Časopis Myslivost

 
Jedním z důvodů předložení návrhu novely je snaha vytvořit předpoklady pro snížení škod zvěří v zemědělství a na lesních porostech a efektivnější obnova lesních porostů po kalamitě. Nejsem si jist, zda opravdu hrozí tak katastrofální škody spárkatou zvěří na lesních porostech, aby musela být umožněna některá opatření ke snížení stavů odporující tradiční a u nás dříve narozených myslivců, zažité myslivecké etice a zvyklostem.
V současnosti je již možno vidět jak při přirozené obnově zeleně významně vzrostla potravní nabídka v lesích, zejména v její pestrosti. Volné plochy jsou osídlovány velkým množstvím různých druhů bylin a křovin, které v dříve smrkových monokulturách chyběly. Dokonce v již suchých a ještě stojících smrkových porostech, kam se snadno dostává sluneční svit, se velkou rychlostí obnovuje bylinné patro nabízející zvěři pestrou potravní nabídku, kterou již dnes v nemalé míře využívá. Proto se domnívám, že není jisté, že se zvěř tak masívně „vrhne“ na nově obnovované porosty, jak všichni „straší“ a čímž také zdůvodňují navrhované úpravy.
 
Předloženou novelu však významně legitimizuje náprava současné právní úpravy ovlivněné poslední novelou pokoutně schválenou formou přílepku, v rámci schvalování novely lesního zákona, jako pozměňovací návrh skupiny poslanců.
 
U navrhované novely považuji za přínosné, u nově definovaného pojmu myslivost, konstatování, že se jedná o činnost, která je vykonávána ve veřejném zájmu ve prospěch celé společnosti k ochraně a rozvoji přírody.
V části týkající se základních pojmů, bych snad doplnil výčet o přesnější stanovení pojmu „doba nouze“, který je často mezi mysliveckou veřejností diskutován a jehož vymezení má vliv na některé povinnosti (přikrmování) anebo zákazy (lov v blízkosti krmelců). Jsem si vědom toho, že jeho stanovení není jednoduché, pro velkou variabilitu klimatických podmínek v jednotlivých honitbách. Možná by k tomu stačilo rozšířit oprávnění mysliveckého hospodáře o právo vyhlašovat pro honitbu, kdy začíná a končí doba nouze. Bylo by možné tuto pravomoc delegovat i na uživatele honitby, popř. držitele.
Dále si myslím, že by nebylo od věci přesněji definovat pojem „lovecká zbraň“, který je v současnosti definován jako zbraň určená k lovu zvěře odstřelem a umožňuje velmi plastický výklad. Tím by se vyloučilo používání upravených zbraní vojenského vzhledu při lovu, se kterými často přichází „myslivci“ na společné lovy a někdy i ve vojenském oděvu, což jistě nepřispívá ke kladnému hodnocení myslivců u nemyslivecké veřejností.
 
Za kladné lze v novele také považovat stanovení povinnosti, pro žadatele o uznání honitby, navrhnout minimálně jeden plánovaný druh zvěře a jeho minimální stav.
Jako problematická se mi jeví možnost jakéhokoliv vlastníka honebních pozemků (bez ohledu na změnu vlastnictví nebo velikost pozemku) způsobit svojí žádostí změnu honiteb. Sice pouze jednou za 10 let, ale i tak to přinese spoustu problémů držitelům dotčených honiteb. Zvláště administrativních, jak státní správě, tak držitelům honiteb.
V části týkající se možné změny plánu lovu bych doplnil možnost dohody o navýšení plánu mezi držitelem a uživatelem honitby o možnost dohody o snížení plánu lovu. Taková potřeba se může vyskytnout, když dojde k výraznému poklesu stavů a nemožnosti splnění lovu v plánované výši. Předešlo by se tím možným problémům s plněním plánu a případným sankcím.
S elektronizací navrženého informačního systému lze souhlasit s vědomím toho, že to může způsobovat počáteční problémy u dříve narozených myslivců, kteří budou systém využívat. Hlavně to odstraní neuvěřitelný návrh evidence a dokládání ulovené zvěře u již zmíněné kontroverzní novely.
Lehké výhrady mám k odstranění povinnosti uživatelů honiteb držet stanovený počet loveckých psů. Může se stát, že to povede ke snížení počtu chovaných loveckých psů a zhoršení jejich dostupnosti pro plnění povinnosti používat je při lovu. Může to celkově oslabit i samotné postavení lovecké kynologie.
 
