Časopis Myslivost

Vyjmenovat všechny jeho sportovní výsledky by zabralo mnoho času, vždyť jenom jeho nejoblíbenější disciplínu, lovecký desetiboj absolvoval nepřetržitě po dobu čtyřiceti pěti let a velkou většinu z nich vyhrál.
Jak jenom popsat člověka, kamaráda, přítele před kterým se v dobách jeho největší slávy třásla celá Evropa. Jsou to příběhy a jeho nezapomenutelné historky. Často vzpomínám na jeho vyprávění z mezinárodních soutěží, tehdejší pohár přátelství, jak říkal: čoveče, jednó přijel takové rusák, Čagin, chlap jak hora, tmavé v ksichtě, obočí jak Brežněv, snáď to byl tatar nebo čerkéz co já vím, namistrované byl fest, ale narazil konópek, to víš, naša vysoká věž a na ni dvojstřely, to kókal, a přitom tleskl rukama na znamení, jak rychle za sebou ty terče letěly a my všichni v tom okamžiku viděli rusáka Čagina jak hledí na minuté terče a nemůže pochopit, jak to ten Lenikus dokáže trefit.
Asi nejvíce utkví v našich vzpomínkách, kromě jeho fenomenálních střeleckých výkonů, jeho pověstné, jedinečné a nezapomenutelné diskuzní hloučky na všech střelnicích, na kterých se objevil a na jeho vyprávění. To víte, von ten Mira, no, Sivčák, znáte ho všici, dokáď si nezačal s mladýma babama, tak z něho šla hrůza, tak jak z Dobeša, von ten starý blázen, ale to už asi víte, sódí se vo alimenty. Holce eště néni 16 a ten starý kozel se k temu nemá, ale my vime svý, známe ho. Nebo Kubík, taky pěkný neřád s tím Honzou Golem, co ti se toho nadělali, škoda mluvit. A co ten Bastl, furt to tahne s tema sestřičkama, nadarmo si von nebere enom noční. Hoši, ale to není to néhorší, kde se všici hrabete na Bohuša Hrušku, to sme vám jednó setřepávali mladó babu ze stromu, jak před ním na ten strom vylezla.
Najednou se ozvalo: Franto, máš jít střílet, čekají na Tebe.
To vám ale eště řeknu, ten Kořínek a nebo Mrhálek, voni se nezdajó, ale nebojte vono to na ně jednó praskne, to se teprve budete divit, šak uvidíte.
Hergot Franto tak už poď, čekají na Tebe.
 Šak už du, jediné slušné je ten mladý, ten Šlechta, ale voni ho stejně zkazijó, pokáď bude jezdit a střílet se Zázvorkó tak je to jistý, věřte - a co mám vlastně střílet a kde všici blázni pořád spichajó.
A šel, střelil čistou položku a pokračoval ve vyprávění, přitom úplně cizím lidem, kteří za ním jezdili na všechny závody, opravil jejich zbraně, domluvil nastřelení a přidal příběh. Zcela smyšlený, který si možná vymyslil právě při onom bezchybném střílení.
Myslím si, že právě takového Frantu si budeme pamatovat, člověka, který nikdy nikomu neublížil a všem se snažil vyhovět. Mnoho z nás zažilo, že jsme přijeli k němu těsně po poledni, pro miniaturní součástku, bez které ovšem naše zbraň nemohla fungovat, a odjížděli hluboko po půlnoci s onou miniaturní pružinkou, poltem špeku jeho vlastní výroby, dvěma recepty na cokoliv, opravenou pažbou a třemi dalšími součástkami, které vůbec nepotřebujeme, ale co kdyby.
Tak přesně takový bude Franta v mých vzpomínkách, chlap rovný, čestný, tvrdý jak skála, který se nikdy nezalekl žádného soupeře a s přehledem je všechny porážel až, až na toho posledního, který na něj číhal více než 80 let a kterého nedokázal porazit ani fenomenální František Lenikus.
Čest jeho památce!
