Časopis Myslivost

 
Následující přehled dravců se týká jen těch, kteří jsou pro sokolnický lov použitelní. Proto k nim budou uvedeny vlastnosti a znaky, které mají pro sokolnictví význam. Stávající legislativa však neumožňuje lov jako v minulosti, a tak bude u některých dravců upozornění, že v současnosti již jejich využití v sokolnictví není z legislativních důvodu možné.
Při rozlišování pohlaví rozumí sokolník pro pojem sokol, raroh, jestřáb vždy dravce samičího pohlaví. Jedná až li se o samce, jedná se v sokolnické mluvě o terčka, takže sokolí terček, jestřábí terček, atd. Označení „terček“ pochází z latinského tertius, což znamená třetí, neboť samec bývá asi o třetinu menší než samice.
 
V současnosti se zájem sokolníků zaměřuje na výcvik takových dravců, kteří díky své velikosti dokáží lovit větší kořist (bažant, zajíc, srna, srnče). Nutno podotknout, že všichni dravci nyní používaní v sokolnictví jsou z umělých odchovů.
Z hlediska tradiční sokolnické terminologie a pro upotřebitelnost při samotném sokolnickém lovu rozdělujeme dravce podle jejich charakteristických letových vlastností na dravce vysokého a nízkého letu. Další skupinu s odlišným výcvikem i způsobem lovu pak tvoří orli. Níže uvedený přehled neuvádí všechny druhy loveckých dravců.

Dravci vysokého letu se vyznačují letem ve vysokých výškách a prudkým přímým útokem, který je charakteristický pro sokolovité (rod Falco). Mezi tyto dravce patří: dřemlík tundrový (F. columbarius), poštolka obecná (F. tinnunculus) ostříž lesní (F. subbuteo), sokol stěhovavý (F. peregrinus), raroh velký (F. cherrug), raroh jižní (F. biarmicus) a raroh lovecký (F. rusticolus).


Dravci nízkého letu vynikají velmi obratným, nízko vedeným tzv. přepadovým letem. Svoji kořist vyhlížejí převážně z vysoko umístěného místa nebo při pátravém letu. K těmto dravcům patří: krahujec obecný (Accipiter nisus), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), káně Harrisova (Parabuteo unicintus), káně rudoocasá (Buteo jamaicensis).
 
Orli tvoří samostatnou skupinu loveckých dravců a v sokolnictví jsou využíváni orel skalní (Aquila chrysaetos), orel královský (Aguila heliaca Savingy) a orel jestřábí (Hieraaetus fasciatus).
 
DRAVCI VYSOKÉHO LETU
 


Dřemlík tundrový (F. columbarius) je nejmenším sokolovitým dravcem, pravým „leteckým akrobatem a virtuózem.“ Loví jak v prudkém, kolmém letu směrem vzhůru (kdy kořist podletí), tak po obratu v útočném pádu nebo nízkým letem asi metr nad zemí.
Jeho kořistí je nejčastěji skřivan polní, vrabec polní, linduška luční, s oblibou si jídelníček zpestří i vážkou nebo větší můrou a nepohrdne ani některými plazy. Pár si při lovu velmi často vypomáhá naháněním kořisti jeden druhému.
Vyskytuje se ve střední Evropě, Asii a Severní Americe, je převážně tažný, zimní období tráví evropští dřemlíci v jižní Evropě a severní Africe, američtí na jihu Spojených států a severu Jižní Ameriky.
Celková délka samice je asi 27,5 cm, rozpětí křídel 62 až 67 cm, průměrná hmotnost 210 g, samec má celkovou délku asi 24 cm, rozpětí křídel 60 až 65 cm, průměrná hmotnost asi 165 g.
Podobně jako poštolka má úzká zašpičatělá křídla. Dospělý samec je na hřbetu modrošedý, hruď a břicho má žlutorezavé s výrazným skvrněním. Rýdovák je delší než složená křídla s šesti tmavými pruhy, oddělenými úzkými světlými příčkami.
Pár je spolu vždy jen na jedno hnízdní období, hnízda staví na rašeliništích a vřesovištích, v březových hájích, využívá i stará vraní hnízda nebo skalní výklenky.
Na třech až pěti vejcích s tmavým skvrněním sedí převážně samice, z hnízda vylétá lovit až několik dní před vylétnutím mláďat. Po vyvedení o mláďata pečují a případně je dokrmují oba rodiče ještě asi měsíc.
K sokolnickému lovu se nevyužívá, pro svoji učenlivost a snadný výcvik se používá k sokolnickým ukázkám. V České republice je silně ohroženým, zvláště chráněným druhem, dle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb.
 


