Časopis Myslivost

Vlci a spárkatá zvěř

Myslivost 3/2020, str. 55  Petr Ziegrosser
Jakmile se prvně v Německu objevili vlci, byl jsem přesvědčen o tom, že je jen otázkou času, kdy se vlci rozšíří po celé spolkové zemi. O vlky jsem se začal zajímat v Horní Lužici. Zajímala mne potrava vlků v souvislosti se škodami na domácích zvířatech a volně žijící zvěři. Začal jsem proto s vyšetřováním trusu vlků, prvních 582 vzorků bylo analyzováno v Museu für Naturkunde v Görlitz. Byl to vzorek ze dvou vlčích smeček, z nichž jedna sestávala pouze z vlčice a jejích hybridních štěňat. Toto šetření probíhalo v letech 2000 až 2005 a bylo založeno na velmi úzké databázi.

 

V roce 2010 bylo v Lužici již šest smeček plus teritoriální pár bez vlčat. Vlčí oblast se za tu dobu zhruba ztrojnásobila a rozkládala se na zhruba 2000 km2. Mezitím bylo v Görlitzu vyšetřeno dalších 1423 vzorků trusu. Mohla tak být učiněna první opatrná prohlášení o podílu druhů a podílu mladých a dospělých zvířat v potravě vlků. Byl to poro mne dostatečný důvod pro přepočet zásahu vlků do populace kopytníků s rozsáhlejšími údaji. Co z toho vyplynulo?

 

Náš výpočet, lépe řečeno „odhad“, protože úplná data nejsou vždy k dispozici, jsme začínali odhadem denní potravní potřeby jediného vlka. Rozdělujeme je na druhy kořisti, jak je známe z analýz trusu. Potom odhadneme počet jednotlivých zvířat ulovených určitým vlkem. Tuto částku připočítáme k průměrné smečce a odhadujeme počet kořistí vlků na území, kde se vlci vyskytují. Nakonec porovnáme kořist vlků s odstřelem.

Jeden vlk dokáže sežrat až 10 kilogramů masa najednou, ale takový rozežraný vlk není pravidlem, ale výjimkou. Pokud poté většinu z toho nevyvrhne, následně se stěží pohybuje den nebo dva, a když, tak jen kvůli pití. Vyvrhnutí potravy je pravidlem hlavně v období výchovy štěňat. Takto totiž vlci živí své mladé, mají kořist v žaludku místo v mordě.

Vlci mohou hladovět celé dny. Vzpomínám si na desetičlennou vlčí smečku v Yukonu, kterou jsme každé dva dny navštívili letadlem (žádné umění, protože jeden z vlků měl vysílačku a oblast byla zasněžená, bez lesů a snadno přehlédnutelná). Až devět dní poté, kdy opustili poslední stržený kus, vlci ulovili losa. Po dalších čtyřech dnech ho opustili. Něco takového je naprosto normální.

O několik týdnů později jsme se pokusili zjistit, kolik masa vlk denně spotřeboval. Hledali jsme zbytky roztrhaných losů a karibu, vážili jsme vše, co jsme našli. Z dospělých losů občas zbylo hodně masa. Šakali, orli, havrani nebo lišky se tam nepřiživovali, nebo stěží dokázali jíst zmrzlé maso tvrdé jako kámen. Medvědi byli v tu dobu stále v brlozích. Ale pokud byla kořistí losí telata nebo karibu, kromě obsahu bachoru, hrubých kostí a kousků kožešin nezbylo téměř nic, co bychom mohli zvážit.

 

Každý, kdo přemýšlí o těchto pozorováních vlků, si snadno dokáže představit, jak obtížné je určit skutečné potravní nároky vlka nebo celé vlčí smečky. Protože do hry vstupuje mnoho faktorů, může být výsledek velmi odlišný. Ve svých odhadech pro Lužici jsem předpokládal, že průměrný vlk za den ulovil 5,4 kg živé kořisti. Proč zrovna tolik? A co to znamená?