Jan BUKSA
 


Starší generace střelců začínala v celé republice stejně, vzdáleným vrcholem byla vzduchovka a do doby, než se na ni z kapesného podařilo našetřit, vyráběly se praky, luky a kuše. Vzduchovka byla u nejednoho, ne-li u každého, dřívějšího i současného střelce tím opravdovým začátkem. A potom to byly vzory. Těmi jedinými virtuálními, byli čarostřelci z knížek, k těm opravdovým, skutečným jsme vzhlíželi s úctou a dělali vše pro to se jim vyrovnat. Přesně takový byl pro mne František Lenikus.
Vzpomínám na rok 1972, kdy na střelnici v Kroměříži při Celostátním přeboru v loveckém desetiboji předváděl střelbu z malorážky na do vzduchu vyhazované kamínky. Spolehlivě je všechny trefoval. Bylo to neuvěřitelné a od té doby jsem chtěl být jako on. Jestli jsem se k tomu jenom přiblížil, bylo pro mne nepodstatné, daleko důležitější bylo pro mne jeho přátelství.
Jan BUKSA
 
S Františkem Lenikusem jsem se poznal počátkem sedmdesátých let, kde jinde než na střelnicích. Jezdili jsme do Poděbrad, Pardubic, Brna, kde byly velmi pěkné závody v trapu a skeetu. Setkali jsme se spolu i v Dukle Praha, kterou vedl nestor střelectví pplk. František Kameník. V té době jsem už střílel též kulové trojboje a odtud už byl jen krůček k desetiboji.
Ten se střílel vždy na konci střelecké sezóny v Jičíně. Na tento závod jsme se velmi těšili a pečlivě připravovali. Bylo nutné trénovat jak broky, tak kulové i malorážkové disciplíny. Na střelnici v Jičíně byl jeden král, a to byl FRANTA. Byl to opravdový mistr a střelbou žil. Mnohokrát závod vyhrál a jen někdy se někomu podařilo ho porazit.
Vzpomínám, jak při jeho „tiskovkách“ stál na střelnicích u auta obklopen střelci a tam se probíraly nejrůznější střelecké a lovecké příhody, které se udály za dobu, co jsme se neviděli. Mezi přítomnými nemohli chybět například pánové Dobeš, Blau, Macháček, Hruška, Průcha, Rychnovský, Petermann, Moravec a další a další střelci. Chlapi se popichovali, hecovali. Byla tam spousta legrace.
Několikrát jsem se s Frantou účastnili mezinárodních závodů Družby v tehdejších lidově-demokratických státech Evropy. Absolvovali jsme spolu závody v NDR, SSSR, dvakrát v Bulharsku, Rumunsku a u nás. Čtyřčlenná družstva z jednoho státu soutěžila v pětiboji v brokových disciplínách trap, skeet a dvojstřely na vysoké věži, malorážkou běžící kanec a stojící srnec.
Vzpomínám, jak jsme v Bukurešti ráno odjížděli z hotelu na střelnici a Franta se vypravoval jako slečna do tanečních. Já na něj: „Dělej, pojď už. Přijdeme zase poslední“. A on mi s naprostým klidem řekl: „Seš blbé, chováš se jako junior“. Autobus na nás počkal a bylo to.
Franta byl mimo střelbu také velmi šikovný puškař. Zejména ve výrobě pažeb byl mistr. Ten, kdo měl od něho pažbu na brokovnici nebo kulovnici, si toho velmi považoval. Já jsem k nim patřil také.
Jeho kamarádství a pohostinnost byly značné. Když jsem jel na Slovensko, vždy jsem se u něho v Brodu zastavil – jen tak na kafe. I když jsem hodně spěchal, nikdy jsem neodjel dříve než za dvě hodiny. V posledních pár letech už tyto návštěvy nebyly tak veselé. Bylo vidět, že Frantu opouštějí síly. Ten tam byl ten statný medvěd, kterého jsem znal - byl nemocen. Bohužel, v sobotu dne 25. dubna 2020 Franta boj s nemocí prohrál. Odešel nám výborný kamarád, starostlivý manžel a táta. Především ale poctivý a rovný chlap.
