Časopis Myslivost

A když jsem mu následně řekl, že v centru bývalé Hontianské župy, historické Banské Štiavnici, byl nejednou společně se mnou, a že je toto město dokonce městem partnerským s naším rodištěm Moravskou Třebovou, chytil se za hlavu.
Nejinak tomu bylo při zjištění, že město je zapsané v seznamu kulturního dědictví UNESCO a v nedalekém Svätom Antone se mnou navštívil Dětské Dny svatého Huberta. Inu, člověk se učí celý život…
 
Hranice regionu tvoří na severu Štiavnické vrchy, na západě řeka Hron, na východě říčka  Krtiš a na jihu Krupinská planina s řekou Ipeľ, který současně tvoří přirozenou hranici mezi  slovenskou a maďarskou částí Hontu.
Se svými tisíc devíti metry nadmořské výšky je zdaleka viditelnou dominantou oblasti bájné Sitno, sopečně vypreparované. Nejkratší trasa k jeho vrcholu vede od Počúvadlianského jezera na jeho západním úpatí. Vlastně se ani tak o jezero nejedná, je to bývalý „tajch“, nádrž na vodu, jíž bylo využíváno při zde velmi bohaté důlní činnosti. Ostatně není v regionu jediným. Celkem jich bylo vybudováno až sto třicet a byly pospojovány přes sto kilometrů dlouhou sítí kanálů. Vedle již zmíněného Počúvadla jsou nejznámější Hodrušské, Studenské, Evičkino a Richňavské jezero. Zapomenout bychom neměli ani na termální prameny, které jsou vlastní zejména oblasti Sklených Teplic.
Turistický chodník k Sitnu křižují tisíce mravenců lesních, což je dnes u tohoto druhu téměř vzácnost. Sitno je přírodní rezervací. V místech, kde se les rozestupuje, jen sto metrů pod vrcholem, je tzv. Tatarská louka s množstvím poletujících motýlů, modrásků, ohniváčků, otakárků fenyklových, ale zejména babočky bodlákové. Součástí tohoto poetického přírodního místa je Jubilejní háj, vysazený zde kdysi ve tvaru československého státního znaku. Jeho obrysy však již dnes po desetiletích nejsou příliš patrné.
Vrcholová plošina je ohraničena strmými skalními srázy, kde výška skalních stěn dosahuje až padesáti metrů. Jestli jsem se nepřepočítal, tak k samému vrcholu zbývá dvě stě sedmdesát osm dřevěných schodů lemovaných zábradlím. Potom už jen překrásné výhledy na Banskou Štiavnici, Svätý Anton, Starou Horu, Krupinu, ale dokonce až kdesi k pohoří Tríbeč, Vtáčnik, Kremnické vrchy a západní část hřebene Nízkých Tater. Tato vyhlídka bývá uváděna jako nejlepší a nejromantičtější, určitě si ale nenechte ujít i pohled z vyhlídkové věže, postavené zde již v roce 1727.
 
Chráněná krajinná oblast Štiavnické vrchy byla vyhlášena již v roce 1979 a její dnešní výměra přesahuje sedmdesát sedm tisíc hektarů. Toto území je mimořádně bohaté na výskyt minerálů a rud drahých kovů, včetně zlata a stříbra. Ve Štiavnických vrších bylo popsáno na sto čtyřicet druhů či odrůd minerálů.
Oblast patří k velice cenným územím i z hlediska zdejší fauny a flory. Prolínají se zde karpatské a panonské rostlinné a živočišné druhy. V převážně listnatých lesích se objevují i největší karpatské šelmy, jako je rys ostrovid a medvěd hnědý. Z menších živočichů je to divoká kočka, jezevec a liška. Ze spárkaté zvěře samozřejmě jelen, srnec a divočák. S touto zvěří se můžete setkat nejen v hloubi lesů, ale třeba i v bezprostředním sousedství lokality vinic a v sopečném tufovém podkladu vyhloubených historických vinných sklípků Stará Hora nedaleko obce Sebechleby.
Celkem se tady eviduje na sto druhů ptáků, čtyři desítky savců a ohromné druhové bohatství hmyzu, například tesařík alpský či roháč obecný.
 
