V Myslivosti 3/2020 jsme se podívali důkladně skrz pozorovací monokulár Bresser 20-60x60. Výsledek byl poněkud rozpačitý, ale pro opravdu jednoduché aplikace se monokulár použít dal. Ale tohle nebylo naše první zkoumání levné optiky.
Pokud si vzpomenete, v roce 2013 (Myslivost 11/2013) jsme testovali levné dalekohledy Levenhuk 10x50 a došli jsme k závěru, že dalekohled zhruba za 1500 Kč je za denního světla lepší než nic, ale za šera se výkon rychle ztrácí a co bylo nejhorší – do dalekohledu při „sprchovém testu“ pronikla vlhkost a zamlžila zorné pole.
Ale čas běží a ceny klesají. Letos jsem našel na internetu nabídku dalšího levného dalekohledu Auriol s proměnným zvětšením 10-30x60. Za úžasně svůdných 699 Kč a až takhle vysoké zvětšení? Tomuhle se prostě odolat nedalo.
Takže zanedlouho jsem dostal kartonovou přepravní krabici o rozměrech 25x22x9 cm s Auriolem. Krabice má tmavý potisk a je o trochu méně „pouťová“ než tomu bylo u Bresseru a obsahovala vlastní dalekohled, nosný popruh a transportní brašnu z nylonové tkaniny. Dalekohled byl v igelitovém sáčku s vloženou optickou utěrkou a malým pytlíčkem silikagelu. Silikagel je běžným doplňkem podobných balení, pohlcuje vlhkost. Jeho funkci ale v praxi účinně mařila skutečnost, že igelitový obal byl již z výroby perforovaný tak, aby větral. Jak signifikantní…
Přenosná brašna a popruh jsou z poměrně tenkého materiálu, upevnění popruhu na dalekohled je klasickými průvlaky. Průvlaky při zatížení drží, ale v kombinaci s tenkým popruhem při opakovaném zatížení a povolení (simulace poskakovaní dalekohledu pověšeného na krku klusajícího myslivce) mají tendenci klouzat. Asi bych doporučoval je zajistit buď několika stehy nitě – stačí i tenká nit, kterou při úpravě délky popruhu můžete snadno kdykoliv přetrhnout – nebo třeba prostým sepnutím spínacím špendlíkem.
Brašna je z měkkého nylonu s chlopní spínanou kouskem suchého zipu. Buďme upřímní, tenká látka neochrání dalekohled ani před nárazy a díky nijak nápaditému střihu pořádně ani před prachem. Je to jen prostá pomůcka pro přenášení dalekohledu jinak než na popruhu kolem krku.
Všechny čočky objektivů i okulárů byly jsou chráněny samostatnými pryžovými krytkami – kalíšky. Jejich problém je, že i při krátkém nošení a celkem lehkém otření o oblečení krytka spadne. Takže si myslím, že se spíš uplatní jako ochrana při skladování než při použití v přírodě.
První dojem z vlastního dalekohledu je docela příjemný. Dalekohled je docela velký a těžký, výška dalekohledu je 235 mm, šířka 200 a hloubka 79 mm. Hmotnost je 1108 gramů. Takže fakt macek, ale nezapomínejte, že se jedná o dalekohled s 60mm objektivy, navíc s proměnným zvětšením. To znamená hodně skla, které je prostě těžké. Ale to je dobře, při velkém zvětšení pomáhá hmotnost stabilizovat dalekohled a omezuje chvění obrazu.
Optická konstrukce je typu Porro, tj. „přeražené tubusy“. Tubusy jsou spojené dvěma můstky v oblasti hranolových soustav.
Celý dalekohled je pokryt příjemnou měkkou syntetickou pryží se slušnými neklouzavými vlastnostmi. Očka na nosný popruh jsou součástí konstrukce hranolové soustavy.
Ostření se provádí centrálním knoflíkem mezi můstky, dioptrická korekce je na pravém okuláru, stejně jako páčka změny zvětšení. Očnice jsou z měkkého plastu, pevné.
Pro nositele brýlí doporučuje výrobce ohrnout očnici a tím krátit oční odstup. Bohužel, tvarová paměť pryže okraje očnice mi vracela okraj zpátky do původní polohy tak rychle, že než jsem stačil přehrnout druhou očnici, první očnice se mi vrátila do vztyčeného stavu. Chvíli jsem trápil očnice i sebe, ale pak jsem přešel k používání, který jsem si zažil v dobách svého mládí – posunout brýle na čelo a koukat holým okem.