Jan DVOŘÁK
 
S Františkem Lenikusem jsem se poprvé potkal v roce 1983 na honu v bažantnici v Kroměříži, kde jsem nastoupil po vysoké škole do zaměstnání. Ředitel Lesního závodu Bystřice pod Hostýnem, kam polesí Kroměříž patřilo, ing. Zdeněk Málek, byl vášnivý střelec a myslivec a používal několik zbraní České zbrojovky Uherský Brod. Franta mu je vylepšoval a on na oplátku jeho zval na hony do bažantnice.
Já jsem o jeho střeleckém umění věděl z vyprávění kamarádů a když jsem ho viděl v akci, jak ovládá zbraň a trefuje, poznal jsem, že se jedná o výjimečného střelce. Na poslední leči jsem s otevřenou pusou poslouchal jeho zážitky ze střeleckých závodů a zjistil jsem, že Franta je skvělý vypravěč, že je veselý a slušný člověk, mistr svého řemesla, že pokud může tak pomůže, o čemž jsem se v budoucnu mnohokrát přesvědčil.
Jakmile jsem začal vydělávat, chtěl jsem se více věnovat sportovní myslivecké střelbě. K tomu jsem potřeboval malorážku, lehkou kulovnici, sportovní brokovnici. Překonal jsem ostych a zavolal Frantovi, jestli by mně s tím nepomohl a neporadil. I když mně Franta téměř neznal, poradil mně, co bych si měl pořídit a postupně mně upravil malorážku, remingtona a loveckou brokovnici na skeet. Mám je dodnes a nikdy je neprodám.
Se zbraněmi jsem byl za Frantou ještě mnohokrát, a když jsem odjížděl v pozdních nočních hodinách domů, byl jsem vždy plný dojmů a nových informací. Divil jsem se paní Lenikusové, že mě nevyhodila, ale byla na to zvyklá a byla Frantovi vždy oporou.
Setkali jsme se s Frantou mnohokrát na honech. Franta si pořídil desetiranný automat a viděl jsem, jak z deseti ran padlo devět bažantů, když stál na štontu na naháňkové hlavě. Jednou jsme si povídali po lovu a Franta říká: „Pojď se na něco podívat.“
Šli jsme k jeho autu a on vytáhl novou malorážku a musel jsem vyzkoušet jak „pasuje“ do ramene. Franta říká: „Běž deset metrů ode mne a vyhoď malý kamínek.“
Našel jsem kamínek o průměru zhruba pět centimetrů, udělal jsem deset kroků. Franta nabil malorážku a zavolal: „Vyhoď ho kolmo nahoru!“
Napřáhl jsem se, hodil kámen a sledoval v úžasu, jak Franta přesnou ranou kámen ve vrcholu dráhy trefil. Nechápal jsem, jak je to možné. Náhoda to však nebyla. Franta z deseti vyhozených kamenů trefil ještě šest.
Byl jsem vždy velmi rád, když jsem byl s Frantou na závodech. Protože byl velmi oblíbený a nebylo střelce, pro kterého by Franta něco neudělal, bylo kolem něho vždy rušno. Říkali jsme Franta má zase „tiskovku“. Vždy si ale našel čas, aby se zeptal, jak se mám já i moji kamarádi. Když přijel k nám do Kroměříže potrénovat před desetibojem, věnoval jsem se mu, abych mu co nejvíc trénink usnadnil. Přitom jsem od něj také vždycky získal nějakou střeleckou zkušenost.
Odchodem Franty Lenikuse přišel náš střelecký svět o velkou legendu, o střeleckého mistra a o dobrého člověka. Bylo mi ctí být jeho kamarádem.
