Sociální sítě sice nemají mezi myslivci dvakrát dobrou pověst, ale občas mohou přinést i něco pozitivního. Já jsem zde třeba potkal Zdeňka Vermouzka, ornitologa a ředitele České společnosti ornitologické. Zjistil jsem, že ač jsme jeden myslivec a druhý ochranář, v mnoha věcech se naše názory protínají. A od toho už byl jen krůček k tomu, požádat ho o rozhovor.
Českou společnost ornitologickou zaznamenala řada myslivců hlavně v souvislosti se společně organizovanou peticí „Vraťme život do krajiny". Jak k téhle spolupráci ČMMJ a ornitologů došlo a nese už petice své první plody?
Základy k této spolupráci byly položeny už před více lety. Čím dál víc myslivců si totiž uvědomuje to, co my ornitologové říkáme už bezmála dvacet let - hlavním důvodem, proč z krajiny mizí život včetně lovné zvěře, je příliš intenzivní zemědělství. Máme tedy společný problém a od toho už je jen krůček ke společnému řešení.
A zda nese petice plody? To ještě nemůžeme s určitostí říct, protože novou podobu Společné zemědělské politiky i našich národních parametrů ještě nikdo nezná. Ale 30 000 podpisů online a dalších 15 000 na papíře už je snad taková váha, že nebude možné ji zcela ignorovat. A další podpisové archy jsou ještě mezi lidmi.
Ale vraťme se zpět k Vám osobně. Opravdu Vás ptáci fascinují už od útlého dětství?
V tom nejútlejším dětství to byla příroda obecně, k tomu jsem měl vždycky velice blízko a základy mě učila maminka a babička. Základ v rodině je nezbytný. A velký vliv měl zoologický kroužek v brněnské zoo, kde jsem se dostal blíž k ornitologii a už jsem u ní zůstal. Zoologii jsem vystudoval na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity.
Troufnete si odhadnout, kolik druhů ptáků jste zhruba schopen rozpoznat, když je vidíte a kolik rozlišíte podle hlasových projevů?
Takové odhady se dělají těžko, protože neurčujeme jen druhy – ptáci mají často různé šaty v různém období roku, jinak vypadají mláďata, to by měl ornitolog všechno zvládat. U nás pravidelně hnízdí zhruba 200 druhů ptáků, další 200 se pravidelně nebo občas vyskytují jako nehnízdící. Všechny běžné druhy musíme zvládat určit jak podle vzhledu, tak po hlase.
Jako myslivec cítím, že o zpěvném ptactvu toho zdaleka nevím tolik, kolik bych sám chtěl. Ani v kurzech pro adepty a myslivecké hospodáře většinou nevěnujeme ptákům, kteří nejsou zařazeni mezi zvěř, příliš mnoho času. A tak si říkám, kde je možné tyto mezery ve vzdělání zacelit? Organizuje Česká společnost ornitologická vzdělávací kurzy pro laiky?
Letos se nám poprvé díky obětavosti jednoho mladšího člena podařilo uspořádat první tříměsíční kurz základního poznávání ptáků. Zájem byl veliký a moc rádi bychom v tom pokračovali. Snad se tedy příští rok dočkáte! A ti pokročilejší se mohou přihlásit na pokračovací kurz, kde se tolik nevěnujeme samotnému určování ptáků, ale spíš věcem okolo – podrobnějším poznatkům z biologie ptáků nebo metodám jejich zkoumání.
Přibližte nám prosím, jak Česká společnost ornitologická funguje. Kolik lidí sdružujete, kde získáváte prostředky pro svou činnost, a kdo všechno se může stát vaším členem?
Česká společnost ornitologická (ČSO) je spolek, stejně jako ČMMJ. V letošním roce počet členů překročil čtvrtou tisícovku a stále roste. To je velice potěšující, protože síla organizace, i schopnost něco prosadit třeba na poli ochrany přírody, se odvíjí od počtu členů. Členové tedy mají nejenom všelijaké výhody, například výrazné slevy na dalekohledy nebo čtyřikrát ročně barevný magazín Ptačí svět, ale především vyjadřují podporu naší základní myšlence, tedy že zkoumat a chránit ptáky a tuto ochranu propagovat má smysl.
Tím jsem uvedl i základní tři pilíře práce ČSO, která je velice široká. Zahrnuje čistě vědeckou složku, díky níž například každoročně aktualizujeme informace o tom, které běžné druhy ubývají či přibývají.
