V dubnovém čísle Myslivosti byl zveřejněn článek pod názvem „Pomoc zaječí zvěři“, jehož obsah mohli někteří čtenáři pochopit jinak, než jak byl zřejmě zamýšlen, a vyvodit z něj mylné závěry.
Týká se to například informace, že u stabilní populace zaječí zvěře by mělo být zjištěno zastoupení asi 62 % zajíců mladých, do jednoho roku, 22 % jednoletých, 7 % dvouletých, 6 % tříletých a 3 % starších. Vzhledem k tomu, že v běžných podmínkách je u ulovených zajíců na základě vyšetření na přítomnost tzv. Strohova znaku, nahmatatelného na předním běhu, možné s dostatečnou mírou spolehlivosti nanejvýš rozlišovat, zda se jedná o jedince mladší nebo starší než 6 až 8 měsíců, a přesnější určení jejich věku umožňuje pouze laboratorní vyšetření (měření hmotnosti vysušené oční čočky), může mít zjišťování populační věkové struktury zaječí zvěře určité uplatnění pouze u některých výzkumných prací, ale pro praktické využití je bezvýznamné.
Věk, kterého se zajíci v přírodě dožívají, je velmi variabilní v závislosti na podmínkách prostředí a často bývá odlišný dokonce i v různých lokalitách v rámci jedné honitby.
Pro praxi zcela postačuje zjištění poměru zajíců mladších a starších než již zmíněných 6 až 8 měsíců na základě Strohova znaku, které poskytuje důležitou informaci pro posouzení stavu zaječí populace v daném roce. Pokud však toto vyšetření má sloužit jako podklad pro plánování a provádění lovu, je zapotřebí, aby bylo provedeno u dostatečného počtu ulovených kusů pokud možno co nejdříve na začátku doby lovu, neboť již od druhé poloviny listopadu se Strohův znak stává u zajíců narozených v raném jarním období stále obtížněji hmatatelným.
Dalším předpokladem je, že toto vyšetření provádí myslivci, kteří mají dostatečnou rutinu při jeho rozpoznávání. Přitom je třeba počítat s tím, že od druhé poloviny listopadu může být podíl zajíců narozených v daném roce, u nichž již ale nelze Strohův znak na předních bězích zřetelně nahmatat, výrazně vyšší než 10 % a v prosinci dosahuje často více než 30 %.
To samozřejmě záleží na tom, jak vysoký je podíl přežívajích zajíčků v různých obdobích rozmnožovací periody na celkovém populačním přírůstku. To do značné míry záleží na klimatických podmínkách v průběhu reprodukčního období a na způsobu zemědělského hospodaření v dané lokalitě.
Pokud na přelomu zimního a jarního období (od února do poloviny dubna) převládá teplejší a hlavně suché počasí, zvyšuje se podíl přežívajících zajíčků z prvních vrhů, u nichž se stává určení věku podle Strohova znaku již během listopadu stále méně spolehlivé. S tím je třeba vzhledem ke klimatickým změnám počítat v současné době a také do budoucna zřejmě mnohem více než tomu tak bylo v minulosti.
Pokud by se tedy měl řídit lov na základě zjištění podílu mladých zajíců, potom je nutné jej provést ještě v říjnu nebo v první polovině listopadu, ale ani v tomto případě by nemělo být zjištění podle Strohova znaku jediným ukazatelem pro posouzení vývoje zaječích stavů v honitbě v daném roce.
Pro zachování stabilní populace je samozřejmě nutné, aby nepřiměřeně vysokým lovem nedošlo ke snížení jejího základu. K tomu však nestačí vycházet jen z podílu mladých a starších zajíců na začátku lovu, ale je nutné mít dobrý přehled o celkovém početním stavu a jeho vývoji v průběhu roku.
Za tímto účelem je vhodné provádět pravidelná kontrolní sčítání ve vybraných reprezentativních částech honitby, a to pokud možno několikrát opakovaně jak v jarním období, tak hlavně také před loveckou sezónou. Na základě zjištěného rozdílu mezi jarními a podzimními výsledky těchto kontrolních sčítání lze nejspolehlivěji stanovit výši možného lovu (se zohledněním předpokládaných ztrát během zimního období) s minimalizací rizika nepřiměřeného zásahu do populačního základu.