Poštolka obecná (F. tinnunculus) je jedním z mála dravců, který na svoji kořist vyčkává tzv. třepotavým letem, což jí umožňuje udržet se ve vzduchu na jednom místě. Po spatření kořisti následně útočí střemhlavým letem, těsně nad zemí křídla opět roztáhne a dopadne na kořist, kterou uchopí do pařátů. Pro lov má ráda otevřenou krajinu, loví však i náletem z vyhlídkového posedu. Její nejčastější kořistí je hraboš polní a drobní ptáci, nepohrdne ani ještěrkou nebo větším hmyzem.
Je rozšířena po celé Evropě, Africe a velké části Asie. Patří mezi částečně tažné, někteří jedinci tráví zimní období ve středomoří.
Celková délka samice je asi 35 cm, rozpětí křídel 74 až 80 cm, hmotnost 262 až 295 g, samec má celkovou délku asi 32 cm, rozpětí křídel 69 až 74 a hmotnost 180 až 224 g.
Za letu je snadno rozpoznatelná podle menší velikosti, dlouhých zašpičatělých křídel a charakteristického třepotavého letu.
Dospělý samec má hlavu světle modrošedou, hřbet a letky jsou červenohnědé s pravidelnými skvrnami. Rýdovák přesahuje složená křídla a stejně jako hlava má světlou modrošedou barvu s širokým tmavě hnědým až černým lemem. Spodní strana těla je nažloutlá s podélnými řadami kapkovitých skvrn.
Doba hnízdění začíná koncem března až v první polovině dubna. Tok probíhá za pozoruhodných svatebních letů a hlasitého volání. Vlastní hnízdo si poštolky nestaví. Hnízdí ve výklencích věží a kostelů, dutinách skalních stěn, případně v dutinách starých stromů nebo v hnízdech vran, případně strak.
Snůška začíná od poloviny dubna do poloviny května. Samice snáší čtyři až šest nažloutlých vajec s okrověhnědými skvrnami, na kterých sedí asi 29 dní. Sedí sama, potravu obstarává samec. Po vyvedení mláďat je oba rodiče ještě asi 3 až 4 týdny dokrmují.
K sokolnickému lovu se v současnosti nevyužívá, lze ji snadno vycvičit, proto se používá k sokolnickým letovým ukázkám.
Mezi její „nejbližší příbuzné“ patří: poštolka vrabčí/pestrá (F. sparverius), poštolka rudonohá (F. vespertinus) a poštolka jižní (F. naumanni).
Přestože poštolka obecná není zvláště chráněným ohroženým druhem, vztahuje se na ní obecná ochrana dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a dle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je uvedena mezi druhy zvěře, které nelze lovit.
 