Ochranářská část práce je velice široká, od péči o vlastní rezervaci, Ptačí park Josefovské louky, přes specifické druhové projekty, kde může být příkladem snaha o záchranu sýčků, až po další velké téma, kterému se systematicky věnujeme už mnoho let – ochranu ptáků ve městech.
Zapomenout nesmíme ani na soustavnou práci v zemědělské krajině, která zahrnuje vše od přímého vyhledávání a označování hnízd čejek nebo motáků lužních na polích, přes jednání s hospodařícími subjekty až po prosazování našich požadavků na ministerstvech a v parlamentu.
Třetím pilířem je pak propagace a osvěta mezi dospělými i veřejností, organizujeme například žákovskou ornitologickou konferenci, několik koordinovaných akcí pro veřejnost po celé republice nebo pravidelné odborné konference. Celá činnost je z velké části postavena na účasti členů, dobrovolníků, bez nichž bychom si třeba plošné monitorovací programy nemohli vůbec představit.
Provádíte také monitoring a sčítání řady ptačích druhů – kolik lidí se do těchto aktivit zapojuje? Musí to být lidé v ornitologii vzdělaní nebo stačí nadšení a láska k ptákům?
Různých programů občanské vědy máme v nabídce několik, požadavky na účastníky i množství zapojených lidí se liší program od programu. Jednoho z nejjednodušších programů, Ptačí hodinky, tedy zimního sčítání ptáků na krmítcích, se letos v lednu účastnilo před 14 tisíc lidí během jediného víkendu. Tam samozřejmě stačí základní znalosti, respektive schopnost určovat pár druhů ptáků podle obrázků.
Naproti tomu nejsložitějšího programu, Liniového sčítání druhů, se účastní okolo sedmdesáti lidí, kteří musejí nejen naprosto perfektně určovat všechny druhy ptáků podle vzhledu i podle hlasu, ale musejí být i ochotni dodržovat striktní vědeckou metodiku. Potěšující je, že i jejich počet roste.
Další důležitou iniciativou je pomoc při odhalování ptačí kriminality. Co si pod tím představit a jak to konkrétně funguje?
Tady záleží především na osobním přístupu každého jednotlivce, přičemž pachateli ptačí kriminality jsou bohužel často myslivci. Nejzávažnější formou je pokládání otrávených návnad, protože se jedná o neselektivní metodu – pachatel nemůže ovlivnit, které zvíře či pták návnadu najde a otráví se. Současně je odhalování této trestné činnosti složité, důležité je proto svědectví každého, kdo o trávení něco ví. Takoví lidé se mohou ozvat kolegyni Kláře Hlubocké na telefon 606 412 422.
Váš další krásný projekt je Ptačí park Josefské louky, který je takovým „ukázkovým ptačím rájem". Jak jste se k těmto pozemkům poblíž Jaroměře dostali a co všechno se tu odehrává?
Na začátku byla někdy před patnácti lety myšlenka, že nejlepší možná ochrana přírody je formou vlastnictví. Pokud chce vlastník chránit přírodu na svém pozemku, nikdo mu v tom nemůže zabránit. Začali jsme tedy mezi členy vybírat peníze a vykupovat první pozemky na mokrých loukách u Jaroměře ve východních Čechách.
V té době to žádný ptačí ráj nebyl – byly to obyčejné nivní louky, jakých je po republice stále ještě mnoho tisíc hektarů. My jsme ale využili sto let starý závlahový systém, opravili jsme ho a začali jsme území řízeně sytit vodou.
Časem se s pomocí dotací podařilo vybudovat asi dvacet menších tůní a větší mělkou vodní plochu, Slavíkovský ptačník. V loňském roce jsme zavedli pastvu divokých koní, kteří vytvářejí perfektní mozaiku pro hnízdění vzácných druhů mokřadních ptáků.
Nyní jsou Josefovské louky asi jediným místem v republice, kde můžeme na takto malé ploše zastihnout čtyři druhy chřástalů, hnízdí zde vodouši rudonozí, bekasiny, čejky, kulíci, ale i luční kachničky čírky modré. Pravidelně sem létají lovit čápi a zdržují se i jeřábi, pro které je ale území přece jen příliš malé a moc navštěvované.
Park totiž od začátku budujeme „pro ptáky a pro lidi“. Chceme, aby toto unikátní území bylo i se všemi jeho obyvateli přístupné lidem, aby návštěvníci mohli vidět to, co jinde už k vidění není. A všechno tohle by nebylo možné bez spolupráce s místními lidmi, včetně místního mysliveckého sdružení.
