Než se budeme věnovat novým poznatků z této oblasti, je třeba zmínit několik zásadních nedostatků při mysliveckém hospodaření.
Největším zlozvykem je „opisování stavů“ zajíců z předcházejících let. To je právě u tohoto druhu obzvláště velkou chybou. Kromě toho většinou absentují informace o aktuálním poměru pohlaví v populaci a především poměru mladých (tohoročních) a starších zajíců, jako základního ukazatele reprodukce. Pro zodpovědné hospodaření (především lov) se zaječí zvěří je třeba mít k dispozici právě tyto informace.
Proto
je třeba vést zodpovědně víceleté řady stavů a lovu zajíců, které nám jednoznačně zobrazují alespoň trendy.
Pro stanovení věkové a pohlavní struktury zaječí zvěře v honitbě a stanovení jejího managementu, je také nutné provádět analýzy výřadů (pokud se ještě zajíci v honitbě loví). Bohužel schopnost stanovení pohlaví zaječí zvěře a exaktního určení věku zajíce na úrovni mladý (tohoroční) a starší se mezi myslivci snižuje.
Stanovení poměru mladých a starších zajíců na výřadech přitom dává zásadní informaci o stavu populace.
Skutečný věk jedince (tohoroční nebo starší zajíc) lze poměrně přesně určit pomocí Strohova hrbolku. V listopadu je však třeba zvýšit počet mladých zajíců o 10 % a v prosinci o 20 % jedinců. U určitého počtu zajíců z počátku období reprodukce již mohl Strohův hrbolek vymizet. Pro diferenciaci věku zajíců podle let (věk v rocích) je třeba použít tradiční, laboratorní metodu vysoušení a vážení očních čoček.
Zásadní roli pro operativní řízení lovu hraje analýza prvních výřadů – poměr mladých zajíců a zajíců starších jednoho roku. Jedině tak je možné se vyvarovat snižování a destabilizace metapopulace zajíců v honitbě. I při dobrém stavu zajíců, ale s nízkým zastoupením zajíců mladých (tohoročních), se totiž můžeme dopustit destabilizace stavů lovem, který neodpovídá přírůstku (ten zjistíme jen analýzou výřadu).
Ve stabilní populaci by podle věku zajíců mělo být zjištěno zastoupení asi 62 % zajíců mladých, ve věku do jednoho roku, 22 % jednoletých, 7 % dvouletých, 6 % tříletých a 3 % starších. V řadě honiteb však budou vyšší věkové třídy zřejmě zastoupeny ještě méně nebo vůbec. Podstatné ovšem je, že
v honitbě, kde je zastoupení přírůstku (mladých zajíců) nižší než 50 % až 60 % je třeba lov zastavit a pro další rok počítat se sníženým koeficientem reprodukce.
Nosným problémem našeho příspěvku je však intenzívní chov a umělý odchov mladých zajíčků, znovu však připomínáme jako prioritu posouzení a řešení stavu prostředí.
Nové metody výzkumu zaječí zvěře (telemetrie, termovize atd.), přinesly také nové poznatky, umožňující zvýšení efektivity intenzívního chovu zajíců především při návratu zajíců do volnosti.
Metodika intenzívního chovu zajíce v kotcích je dnes dobře zvládnutá a popsaná v řadě materiálů a publikací. Detailní popis kotců je uveden například v Kučerově publikaci (1981) a jinde. V intenzívním chovu zajíce je dnes, při 3 až 4 vrzích ročně a počtu zajíčků v jednom vrhu asi 3 až 4 ks, dosahováno velmi dobrých výsledků.
Umělý odchov mladých zajíčků
(podle Musilová,M., Hučko,B., Myslivost 3, 2015: 29-31)
Osiřelá mláďata umísťujeme do různých forem boxů s podestýlkou (seno, piliny) do klidného prostředí. Ke krmení lze použít náhražky mléka jako Esbilac, PetAg, Cimicat, Hoechst. Náhražku mateřského mléka lze také připravit z 50 % polotučného mléka, 38 % nízkotučného tvarohu, 6 % smetany, 5 % žloutků, 1 % oleje a několika kapek Sab-Simplexu.
Zprvu se zajíčci krmí vícekrát denně (3 až 6x). Nejmenší zajíčky je doporučováno masírovat v břišní krajině pro stimulaci vyprázdnění.
Velkou pozornost je třeba věnovat průjmům a nadýmání zajíčků (konzultace s veterinárním lékařem). Při průjmu je vhodné krmit (1 až 2x) jen rehydratačním roztokem (fyziologický roztok eventuálně doplněný glukózou). Do krmiva starších zajíčků občas přidáme cerkotrofy dospělých zajíců pro nastartování rozvoje vhodné mikroflory zažívacího traktu.
Odstavujeme od věku čtyř týdnů, kdy jsou zajíčci již převedeni na pevné krmení, které předkládáme od věku 14 dnů - salát, pampeliška, řepa, seno a voda.
Ideální variantou záchrany malých zajíčků je jejich podkládání zaječkám v umělém chovu, které mají přibližně stejně velká mláďata (zaječka by ale neměla kojit více než 5 mláďat). Lidský pach na podkládaných zajíčcích nemá pro jejich přijetí zaječkou význam.
