ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Květen / 2020

Voda v napajedlech a voda v rostlinách

Myslivost b5/2020, str. 14  Martin Mohelský
Bez vody není života. Zdá se, že si lidstvo svým způsobem životem zašmodrchalo nejen život lidstva, ale i život zvířat, rostlin a všeho živého vůbec. Tak co s tím teď, ptají se hlavy pomazané, hlavy moudré, i hlavy úplně obyčejné. Víme, že s vodou se musí šetřit, to je správné, ale pouhé šetření, hlavně takové to za každou cenu, to mi vždycky připadalo jako slepá ulička. Ostatně, nabízí se porovnání s penězi. Je lepší máknout, vydělávat, investovat a pak s nimi rozumně nakládat.
 
Zatím s vodou v krajině zacházíme špatně
 
Můžeme investovat do vody? Určitě ano. Kdo investuje, hlídá si své peníze, svůj účet v bance, hlídá si výsledky práce svého makléře. A má to s vodou něco společného? Rozhodně! Můžete si hlídat kapající kohoutek u souseda, když by snad byl v domě jen společný vodoměr? Budete hlídat prosakující hráz u rybníka na sousedním okrese? Ani jedno, ani druhé.
První investice naší společnosti do vody musí být, aby o všem, co s vodou souvisí, rozhodovali skuteční majitelé pozemků nebo jinak přímo zainteresovaní. Ale to je úkol pro státní administrativu, která se ve věci investic i právních náležitostí a hlavně kompetencí skutečných majitelů ve věci vodního režimu na jejich pozemcích v nemalé části případů ještě stále nedokázala rozhodnout.
Stát se pokouší významně přispívat. Existuje spousta dotačních titulů na hospodaření s vodou, ale dlouhodobá perspektiva účinnosti bývá s otazníkem.
 
Potřeba vody pro zvěř
 
Ale k věci myslivecké nebo ještě lépe chovatelské s pícninářskou notou. Začněme s potřebou napájení zvířat či zvěře a kvalitou vody.
Nejsem si úplně jist, zda někdo podrobně zkoumal skutečnou potřebu vody u jelenovitých, muflonů, zajíců nebo pernaté zvěře. Mají ale blízké příbuzné v chovech hospodářských zvířat a když s trochou tolerance pomineme rozdíl v klimatických poměrech mezi stájemi a přírodou, jistě se potřeba nebude výrazně lišit. Pro muflona tedy můžeme počítat s potřebou 6 až 8 l vody, daněk denně potřebuje 10 až 15 l, jelen s živou hmotností 150 kg 15 až 20 l, zajíci 0,2 až 0,4 l. Bažantí nosnice potřebuje denně 0,2 až 0,3 l, u odchovu bažantů 0,1 až 0,15 l. Pro odchovávané kačeny musíme počítat s potřebou podávání vlhčených směsí.
Potřeba vody v nějakých absolutních číslech je ale vždy s velikým otazníkem. Tyto údaje platí jen v době, kdy zvěř nemá k dispozici zelený porost neboli pastvu.
Dále, kojící samice musí mít vody nejméně o polovinu více, než je uvedená, víceméně pomyslná potřeba. Dostatek pastvy nemusí vždy hradit dostatek skutečné metabolických nároků na vodu. U hospodářských zvířat na pastvě a hlavně, když jsou na pastevních areálech nepřetržitě a dlouhou dobu platí, že vždy vyhledávají napáječky. A nemusí to být v době extrémních letních teplot. I když mají na pastvině mladé šťavnaté porosty s 85 % vegetační vody, starší porosty mívají 80 až 75 % vody.
 