Od myslivců často slýchávám, že ornitologové sice odvádí dobrou práci při ochraně řady ptačích druhů, na druhou stranu ale nevnímají, že jsou i druhy, které se v posledních letech přemnožily a evidentně způsobují problém. Ilustrativním příkladem je třeba straka, kterou dnes potkáváme i ve velkých aglomeracích v neuvěřitelném množství. Vnímáte to jako ornitolog také tak?
Rozhodně vnímám to, že strak je ve městech mnohem víc, než bylo, v otevřené krajině ale nijak nepřibývají. Vůbec ale nemám rád to slovo „přemnožení“. Pokud se díváme na přírodu jako na dynamický prostor, pro nějaké přemnožení v něm není místo. Zvířat i rostlin je v něm tolik, kolik je momentálně zdrojů.
Městské prostředí je nové, existuje krátkou dobu, a řada zvířat se jej ještě nenaučila využívat. Někteří se to naučili v nedávné době, příkladem mohou být hřivnáči. Anebo právě straky, které, díky své inteligenci, dokáží různorodé městské prostředí využívat velice efektivně. Nemůžeme ale straky vinit z úbytku drobných pěvců. Straky sice nějaká vajíčka či mláďata sežerou, ale to dělá i mnoho jiných zvířat a ptáků, od veverek po strakapoudy. Ve zdravém a pestrém prostředí přitom nemají ptáci problém mláďata odchovat.
Musíme vzít v úvahu, že jeden pár dospělců potřebuje za celý svůj život (!) odchovat pouze dvě mláďata, aby zůstala populace zachována. Ptáci přitom hnízdí několikrát ročně a mohou mít pět nebo i víc vajec v hnízdě. Všechna tato nadbytečná vejce a mláďata jsou přirozená nadprodukce, aby mohly fungovat potravní řetězce a přirozený výběr. Kdyby je nesežrala straka, sežral by je někdo jiný nebo by zahynuli na infekci či v zimě nedostatkem potravy.
Pokud nám tedy ubývá řada druhů pěvců, je potřeba hledat příčinu někde jinde – ve znečištěném prostředí, v nedostatku mezí a křovisek, v obrovském úbytku hmyzu následkem používání jedů v zemědělství.
Další diskutovanou skupinou jsou dravci. Máme i nadále bezvýhradně chránit všechny dravce bez ohledu na jejich početní zastoupení? Vím z vlastní zkušenosti, že třeba takový moták pochop se v posledních letech u nás objevuje stále častěji.
To vede k ještě obecnější otázce – kde vidíte hranici mezi ochranou predátora a snahou navrátit do volné přírody některé druhy drobné zvěře, například koroptev?
Nepochybuji o tom, že ve středověku, ze kdy máme zprávy o tisících koroptví dodávaných na hodovní stoly, bylo i dravců mnohem víc, protože nebyly účinné prostředky k jejich hubení. Dnes jsou koroptve často na okrajích měst, na různých rumištích a ladem ležících plochách určených k zástavbě, kde se jim může dařit i velice dobře. Srstnatých i pernatých dravců tam přitom rozhodně nebude méně, než na sousedních polích – spíš víc, protože i hrabošů a další kořisti zde mají víc.
Klíč k návratu drobné zvěře do krajiny tedy leží opět v té krajině samostatné. Poskytuje dostatek úkrytů na jaře? Dostatek zdravé a pestré potravy pro mláďata? A zůstává jí dost na zimu? A neposekáme mláďata při sklizni sena? Na tyto otázky musíme odpovědět a vím, že si to uvědomuje i čím dál víc myslivců. Pak už si stačí říct: „Však ten dravec do krajiny taky patří.“
Přesto, že se v některých jednotlivostech mohou pohledy a názory myslivců a ornitologů lišit, přesto si troufám tvrdit, že více toho máme společného a hlavně nás spojuje láska k přírodě. Myslíte, že nadešel čas, abychom se naučili mnohem více a důsledněji spolupracovat?
Jsem přesvědčen, že problémy naší krajiny jsou tak zásadní, že spolupracovat musíme, i kdybychom nechtěli. Společný tlak na změnu evropské zemědělské politiky a na rozumnější nastavení zemědělských dotací, od každého člena i od nejvyššího vedení našich organizací, je nejlepším začátkem.
připravil Martin HORÁLEK