Jindra KOŘÍNEK
 
Ke střílení a střelnici jsem měl vždy blízko. Táta sloužil jako lesník, byl myslivec, velmi dobře střílel a skoro 40 let dělá správce střelnice Pod Zebínem OMS Jičín. Vždy ke konci prázdnin jsem se těšil na desetiboj, protože jsem věděl, že přijedou chlapi z Moravy – Frantové Lenikus, Větříček, Haverlant, Karel Hajný, Standa Střižík, Pepa Kouba, Jarda Dobeš a další a budou u nás spát (kdo se nevešel k nám s spal u Nýdrlů). Večer budu moct sedět s nimi u stolu a budu s otevřenou pusou hltat historky ze střelnice a zážitky z lovů.
Chlapi přijeli vždy s předstihem (čtvrtek, pátek před desetibojem), aby si zatrénovali běhavky (lišku a kňoura na průseku) a dvojstřely na loveckém kole a na věži. A tak jsem oba dny točil klikou na kanci a lišce a natahoval a vypouštěl vrhačky. Občas jsem o pánů střelců pochytil i nějaký ten střelecký fígl např. na vysoké věži, kde se nahazovalo až po spatření terče: „Tož to mosíš tak, zavolé si, až zarachotí vrhačka počíté 21, 22, 23 a máš ho tam a Wunderér nic nepozná.“
Někdy jsem dostal za natahování broskve, jindy krabičku patron, ale tyhle rady a možnost vidět při tréninku naše nejlepší desetibojaře v čele s Frantou Lenikusem bylo to, co si budu pamatovat celý život.
Mám taky jednu historku právě z jičínské střelnice. Desetiboj se střílel dva dny, sobota dopoledne trénink, odpoledne první polovina závodu a v neděli dopoledne druhá polovina a odpoledne vyhlášení výsledků.
V sobotu, když skončila první část soutěže se objevili nezávodníci, kteří si přijeli na střelnici vyzvednout opravenou nebo fungl novou flintu od Franty Lenikuse.
Fanek povídal, ukazoval, nastřeloval a vše patřičně komentoval, no prostě šou, bez které by desetiboj nebyl desetibojem.
Jednou se tam objevil tátův kamarád, který vlastnil kulobrok „savášku“. Zbraň mu asi spadla z posedu, a tak poprosil Fandu, zda by mu ji nenastřelil. Problém však byl v tom. že Standa měl pouze 4 náboje na nastřelení.
Franta povídá: „Dé to sem, kurňa chlapi tož občas byste to mohli natřít aspoň vyjetým olejem“ Zbraň si pozorně prohlédl, podíval se do hlavně, přes mířidla pošteloval cajze, zalehl do nastřelovací stolice a vystřelil. Já se synem majitele zbraně jsme byli ukrytí za boudou běžícího kňoura, abychom to měli blíž k terči na 100 m. Ozvalo se: „Móžete“ a my běželi k terči.
„Devítka ve dvanáct hodin“ hlásím jako zkušený cílný. Následoval povel: „Zalezte“ a po chvíli padla rána. Běžíme s Milanem k terči a marně hledáme v kruzích terče srnce druhou ránu. „Pane Lenikus ta druhá rána tam nikde není!“
„Podívété se pořádně!“ ozvalo se z kulové střelnice. Najednou mě Milan tahá za košili a říká: „Ty vole podívej se na hlavu!!!“ A opravdu na hlavě, přesně uprostřed mezi světly byl umístěn zásah.
„Přineste to sém!“ ozvalo se z kulové. Popadli jsme terč i se stojanem a běželi ke kulové. Tam už na nás čekalo Frantovo obecenstvo a komentáře typu „To je rána! To jsem ještě nikdy neviděl!“. Hlavní aktér se jen pod fousy usmíval a na otázku, proč zrovna mezi světla?! „Tož já myslel, že to máte do klobásků..“ a předával majiteli zbylé dva náboje. A mimochodem, protože Standa byl vedoucím na Stavě v hospodě, tak vystřižená hlava terče srnce byla hodně dlouho ozdobou na čestném místě u vchodu, hned vedle pivoně.