 

Ve své standardní práci „Wolves“ (2003) David L. Mech a Luigi Boitani uvádějí 18 šetření, které byly provedeny v Severní Americe v zimních měsících. Průměrná hodnota „dostupné kořisti“ (živé kořisti) na vlka a den je 5,4 kilogramů. To odpovídá zhruba jednomu kusu srnčí zvěře o hmotnosti 21,6 kg každé čtyři dny. Asi 70 procent z úlovku je “použitelných”, což je o něco více než „hmotnost vyvrženého kusu“ (15 kg), kterou myslivci dokážou dobře pochopit a kterou proto použiji při dalším výpočtu. Vlk tedy uloví téměř 4 kg vyvržené zvěře denně.

To však neznamená, že toto množství sežere. Jens Karlsson, výzkumník vlků ve Švédsku, předpokládá, že vlk spotřebuje asi 2 kg denně a dokáže s tímto množstvím potravy vykonávat všechny své životní potřeby (udržuje tělesnou teplotu, tráví, běhá na velké vzdálenosti, loví, vychovává mláďata), prostě vše to, co k životu patří. Takže jeden srnec by stačil vlkovi na celý týden.

 

Průměr z 18 šetření uvedených v Severní Americe dobře zapadá do podobných šetření v Bělověžském pralese - 5,6 kg. Rozsah je však od 2,0 do 17,1 kg - znamená to průměrně 5,4 kg?

Pokud se podíváte blíže na naše šetření, všimnete si, že pro malou kořist (jelenec, ovce aljašská - pět hlášení) je průměr 2,7 kilogramů (2,0 až 3,9 kg), pro losy a bizony (deset hlášení) je průměr 5,8 kg (2,2 až 11,4 kg). Tři další zprávy o úlovku karibu a wapiti ukazují velmi velké odchylky (6,8 až 17,1 kg) kvůli zvláštním okolnostem, o nichž zde nechci diskutovat. Je zřejmé, že vlci při lovu menších kusů spárkaté zvěře dobře přežívají i s méně kilogramy masa denně.

Hodnota 5,4 kg pro lužické vlky, kteří loví hlavně srnčí zvěř, slabé kusy a kolouchy jelení zvěře a selata černé zvěře (které zlikvidují téměř beze zbytku) je pravděpodobně příliš vysoká, možná dokonce příliš vysoká.

U vlčat jsem předpokládal pouze polovinu potravy, protože se narodila teprve v květnu a jsou zpočátku jen malá. Referenčním časem je celý rok.

Vlci v Lužici loví hlavně srnčí - ale nejen to. Výsledkem 1423 vzorků roztoků analyzovaných v Görlitz v letech 2001 až 2008 je podíl srnčí, jelení a černé zvěře 56/21/17 procent, to je celkem jen 94 procent, zbylá procenta jsou další složky potravy. V prvních 582 vzorcích trusu, které tvořily základ v roce 2006, byl podíl srnčí/jelení/divočák 47/25/24 procent (celkem 96 procent).

 

Zbytky kořisti a nálezy stržených kusů v Lužici umožňují lepší odhad toho, jak velký je podíl mladých kusů. Problémem však je to, že mladá zvířata jsou nedostatečně zastoupena, protože téměř žádné zbytky nelze nalézt a protože v trusu je nelze identifikovat. Výsledky naznačují následující hrubé rozdělení věku mezi dospělé a mladé: srnčí 4:1 (vlci zřejmě nevybírají srnčí podle věku); jelení 1:2 (dvakrát tolik kolouchů než dospělých); divočák 1:4 (čtyřikrát tolik selat než dospělých kusů). To samozřejmě vede k různým průměrným hodnotám pro každý druh kořisti než v roce 2006.

Na vlka a rok připadá 67 kusů srnčí zvěře (z toho 54 dospělých), 9 kusů jelení zvěře (z toho tři dospělí) a 16 kusů černé (z toho tři dospělí).