Zepředu na předním můstku je pod šroubovací krytkou závit, umožňující upevnění dalekohledu na stativ.
První pohled do dalekohledu ale ukázal první problém. Již při desetinásobném zvětšení jsem měl pocit, že šilhám. Tenhle pocit rostl s rostoucím zvětšením, při plném třicetinásobném zvětšení již byl tento vjem tak silný, že citelně komplikoval pozorování.
Upnutí dalekohledu na stojan a práce nejprve s levým a poté s pravým tubusem samostatně odhalila příčinu pocitového šilhání – tubusy nebyly úplně rovnoběžné. Ale rozhodl jsem se pokračovat v testu.
Ačkoliv výrobce deklaruje optickou soustavu jako skleněnou a plně povlakovanou, kontrastní hrany mají výraznou aberaci (žluté a modré „duchy“ na kontrastních hranách obrazu). V souladu s fyzikálními zákony se aberace projevuje více za plného poledního jasu slunečného dne než za pošmourného, zamračeného odpoledne – za slunečného dne jsou kontrasty a na nich vznikající aberace výraznější.
Obraz je barevně dost plochý, ačkoli v nelze říct, že by barvy zjevně nebyly věrné. Ostrost obrazu se s rostoucí vzdáleností od středu zorného pole rychle zhoršuje. Minimální ostřící vzdálenost výrobce udává 17 metrů. Já jsem zjistil 15 metrů při 10x zvětšení, 18 metrů při 30x zvětšení, ale to je asi v rozumné toleranci, navíc jsem měl problém rozhodnout, kdy je ještě obraz ostrý.
Zorné pole je dost úzké. Výrobce udává 5,2 m na vzdálenost 100 metrů při desetinásobném zvětšení. Můj Leupold nabízí 8,72 m a nové dalekohledy ještě víc. Například Swarovski 10x50 EL Field Pro 11,2 metru – to jen pro ilustraci, kde je dnes špička dalekohledů.
Nyní jsem přistoupil k testu rozlišovací schopnosti a k testu světelné prostupnosti. K tomu tradičně používám testovací obrazec ISO12233 s různými šrafovanými ploškami a obrazci a viděný obraz porovnávám s obrazem svého dalekohledu Leupold 10x50 Tactical (někdy z roku 2007, taky už pamatuje hodně, ale je udržovaný a jako etalon ho používám už léta, takže výsledky mých testů jsou porovnatelné).
Tady Auriol skutečně neexceloval. Střed zorného pole ještě jakž takž držel krok, ale dobrá vnější čtvrtina zorného pole ani za jasného dne vůbec nebyla schopná ukázat vnitřní strukturu tří nejjemnějších šrafovaných polí. Leupold je vykreslil všechny, navzdory tomu, že v porovnání s Leupoldem má Auriol při stejném zvětšení nabízel o 44 % větší plochu výstupní pupily.
Situace se mírně zhoršila s růstem zvětšení Auriolu. Se změnou zvětšení bylo třeba docela citelně upravit zaostření, ale točítko ostření je dostatečně velké, aby umožňovalo i jemnou regulaci.
Test světelné prostupnosti dělám tak, že pozoruji obrazec ISO 12233 střídavě zkoumaným dalekohledem a etalonem a porovnávám, kdy se ztratí vnitřní struktura šrafovaných polí. Tedy, shodně hustě šrafovaných polí, takže jsem musel přistoupit na šrafování číslo 7 obrazce. Rozdíl byl opravdu velmi, velmi značný – Auriol prohrál o více než 30 minut.
První kolo testování uzavřel tradiční improvizovaný klimatest, kdy napřed nechám na sluníčku ohřátý dalekohled vystavený dopadu odražené vodní tříště ve sprchovém koutě po dobu asi 15 minut. Pak zkontroluji, zda v zorném poli dalekohledu nenajdu známky průniku vlhkosti. Následně nechám dalekohled v chladničce v asi 6 °C prochladnout, aby pára, která mohla vniknout do dalekohledu, mohla v optickém systému zkondenzovat. Nakonec vložím dalekohled do igelitového sáčku a nechám jej v mrazáku promrznout na asi -18 °C.