Samozřejmě dokáží mnozí zkušení myslivečtí hospodáři i bez provádění pravidelných sčítání jen na základě svých vlastních pozorování často poměrně dobře odhadnout, jaký lovecký zásah do zaječích stavů v honitbě v daném roce by mohl být přiměřený. Přesto i pro takové zodpovědné hospodáře by pravidelná sčítání zajíců měla být důležitou pomůckou pro jejich rozhodování, neboť je nejobjektivnější a nejspolehlivější metodou k posuzování vývoje početních stavů zaječí populace a možnosti jejich mysliveckého obhospodařování.
Hlavním tématem výše uvedeného článku v dubnovém čísle Myslivosti byla ale problematika vypouštění uměle odchovaných zajíců, přičemž ale z toho, jak byla popsána, mohl snadno vzniknout mylný dojem, že se jedná o vhodný způsob na posílení zaječích stavů.
K tomu je však z odborného hlediska nutné zaujmout rozhodně odmítavý postoj. Příčiny drastického úbytku zaječí zvěře, stejně jako bažantů a koroptví, jsou všeobecně známé a byly mnohokrát popsány i na stránkách tohoto časopisu. Přestože se jedná o důsledek negativního působení celé řady faktorů, rozhodující roli hrají zhoršené životní podmínky a vysoký predační tlak v současné agrární krajině.
Zajíci se vyznačují vysokou reprodukční schopností, ale zároveň velmi citlivě reagují na životní podmínky. Z toho vyplývá, že za příznivých podmínek je zaječí populace schopna díky vysoké reprodukci rychle vzrůstat, jakmile ale za zhoršené situace reprodukční přírůstek nedokáže kompenzovat vysoké ztráty, stejně rychle dochází k početnímu poklesu populace.
To znamená, že početní stavy zajíců se vždy pohybují v určitém rozmezí na úrovni odpovídajícím aktuálním podmínkách v daném životním prostředí. Proto je vypouštění uměle odchovaných zajíců za účelem zvýšení zaječí populace v daném prostředí naprosto bezúčelné. Vždyť i na základě logické úvahy přece nelze očekávat, že by jedinci z umělého chovu mohli být schopni nejen přežívat, ale také se úspěšně rozmnožovat tam, kde to dostatečně nedokáží divoce žijící zajíci, kteří jsou na dané prostředí již od narození mnohem lépe přizpůsobení.
Uměle odchovaná zvířata, a to platí nejen pro zajíce, ale stejně tak i pro bažanty a koroptve, mají v přírodě velmi omezenou schopnost přežívání, neboť v porovnání s jedinci z přirozených populací citlivěji reagují na negativně působící faktory a představují mnohem snadnější kořist pro predátory. A to se bohužel nedá nijak zásadně změnit ani způsobem vypouštění těchto zvířat přes různé adaptační voliéry, nanejvýš se tím průměrná doba jejich života v novém prostředí může o něco prodloužit, nelze však počítat s jejich přežitím do reprodukčního období v následujícím roce.
Zajíci z umělého chovu mohou být dokonce potenciálním zdrojem pro šíření původců různých onemocnění, neboť i v případě, že jsou jim před vypuštěním preventivně podána léčiva, snadno u nich dochází v důsledku stresu z nového prostředí k oslabení obranyschopnosti organizmu s následným pomnožením různých baktérií a parazitů.
Myšlenka podpory přirozené populace zajíců vypouštěním zvířat z umělých chovů není nová, neboť byla intenzivněji rozpracovávána a propagována již v osmdesátých letech minulého století. Přesto se v praxi až na omezené pokusy nijak zvlášť neujala, a to nejen pro vysoké pořizovací náklady za odchované zajíce, ale hlavně i proto, že bohužel nevedla k přesvědčujícím výsledkům.
A tak stále platí zcela zásadní poznatek – jedinou cestou, jak účinně podporovat populace zajíců, ale stejně tak i ostatních druhů drobné zvěře, je zlepšování jejich životních podmínek. Není to lehká cesta, neboť je při ní zapotřebí hodně úsilí, trpělivosti a zpravidla i nemalých finančních prostředků. Žádné jednodušší a pohodlnější řešení bohužel k úspěchu nevede.
Dr. Miroslav VODŇANSKÝ
Středoevropský institut ekologie zvěře, z.ú.