Při svých toulkách přírodou často navštěvuji lokality, kam ostatní lidé málo kdy zavítají. Jedním takovým místem jsou bažiny, rozlehlé rákosové porosty, po zaniklých rybnících či okrajové rákosiny u rybníků dosud obhospodařovaných. Žije tu spoustu různých druhů ptáků i jiných živočichů, v horkých letních dnech sem často také zavítají divočáci nebo vysoká, aby se ochladili v bahnité lázni.
Na druhou stranu tu číhá spoustu komárů a jiného bodavého hmyzu, aby si smlsly na nějakém teplokrevném tvorovi, člověka nevyjímaje, který sem zavítá.
Další pastičky jsou v podobě starých rybničních stok, nebo prostě jen prohlubně. Často se mi stává, že zapadnu do vody nebo bláta více než je zdrávo a vyhrabu se mokrý a špinavý a jsem rád, že zůstala suchá alespoň fototechnika.
Stejně se sem, ale vždycky rád vracím a právě při návštěvách těchto lokalit jsem mnohdy slyšel pro mne neznámý hlas. Chrčivé, chrochtavé zvuky vycházely z rákosin, někdy v podvečer, jindy ráno nebo během dne, ale dlouho se mi nedařilo přijít na to, jaký živočich tento zvuk vydává. Pokouším se vždy do míst, odkud se hlas ozve, opatrně přiblížit, jenže vždy bezúspěšně.
Až jednou, prolézám rákosiny s makroobjektivem, fotím si vážky, žabky a jinou droboť, když z trsu ostřice vyplaším kachnu sedící na hnízdě. Jak se kachna snažila vylétnout z rákosí, vyplašila při tom dalšího malého ptáka, který vydal ten chrčivý zvuk. A bylo po záhadě, tím ptákem byl totiž chřástal vodní.
Tento nevelký šedohnědý pták na dlouhých nohách se žlutočerveným zobákem má nejraději hustou rákosovou vegetaci, otevřeným plochám se vyhýbá nebo je velmi rychle přebíhá. Občas jsem se s ním v rákosinách potkal, jenže ta setkání byla vždy náhodná a na krátký okamžik, proto nemohla vzniknout ani žádná kvalitní fotka.
Čas plynul, nějaký ten snímek chřástala mi v archivu přibyl, ale pořád to byly spíše dokumenty. Asi by tomu tak bylo i nadále, nebýt mého dlouholetého kamaráda Františka Říhy. Často za ním jezdím do Lužických hor, kde společně podnikáme výpravy za kamzíky nebo různými ptáky. Tentokrát mi František zavolal koncem července, abych na víkend přijel, prý má pro mne překvapení.
Tím překvapením byli právě chřástalové, věděl, že bych si je rád nafotil, proto když je objevil neváhal mne na ně pozvat. A aby toho nebylo málo, přijíždím v době, kdy vyvedli mladé.
Odpoledne společně jedeme k zarostlému rybníku a stavíme fotostany u malé mělčiny zarostlé ostřicí. Chřástalové tady jedním volným místem přebíhají a někdy vyvedou do mělké vody také mláďata.
Sluníčko svítí a ve stanech je pěkné horko, ležíme už dobré dvě hodinky, kolem poletují vážky, skřehotají skokani, ale chřástalové nikde. Pozornost začíná pomalu opadat, proto není divu, že po další hodině přebíhajícího chřástala postřehnu, až když mizí znovu v rákosí.
No tak to jsem se tedy předvedl, František mne však uklidňuje, že stejnou cestou půjde chřástal i zpět. Opravdu, po chvilce se vrací, jenže já znovu nestíhám. Sem tam přeběhne ještě několikrát a několik snímků nakonec na kartě přece jen mám.
Slunko se pomalu začíná klonit k západu a my začínáme přemýšlet o odchodu, když zahlédnu v kraji rákosiny něco malého černého. A ono je to chřástalí kuřátko! Nejprve jedno, pak druhé a nakonec před rákosím pobíhají tři prachové kuličky, přidává se k nim i jeden z jejich rodičů a nám se naskýtá vzácná podívaná.
Starý chřástal hledá v mělké vodě larvy a různé červíky, které předává mladým. Ty se kolem něho motají dožadujíce se dalších soust. Cvakám jeden snímek za druhým, snažím se zachytit maximum.
Za pár minut mizí chřástalí rodinka zpět v bezpečí hustého porostu, my také v rychlosti balíme a opouštíme lokalitu plni dojmů z nevšedního zážitku.
Druhý den se sem vracíme již dopoledne, znovu se potíme ve stanech až do pozdních odpoledních hodin, jenže dnes nemáme na kuřátka štěstí, jen dospělý chřástal nám několikrát přeběhl přes otevřený prostor.
A tak se po dlouhých letech uzavřela jedna epizoda, která začala tím tajemný hlasem z bažin a díky obětavosti kamaráda skončila happyendem v podobě vzácných snímků chřástalí rodinky.
Text a snímky Karel SVAŠEK