Časopis Myslivost

 
 
Náš výcvik se tedy týká sokola stěhovavého z umělého chovu, který je zcela vypeřený a plně vyschlý. Jeho následný výcvik je zaměřený na lov z krouživého čekání.
Před vlastním výcvikem je třeba si uvědomit, že sokol stěhovavý je vyhraněně specializován na lov pernaté zvěře. Útočí shora a přímočaře a při tomto útoku dosahuje uvedené rychlosti. Při vertikálním útoku nedokáže směr letu změnit, to může až v přechodu do horizontální fáze střemhlavého útoku. Obvykle sokol kořist podletí a uloví zespodu, kdy jednak vyrovnává rozdíl rychlostí, a jednak může i manévrovat. Pokud je však lovenou zvěří spatřen a kořist dokáže změnit směr letu do strany, sokol zpravidla mine.
Pokud si však kořist útoku sokola nevšimne nebo se s úhybným manévrem o zlomek sekundy opozdí a zasáhne ji úder jeho pařáty. Z větší vzdálenosti to sice může vypadat, že se prudce letící sokol kořisti sotva dotkl, neboť ve vzduchu je vidět jen nepatrný obláček peří. Když sokol zasáhne hlavu nebo krk, kořist padá k zemi následovaná úspěšným lovcem
 
Výcvik začínáme obdobně jako u dravců nízkého letu, tedy u jestřába lesního, a to získáváním krotkosti. Výhodou je, že sokol je mnohem chápavější, a tak nám jde tato fáze výcviku rychleji.
Po odchycení sokola v sokolnické komoře musí následovat nasazení čepičky (zastínění) a chvatových pout. Postup je shodný jako při nasazování jestřábovi lesnímu (viz. IX. část Obecných zásad výcviku…).
Dnešní sokolníci častěji využívají pouta dělená, kdy je možné dlouhou část vyvléct z objímek na chvatech dravce. Tato pouta stejně jako jiná vybavení včetně čepiček si sokolníci opatřují v profesionálním provedení od výrobců, sokolníků.
Dravce chytáme po vývržku, aby mohl být pod čepičkou bez rizika, a současně jej dobře prohlédněte, zda je v pořádku a dobré kondici. Čepička musí být pohodlná, nesmí být těsná ani moc volná, zkrátka musí dokonale sedět. Špatně vybraná čepička může sokola nepříjemně tlačit, obvykle kolem ozobí, což způsobí jeho veliký odpor k zastínění.
 
