Na přelomu května a června začíná senoseč a myslivci, ve spolupráci se zemědělci, zachraňují zvěř z pícnin a travních porostů. Tomuto nelehkému úkolu se věnují již desítky let. Není tomu tak, že by to byla činnost, která myslivce zajímá posledních pár let. Pouze se o záchraně zvěře při senoseči začalo podstatně více mluvit, psát, točit rozhlasové a televizní reportáže a my myslivci jsme si spoluvytvářeli pozitivní PR.
A je to tak správně, protože o problému každoročních ztrát, zejména mláďat zvěře, by laická veřejnost měla vědět. A kdo dnes ze zájmových organizací nepracuje s public relations čili s veřejným míněním, může být velmi překvapen, jak mu v dnešním moderním mediálním světě ujíždí vlak. My myslivci, jsme aktuálně v situaci, kdy vlak se na nádraží pomalu rozjíždí, my stojíme na perónu a stále zvažujeme, co dál. Je potřeba si uvědomit, že žádný další vlak už nepřijede, a v tom odjíždějícím se snaží některé ekologické organizace usadit do kupé první třídy. Zaslouženě?
Čtenáři Myslivosti si jistě pamatují, jak před pár lety zaplavil sociální sítě příběh Petra Slaby o smutné srnčí mámě, která při senosečí přišla o srnčata. Dojemně napsaný text oslovil obrovskou spoustu lidí na internetu, kteří se najednou začali o senoseč zajímat. A začali přemýšlet o myslivcích i v jiném kontextu než jen v zažitých představách, na které mnozí z nás neustále upozorňujeme a chceme je změnit. Tak jsme se chytili příležitosti, my myslivci, ne ekologické organizace.
Ke společnému setkání jsme totiž oslovili ministra životního prostředí Richarda Brabce, Českou zemědělskou univerzitu a další, kteří chtěli spolupracovat. Následovalo mnoho setkání a vzájemné spolupráce a v květnu roku 2015 byl veřejnosti představen projekt senoseč.czu.cz. Vznikla internetová stránka a poté také mobilní aplikace, která má za cíl spojovat všechny zainteresované strany, zemědělce, myslivce a také dobrovolníky. Dobrovolníky, kteří chtějí ve spolupráci s myslivci pomoci při záchraně zvěře.
A co bylo velmi důležité, byla správně nastavená medializace o této události, která byla určena všem zainteresovaným stranám i laické veřejnosti. Jako zástupci myslivců jsme se začali ve větší míře objevovat v médiích, poskytovali jsme rozhovory, byli jsme hosty televizních a rozhlasových pořadů. Pamatuji si také na velké tiskové konference přímo na poli na Školním zemědělském podniku ČZU v Lánech.
A také si bohužel pamatuji, a to velmi dobře, na okamžitou protikampaň ze strany některých ekologických organizací. Jejich představitelé ihned, jakmile zjistili, že tuto problematiku najednou začalo sledovat množství lidí, aktivovali své členy a příznivce a objevilo se množství článků o tom, že si sice myslivci něco nového vymysleli, ale že touto činností chtějí jen maskovat před veřejností své nekalé aktivity v přírodě a další nesmysly. Dokonce na ekologicky zaměřeném serveru vyšel článek s titulkem, že záchrana zvěře je alibistická reklama na myslivost.
My myslivci jsme ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí, Českou zemědělskou univerzitou, Českomoravskou mysliveckou jednotou, redakcí Myslivosti a dalšími opravdu chtěli touto kampaní oslovit veřejnost a chtěli jsme ji ovlivnit. A to pravdou, že myslivci záchranu zvěře dělají hodně dlouho. Zachraňovali ji totiž už v dobách, kdy zde žádné ekologické organizace nebyly.
Chtěli jsme lidem představit možnosti ochrany zvěře, od vyhánění se psy, přes instalaci plašičů až po moderní způsob vyhledávání zvěře v ohrožených lokalitách pomocí dronů s termovizí a využití aplikací a webových stránek pro snadnější kooperaci při senoseči.
Chtěli jsme také ukázat laické i odborné veřejnosti, že když se chce, tak spolu dokáží zemědělci, myslivci i dobrovolníci spolupracovat na společné věci, a to bez emocí, urážek a vzájemného osočování. Nesporným úspěchem je také to, že se podařilo dostat informace o ztrátách zvěře při senoseči mezi ty, kteří ovládají moderní stroje využívané při sečích, a kteří problém do té doby nijak zásadně nevnímali.
Celá kampaň, kdy od jejího začátku už uplynulo pět let, byla vždy vedena nekonfliktně s cílem vzájemně spolupracovat, ukazovat fakta a realitu. Snažili jsme se mnohé spory mezi zemědělci a myslivci řešit vzájemnému dohodou, a často se to také povedlo.
Za celou dobu naší společné práce jsem také zaznamenal i snahy opravdových ekologických organizací o spolupráci. Ale například u Hnutí Duha se žádný náznak spolupráce neprojevil. Srnčí, zaječí, bažantí nebo koroptví zvěř si snad nezaslouží ochranu a pozornost od této ekologické organizace? Možná protože není vypsáno dostatek dotačních titulů na tuto zvěř. Došlo pouze na mnohokrát opakované konstatování „odborníka“ na zvěř a myslivost, který uvádí na stránkách ekologické organizace, že má myslivecké zkoušky, ale nemá zbraň, a že je srnčí zvěř přemnožená a je potřeba ji radikálně redukovat. K myslivosti lov a selekce, která vede k uchování silné a zdravé populace zvěře, přitom jednoznačně patří a je na myslivcích, aby svou osobní odborností posoudili, která zvěř v chovu má být a která ne. Sekačka žacího stroje si ale nevybírá, nemilosrdně bez naší pomoci zahubí vše, co ji přijde pod nože. Nesmíme připustit, aby se to stávalo běžnou praxi.
Na naší straně je nejen veřejnost, ale také pravda. Je náhoda nebo úmysl, že po pěti letech se najednou v programu práce výše zmíněné organizace objeví informace, že je potřeba záchranu zvěře při senoseči koncepčně řešit? Nebo se jen probralo jejich dobře placené PR oddělení a zjistilo, že zde by mohly být u veřejnosti kladné body? Ať si každý udělá úsudek sám.
Zatímco někteří kritizují, rozporují, pomlouvají a uvádějí nepravdivé informace ohledně záchrany zvěře při senoseči, jiní vyhánějí zvěř ráno ve vysoké trávě, přes poledne v horku, večer instalují plašiče, spolupracují se zemědělci, prostě pracují pro dobrou věc.
Lidem z druhé skupiny patří obrovské poděkování za tuto velmi záslužnou práci. Přeji všem, ať se ničím a nikým od této činnosti nenechají odradit, jedná se přece o životy zvěře, a to nejen srnčí. Takto se totiž dělá myslivecké PR.
Lubomír HAJNÝ