František Lenikus mi zůstane vždy v paměti jako fachman puškař, starší kamarád, pan střelec a člověk který vždy uměl na střelnici poradit a rozdával dobrou náladu.
Josef KRAUS ml.
 
S Františkem jsem se seznámil v roce 1964 na střelnici Pod Zebínem. Příjížděl na trénink vždy ve středu s kamarády Karlem Hajným, Frantou a Pepou Větříčkem, Frantou Haverlantem, Standou Střižíkem, Pepou Krčem a ze starší generace desetibojařů to byli také Václav Mejstřík, Franta Zajíček, Lojza Bultas, Miloš Nebřenský a Jarda Dobeš, který nikdy nechyběl. Chlapi hlavně trénovali běžící lišku a kňoura a vysokou věž, která byla hodně náročná, protože se střílela se zástěnami, a tak se zde dalo ztratit hodně bodů.
Desetiboj byl vždy velkým střeleckým svátkem a na příjezd se vždy také těšil Oldřich Fišera, zakladatel jičínské střelnice, který také poskytoval noclehy v maringotce v prostoru střelnice. Když bylo chlapů víc tak spali i nás u Kostelíčka na hájence a později v Nové Pace.
Franta byl úžasný kamarád, skromný člověk a vynikající puškař. Většinu zbraní, které jsem používal při sportovní střelbě nebo při lovu, byla od něho. Dodnes mám Remigtona 222 FOX s kovanou hlavní a malorážku, obě zbraně byly vybaveny německým napínáčkem a díky tomu jsem se zlepšoval ve výsledcích.
Jednou nám Franta na tréninku na běžícího kňoura předvedl i kolimátor na kulovnici, kde většina zásahů v jeho provedení byly desítky. S tímto kolimátorem byl schopen zasáhnou i vyhozený asfaltový terč.
Jestliže přijel Franta kamkoli na střelnici závodil na skeetu s Milanem Macháčkem, Honzou Hermanem, Milanem Otavou, Pavlem Puldou a dalšími, vždy přivezl spoustu opravených zbraní pro kamarády. Franta byl oblíben také u většiny našich trenérských legend jako byli pánové Málek, Kameník a Stejskal. Na jičínskou střelnici Pod Zebín se vždy moc těšil, měl vždy respekt a úctu k rozhodčím, zejména k Josefu Vodičkovi, který pískal běžící a kulové disciplíny. Jinak Franta byl na střelnici vždy obklopen kamarády, nikdy neváhal poradit i soupeřům jak na různé disciplíny, byl výborný puškař a pažbař.
Ještě bych chtěl vzpomenout na rok 1981 na celostátní přebor v desetiboji, kdy Franta Lenikus pokořil magickou hranici 900 bodů nástřelem 913 b. Tento výsledek jsme ještě jeli oznámit do nemocnice v Jičíně vážně nemocnému Oldřichu Fišerovi, který měl z Františka a jeho úspěchu velikou radost a moc mu blahopřál.
Josef KRAUS st.
 
Když jsem se začínal zajímat o sportovní střelbu a zkoušel závodit, byl už Franta legendou. Všestranný střelec, neporazitelný desetibojař. Slýchal jsem historky o střelených kamíncích velikosti pětikoruny, které mu kdosi házel a on je dokázal pokaždé malorážkou trefit. Slýchal jsem mnohé neuvěřitelné historky o „zázračných“ zásazích a dosažených výsledcích. Věřil jsem tomu a věřím dodnes.
Měl jsem tu čest závodit s ním a zažít a vidět na vlastní kůži jeho neskutečné střelecké schopnosti. Hlavně jsem měl tu čest poznat na vlastní kůži, jaký byl člověk. Jeho pověstné „tiskové konference“ během závodů byly jen o tom, jak pomáhat. Obklopen hloučkem diváků radil, zásoboval náhradními díly na různé zbraně, montážemi na puškohledy, střelivem. U toho vyprávěl svoje historky a rozdával dobrou náladu. To byl ve svém živlu. Ryba ve vodě. Teď určitě radí Amorovi jak držet luk. I z něj uměl dobře střílet. Fyzicky už tu není, ale legenda pořád žije!
