Každému myslivci by nemělo být jedno, jak veřejnost nahlíží na činnost nás, myslivců, a na náš vztah k přírodě. Je bezesporu, že pokud občan, který nemá k myslivosti blízko, tím myslím, že nemá v rodině aktivního myslivce, může svůj negativní názor na myslivce změnit, když přijde do kontaktu s některým z ceremoniálů našich tradic. Ovšem, za předpokladu, že to bude dobrý, bezchybný způsob dodržení zvyků a tradic.
Někdy jsem dotazován, jaký je rozdíl mezi zvyky a tradicemi. Tady je můj názor, a netvrdím, že je absolutně správný. Domnívám se, že zvykem je například podávání si ruky mezi myslivci vždy a všude, stráž nad zhaslým kusem, správné odívání, odpovídající chování a používání správné myslivecké mluvy, kdežto tradicemi je přijímání mezi myslivce, pasování na lovce, výřady, uctí vání trofejí, troubení, měsíc myslivosti a další.
A nyní k problému správnosti. Bohužel, jsme lidé chybující, a to také v myslivosti. Chtěl bych na některé chyby poukázat s cílem přispět ke zlepšení v budoucnosti. V každém spolku by měl být jeden myslivec, který o tuto oblast bude pečovat, taktně opravovat chyby, dlouhodobě se bude věnovat podvědomé výchově ostatních myslivců. Dříve jsme tomu říkali kulturní referent, dnes to může být třeba jeden ze starších váženějších myslivců, místopředseda spolku anebo to může být jakýsi neoficiální „specialista“ na tradice. Není to ale o tom, že by měl jen horlivě pranýřovat přestupky a chyby v souvislosti s mysliveckými zvyky a tradicemi, ale spíše nenápadně, diplomaticky, ale vytrvale a neústupně při všech příležitostech vysvětlovat a taktně opravovat chyby. Vychovávat ty myslivce, kteří nejsou zatím tak znalí a zkušení.
A jaké jsou chyby, které kazí krásy české myslivosti?
Nedávno jsem slyšel jednoho hospodáře: „…už máme střílet jen jednu danělu a dvě kozy – kozlata a trofejová už je nastřílena.“ Tedy se jedná o prohřešky v myslivecké mluvě. Pokud bych měl poukázat na další, tak je to kromě těch škaredých záměn srn za kozy, zejména na Šumavě, a možná už i jinde, další škaredý a nesprávný výraz – telko místo koloucha. Těch chyb v myslivecké mluvě je však daleko více.
„Šmola, či šmolka“ je další nesprávně používaný výraz, který slovník myslivecké mluvy vůbec nezná.
Častou chybou je také záměna zálomku za úlomek. Zálomky jsou němá myslivecká mluva – dorozumívání větvičkami a větvemi, ale po úspěšném lovu je předáván úlomek, výraz úcty ke zvěři, k slavnostnímu okamžiku, zvýraznění konkrétní důležité události. Úlomek ale vždy jen na klobouku či zimní kožešinové čepici, nikdy ne na kšiltovce, která k myslivosti prostě nepatří.
Mezi nejlépe dodržované tradice asi patří nástupy k zahájení akcí a výřady. I když i zde se někdy dělají chyby. Vodní zvěř a kachny místo na záda je často pokládána na břicho. Důkazem toho jsou snímky v Myslivosti a také postavení střelců je často chybné.
Dalším proviněním je maskáčové oblečení – to do myslivosti nepatří, leda tak na osamělý lov.
Proviněním proti tradicím je i to, že myslivkyně nesmekají jako muži a nebo nenosí klobouk vůbec.
Další chybou často viditelnou je vstupování střelců do výřadu při předávání úlomků.
Bohužel je smutné, že ani myslivečtí funkcionáři, kteří ukazují myslivecké tradice a ceremoniály na vrcholných mysliveckých akcí nastoupí třeba k pasování lovce a nebo přijímání myslivce jednak bez klobouku na hlavě, ale pokud klobouk mají, pak chybí úlomek!
Jak už jsem se zmínil, naše myslivecké zvyky a tradice mohou pomoci změnit špatný náhled veřejnosti na myslivost a myslivce. Musí být vždy samozřejmě správně prováděné, vkusně a reprezentativně provedené ceremoniály mají svůj význam v propagaci myslivosti, ale jejich součástí musí také být jasné a zřetelné mluvené slovo pronášené zpaměti, ne čtené z papíru!
A zde bych chtěl pochválit funkcionáře MS Nesměň v českobudějovickém okrese, kde bylo nedávno provedeno pasování v přestávce vystoupení oblíbené dechovky, která hrála na myslivecké akci téměř před stovkou nemyslivců. Ti nadšeně tleskali myslivecké etice vyjádřené při obřadu.
Vynikající propagaci našich tradic dělá především troubení jako doprovod různých mysliveckých akcí, hubertských mší a jiných událostí. Troubení je u veřejnosti ve velké oblibě a zušlechtí vynikajícím způsobem každou tradici a přiblíží ji lidem. Překrásné jsou především hlaholy pro ulovenou zvěř, zvláště když jsou kromě troubení i zpívané.
Příležitostí, kdy můžeme dobře vyjádřenými tradicemi a zvyky přiblížit v kladném slova smyslu myslivost veřejnosti, je daleko více, jen je chtějme využít na chovatelských přehlídkách, akcích pro mládež a při dalších mysliveckých slavnostech.
Takovou příležitostí je ale i pohřeb, samozřejmě pohřeb myslivce. Ano, i na smuteční události lze přispět ke „slavnému pohřbu“ našimi tradicemi - troubením, čestnou stráží u rakve s úlomky na levé straně klobouku otočenými rubem ven, a to jak v krematoriu, v kostele, či u hrobu. Samozřejmostí je řádný myslivecký oděv v odpovídajících barvách. V kostele stojí čestná stráž s klobouky na hlavě – i tady dělají chyby sundáním klobouku. Tradicemi je i dobře sestavený, přiměřeně dlouhý a procítěný projev s prvky myslivosti, zvěře a přírody na rozloučenou.
A teď k něčemu veselejšímu. Asi si možná neuvědomujeme, že téměř polovina všech lidových písniček má mysliveckou tematiku. I těch můžeme využít k přiblížení myslivosti a jejích tradic širokým vrstvám spoluobčanů.
Na závěr se zmíním ještě o myslivecké latině. To není myslivecká mluva, jak je někým chybně zaměňována, ale veselé, někdy více, jindy méně pravdivé, vyprávění k obveselení společnosti. Také této „latiny“ můžeme vhodně využít, ale musí se to umět. A málokdo z nás to umí tak, jako to uměl třeba pan Slepička, hajný z Rankova, jak mi dají za pravdu všichni, kdo ho znali. Určitě ale mysliveckou latinou není opilecky hrubé vychloubání se co kde kdy dotyčný „bouchal zabil“! Myslivecká latina musí mít poetiku, vtip, obsahovat zápletku i vyvrcholení a musí být také používána ve vhodný okamžik v dobře naladěné společnosti. Věřte, není to jednoduché a nejsme-li si jisti, raději se na tenký led myslivecké latiny nepouštějme, hranice mezi latinou a trapností je někdy velmi úzká!
Tímto článkem jsem chtěl apelovat do mysliveckých kolektivů k nápravě některých častých chyb, ale i ke zvýšení aktivity ve prospěch dobré propagace zvyků a tradic české myslivosti. Vždyť jsme nositeli nehmotného kulturního dědictví jménem myslivost.
Oldřich TRIPES