Kvalita napájecí / pitné vody
 
Co se týká kvality vody, je tu trochu potíž. Obvykle říkáme či píšeme, že zvěř má dostatečně zajištěné napájení z přírodních zdrojů. Ano, vody z potoků, říček, pramenů, tůněk a rybníčků je skutečně ve většině honiteb a chovů dostatek.
I když vůbec nemám rád kontrolující úředníky až dobře víme, že často má přednost dikce špatně postaveného zákona před zdravým rozumem a zodpovědným vztahem ke zvířatům až neměl by majitel honitby nebo obory mít sem tam mikrobiologický a chemický rozbor alespoň z nejvydatnějšího zdroje? Možná by se nestačil divit, čím rajbuje mikroflóru předžaludků jelenů, daňků či muflonů. Nebo, snad, že by se z obvyklého zdroje napájecí vody napájel sám? No tak dobře, snad aspoň kafe nebo čaj z té vody…. Asi ne, že.
Teď zase vážně. Současná doba a péče o zvířata nezná pojem napájecí voda, ale pouze vodu pitnou. Neboli, musí mít všechny parametry pitné vody pro lidi. Logicky a správně namítneme, že zvěř odedávna pila vodu z potoků, říček, pramenů, tůněk…
Jenže, dávno tekla či byla k dispozici skutečná voda, a ne nedefinovatelná směs chemikálií, farmaceutik, odpadních látek, o nežádoucí mikrobiální zátěži nemluvě. Chovatel skotu musí mít na pastvisku třeba cisternu, pokud možno ve stínu, nebo jinak zamezit ohřívání vody sluncem, bez přístupu kdejaké žoužele. A na zimu shání nezámrzné napáječky. To je už věc našeho svědomí a také ekonomiky. Měli bychom myslet i na to, že vypjatý metabolizmus doby březosti a laktace zvěře má na hygienu prostředí skutečně vysoké nároky, o mláďatech po odstavu nemluvě.
Víme, že zvěř půjde k napajedlu daleko, asi ví, že pohyb je zdravý. Ale, jen aby si k takovému zdroji občas zašel i majitel honitby nebo obory, pro kterého je pohyb ještě zdravější.
Hygiena prostředí znamená také hygienu okolí napajedel. V rozbahněném okolí napajedel se obvykle objeví a pak spolehlivě udržuje řada patogenů, mimo jiné způsobující záněty a hnilobu paznehtů. A když je řeč o napajedlech typu tůní, jezírek či mokřadů, měli bychom myslet na motolice. Indikátorem reálného rizika je přítomnost vodních plžů, plovatek s charakteristickou protaženou ulitou.
 
Napáječky a napájení bažantů
 
Veliké specifikum je napájení odchovávaných bažantů a bažantích nosnic. U nich už platí všechny přísné a nekompromisní parametry jako u chované drůbeže. Napájecí voda se dodává systémem napáječek různých provedení. Chovatel by měl znát jejich obsah, protože se musí pravidelně desinfikovat. Dále se napájecím systémem podávají roztoky vitaminů nebo jiných živin, například aminokyselin, glukózy a podobně. A hlavně až prevence či léčení kokcidiózy opět tekutými léčivými látkami, správněji antiparazitiky nebo dalších léků. Zkušený chovatel dobře ví, že všechny tyto roztoky a substance vytvářejí všelijaké sraženiny.
A když náhodou zrovna ne, zná fenomén zvaném biofilm. To se, milé děti, na hladině otevřených nádrží spojí prach, bakterie a zbytky po předcházejících aplikacích a vzniká gelovitý škraloup, který ucpe, co může. Ale objeví se i v uzavřené, jen po delší době. Prostě může-li se něco pokazit, pokazí se to.
 
Voda v objemných krmivech
 
Voda však není jen v napajedlech a napáječkách, ale i v rostlinách. Tak se dostáváme do říše pícninářství a konzervace krmiv. Obsah vegetační vody v objemných krmivech, třeba silážích či senážích je jejich výraznou předností vůči senu. Jejich šťávy jsou přirozené roztoky živin ve výborně využitelné formě. I tuto vodu samotnou organizmus velmi dobře využívá. Další možností je řepa, krmná mrkev, topinambury, krmná kapusta, ozimé žito….
Výraznou nevýhodou všech zdrojů vody v rostlinách je vysoká pracnost a náročné skladování. Jistě, že jen z pohledu vegetační vody, protože se přece jedná o objemná krmiva, většinou velmi dobré dietetické hodnoty a přinejmenším středně vysoké hodnoty obsahu živin.
Podíváme se, ale spíše hlavně po stránce už zmíněné vegetační vody na jednotlivá krmiva. Obecně platí, že vegetační voda obsahuje řadu rozpuštěných, a tudíž výborně využitelných živin. Jsou to minerální a mikro minerální látky, cukry až těch ovšem nesmí být příliš, bílkoviny, vitamíny a řada jiných, pro organizmus nutných nebo alespoň prospěšných látek. Ale, vše živé jednou končí a začne podléhat zkáze, hlavně při poškození nebo nedbalém zacházení s krmivy. To je odvrácená strana kvality objemných krmiv.
 