Vlci však nejsou osamělí bojovníci. Je všeobecně známo, že žijí ve smečkách. Proto tato čísla přepočítáváme na smečku. Složení smečky podléhá velkým výkyvům. Podle mého odhadu předpokládám, že smečka v Lužici na přelomu roku se skládá z osmi vlků: dvou rodičů, dvou ročních vlků a čtyř půlročních vlčat. Počítáme-li na každé jednotlivé vlče půl roku potravy, dostaneme šest „vlčích jednotek“. Z toho (přibližně zaokrouhleno nahoru a dolů) vychází pro smečku asi 400 ks srnčí, 54 ks jelení zvěře a 100 divočáků ročně.

Jednoduše řečeno, tato čísla znamenají, že smečka každý rok uloví celkem 550 kusů spárkaté zvěře. Každý týden jeden kus jelení zvěře, dva kusy černé a o něco více než sedm kusů srnčí zvěře, což znamená jeden kus každý den. Čísla se nejeví tak děsivě, pokud je uvedeme do oblasti, kde je smečka doma. To je asi 25 000 hektarů nebo 250 km2. Pokud převedeme kořist této smečky na 100 hektarů (lovci dobře rozumí tomuto přepočtu, protože s ním také pracují), dostaneme 1 ks srnčí, 0,22 ks jelení a 0,4 ks černé, takže celkem 2,22 kusů spárkaté zvěře celkem na 100 ha a rok.

 

Jak tato čísla souvisí s ročním odstřelem? Podívejme se na hlášené odlovy v Dolnoslezské Horní Lužici, ve které se nachází teritorium vlčí smečky (z celkové plochy 1340 kilometrů čtverečních je v současnosti asi polovina osídlena vlky).

V případě srnčí zvěře je odlov 1,6 ks na 100 ha - to je stejně jako zásah vlků, ale se stále stejnou tendencí. Vlci nejsou na ročních výřadech nijak znát. Srnčí je zjevně loveno hluboko pod ročním přírůstkem. Je třeba poznamenat, že „normální“ odlov srnčí zvěře je 4 až 6 kusů na 100 hektarů, v některých lesních oblastech 10 ks. U jelení zvěře se loví 0,45 ks na 100 hektarů, což je dvakrát vyšší odlov, než co uloví vlci. Od roku 2000 (kdy bylo vytvořena první smečka) počet stržených kusů vlky neustále stoupal, ale v posledních třech letech se snížil.

Nelze tedy mluvit o dramatickém poklesu počtu jelení zvěře, což někteří tvrdí. Totéž platí i pro černou zvěř. Přes výkyvy odstřelu v jednotlivých letech černá stále přibývá. Lovci uloví čtyřikrát více divočáků než vlci a na počty černé to nemá žádný vliv.

 

Jak již bylo zmíněno, předpokládal jsem 5,4 kg živé kořisti na vlka a den. Tato hodnota se značně liší od 2,0 do 17,1 kg a je zjevně závislá na velikosti kořisti, ročním období a velikosti smečky - jinými slovy na efektivitě využívání kořisti. V Lužici lze předpokládat, že vlk potřebuje mnohem méně než 5,4 kg živé kořisti denně. Protože množství jeho kořisti je srnčí, selata a slabá jelení zvěř a z této kořisti vlci vše spotřebují. Ve skutečnosti se téměř žádné stržené kusy nenajdou, a pokud ano, jsou téměř úplně zlikvidovány.

Lužičtí vlci jsou navíc o něco menší než vlci v Severní Americe. A konečně jsem předpokládal, že se živí ve 100 procentech (a ne 94 až 96 procent) spárkatou zvěří.

Poměr tří druhů kořisti v rozborech trusu se samozřejmě z roku na rok mění. To lze vysvětlit výkyvy v počtu divočáků, zvláště selat, o kterých je známo, že jsou vystave

ni silným vzestupům a poklesům v závislosti na zimním období a na letech s dobrým žírem (opad žaludů a bukvic). To se odráží také ve výřadech. Nabídka selat je „variabilní proměnná“ ve složení kořisti vlků. V letech s mnoha selaty se jejich podíl zvyšuje, a tím se podíl ostatních druhů při rozborech trusu automaticky snižuje.

