Časopis Myslivost

 
Příběh první….
Mám schůzku s ředitelem velké farmy. Chovají dobytek, sečou trávu. O povinnosti hlásit termíny sečení myslivcům neví. Nebo to jenom tak říká? Namítám, že je to psáno v zákoně. Jeho reakce: „…v zákoně je toho psáno!“, mě zaráží. Nabízím mu pomoc a sháním mu kontakty na myslivecké hospodáře některých honiteb (to bylo ještě před GDPR). Nevím ale, zda je opravdu využije. Řekl totiž, že nemá čas každému hlásit, to že by nedělal nic jiného.
Myslivci se v daných honitbách snaží po svém, někteří si termíny sečení sami zjišťují. Když potom před prezidentem Agrární komory na půdě Zemědělského výboru pronesu, že jsou to zpravidla velké zemědělské podniky, kdo nehlásí (jak nám sdělují myslivci z více honiteb po ČR), oboří se, že mě za takové prohlášení očerní v tisku. Chce vědět jména. Otevřeně mu sděluji název oné velké farmy, načež vykřikne: „To ale není zemědělec!“ Nerozumím tomu, že někdo, kdo má několik set kusů dobytka a seče tisíce hektarů, není zemědělec…
 
Příběh druhý…
Je to zastrčená honitba v lesnatém podhůří, daleko od městského ruchu. Každoročně tam sklízí trávu z plochy asi 300 hektarů. Průměrný věk myslivců ve sdružený je vysoký. Ale kde ti myslivci vlastně jsou? Volá nám zemědělec s prosbou o pomoc. Začínají seče a myslivce to nezajímá. Zemědělci už nechtějí jezdit přes mrtvolky srnčat, a tak nás prosí o pomoc.
Nestačím se divit. Jeden ze členů ve  zdejším sdružení je zároveň lektorem a zkušebním komisařem z našeho kurzu. Kde jsou ty myslivecké ideály, o kterých nás učil?
Svoláváme dobrovolníky a vyrážíme do terénu. A to každý den, na úkor naší práce, někteří s telefonem v ruce pracovně online. Teprve třetí den se k nám na dvě hodiny přidávají tři zdejší myslivci. Ale je horko, terén náročný, plocha veliká. Myslivci se brzy loučí a odcházejí.
V zoufalství se na téhle nekonečné ploše téměř denně střídáme s dalšími dobrovolníky. Sečení postupuje pomalu, dva žací stroje s boční sekačkou jezdí po nezměrné louce jako šneci. Vyháníme spoustu srn, srnčat, ale i kolouchů. Po týdnu to vzdáváme, už nemáme další volno ani síly…
Proč ten nezájem? Kdyby myslivci použili pachová zradidla, ta, která se aplikují do porostu s předstihem před kladením, nebo plašiče umístěné po dohodě se zemědělci na plochu, kterou budou druhý den sekat, nebo kdyby alespoň zakouřili plochu z ohně rozdělaného v barelu. Cokoliv. A pak si stěžují, že nemají v honitbě dost srnců…
 
Příběh třetí…
Cestou na kole nacházíme v příkopu vedle silnice sraženého srnce. Sehnali jsme číslo na jednoho myslivce ze zdejší honitby, a tak mu voláme. Jen tak mimochodem mu říkám, že kdyby chtěli v květnu pomoci s vyháněním, ať se ozvou. Pan myslivec je mile potěšen a skutečně se v květnu ozývá s prvním termínem. Na první akci jdeme jen ve dvou dobrovolnících, ale myslivců tu potkáváme šest. Radost z pomoci je oboustranná. Na další termín je nás už pět a do třetice všeho se nás schází skoro deset dobrovolníků, stejný počet je i myslivců. Všichni se usmívají, rozdělujeme se do skupin a za poměrně krátkou dobu zdoláváme určené plochy. Předseda MS je nadšen a všichni máme ze spolupráce radost o to větší, že sečení v téhle honitbě proběhlo beze ztrát. Myslivci nám děkují a zvou nás na jejich akce. Loučíme se a domlouváme se, že si napřesrok dáme opět vědět…
 
A jak to máte vy? Našli jste se v některém z příběhů? Máme tady další sezónu a další možnost, jak se postarat o mláďata naší krásné (nejen) srnčí zvěře, a to navzdory všem šíleným vyhláškám o snižování stavů, protože vina není na zvěři, ale nýbrž jen a jen na člověku…
PhDr. Pavla BENETTOVÁ, Ph.D.,
Kampaň Stop sečení srnčat