Ostříž lesní (F. subbuteo) je nejrychlejším dravcem, který ve vodorovném letu dosahuje rychlosti 180 km v hodině. Je tak obratný, že jako jediný dravec dokáže v letu ulovit vlaštovku nebo rorýse. Převážnou většinu jeho potravy však tvoří drobné ptactvo a větší hmyz, jako jsou vážky a chrousti. Svoji kořist loví šikmým nebo kolmým útokem za letu. Sedící ptáky plaší nízkým průletem a poté na ně ze spodu naletuje.
Vyskytuje se v celé Evropě mimo větší části V. Británie a Skandinávie, v Asii a Číně. Je přísně tažným druhem, který zimuje v Africe.
Rozpětí křídel ostříže lesního je 76 až 82 cm, celková délka samice 32 až 36 cm, hmotnost 262 až 295 g, samec má celkovou délku 28 až 32 cm, hmotnost 230 až 240 g.
Dospělý samec v šatu dospělých (po prvním přepeření) je na hřbetu břidlicově šedý, hrdlo a krk jasně bílé. Na bílých tvářích zřetelně vystupují po obou stranách černé licousy. Spodní část trupu má světlý podklad s černohnědými podélnými skvrnami. Kalhotky jemně rezavě skvrnité.
Za letu vyniká jeho štíhlý tvar těla se srpovitě zahnutými dlouhými křídly a kratším ocasem.
Tok ostříže lesního začíná na přelomu dubna a května. Je provázen častým voláním, svatebními lety a vzdušnou akrobacií, kdy samec za letu předává samici potravu. Vlastní hnízdo nestaví, vyhledává opuštěná hnízda jiných ptáků, nejčastěji vran.
Snášení začíná koncem května až začátkem června. Samice snáší dvě až čtyři nažloutle hnědá vejce s malými tmavými skvrnami a tečkami. Na vejcích sedí samice asi 28 až 31 dní, samec jí nosí potravu ráno a večer, stejně tak pro mláďata a samici obstarává potravu samec. Samice krmí a zahřívá mláďata, z hnízda vyletuje jen vstříc samci, který jí v letu potravu odevzdává. Po vyvedení mláďat z hnízda je oba rodiče ještě asi měsíc dokrmují (těsně do doby před odletem na zimoviště).
K sokolnickému lovu se nevyužívá, někteří sokolníci ho cvičí k sokolnickým ukázkám. V České republice je silně ohroženým, zvláště chráněným druhem dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb.



Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je bezpochyby nejrychlejším tvorem naší planety, který ve střemhlavém útoku dosahuje rychlosti blížící se 400 km v hodině. Svoji kořist vyhlíží při tzv. krouživém čekání ve značných výškách. Při útoku na kořist přitáhne křídla k tělu, vytvoří tzv. kapku a střemhlavým letem útočí. Závratné rychlosti dosahuje díky aerodynamicky tvarovanému tělu. Kořist „kopne“ nataženými pařáty a způsobí jí smrtelné zranění, v případě nutnosti dokončí lov na zemi. Mezi nejčastější kořist patří holub hřivnáč, hrdlička divoká, některé druhy drozdů, špačci a další ptactvo do velikosti kachny. V případě nouze loví ojediněle i drobné savce, veverky, hraboše nebo netopýry (nikoli však střemhlavým útokem). Vyskytuje se na všech kontinentech vyjma Antarktidy.
Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85 až 115 cm, samice je vždy asi o 1/3 větší než samec, celková délka těla samice 48 až 52 cm, hmotnost 925 až 1092 g, samec má celkovou délku 38 až 45 cm, hmotnost 582 až 636 g.
Dospělý samec je na hřbetu šedý až šedomodrý s jemnými tmavými příčkami. Jednotlivé obrysové peří je světle lemováno. Hlava a týl jsou šedočerné, hruď a břicho bílé s lehkým šedým, nažloutlým nebo načervenalým nádechem a příčným vlnkováním šedočerné barvy.
Mladí sokoli v prvním letu mají na rezavě žlutém základu spodní strany podélné hnědé skvrny.
Tváře a hrdlo jsou bílé, po obou stranách má na tvářích protažené výrazné černé pruhy tzv. licousy. Zobák je modrošedý u hrotu přecházející do černé, na horní čelisti opatřený ostrým zejkem. Za letu má charakteristická dlouhá špičatá křídla a poměrně krátký, na konci se zužující ocas.
Vzhledem k lovené kořisti je možné sokola nejčastěji spatřit v otevřené krajině s bohatým ptačím osídlením. Jinak je tomu v době hnízdění, kdy s oblibou vyhledává oblasti se strmými skalními stěnami s možností volného příletu. Občas zvolí i strmé skalní stěny opuštěných lomů nebo výškové budovy. U nás patří mezi nejvýznamnější hnízdiště Děčínské a Broumovské stěny, Šumava, střední Povltaví a poslední dobou i Českomoravská vrchovina.
Pohlavní dospělosti dosahuje zpravidla ve druhém roce života. Páry se začínají tvořit už na podzim a setrvávají spolu dlouhodobě.
Vlastní tok začíná v únoru a zahajují je tzv. svatebními lety s častým voláním. Samice se začíná zdržovat na hnízdě (většinou skalní římsa), kde ji samec symbolicky krmí.
První snůšku lze očekávat od poloviny března a celkový počet bývá tři až čtyři vejce červenohnědě skvrnitá na nažloutlém podkladě. Samice vejce zahřívá asi 32 dní, samec obstarává potravu, krmí samici a střídá ji v hnízdní péči na chvíle, kdy se samice proletuje. Po vylíhnutí krmí mláďata oba rodiče, po třetím týdnu loví i samice. Po vylétnutí krmí rodiče mláďata ještě asi čtyři týdny.
Pro své vynikající vlastnosti zaujímal v sokolnictví přední místo. Díky tomu se lovci s dravými ptáky od dávné historie po současnost nazývají sokolníci. Při sokolnickém lovu útočí na pernatou zvěř z krouživého čekání.
V ČR patří sokol stěhovavý mezi kriticky ohrožený druh a je tudíž chráněn zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb.
Podle evropské klasifikace patří mezi vzácné druhy, vyžadující zvláštní ochranu. Je uveden na seznamu ohrožených volně žijících druhů až CITES (jinak známé jako Washingtonská úmluva). V současném sokolnictví se využívají sokoli výhradně z umělých odchovů.
 