V regionu Hont však nejsou Štiavnické vrchy jedinou přírodní rezervací. Například přírodní rezervace Ryžovisko při Ipeľskom Predmostí, která má rozlohu více než pětapadesát hektarů, vznikla v místech, kde se v poválečném období, mezi lety 1952 až 1953 experimentovalo s pěstováním rýže. Pokus ztroskotal, ale zůstala po něm vzácná mokřadní lokalita, která je od roku 1998 zapsaná do mezinárodního seznamu mokřadů. Na ni je vázaný výskyt vzácných a ohrožených druhů živočichů, ale i lesních ekosystémů, např. vrbových a topolových lužních lesů. Podobně je tom u v přírodní rezervaci Ipeľské hony či Cúdeninský močiar, kde jsou předmětem ochrany zejména biotopy vodního ptactva, nížinné a podhorské kosné louky, vysokobylinná mokřadní a luční společenství či konkrétní druhy fauny a flory, např. ohniváček velký.
 
Ne všechny revíry regionu se nacházejí ve stínu lesních velikánů, v zákoutích potoků, řek, poblíž bývalých tajchů či lužních lesů. Panovník František I. rozhodl 30. srpna 1807 svým dekretem o zřízení Samostatného veřejného lesnického učiliště vyšší lesnické nauky a systematických lesnických věd při Báňské akademii v centru regionu Banské Štiavnici.
Prvním profesorem Lesnického odboru byl o půl roku později jmenován Henrich David Wilckens  z Wolfenbüttelu.
Následná historie banskoštiavnického lesnického školství je natolik dlouhá a pestrá, že by se jen těžko dala vtěsnat do pár řádků. Vzpomeňme však jednu skutečnost. Když se v roce 1957 konaly oslavy stopadesátiletí vzniku lesnického školství na Slovensku, byly kousek za hranicemi města, v Jergištôlni vysazeny tři lípy a osazen památný kámen. Místo nebylo vybráno náhodou. Jednalo se o těžko zalesnitelnou lokalitu bývalých důlních výsypek. Studenti lesnické školy ji však systematicky kultivovali, zalesňovali a navazovali tak na práci svých dávných předchůdců, žáků profesora Wilckense, kteří v rámci praxe trvale zalesnili nejednu holinu v oblasti severního a severovýchodního Hontu. Nový pamětní kámen pak v pietním místě přibyl v roce 2007, k dvoustému výročí.
Za více než půlstoletí sazenice lip vyrostly ve statné stromy a památné kameny se ztrácí ve stínu lesa. Neztrácí se však historie, tradice a vzpomínky,  které evokují. I proto bylo toto místo zařazeno mezi Významná lesnická místa na Slovensku.
 
Každý region měl, má a bude mít své osobnosti. Jako třeba Krupina. Zde totiž žil a působil Rudolf Geschwind. Slavný český pěstitel růží, neboť se narodil v létě 1829 v Hředli na Rakovnicku. Možná si řeknete, co že tento botanik pohledává v našich revírech. Inu, životní osudy jsou různé.
Studoval lesařinu v Banské Štiavnici, lesnickou zkoušku složil v Bratislavě až nakonec na dlouhých sedmatřicet let zakotvil v Hontu. V Krupině byl městským lesmistrem a vedle milovaných růží se začal plně věnovat řešení problémů s neutěšených stavem lesa a šlechtění lesních dřevin. Není divu, že byl v regionu nazýván „pán horársky“.
 