Siláže a senáže
 
V původním slova smyslu se silážují plodiny s vysokým obsahem snadno zkvasitelných cukrů. Typickou a klasickou silážní plodinou je kukuřice. Obsah vody bývá kolem 70 %, postupně se zemědělci snaží a učí silážovat kukuřici v co nejvyšší sušině, aby tak získali vyšší koncentraci živin. Ve vyšších polohách kukuřici nahrazoval oves sečený ke konzervaci v mléčně voskové až voskové zralosti zrna. Pokrokem ve šlechtění kukuřic ale ploch ovsa určeného k silážování podstatně ubylo.
Senážemi se nazývají konzervované plodiny s nižším obsahem cukru a vyšším obsahem bílkovin. Je to vojtěška, jetel, mladý hrách, směsky travin a jetelovin, popř. travin samotných.
Nebudeme rozebírat metodiku konzervace či samotného fermentačního procesu. Podstatné je, že se zelená hmota po posečení nechá jeden až dva dny zavadnout a teprve pak se sbírá a řeže na potřebnou délku. Ke zvýšení spolehlivosti se využívají chemické nebo biologické konzervanty, hlavně proto, že do počátku zavadání až do uložení, správněji slisování může zasáhnou řada negativních vlivů.
Při slovech chemická konzervace se většina z nás maličko osype, ale v tomto případě je volba chemických konzervantů vhodnější. Nemají vliv na zdraví zvířat ani použitou techniku a skutečně zaručují úspěšný fermentační proces. Biologická konzervace založená na produkci základního i hlavního konzervantu bakteriemi mléčného kvašení, kyseliny mléčné, přichází zčásti vniveč mimo jiné tím, že se kyselina vyváže nebo bakterie znevýhodní příměsí prachu z půdy (vítr a sucho při sklizni, obracení nebo sečení hmoty) či blátem při nenadálém dešti.
Senáže mají obvykle obsah vody mezi 65 až 55 %. Novější názvosloví oba typy spojuje pod název siláž, ale myslím, že je to poněkud matoucí a významná rozdílnost obou typů konzervace si odlišení zaslouží.
Velkou a skutečně podstatnou nevýhodou siláží a senáží je skutečnost, že po otevření balíku, rukávu nebo výběru z jámy dochází už po 24 hodinách k nepříznivému rozkladu živin neboli druhotné oxidaci.  Po dalším dnu už to není krmivo s účinkem nepříznivým, ale se zdravotně závažným rizikem, po třetím dnu se nejedná o riziko, ale o jistotu toxického a mikrobiálního ortelu nad zvěří. Většinou hyne po závažném narušení mikroflóry předžaludků. Ovšem mezi krmiva, ponechaná zvěři na krmných místech ad libidum po několik dní se nepočítají jen siláže, ale mnoho jiných.
 