Raroh velký (F. cherrug) je obratným a všestranným lovcem, lovící jak útočným, tak přepadovým letem. Kořistí je převážně sysel obecný a křeček polní, ale i ptáci do velikosti koroptve, kachny nebo bažanta.
Vyskytuje se v ČR (na jižní Moravě), Maďarsku, Slovensku, Rakousku, ve východní části Evropy a v Asii. Je převážně tažný, zimující v Etiopii, na Arabském poloostrově, severní Indii, Íránu a západní Číně.
Celková délka samice je asi 54 cm, rozpětí křídel 105 až 110 cm, hmotnost 970 až 1130 g, samec má celkovou délku asi 49 cm, rozpětí křídel 115 až 129 cm, hmotnost 820 až 890 g.
Oproti sokolu stěhovavému má širší, ne tak zašpičatěná křídla, která při složení nedosahují konce rýdováku. Dospělý samec má hlavu a temeno zbarvené hnědě, po stranách je světlá s úzkým tmavým „licousem“, modročerný zobák opatřený tupým zejkem. Hřbet a letky jsou hnědé s rezavě hnědým lemováním. Spodní strana těla je silně tmavohnědě skvrnitá.
Hnízdí na zemi, holých skalních římsách nebo na stromech v opuštěných hnízdech větších ptáků.
Samička začíná snášet v druhé polovině března tři až pět vajec, která jsou na světlém podkladě hustě jemně žluto hnědě tečkována. Sedí převážně samice, které samec obstarává potravu. Předávání úlovku probíhá buď na hnízdě, nebo na předávacím místě, kde si samice potravu odebere. Hnízdní péče trvá 40 až 45 dní, po vylétnutí z hnízda rodiče asi měsíc dokrmují.
V sokolnictví je pro své výborné letové i povahové vlastnosti všestranně upotřebitelný převážně pro lov kachen a bažantů. V ČR i v Evropě patří mezi zvláště ohrožené druhy, zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb., dále dle Evropské směrnice EEC o ochraně volně žijících ptáků.
V současném sokolnictví se využívá raroh velký výhradně z umělých odchovů.
 