K mému překvapení se průnik vlhkosti neprokázal, ačkoli se výrobce o nějaké vodotěsnosti nikde vůbec nezmiňuje. Zmrazení ale prakticky zablokovalo ovládání korekce dioptrií a nastavování zvětšení. V případě nastavování zvětšení se páčka sice napřed trochu pohnula, ale pak zatuhla a zůstala v této poloze až do síly, kdy jsem se bál, že ji ulomím.
Ostření bylo velmi tuhé, ale funkční, kolečko přitom beznadějně klouzalo jak v ruce s pletenou, tak v ruce s koženou rukavicí. Ovládání bylo možné jen holou rukou. Ačkoliv výrobce uvádí, že dalekohled je plně povlakovaný, má na mysli zřejmě antireflexní vrstvy. Vnější povrch čoček objektivů byl nádherně smáčivý, tak klasicky smáčivý povrch skla jsem už dávno neviděl.
Na konci testování zmrazeného dalekohledu jsem se nažil upravit vzdálenost mezi tubusy – „sklapnout dalekohled“. Vyžadovalo to značné úsilí, i když určitě se nejednalo o použití síly na hranici destrukce, prostě jen ten zmrzlý dalekohled šel ztuha. Dalekohled jsem držel za tubusy objektivů a najednou jsem ucítil, že pravý tubus se vůči pouzdru hranolů zřetelně o malý kousek pootočil. Zkrátka najednou bylo možné celý pravý objektiv odšroubovat. Přitom jsem zjistil, že závit objektivu je na dvou místech zploštělý a na jednom místě navíc i pohmožděný. Celý připojovací závit objektivu přitom byl doslova utopený v tuhé vazelíně.
Po zašroubování objektivu zpět na jeho místo jsem nepozoroval změnu optických vlastností dalekohledu, ale nalezl jsem v krytu hranolů navazujícím na objektiv prasklinu. Jsem si jist, že prasklinu jsem já neudělal. Levý objektiv zůstal pevně spojený s pouzdrem hranolů.
Dovolte mi několik závěrečných postřehů – především díky šilhání tubusů bylo pozorování pro oko velmi únavné a po asi půlhodině práce s dalekohledem mě začínala bolet hlava. Již samotné porovnání dalekohledu na správnou rozteč okulárů bylo náročné. Protože vliv šilhání rostl se zvětšením, byl by podle mě dalekohled v praxi použitelný tak maximálně do 15 až 18x zvětšení. Ostatně, při větším zvětšení již je problematické i udržení zorného pole bez třasu. Kombinování třasu a šilhání bylo pro pozorování jednoznačně smrtící kombinace.
Když porovnám ostrost a čitelnost obrazu Auriolu se svým více než deset let starým Leupoldem, Leupold jasně vede. Přitom když Leupolda porovnám s dnešními binokuláry, nestačím se divit, jak daleko lovecká optika pokročila.
Je možné, že šilhání dalekohledu je dané do nějaké míry zjevně vadnou montáží pravého objektivu. Ale ostrost, respektive rozsah neostrého okraje zorného pole, byl stejný u obou tubusů. To samé platí o barevném podání, kdy za plného denního světla aberace na kontrastních hranách byly už rušivé.
Se znalostí skutečného stavu dalekohledu mě docela překvapuje, že vůbec vydržel bez zarosení klimatický test. Mohu se jen domnívat, že tubusy dokázala těsné udržet vazelína v závitech. Jak dlouho by ale těsnost vydržela si odhadnout netroufnu.
Pokud vše výše uvedené shrnu – cena byla velmi svůdná, ale dalekohled Auriol 10–30x60 prostě nesplnil ani moje nejzákladnější požadavky na lovecký dalekohled. Vlastně vůbec na jakýkoliv dalekohled.
Velmi dlouho jsem na dalekohledu hledal něco, co by mě přiblížilo k identitě výrobce. Na kartonu jsem nakonec našel jako výrobce uvedenu firmu OWIM, Neckarsulm, Německo, jako dovozce byla uvedena firma Lidl, v. o. s. Jenže za tím vším bylo obligátní Made in China. Přitom vím, že v Číně už dnes umí vyrobit i docela slušnou optiku. V případě Auriolu zřejmě neměli svůj den.
Test Auriolu je pro mě potvrzením skutečnosti, že pod určitou cenu prostě lovecky použitelný dalekohled nekoupíte. Pokud uvidím nabídku na dalekohled (i s pevným zvětšením) pod 1000 Kč, a možná i pod 1500 Kč, určitě bych si ho nekoupil. Bál bych se, že by byly to jen vyhozené peníze.
Ing. Martin HELEBRANT