Časopis Myslivost

EVOLUCE SOV
 
Nejstarší známá fosilie ptáka se datuje asi před 225 miliony let, ale nejstarší soví fosílie jsou z doby před 56 až 65 miliony lety. Od té doby trvalo 33 asi 42 milionů let, než byly poprvé zaznamenány sovy řádu „Strigidae“. Jednalo se o druh sovy „Strix brevis“ ze Severní Ameriky a „Bubo poirrieri“ z Francie.
V pleistocénu existovaly obří sovovití ptáci „ornimegalonyx“ v oblasti Karibiku a Středozemního moře před 10 000 až 30 000 roky. Tyto velké sovy dosahovaly přes 100 cm délky a asi dvakrát větší hmotnosti než hmotnost výra velkého (Bubo bubo) v současnosti. Tyto obří sovy lovily velké hlodavce, jako je například kapybara (Hydrochoerus Hydrochoerus).
Historie řádu sov je tedy stará, a není možné říci, zda vznikl na východní či západní polokouli. Vzory šesti typů čeledi „Tytonidae“ byly popsány z nálezů z doby „Paleocene-Oligocene“ v jeskyni Quercy v jižní Francii. V Evropě byl důkazní materiál existence řádu „Strigiade“ nalezen ve fosilii středního pleistocénu v bývalém Československu a Maďarsku.
Mnoho druhů sov, které jsou v dnešní době vzácné, byly také zaznamenány v období pozdního pleistocénu v oblasti Británie. Sovice sněžná (Bubo scandiacus) a výr velký (Bubo bubo) jsou dva takové příklady (Mikkola 2019).
Sovy se vyvinuly asi před 70 až 80 miliony lety. Mezi doposud žijícími druhy je nejmenší a nejlehčí trpasličí sova (Micrathene whitney) a nejtěžší sovou je výr velký (Bubo bubo).
Za vůbec nejtěžší druh sovy je považován již vyhynulý druh, vysoký 110 cm, o hmotnosti 9 kg, který byl nucen lovit kořist chůzí či během, protože nemohl létat.
Sovy jsou zahrnuté do řádu Strigiformes, který je rozdělen do dvou větví, na sovy pálené (Tytoniade) a zbylé druhy sov (Strigidae). Světoví odborníci na biologii a taxonomii stále zkoumají nové důkazy, které zahrnují chování, distribuci, vokalizaci, ekologii, genetiku a biochemii, aby zdokonalili a definovali druhy sov a jejich druhové zařazení. Neustále tak probíhá zdravá a často intenzivní debata o tom, kolik druhů sov vlastně existuje. Dunacan (2018) ve své knize „Owls of the World“ zmiňuje nedávno aktualizovaný seznam ptáků zveřejněný v roce 2015, který na zeměkouli rozpoznává 240 druhů sov.



Česká odborná literatura (Hudec & Šťastný 2005) popisuje rod výrů (Bubo) takto: Nejméně 20 subspecií se dělí na tři skupiny, z nichž dvě monotypické jsou v současnosti hodnoceny jako samostatné druhy: výr bledý (Bubo ascalaphus) Savigny, 1809, a výr bengálský (Bubo bengalensis) Franklin, 1831. Variabilita ostatních subspecií je výrazně klinální: ptáci vyšších poloh a zeměpisných šířek jsou větší, ptáci z humidních oblastí jsou tmavší, hnědší, ze suchých teplých oblastí světlejší, z pouštních oblastí až pískové barvy. Ve většině Evropy žije výr velký evropský (Bubo bubo bubo) Linnaeus, 1758. Výr velký španělský (Bubo bubo hispanus) Rotschild & Hartert, 1910, obývá Pyrenejský ostrov. Výr velký východoruský (Bubo bubo ruthenus) Zhitkov & Buturlin, 1906, žije ve východní části evropského Ruska až po Ural. Výr velký černomořský (Bubo bubo interpositus) obývá oblast jižně od Kyjeva a Charkova, Besarábii, Krym, Kavkaz a Malou Asii.
 
DRUHOVÉ ZATOUPENÍ A ROZŠÍŘENÍ
 
V zahraniční odborné literatuře autoři Hume & Boyer (1997) konstatují, že rod výrů je podle různých autorů rozdělen na 12 až 24 druhů a existují faktické důvody pro rozdělení některých na samostatné druhy.
Naproti tomu Duncan (2018) ve své knize (Owls of the World) uvádí, že rod Bubo tradičně zahrnoval pouze velké sovy s pernatými ušními chomáčky, ale v současnosti tato skupina 19 druhů zahrnuje i sovici sněžnou (Bubo scandiacus). Přírůstkem k tomuto rodu je Blakistonova sova rybí (Bubo blakistoni), která se nachází v oblastech Číny, Ruska a Japonska. Velmi velká samice sovy rybí váží až o 1 kg více než její partner. Dále autor uvádí patnáct druhů výrů (Bubo) v Evropě, Asii a Africe.
Výr velký euroasijský (Bubo bubo) o hmotnosti až 4,6 kg patří mezi největší sovy na světě. Výr bělavý (Bubo lacteus) je největší sova v Africe, její areál výskytu se nachází jižně od Sahary, ale má nerovnoměrné rozšíření.
 