Hlíznatá objemná krmiva
 
Řepa je vynikající krmivo, ať se jedná o cukrovku, polocukrovku nebo klasické tradiční objemové odrůdy. Obsah vody je od 82 do 75 %, cukrovka je navíc dobrým zdrojem pohotové energie, vyžaduje však několikadenní návyk.
Objemné řepy nejsou živinově zcela prázdné, jejich ekvivalent je desetinový až dvacetinový obsah živin vůči ječmeni. Dieteticky působí velmi dobře. Řepy (myslím tím všechny typy) překonaly krizi pěstování a pokud má majitel obory či honitby korektní vztah se zemědělci, neměl by být s nákupem řepy problém. Nevýhodou je nutnost specifického a náročného  skladování, skutečnost, že snadno namrzá a pak rychle podléhá rozkladu. Krmit by se neměla ani namrzlá, ani v počátku postupujícího rozkladu.
Krecht na řepu musí být větratelný, řepa má být uložena na roštech a celkově je nutné zacházet s ní s citem, protože má velkou tendenci k hnilobě. Někdy na ní ulpívá zemina a ta do bachoru nepatří. Výnosy krmné řepy se obvykle pohybují kolem 80 t/ha.
Mrkev je sice vychvalovaným, ale jen vzácně podávaným krmivem. Odrůdy mrkve pro lidský konzum mají vyšlechtěný vysoký obsah cukru až to dříve nebylo. Tak vysoký, že by při větším podávání mohly způsobit acidózu. To je nejspíš situace jednorázového, příležitostného nákupu třeba neplnohodnotné partie. Obsah vody je asi 80 %, dietetika výborná, oproti řepě obsahuje více bílkovin a také beta-karoten. Podáte-li zvěři mrkev koncem zimy, významně zvýšíte bilanci tolik potřebného A vitaminu. 
Na skladování je mrkev méně náročná než řepa, víc než hniloba ji znevýhodňuje vysychání. Pro chovatele je dobrým řešením krmná mrkev, u nás je to odrůda Táborská. Poskytuje skutečně vysoké výnosy i v chudších půdách (60 až 90 t/ha), a je výhodná tam, kde se řepě už nedaří.
Topinambur, zajímavá plodina pro pečlivé pěstitele. Proč pečlivé, když obrůstá sama od sebe a poskytuje hlízy i bohatou sklizeň zelené hmoty? Protože má tak silnou schopnost obrůstání z hlíz, že rychle a hlavně nadměrně zvýší počet jedinců na čtvereční metr, čímž zcela vyčerpá živiny a místo statných rostlin s genetickým potenciálem výšky mezi 2 až 3 m vyrostou jen přes metr vysoká slabá stébla, koncem léta s efektem krásných žlutých květů.
Na stránkách Výzkumného ústavu bramborářského je podrobný popis několika odrůd, lišících se ve výnosu hlíz i nadzemní hmoty. K pěstování tak výnosné a zároveň nenáročné plodiny se vrátím ve speciálním příspěvku, zde jen základní fakta.
Umění pěstovat topinambur spočívá v právě v udržení optimální hustoty porostu a vhodném přihnojení na jaře, které si žádá vysoký výnos hlíz i zelené hmoty. Nejen dusíkem, ale i fosforem a draslem. Ideálně je sklízet dvakrát do roka, poprvé začátkem července a pak v polovině října. Nebo využít nejvyšší potenciál kvality i výnosu porostu v polovině srpna. Víme, že jeleni a daňci dokáží políčka více zdevastovat než spořádaně spást. Porostu topinamburu to příliš neublíží. Výnos zelené hmoty je asi 20 až 50 t/ha, hlíz 10 až 30 t/ha.
Hlízy můžeme vyorat prakticky kdykoliv od poloviny podzimu. Slupka hlíz je tenká a zranitelná, poškozené hlízy rychle podléhají zkáze. I dobře sklizené vydrží jen čtrnáct dní. To znamená, že pro zkrmení vyoráme takové množství, která zvěř spotřebuje za 2 až 3 dny a pak můžeme vyorat znovu.
 