Nejkontroverznější se mi jeví některé úpravy v zakázaných způsobech lovu.
Vidím jako problematické posouzení chovné hodnoty mláďat a samic spárkaté zvěře při lovu v noci i za použití různých zařízení pro noční vidění. Troufám si říct, že posouzení vhodnosti lovu u holé zvěře je problém pro velkou část myslivců i v denní době.
Doslova proti srsti je mi i povolení lovu srn a srnčat na společném lovu. Ono je obecně problematické posouzení kvality zvěře při tomto způsobu lovu. Snad by se to ještě dalo akceptovat při lovu nátlačkou při omezeném počtu účastníků, kdy zvěř často přichází k lovci v poklidu a je možno ji do určité míry posoudit, ale každý jistě viděl, jak je často zmasakrována na výřadu zvěř černá a znehodnocena velká část zvěřiny ulovených kusů, kdy neukáznění střelci střílí na téměř jakoukoliv vzdálenost a pod jakýmkoliv úhlem. Zkusme si někdy vyhodnotit po stažení jednotlivých kusů, kam byla zvěř zasažena, kolika střelami a kolik zvěřiny bylo znehodnoceno a kolik utrpení způsobeno poraněnou a nedosledovanou zvěří.
K tomuto významně přispívá nezodpovědné používání automatických zbraní, omezených sice počtem nábojů, ale často nedodrženým. Jsme často svědky pěti výstřelů z automatu na odbíhající černou. Tady bych byl zastáncem vyloučení automatických kulových zbraní ze společných lovů spárkaté zvěře. Domnívám se, že čím má střelec méně nábojů k dispozici, tím více si dá záležet na přesném umístění zásahu.
Když už jsem se zmínil o zbraních a střelivu tak už dlouho mi vadí v zakázaných způsobech lovu ustanovení, kde se uvádí, že se zakazuje používat olověné brokové náboje k lovu vodního ptactva na mokřadech. Pojem olověný brokový náboj je zjevný nesmysl. Definici náboje uvádí zákon o zbraních a střelivu jako celek určený ke vkládání do palné zbraně. Celý olověný náboj snad neexistuje. Asi tam mělo být náboj s olověnou hromadnou střelou. Tato pojmová nesrovnalost by nám však mohla posloužit při naší obhajobě při lovu olověnými broky na mokřadech. Tak ať to tam raději zůstane.
 
S čím se však již dlouho nemůžu smířit, je ustanovení o povinnosti uživatele honitby hradit škody způsobené zvěří. Je přece proti zdravému rozumu, že má někdo hradit škody způsobené něčím, co nevlastní. Zvěř je přitom definována jako obnovitelné přírodní bohatství, tedy její výskyt je v přírodě žádoucí a i při dodržení minimálních stavů, i třeba nižších, má uživatel honitby hradit škody?! Tuto činnost vykonává ve veřejném zájmu ve prospěch celé společnosti k ochraně a rozvoji přírody a bez nároku na odměnu. To jenom na okraj mimo rámec novely.
 
I přes výše uvedené výhrady, které však nejsou nařízením, ale možností, lze považovat navrženou novelu za přínosnou. Když už pro nic jiného, tak snad odstraní „zvrhlosti“ způsobené minulou novelizací, podrazem ve formě přílepku k zákonu o lesích. Pokud se ovšem opět neprojeví „lidová tvořivost“ poslanců při schvalovacím procesu v Parlamentu. Ať už svojí nekompetentností ve složité problematice myslivosti a přírodních procesů nebo pod tlakem lobbistů z rádoby ekologických organizací. Na konečné vyznění celé právní úpravy bude mít také významný vliv i podoba prováděcích předpisů.
 
František TEXL