Po nasazení chvatových pout a zastínění, posadíme sokola nejlépe na sokolí špalek (nízký posed) do stínu na trávníku, kde je minimální riziko, že by se mohl zranit a necháme ho tam sedět do druhého dne (bez nakrmení).
Od samotného začátku je velmi důležité sledování kondice dravce. Z toho vyplývá, že než posadíme dravce na posed, tak jej zvážíme a jeho hmotnost si pečlivě poznamenáme.
Zastíněného sokola občas v průběhu dne postříkáme čistou vodou z rozprašovače. Toto navlhčení je potřeba dělat velmi opatrně, abychom dravce nestresovali. Po chvilce si začne pročisťovat peří, což je známka klidu (poznámka – vlhčení vede někdy k onemocnění aspergilózou).
Druhý den odpoledne dravce zvážíme (opět zapíšeme) a následně zahájíme výcvik, tedy jeho první fázi a tou je získání krotkosti dravce, včetně přivykání na čepičku.
Onášení ve shodném rozsahu jako u jestřába není nutné, sokol krotne rychleji. Prvními úkony jsou učení dravce k návratu na rukavici (po jeho seskočení a případném nezájmu o návrat) a nošení čepičky, respektive přivykání si na zastínění.
Čepičku nasazujeme pravou rukou (pokud nám sedí dravec na pěsti levé ruky) a v první fázi jen na okamžik, aniž bychom utahovali řemínky. Jakmile čepičku sejmeme, odměníme sokola menším soustem masa. Teprve později začínáme čepičku utahovat.
Tento úkon je dobré si nejprve nacvičit (bez sokola), protože čepička se utahuje na levé straně pravou rukou a na pravé straně utahujeme zuby za tzv. „utahovací“ řemínky. Obdobným způsobem se také povoluje, tentokráte za „roztahovací“ pár řemínků.
Je dobré, když si sokol nasazení čepičky spojí s něčím příjemným, a proto je možné ho po nasazení čepičky lehce odměnit (ne všichni to preferují). Zastíněný sokol to velmi rychle pochopí. V momentě, kdy ucítí u chvatů dotek masa, neváhá se do nabídnuté odměny pustit. Někteří sokolníci doporučují při tomto úkonu použít například zvukový signál.
Po zvážení si stále zastíněného dravce necháme na rukavici (na pěsti) a opatrně začneme s přenášením, aby si zvykl na vratké ruce držet rovnováhu. Po jednom až dvou dnech, kdy již sedí bezpečně na pěsti, zkusíme nakrmení. Na rukavici připravíme kousek masa a sejmeme čepičku. Sokol může prudce vyrazit a seskočit. Nyní jsou možné dvě reakce, buď se po seskoku vrátí na rukavici, nebo zůstane viset hlavou dolů. V takovém případě mu pomůžeme nadhozením.
Jakmile se dravec uklidní, začne si po chvilce všímat masa na rukavici. V momentě, kdy skloní hlavu a utrhne první sousto, máme vyhráno.
Pokud nastala situace, kdy se sice na rukavici uklidnil, ale masa si nevšímá, začíná náš „souboj s trpělivostí“. Opět sokola zastíníme a necháme ho hodinku – dvě v klidu na posedu. Následně ho necháme přestoupit na pěst a přejdeme s ním do tmavé místnosti, kde je „šero“ (jen slabé světlo, abychom sokola sotva viděli) a opatrně a pomalu mu sundáme čepičku. Maso mu nabídneme po opatrném sundání čepičky. Důležitý je klid sokolníka, který dravec velmi dobře vnímá.
Pokud dravec vyrazí, opatrně mu znovu pomůžeme zpět na rukavici. Když se trochu nasytí a přestane trhat, znovu ho zastíníme a posadíme na posed. Od okamžiku, kdy přijme poprvé potravu, je vhodné ho nechat sedět na místě s rušivými vlivy, na které ho chceme nechat přivykat. Čepičku sundáváme pouze na dobu krmení, které by asi jednou za dva dny mělo probíhat na klidném místě.
Jakmile sokol přijme potravu, počkáme, až se zklidní, a pozvolna jej přemístíme na posed. Zde je připoután jen chvatovými pouty, obratlíkem a dloužcem uvázaným sokolnickým uzlem, nikoli tedy tzv. krátkým poutem a dalším obratlíkem, jak bývá někdy (pro svůj dlouhý rýdovák) uvazován jestřáb.
Pokud je sokol od počátku zastíněn na vysoké hrazdě, je potřeba dávat velký pozor, zda se při seskoku dokáže sám vrátit zpět na hrazdu. Zvuk rolniček by mu měl sokolníkovi vždy prozradit každý pohyb dravce na vysokém posedu.
V této fázi krmíme chutnou potravou dvakrát až čtyřikrát denně. Následný den dravce odstíníme a zkusíme nakrmit. V případě, kdy po sundání čepičky začne okamžitě reagovat na nabízenou potravu (bez ohledu na rušivé vlivy okolí), není třeba jej už více onášet, i když je dobré do dalšího dne se postarat o „jistou dávku“ pohybu, aby mu dobře vytrávilo.
Následující den (opět po zvážení) sejmeme sokolovi čepičku ještě na posedu a necháme ho přestoupit na rukavici s nabídnutou potravou a po několika soustech o pozvolna vrátíme na posed. Následně mu nabídneme kousek potravy tak, aby byl nucený z posedu na rukavici přeskočit, a to asi třikrát zopakujeme. Následně odstoupíme a necháme ho poprvé sedět na posedu bez zastínění. Za chvíli se pomalu vrátíme opět s potravou na rukavici.
Naším cílem je, aby sokol zůstal sedět na posedu a přijal další potravu (nesmí před námi vyrazit). Tento cvik je potřeba v průběhu dne několikrát opakovat, proto je důležité si denní krmnou dávku rozdělit na odpovídající počet. Doporučená dávka je nakrmení na „půl volete“.
Po nakrmení v tomto množství ho necháme sedět na posedu bez zastínění celou noc. Následující den k němu přistoupíme až ve chvíli, kdy je čas krmení, opět s kouskem krmení na rukavici, aby v klidu přestoupil na rukavici. Nasadíme čepičku a opět provedeme kontrolu hmotnosti s pečlivým zaznamenáním, abychom měli kontrolu nad jeho kondicí. Posadíme ho na vysoký posed a uvážeme k příletové šňůře. Následuje sejmutí čepičky a výcvik příletů klasickým způsobem (popsáno v časopisu Myslivost č. 3/2020, viz. X. část Obecných zásad výcviku…).
Tímto způsobem cvičíme na vzdálenost asi 10 m a po dobu dvou až tří dnů. Vzhledem k tomu, že v budoucnu tímto způsobem sokola na ruku volat nebudeme, slouží tyto přílety pouze pro zvýšení jeho důvěry v sokolníka.
Pokud sokol reaguje bez váhání, zopakujeme postup příletů s visícím vábítkem. Jediný rozdíl bude v tom, že začneme zvětšovat vzdálenost. Reaguje-li sokol bez váhání, můžeme přistoupit k prvnímu volnému puštění. Od zahájení výcviku by mělo uplynout asi 14 dnů.
 
Na co je potřeba si v tomto výcvikovém období dát opravdu pozor?
1) Přílišné snížení kondice – sokol je potravním specialistou a obzvlášť drobný terček je velmi citlivý na kondici a kvalitní stravu. Dobrý sokolník nepřipustí, aby jeho dravci spadla kondice na spodní hranici únosnosti. Krmte ptačím masem a denně kontrolujte kondici pravidelným vážením.
2) Nevhodné umístění posedu – dravec by měl být umístěn tak, aby si přivykal na nezbytné rušivé vlivy, na druhou stranu však nesmí pociťovat ohrožení. Jeho uvázání musí být spolehlivé, aby nebyl možný „náhodný“ úlet. Současně však musí být chráněn před nebezpečnými zvířaty. Stejně tak je potřeba mu umožnit úkryt před povětrnostními vlivy, obzvlášť před přímým sluncem a silným větrem. Samozřejmostí je čistá voda.
3) Zbytečné onášení – sokol není jestřáb, po létání a bez čepičky nemá pro ptáka onášení logiku a jen ho dráždí. Naopak zastínění před lovem, cesta autem do honitby, vážení a nasazování vysílačky jsou pro něj jasné signály, které jsou předzvěstí lovu a následujícího nasycení. Takové kroky pro něj mají jasnou logiku a v rámci onášení zcela postačují.
 
Nyní máme sokola připraveného pro výcvik na volno, to znamená pro výcvik pomocí vábítka s přechodem na kořist a výcvik pomocí draka nebo balonu. O tom se však dočtete v dalším čísle.
Zdroj: J. Kumbera 1976: str. 120-128; Ing. J. Bárta 2005: str. 4-6, Foto: Z. Šlechta
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