Ve spolkových zemích Německa byla již v roce 2005 odhadnuta zvýšená početnost hnízdní populace výra velkého na 1111 – 1166 párů, to znamená oproti období 1995 – 1999 nárůst populace až o 68 % (Lanz & Mammen 2005).
 
PŘÍČINY ZTRÁT A MORTALITY
 
Například ve Španělsku byly v letech 1989 až 2003 zjištěny tři hlavní příčiny úhynu výra velkého: 1 – elektrovody byly příčinou úhynu 318 výrů (20,1 %); 2 – úmyslným pronásledováním zahynulo 303 výrů (19,2 %, hlavně zástřel 11,8 %); 3 – ostatní příčiny měly na svědomí 304 úhynů (19,3 %, převážně kolize s oplocením 5,9 % a střety s automobily 4,3 %). U 366 výrů byla mortalita neznámá (Martínez et al. 2006).
Ve Finsku bylo v průběhu let 1913 až 2004 okroužkováno 13 579 výrů (97 % mláďat). Z celkového počtu okroužkovaných jedinců bylo 2950 výrů později nalezeno, 111 ptáků bylo živých, 2839 ptáků bylo nalezeno uhynulých, z toho byla v 1134 případech příčina úhynu neznámá a v 1705 případech příčina prokázaná.
Nejdůležitějším faktorem úmrtnosti byl střet s elektrickým vedením (39 %), následovala kolize se silničními vozidly (20 %), jiné příčiny úhynu (např. „nemocný“, 19 %), hladovění (9 %) a pronásledování (7 %).
V sedmdesátých a na začátku osmdesátých let bylo zabíjení výrů běžným jevem (40 až 60 %), ale po zákonné ochraně bylo zastřeleno jen velmi málo jedinců. Během posledních 25 let byl podíl elektrického vedení a zejména kolize s auty narůstající, v současnosti představují tyto kolize více než 60 % příčin úhynu (Valkama & Saurola 2005).
Stejně tak ze Švýcarska uvádějí Aebischer et al. (2005) nejčastější mortalitu zapříčiněnou elektrovody, z 228 případů uhynulých výrů bylo 33 % zabito elektrickým proudem, železniční či automobilovou dopravou bylo usmrceno 27 % výrů. V průběhu prvních třech let života bylo usmrceno 76 % výrů ze všech zjištěných případů.



Ve východních italských Alpách v letech 1994 – 2000 bylo zaznamenáno 34 uhynulých výrů velkých. Z toho 16 jedinců zahynulo následkem střetu s elektrickým vedením, čtyři srážkou s vozidly, dva utonuli a zbytek úhynů bylo neznámého původu. Autoři zaznamenali významný nárůst úhynu následkem střetu s elektrovody, z 23 % úhynů v 70. a 80. letech, na 58 % v 90. letech. Zaznamenali také pozitivní výsledek, kdy mortalita následkem pronásledování poklesla z 36 na 24 % (Marchesi et al. 2002).
 
Jak je z připojené tabulky patrné, nejvyšším faktorem ohrožení a následných ztrát je síť elektrických rozvodů. Jen v kraji Vysočina je 57,9 % úhynu příčinou střetu s elektrovody. Z uvedených nálezů se ve 12 případech (63,2  %) jednalo o mladé ptáky v prvním roce života. Nalezených uhynulých ptáků je přitom ve skutečnosti jen pouhý zlomek skutečných ztrát. Jedná se vždy o náhodné nálezy, ve většině případů uhynulé jedince ve volné krajině vůbec nenalezneme.
Pro velice malý vzorek lze těžko porovnávat s výsledky ze zahraničí, i když podobně vysoké ztráty po střetu s elektrovody zaznamenali jak v Itálii, tak i ve Švýcarsku. Překvapivě vysoké procento mortality následkem lidské činnosti je uváděné z Francie a Španělska. Předpokládám, že do těchto ztrát autoři zahrnuli i usmrcení mladých na hnízdech. Nicméně, pronásledováním a likvidací výrů se nikdo prezentovat nebude, takže ve statistikách tyto úhyny končí v kolonkách – příčina neznámá.
Na druhou stranu je nutné vyzvednout i velice kladný přístup. Znám případ, kdy V. Trávníček (hospodář honební společnosti Rozseč, okr. Jihlava) našel zcela vyčerpanou a promočenou starou samici výra, kterou předal Záchranné stanici v Dlouhé Brtnici, kde se podařilo během dvou dnů sovu ošetřit tak, že mohla být vypuštěná zpět do volné přírody. Rychlost byla v tomto případě zcela na místě, neboť se jednalo o květnový termín a bylo velice pravděpodobné, že se jedná o hnízdící samici z daného regionu.