 

Rozhodujícím faktorem pro rozsah vlčí útoků je vlčí hustota. Závisí to na velikosti rozsahu a počtu vlků ve smečce. Roční výkyvy ve velikosti smečky jsou určovány počtem vlčat a tím, jak dlouho jsou roční mláďata v smečce. V současné době máme stále nedostatečné údaje o velikostech vlčích teritorií, ale předpokládáme, že jedna vlčí smečka využívá oblast o rozloze asi 250 čtverečních kilometrů.

Hustota vlků se od jejich výskytu v Lužici téměř nezměnila. Naproti tomu tvorba nových smeček pokryla celou oblast tak, jak se očekávalo. Další nárůst vlků proto nepovede k silnějším útokům na zvěř v již obsazené oblasti, ale k těmto zásahům dojde v nových oblastech.

Pokud vlci rozšíří svůj areál, setkají se s podobnou, ale často dost vyšší nabídkou kořisti než v Lužici. Zde uvedený odhad proto může - jak věřím - sloužit jako dobrý průvodce, pokud vlci budou lovit podobnou kořist jako v Lužici (zejména srnčí, jelení, daňčí a černou zvěř v podobných poměrech), a pokud smečky budou mít podobně velká teritoria.

Ulrich „Wotsch“ WOTSCHIKOWSKY

 

Podle zahraničních zdrojů přeložil a upravil Petr Ziegrosser

 

Kdo byl Ulrich „Wotsch“ Wotschikowsky

 

wotsch.jpgJeden z nejznámějších biologů v německy mluvících zemích a také lovec Ulrich „Wotsch“ Wotschikowsky zemřel 30. srpna 2019 po vážné nemoci. V Německu by se sotva našel jiný člověk, který získal tak obrovské znalosti o volně žijících zvířatech, zejména o vlcích, rysech a medvěděch.

Narodil se v Braniborsku v roce 1940 se srbskými kořeny, po ukončení lesnických studií pracoval v bavorské státní lesní správě a od roku 1973 byl zástupcem vedoucího národního parku Bavorský les. Po neshodách ohledně cílů národního parku opustil Wotschikowsky v roce 1978 tuto organizaci. Kritický pohled na práci lesníků viděl jako špatnou cestu, která vede k nepřátelství mezi ochranou přírody a lesnickým provozem. Jedním z jeho principů bylo „Můj život by byl chudý bez divoké zvěře.“ Věrný tomuto a jeho druhému principu „Nebudu nikdy tak starý, abych se dál neučil“, Wotschikowsky spojil svůj život s divokou zvěři a do své smrti pracoval jako nezávislý výzkumný pracovník věnující se volně žijící zvěři a šelmám.

Jeho desetileté zkoumání srnčí zvěře v Hahnebaumu je stále považováno za milník ve výzkumu srnčí zvěře. Také jeho práce týkající se managementu jelení zvěře získal velkou pozornost jak u lesníků, tak u myslivců.

Ale zejména jako odborník na vlky si Wotschikowsky v Německu udělal jméno i mimo odborné kruhy. Nenechal se žádným sdružením ani stranou zavázat - vždy sloužil pouze divokým zvířatům. Jak napsal jeho syn v nekrologu: “Svůj život zasvětil soužití lidí a přírody, překonal zbytečné názorové příkopy mezi lovci, farmáři, ochránci přírody a dalšími zájmovými skupinami, kteří se cítí spojeni s přírodou tak či onak“.

Viděl faktickou a čestnou diskusi jako jediný způsob, jak dát kontroverzním divokým zvířatům jako je vlk, znovu místo v kulturní krajině. Jeho syn Sebastian píše: „Na opakující se otázku, zda potřebujeme vlka můj otec vždy analogicky odpovídal, že nepotřebujeme také hořce a protěže, ale ani žádné opery a umělecká díla, ale svět by bez nich byl chudší.

 

 

 

Zpracování dat...