Raroh jižní (F. biarmicus) je obratným lovcem lovícím různé ptáky, savce i plazy. Loví jednotlivě i v páru, kdy samička letí nad zemí jako první, plaší ptáky, které po vzlétnutí samec loví.
Vyskytuje se převážně v Africe, jihovýchodní Evropě a v Asii. Velmi často bývá zaměňován s rarohem velkým, i když je menší. Zatímco raroh velký je shora hnědý, raroh jižní je zbarven modrošedě s tmavým příčkováním. Spodní strana je světlá, s drobným hnědým skvrněním. Na zátylku má výrazné rudé opeření, čímž se zásadně odlišuje od raroha velkého.
Celková délka samice je asi 49 cm, rozpětí křídel asi 110 cm, hmotnost 700 až 900 g, samec má celkovou délku asi 44 cm, rozpětí křídel asi 100 cm, hmotnost 500 až 600 g.
Bývá cvičen k běžným způsobům lovu vyhrazeným sokolům.
Je na seznamu chráněných živočichů až CITES.
 


Raroh lovecký (F. rusticolus) je největším a v sokolnické historii nejvíce ceněným sokolovitým dravcem. Všestranný a velmi obratný lovec lovící ve vzduchu i na zemi. Ve volné přírodě loví nejčastěji bělokury a větší ptáky do velikosti kachny, savce do velikosti menšího zajíce. Podle terénu loví z krouživého čekání nebo nízkým „přepadovým“ letem, kdy kořist bleskově uchopí a odlétá i s kořistí.
Vyskytuje se v Arktidě, severní části Evropy, Asie, Ameriky, včetně pobřeží Grónska.
Rozpětí křídel raroha loveckého 110 až 130 cm, celková délka samice je asi 55 až 60 cm, hmotnost 1400 až 2000 g, samec má celkovou délku 48 až 55 cm, hmotnost 960 až 1300 g.
Podle výskytu vytváří tři barevné formy: sněhobílou, šedou a hnědošedou. V subarktidě (Skandinávie) šedou a hnědošedou svrchní strana těla je s tmavým příčkováním. Spodní strana světlá až bílá s větším nebo menším počtem skvrn. V Arktidě (Grónsko) až čistě sněhobílou. Mladí ptáci jsou shora jednobarevně šedohnědí, spodní strana je světlá s podélnými tmavými skvrnami.
Pohlavní dospělosti dosahují ve druhém roce života. Páry spolu setrvávají dlouhodobě a jsou věrné i svému teritoriu. Tok začíná v únoru, hnízdo nestaví, využívají starých hnízd krkavců nebo káně rousné často umístěných ve skalním výklenku, pod převisem nebo v dutině. V lesotundře zahnízdí i na stromových hnízdech.
Snůška začíná v půli dubna, nejčastěji tři až čtyři vejce, která jsou světle žlutá s hustým červenohnědým skvrněním. Samice vejce zahřívá 30 až 36 dní, samec ji krmí. O mláďata se stará samice, samec obstarává potravu, hnízdní péče trvá 46 až 49 dní. Po vylétnutí pečují o mláďata oba rodiče ještě asi jeden měsíc.
V současném sokolnictví se čistá forma téměř nepoužívá z důvodu nízké imunity vůči bakteriím a plísním (Aspergilóza), kterým v našich podmínkám často podléhá. Současní sokolníci nejčastěji používají tzv. křížence mezi rarohem loveckým a rarohem velkým z umělých odchovů.
Lovecky je upotřebitelný pro lov kachen, bažantů a zajíců.

Patří mezi kriticky ohrožené druhy. V celé EU platí nařízení Rady (ES) č. 1332/2005 (Washingtonská úmluva až CITES).
(Zdroj: Z.Sternberg, 1969: str. 15 až 22; T. Mebs 2012: str. 174 až 234; K.Hudec a W.Černý 1971)

Luboš KOUSAL,
člen redakční rady Zpravodaje
Klubu sokolníků ČMMJ