Pavel ZÁZVORKA
 
První desetiboj jsem střílel v Jičíně 1979 a tam jsem poznal nepřehlédnutelnou postavu Franty Lenikuse. Asi jsme si s Fandou padli do oka, hodně mi v začátcích pomohl a hlavně mi sehnal mojí první kulovnici ZKK 601 v ráži .223 Remigton. Protože jsem byl začínající myslivec (podmínka povolení kulové zbraně byla praxe 3 roky), zaručil se za mne Oldřich Fišera a já jsem mohl závodit.
V dalších letech jsem sbíral střelecké zkušenosti a rady od Franty jak v brokových, tak i kulových disciplínách a až v roce 1990 se mi podařilo zvítězit na CP ČMMJ v L10 na domácí střelnici v Jičíně. Na všech závodech, když jsem se potkal s Frantou, jsme probrali vše možné o lovech, závodech a lumpárnách, které se nám povedly a že jich bylo dost!! Ale nejenom Franta dost lidí nachytal, ale podařilo se nám nachytat na švestkách i jeho.
A tady je ten legendární příběh ze střelnice Pod Zebínem. Franta o sobě prohlašoval, že vysoká věž je jeho disciplína a málokdo mu na ní stačí. A tak jsme vymysleli lumpárnu. Kamarádi v bělohradském TOSu nám na soustruhu vytočili přesné kopie asfaltových holubů ze silonu. Jejich povrchová úprava už byla velmi jednoduchá, v té době se střílelo na černobílé terče. To, že tento terč nevynikal tříštivostí, není třeba dodávat.
Aby Franta nic netušil museli jsme našeho plánu zapojit ostatní střelce. Volba padla na největšího soupeře a kamaráda, Jardu Dobeše. Jarda Frantu vyhecoval slovy: „Francku, koukal jsem na tebe moc Ti to na tý věži nejde, pojď se vsadit, že tě porazím a Franta Větříček dá litr slivovice pro vítěze!“
Závod byl určen na pět holubů. Protože už bylo po desetiboji a sčítaly se výsledky, byl na exibici čas a sešlo se i velké množství diváků.
Já jsem vylezl na vysokou věž, abych natahoval vrhačku a vypouštěl terče, ty dva silonové jsem měl v kapse. První nastoupil Jarda 5x zavolal a pět terčů se rozpadlo na prach, jako druhý nastoupil Fanek.
První terč po ráně také zmizel, byl totiž asfaltový. Horší to bylo s druhým terčem. Ten byl ze silonu. Jenom přihlížející ze strany viděli, že terč po každé ráně o 1 metr nadskočil, ale pokračoval bez viditelného úlomku dál. Střelec tohle nemohl vidět, protože terč letěl kolmo nad ním.
Po druhém terči Fanek zahrabal nohama, bojovně vysunul spodní čelist a zavolal si o další terč, ten byl samozřejmě asfaltový a proměnil se po zásahu v prach. Další terč následoval silonový a poslední terč byl opět asfaltový.
Rozesmáté tváře přihlížejících diváků navedlo Fandu k tomu, že tam byl nějaký háček. I když nikdy nevynikal atletickou postavou, neváhal vyběhnout do vysokého břehu, kam dopadaly terče z věže. Tam našel jeden z našich výtvorů a potom, jak bylo jeho zvykem, ukazoval všem přihlížejícím na střelnici zasekaných 18 broků do silonového terče.
Ale nebylo mu to nic platné, protože kamarád Jarda prohlásil „Franto konečně jsem Tě porazil!!!“
Franta uměl legraci udělat i přijmout, ale nikdy se neurazil.
Budu si vždy Frantu pamatovat jako vynikajícího střelce, kamaráda a člověka.
Stanislav NÝDRLE