úpravou celkového uložení systému v dřevě a to již opravdu není práce pro amatéra, 
D) Zkontrolujte opotřebení hlavně. Vezměte náboj příslušné ráže a pokuste se zasunout střelu do ústí hlavně. Pokud se náboj zastaví několik milimetrů před krčkem nábojnice, je všechno v pořádku Pokud lze střelu zasunout do ústí hlavně až po krček nábojnice, je hlaveň zřejmě opotřebená. Zbraň v takovém případě předejte k diagnostice odborníkovi – puškaři
 
Nastřílejte rozptyl. Pokud stále nevyhovuje:
E) Zkuste předat zbraň jinému střelci.
 
Pokud nepomohla ani výměna „rukou a očí“ pak
F) Zkuste jiné druhy střeliva. Zkuste jinou hmotnost střely, jiného výrobce. Možná, že se vám podaří najít něco, co bude vaší zbrani výrazně „chutnat“ a rozptyl zmenší. Obecně z hlediska přesnosti potřebné pro lovecké účely ale nebude rozdíl ve zdrcující většině případů zásadní. Pokud puška rozhazuje na 100 metrů 5 ran na 15 cm, možná se vám podaří změnou střeliva stáhnout rozptyl na 12 cm, nebo dokonce na 10 cm. Ale to je pořád ještě hodně, pokud chcete střílet na velkou vzdálenost.
 
Pokud puška přes všechno vaše úsilí do ní vložené nedosahuje rozptyl od ní požadovaný, stojíte před těžkým rozhodnutím. Buď ji svěřte do rukou znalého odborníka – puškaře. Ten se může pokusit neblahý stav řešit například přepracováním ústí hlavně, úpravami uložení systému v pažbě, výměnou hlavně, pomůžete si možná i doladěním spoušťového mechanismu. Ale bude to něco stát, a pokud dojde na výměnu hlavně, cena se nemusí příliš lišit od ceny nové zbraně. Nebo se k problému postavte odvážně čelem a zbraně se zbavte.
 

Kulovnice ZKK 600 v ráži 7 x 64. Pohled zespodu ukazuje tři šrouby, které drží systém v pažbě. Protože tato zbraň má dodatečně uvolněnou hlaveň, tak první šroubek není úmyslně dotažený a plní jenom estetickou funkci. Zásadní jsou přední a zadní kotevní šroub, které upevňují pouzdro závěru.


K utahování šroubů používám s oblibou šroubovák s T rukojetí, která mi umožňuje přesně dávkovat utažení spoje. Pozor, máte ale i značný převod a je snadné strhnout závity. U normální zbraně není třeba používat žádný mocnější nástroj, zejména varuji před používáním ráčny amatérem. Ráčna umožňuje svým ramenem vyvinutí velkých krouticích momentů i s relativně malým fyzickým úsilím; výsledná poškození závitů jsou jen velmi těžko opravitelná.


Rukou nesmí jít zaměřovací dalekohled protočit v objímkách a spojení musí být na pohmat absolutně tuhé.




Montáž s rukou dotahovanými šrouby. Dobrá a s právně namontovaná montáž s těmito upínači vydrží i střelbu výkonnými ráženi s energií kolem 5000 Joulů. Velkým nešvarem je utahování montáže kleštěmi. Zejména pokud montáž není úplně ideální a nesedí celou svojí plochou na systému, jako je na vyfotografovaném příkladě. Potom dojde velmi snadno k poškození - k vyhnutí stojin a zborcení celé montáže.


Dobrá montáž dosedá celou plochou na pouzdro závěru.


Montáž ve vodorovné ose nedrží jenom stisk nožiček, ale také příčné pero – záchyt reakčních sil, na které ukazuje špička náboje. Za zmínku strojí poničená hlavička šroubku. Ta byla určená k dotahování rukou pomocí mince, opakované použití ISO krátké špičky a ráčny ji takhle omačkalo.


Orientační kontrola opotřebení vývrtu – vývrt je v pořádku, nábojnice nedosedla až na ústí hlavně.


Orientační kontrola opotřebení vývrtu – nábojnice dosedla až na ústí hlavně, vývrt je opotřebený. Pokud chcete zbraň dále používat, doneste zbraň k dobrému puškaři a konzultujte stav. Možná je opotřebené jenom ústí a pomůže zkrácení hlavně nebo převrtání ústí. Ale možná je hlaveň na konci své životnosti a bude třeba ji vyměnit.