Připojená mapka a tabulka vykazují zjištěnou mortalitu již vzletných výrů po opuštění jejich rodné lokality a následně místo jejich nálezu. Výsledky prezentují data autora článku získaná kroužkováním nevzletných mláďat výra velkého na hnízdištích kraje Vysočina v letech 1989 až 2019. Za uvedené období jsem označil kroužky Národního muzea Praha 313 mláďat výra velkého na hnízdech. Z tohoto počtu je známo 19 zpětných hlášení o následném pohybu a nálezu úhynu.
Za celé období historie kroužkování v letech 1934 až 2018 bylo na území České republiky okroužkováno celkem 4877 výrů velkých. Pro porovnání například v letech 2008 až 2018 bylo okroužkováno na hnízdech 868 mláďat výra velkého, plus 62 dospělých ptáků. Z toho bylo ve stejném období zaznamenáno 76 nálezů, což představuje pouhých 8,2 % získaných výsledků pohybu kroužkovaných výrů a ve většině případů jejich konce života.
 
ZTRÁTY PŘI HNÍZDĚNÍ
 
Na ztráty výra působí několik faktorů. Převažují ty faktory, které jsou ovlivněné lidskou činností, a méně často faktor ovlivněný přírodou. Tyto faktory působí mnohdy paralelně. Lidský faktor lze navíc rozdělit jako úmyslný a neúmyslný. Například na Podblanicku bylo v 70. letech minulého století během 12 let přerušeno 34 hnízdění výra, tj. 60 %. Z toho člověk prokazatelně zničil 23 hnízd. Bylo zničeno 17 hnízd se 41 vejci, člověk se na tom podílel v 9 případech. Avšak největší ztráty byly na mláďatech. Bylo zničeno 17 hnízd a v nich bylo utraceno či vybráno 42 mláďat. Člověk prokazatelně zničil 33 mladých výrů, s použitím hole, kamene, rozbíjel snůšky, vybíral mláďata nebo je přímo utrácel na hnízdě (Sladkovský 1978).
 
Daleko největší ztráty při hnízdění výrů způsobuje člověk na mláďatech. Při redukci výrů v určitých honitbách nedochází většinou ke zničení vajec, jelikož je výr schopný zahnízdit náhradně na úplně jiném hnízdě, což by nemuselo být později známé a výr by mohl úspěšně a nekontrolovatelně vyhnízdit. Proto věci znalý člověk si v prvním případě počká na vylíhnutí mláďat, a ty následně zahubí či vybere. To dává záruku, že výr již náhradně nezahnízdí.
Znám řadu takových případů na hnízdištích v kraji Vysočina. Není to však pravidlem, že výr pokaždé zahnízdí náhradně. K tomu dochází pouze v případech počátku snůšky (inkubace), pokud je inkubační doba (obvykle 34 až 36 dnů) v pokročilém stádiu a dojde ke zničení snůšky, výři již podruhé nezahnízdí.
Zaznamenal jsem případ třech snůšek (v roce 1994) na pravidelném hnízdišti výra v zalesněném, skalnatém údolí řeky Sázavy u Světlé nad Sázavou. Výr zahnízdil vždy na jiném místě. V prvním hnízdě byla 6. dubna rozbitá snůška 2 vajec, v ten den jsem na lokalitě zastihl dvě podezřele se pohybující osoby se střelnou zbraní. Ještě tento den jsem dohledal náhradní hnízdo se sedící samicí.
Následně jsem 18. dubna provedl kontrolu hnízda, snůška 2 vajec byla na provlhlém hnízdě opuštěná, silně ušpiněná a studená. Předešlé dny bylo velice mrazivé počasí se sněhovými přeháňkami a sněhovou pokrývkou až 20 cm. Patrně to byl důvod, proč samice snůšku opustila.
Dne 2. května jsem dohledal nové již třetí hnízdo, cca 200 m vzdálené od předešlého. Na jedné skalní plošince jsem dalekohledem pozoroval sedící samici, avšak na hnízdě jsem ji raději nerušil.
Kontrola tohoto hnízda byla z mé strany provedená až 15. května, sedící samice nebyla pozorována. Proto jsem přikročil ke kontrole hnízda. Opět se mi naskytl žalostný pohled na 3 rozbitá vejce na hnízdě. Závěrem, první a třetí snůška byla s nejvyšší pravděpodobností zničena člověkem, druhá snůška nepříznivými klimatickými podmínkami.
 