Výrazně kontinuální k předchozímu je skutečnost, že v nedalekých Štiavnických Baniach, které leží v blízkosti Richňavského jezera, se již více než deset let jako povinný předmět vyučují základy sokolnictví, lesnictví a myslivosti, což byl donedávna zásluhou ředitele školy a mého vzácného přítele Pavla Michala nejen slovenský, středoevropský, ale dokonce světový unikát. A tak není divu, že sem za zkušenostmi jezdí pedagogové domácí i zahraniční. Ti, kteří by chtěli více semknout teoretickou výuku s konkrétní vazbou k přírodě a jejím početným obyvatelům. Celý chod školy je plně ekologický, včetně zelené čistírny odpadních vod. Výuka v této škole pak rozhodně nezůstává pouze za jejími branami. Naopak. Žáci s ukázky pokročilého sokolnictví jsou vítanými hosty na všech regionálních i celoslovenských mysliveckých akcích.
 
Na Sitně jsme naši procházku regionem Hontu započali, pod bájnou horou ji také ukončíme. Jeden velký obdivovatel zdejší přírody před časem napsal, že když se kdysi dávno setkaly v parku svätoantonského kaštiela tři dámy – Příroda, Historie a Kultura, byly ještě slečinkami. V kalendáři se psalo osmnácté století a jim se tam tak zalíbilo, že pod Sitnem zůstaly dodnes. Virtuálně sedí pod košatými stromy za stolečkem, popíjejí kávu a se zalíbením se rozhlížejí po kraji.
Je skutečně málo takových míst, která pozorně poslouchají a poutavě vyprávějí. Naslouchají věkům, přírodě a lidskému dílu, aby následně o nich poutavě vyprávěli nám i těm, co po nás převezmou štafetu. Svätoantonský zámek a příroda, která jej bezprostředně obklopuje, vypráví o známých i méně známých osobnostech z rodu Koháry a Coburg, ale rovněž příběhy obyčejných lidí, kteří s láskou povýšili lesnické a myslivecké řemeslo na umění. Je málo takových míst, kde se dá obdivovat umění lidí i Všemohoucího soustředěné na relativně malém kousíčku země. Obec Svätý Anton se svým Múzeem takovým kouskem země bezesporu je.
Vliv tradice založení a fungování banskoštiavnické Lesnické akademie bezprostředně podnítil myšlenku vytvoření muzea s tematikou lesnictví, myslivosti a nově i rybářství právě v regionu Hontu, byť cesta k reálnému vzniku této instituce byla ještě hodně, hodně dlouhá.
Až v prosinci 1962 se podařilo veřejnosti slavnostně zpřístupnit část samostatné myslivecké expozice a sbírkové fondy interiéru zámku.
V roce 1985 byl areál zámku vyhlášen za Národní kulturní památku a v roce 1992 přešlo Múzeum pod přímou správu Ministerstva kultury Slovenské republiky. V roce 2001 jako první muzeum na světě získalo Cenu C. I. C. - Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře.
Ročně navštíví Múzeum až padesát tisíc návštěvníků z celého světa. Ale jen jednou v roce je zde opravdu „přelidněno“. To se vždy první zářijový víkend konají Dny svatého Huberta, které letos napíší doufejme již třicátou kapitolu svého zajímavého příběhu. Podnik věnovaný především tradicím, etice a estetice myslivosti, který každoročně navštíví tisíce lidí, je opravdovou pýchou svätoantonských a těší se obrovskému zájmu veřejnosti. Nejinak je tomu s mladším sourozencem svatohubertských Dnů, Dětskými Dny sv. Huberta. Ty se již téměř desetiletí každoročně konají v předprázdninovém čase, kdy se sem za poznáním a soutěžemi sjede během dvou dnů až dva a půl tisíce dětí z celého Slovenska!
 
Tradiční slovenský region Hont láká přírodními, kulturními i folklorními krásami. Lidé se sem rádi vracejí a já se velice rád řadím mezi ně. Samozřejmě mezi návštěvníky nemohou chybět myslivci a lesníci, přátelé přírody. Není rozhodně náhodou, že zde mnozí, ti nejvýznamnější bardové, osobnosti, našli spočinutí věčné. V Síni úcty a slávy svätoantonského Múzea. S pokorou se jim chodívám poklonit…
 
Oldřich KOUDELKA