Směsky a jiné plodiny či produkty
 
Na podzim se objevují jablečné výlisky. Svou podstatou je to vynikající objemný příkrm vysoké dietetické hodnoty. Živinově nic moc, protože je to svou podstatou jen většina sušiny jablka, vlastně samá vláknina, ovšem s většinou vlákniny dobře využitelné a s dobrým obsahem vody. Pro vysoký obsah cukru a narušené buňky se kazí extrémně rychle. Nedožerky musíme po druhém dnu z krmného místa odstranit. Obsah vody bývá podle kvality lisování 40 až 50 %.
Krmná kapusta je tradiční a kvalitní krmná plodina, ale jednotka práce na jednotku výnosu je v nepříznivém poměru. Hlavní výhoda je odolnost dospělých rostlin vůči mrazu, ale ta v posledních letech pro oteplení klimatu poněkud ztrácí na významu. Stejně jako ostatní zmiňované plodiny je zdrojem vegetační vody spolu s vitaminy a poměrně vysokým obsahem bílkovin. Má ale tendence ke zvýšenému obsahu dusičnanů a dusitanů. Existují různé typy, s vysokým olistěním nebo naopak s vyšší hodnotou stonku. V ČR je uznaná odrůda Inka.
Jarní a ozimé směsky jsou velmi dobrým zpestřením výživy zvěře. Mají mnoho předností až patří mezi ně skutečnost čerstvé a živinově i dieteticky příznivě působící zelená hmoty, vysoký obsah beta-karotenu a vysoký, nikoliv ale nadměrný obsah bílkovin a dobře využitelné vlákniny. Ale, také převelikou nevýhodu, nutnost dostatku vláhy v povrchové vrstvě půdy.
Obnovování porostů, náročnost na agrotechniku a nutnost přihnojení také počítáme spíše mezi nevýhody, které negativně vyniknou v porovnání trvalými travními porosty nebo jetelotrávami na orné půdě, porovnání s kvalitními loukami a pastvinami po této stránce nesnesou vůbec.
Typickou a výhodnou plodinou je zelený oves. Dá se sít velmi brzo, takže využívá zbytky zimní vláhy a časné jarní srážky. Mohutný kořenový systém vybere z půdy téměř i to, co tam není, ale vysoký výnos zelené hmoty (30 až 50 t/ha) znamená nutnost živiny do půdy zase vrátit. Také je třeba porost přihnojit rychle působící formou dusíku. Sklizeň je ideální ve fenofázi mléčně voskové nebo už mléčné zralosti zrna. Velmi dobře se osvědčila kombinace ovsa a hrachu, popř. ovsa a vikve.
Oves lze posekat a usušit na seno, silážovat až to spíše při voskové zralosti zrna a jistě také prostě zpřístupnit zvěři ke spasení. To však jako dávkovou pastvu, formou oplůtků vymezených el. ohradníkem.
Jinou variantou je ozimé žito. Můžeme volit klasické krmné odrůdy, ale i „zrnovky“ poskytnou uspokojivý výnos. Žito se seje od 20. září pro výše položená stanoviště s nadmořskou výškou nad 550 m až po 5. říjen pro stanoviště s nadmořskou výškou do 400 m. Optimální termín je zhruba týden před uvedeným koncem agrotechnické lhůty. Pro hlavní oblasti pěstování žita v České republice platí staré pravidlo zasít žito „do Václava“.
Na jaře má porost raketový start a od počátku metání už stárne. Ideální pro sklizeň na výnos i kvalitu je v době končícího sloupkování. Můžeme jej senážovat a je-li v polovině května dost teplo, také sušit na seno.
Kromě druhu žito seté je možné využívat poddruh žito trstnaté, uznaná odrůda Lesan. Pokud by se povedlo, aby se zvěř pásla na biopásech nebo políčcích této plodiny místo na řepce, bylo by to její zdraví velmi dobré.
Máme-li naději na dostatek srážek, můžeme experimentovat se směskami kukuřice, slunečnice, vikví, bobu, svazenky, hrachu, to vše je hodnotné krmivo. Nicméně, systémově je výhodnější věnovat se biopásům než klasickým políčkům.
Dříve nebo později se velkoplošný způsob naší superrostlinné výroby bude muset změnit ve prospěch krajiny a skutečného života v ní.
 Bylo by dobře, kdyby myslivecké organizace měly pevnou a kvalifikovanou pozici ve využívání krmných plodin. Nejsem staromilec a nechci vytahovat staré socialistické pořádky, ostatně, změna klimatu je realita a ztěžuje pěstitelům pícnin život. Ale, na druhé straně je pravda, že se vyzkoušela a zaběhla praxe intenzivního pícninářství se zřetelem k maximálnímu využití orné půdy a potenciálu řady obvyklých až a co je velmi cenná zkušenost, pro zemědělskou velkovýrobu i netypických a méně obvyklých plodin.
Ing. Martin MOHELSKÝ
Zpracování dat...