V jiném případě je pravidelně sledované hnízdiště v letech 1991 až 2019 v katastru obce Sázava, okres Pelhřimov. Za celé období 29 roků zde výři pravidelně hnízdí téměř každým rokem (22x), pouze v jednom případě úspěšně vyvedli dvě mláďata.
Výr zde hnízdí na lehce přístupných skalkách v lesním porostu. Nejčastěji jsem nacházel na hnízdech rozbité snůšky, v řadě případů bylo zjevné, že vejce byly rozšlápnuté člověkem. V okolí hnízda byly zřetelné stopy lidských bot, dokonce jsem u hnízda nacházel skládací metr a tesařskou tužku, nedopalky cigaret. Našel jsem i ubitá a pohozena těla dosti opeřených mladých výrů, ležící v nepřirozené poloze na sobě.
Případ tohoto hnízdiště jasně dokumentuje jak je hnízdní pár svému hnízdnímu teritoriu věrný i přes pravidelnou neúspěšnost hnízdění. Bohužel to ukazuje, z lidského hlediska, i na určitou „hloupost“ některých párů výrů, že se po pravidelných nezdarech nepřestěhují na jinou neznámou a bezpečnější lokalitu.
 
Daleko drastičtější případ zabití dvou malých mláďat výra na hnízdě jsem zaznamenal ve skalnatém údolí Brtničky na Jihlavsku v roce 2012. Jaké scestné pohnutky vedly člověka k následnému činu? Uhynulá mláďata byla na hnízdě zakrytá čerstvě zabitou kachnou divokou. Nabízí se určitá hypotéza. Hnízdní pár by s určitostí takovou „popravu“ svých mláďat neprovedl, nezbývá než podezírat zlomyslného člověka. S podezřením, že kachna mohla být i natrávená, jsem ji odstranil. Patrně pachatel mladé nejprve zahubil a pak přiložil i kachnu, a předpokládal, že by mohl otrávit i hnízdní pár. Ano, i takové zrůdnosti se i v současnosti dějí, viz příklad uřezaných hlav mladým motákům lužním v oploceném chráněném hnízdě na Třebíčsku v roce 2014.
 
Například v Nízkém Jeseníku zjistil kolega Oldřich Suchý ztráty na mláďatech ve 32 % z celkových ztrát. Navíc zaznamenal v šesti případech usmrcení vlastních mláďat rodičovským párem, patrně v důsledku redukce vyššího počtu mláďat na hnízdě. Mláďata byla odvlečena na pravidelné trhaniště, kde byla samicí oškubána a vrácena na hnízdo jako potrava. Takové ztráty jsou pochopitelné, dané přírodním zákonem o přežití.
 
Ivan KUNSTMÜLLER
 
Prostřednictvím časopisu Myslivost se autor článku obrací na členskou základnu ČMMJ a hospodáře mysliveckých spolků a na lesní hospodáře a lesníky s prosbou o poskytnutí informací o hnízdištích, nálezech či úhynů výra velkého v jejich honitbách. Za projevenou ochotu a spolupráci předem děkuji. Ivan KUNSTMÜLLER
 
 
Použitá literatura:
Aebischer A., Nyffeler P., Koch S. & Arlettaz R. 2005: Jugenddispersion und Mortalität Schweizer Uhus (Bubo bubo) Ein aktueller Zwischenbericht. - Ornithol. Anz., 44: 197-200.
Dunacan J. 2018.: Owls of the World. – New Holland Publishers.
Hudec & Šťastný 2005: Fauna ČR. Ptáci 2/II. – Academia, Praha.
Hume R. & Boyer T. 1997: Owls of the World. – Parkgate Books Ltd., London House.
Lanz U. & Mammen U. 2005: Der Uhu (Bubo bubo) – ein Vogel des Jahres im Aufwind? - Ornithol. Anz., 44: 69-79.
Marchesi et al. 2002: Costs and benefits of breeding in human-altered landscapes for the Eagle Owl (Bubo bubo). – Ibis 144: 164-177.
Martínez et al. 2006: How to manage human-induced mortality in the Eagle Owl (Bubo bubo). - Bird Conservation International 16:265-278.
Mikolla H. 2019: Owls of the World. – Firefly Books Ltd., Richmond Hill, Ontario.
Sladkovský P. 1978: Analýza ztrát způsobených člověkem při hnízdění výra velkého (Bubo bubo) na Podblanicku v letech 1971 – 1977. – Dravci 1977, sborník referátů z celostátní pracovní porady 2: 107-118.
Valkama J. & Saurola P. 2005: Mortality factors and population trends of the Eagle Owl
(Bubo bubo) in Finland. - Ornithol. Anz., 44: 81-90.