Posilování populací
Introdukce zajíců ze vzdálenější populace se u potomstva zřejmě projevuje heterozním efektem, například větší životaschopností. Z takové definice by bylo možno soudit, že křížení vzdálenějších populací a heterozní efekt je vždy výhodný, což není tak docela pravda.
Naopak imbredním efektem je snížení životaschopnosti a prezentace některých vloh v důsledku zúžení genetické různorodosti (diverzity).
Význam těchto jevů u zaječí zvěře není doposud dostatečně prozkoumán, ale v praxi je tradičně provozováno osvěžování krve s pozitivním efektem v první generaci. Obecně lze konstatovat, že z hlediska genetického nemáme exaktní důkazy o pozitivním nebo negativním vlivu introdukcí zajíců. Ve volnosti probíhají, spíše ale ojediněle, migrace jedinců na vzdálenost kilometrů a podle některých autorů dokonce až na desítky kilometrů.
Vlastní posilování populací je v současnosti motivováno jednak tradičně snahou po vyvolání heterozního efektu, a jednak nověji snahou posílit početní stavy zvěře tak, aby se metapopulace mohla vymknout negativním vlivům prostředí, v tomto případě především neúměrnému predačnímu tlaku.
V druhém případě se však nabízí podstatná otázka,
jak přežívají vypuštění, uměle odchovaní nebo převezení divocí zajíci, na nových stanovištích ve volnosti?
Ukázalo se, že vypuštění samci i samice mají téměř stejnou dobu přežití a pozitivní vliv na dobu přežití má pravděpodobně hmotnost zajíců.
Průměrná doba přežívání zajíců z intenzívních chovů ve volnosti je, jak se dalo očekávat, nižší, než u zajíců divokých. Tato skutečnost je výrazně ovlivněna vysokou mortalitou zajíců z intenzívních chovů, především v období po vypuštění. Na druhé straně je značná část těchto jedinců schopna dále přežívat, obdobně jako zajíci divocí. Je proto třeba věnovat maximální pozornost přípravě zajíců z intenzívních chovů na život ve volnosti. Přiložený graf zobrazuje dobu přežití monitorovaných jedinců po dobu prvních tří měsíců po vypuštění.
Příprava zajíců na vypuštění do volnosti
Především v případě zaječí zvěře z intenzívních chovů je třeba jedince adaptovat na nové prostředí a potravu pobytem v dostatečně velkých adaptačních voliérách (asi 25 m
2/1 ks; minimálně však 50 m
2).
Voliéra nebo oplocenka musí mít přirozený hustý kryt vegetace. To znamená, že optimálně má být plocha oseta vhodnou pastevní směskou, ve které jsou vytvořeny průseky a volné plochy. Ve voliéře jsou instalovány napáječky a kryté krmné místo s granulemi, na které jsou zajíci navyklí.
Délka pobytu zajíců ve voliéře je minimálně 14 dnů. Voliéra má minimálně dva východy nebo možnost odplocení na dvou místech, tak aby po jejich otevření mohli zajíci v případě ataku predátora uniknout.
Po otevření oplocenky se v ní nebo jejím okolí zajíci zdržují i několik týdnů, nebo se i z větší vzdálenosti do oplocenky vracejí. Proto je třeba, aby voliéra byla ve vhodném prostředí a před otevřením voliéry byli vyhubeni všichni zákonem povolení potenciální predátoři v okolí (především lišky). Po otevření voliéry je třeba sklopce odstranit, neboť by se do nich chytali vypuštění zajíci. Naopak je vhodné instalovat pachové repelenty, eventuálně jiná zařízení, na která si zajíci navyknou ještě v době, kdy jsou uzavřeni ve voliéře.
Bylo prokázáno, že vypouštění zajíců ve vegetační periodě (v létě) je z hlediska doby přežití nejvhodnější. Doba přežití zajíců po vypuštění na jaře a na podzim je asi o 70 % nižší a v případě zimního vypouštění dokonce o 80 %.
Veterinární problematika
Veterinární péče o zaječí zvěř v chovu spočívá především v desinfekci krmných zařízení, odběrech a vyšetření vzorků trusu. V podzimním nebo jarním období kulminuje parazitace kokcidiemi. Především je však nutno věnovat pozornost této problematice v intenzívních chovech a během procesu vypouštění.
Například v dobře vedeném intenzívním chovu (v kotcích) byla stanovena parazitace kokcidií v průměru na méně než jeden křížek, konkrétně 0,9 (počet křížků označuje intenzitu parazitace). Jestliže byla tato intenzita stanovena jako 100 %, po přeléčení ESB 3 BIO byla 30% a podáním vitamínů A,D,E a Se klesla parazitace na 27,8 %. Po přemístění zajíců do adaptační voliery (totálně desinfikované) vzrostla během 14 dnů parazitace na 122,2 % a po dalším přeléčení 30% ESB 3 BIO a podáním vitamínů A,D,E a Se klesla parazitace na 0,4%. Takto připravené zajíce včetně adaptace na zelenou potravu, po pominutí stresu ze změny prostředí a vlivu povětrnosti je pak možno vypustit do volnosti.
Proces adaptace ve voliéře nebo oplocence trvá minimálně čtrnáct dní až tři neděle.
Po uplynutí několika měsíců ve volnosti lze u zajíců z intenzívních chovů, dobře připravených na život ve volnosti, pozorovat přirozené reflexy a reakce.