Časopis Myslivost

Obecné zásady výcviku loveckého dravce - orel skalní

Myslivost 9/2020, str. 26  Luboš Kousal
(XVI. část) V minulém čísle jsme věnovali příspěvek výcviku raroha velkého, čímž jsme zakončili stručný průřez výcvikem dravců nízkého i vysokého letu, kteří se v současnosti v sokolnictví používají. Provedeme-li krátkou rekapitulaci, tak jsme jako představitele dravců nízkého letu měli „krále našich lesů“ jestřába lesního (Accipiter gentilis), který svou dravostí, obratností a rychlostí při lovu učaroval nejednomu sokolníku. U dravců vysokého letu jsme se věnovali dvěma nejcharakterističtějším zástupcům, a to sokolu stěhovavému (Falco peregrinus) a rarohu velkému (Falco cherrug). Samostatnou skupinu sokolnicky upotřebitelných dravců jsou ale orli. Nejčastěji cvičeným a k lovu používaným je orel skalní (Aguila chrysaetos).
 
Svými povahovými vlastnostmi se orel od dravců nízkého i vysokého letu výrazně odlišuje. Jeho reakce jsou pomalejší, působí mnohdy až flegmatickým dojmem. Svým celkovým chováním budí dojem vyrovnanosti, moudrosti a vznešenosti. Vzhledem k ostatním dravcům využívaným v sokolnictví působí při lovu pomalým a dalo by se říci i těžkopádným dojmem. Svou omezenou obratnost, která je ostatně způsobena jeho velikostí, ale nahrazuje při lovu značnou silou. Je mistrem v krouživém letu a při plachtění ve značných výškách využívá vzdušných proudů, což však při sokolnickém lovu nelze účelně využít.
Od pradávna tohoto dravce pro lov cvičí v Asii Kazachové a Kirgizové a tamní sokolníci s nimi úspěšně loví zajíce, lišky a stepní vlky. Asijské sokolnictví s orly (tzv. berkuty) má vůbec pradávnou tradici a dodnes dosahuje znamenitou dokonalost.
Podle dochovaných záznamů, dokázal kirgizský lovec Smail Dzemperjevov se svojí orlicí během jediné lovecké sezóny ulovit 32 lišek a 12 vlků. V dnešní době je však i v kirgizských a kazašských horách méně příležitostí k lovu pro nedostatek zvěře.

IMG_8133_Milan_Slavinger.JPG
 
Výcvik orla skalního však není vůbec jednoduchou záležitostí a může se do něj pustit jen zkušený sokolník, a to ještě za předpokladu, že má v honitbě odpovídající podmínky pro lov s tímto dravcem.
Stejně tak důležité jsou i fyzické možnosti sokolníka. Je třeba si uvědomit, že samice váží asi 4 až 5 kg a při lovu ji sokolník nese na pěsti i několik hodin. Stisk chvaty orla skalního převyšuje asi 15x stisk dospělého muže, chvatová poutka musí proto sokolník držet hodně zkrátka, aby se orel při přešlapování nemohl dostat sokolníkovi na jeho loket. Jeho chvaty by v těchto místech sokolníkovi mohly způsobit vážná poranění.
Stejně tak držení rovnováhy na vratkém předloktí není pro orla jednoduché, především díky své velikosti a výše položenému těžišti.
Totéž platí při nácviku příletů na ruku, kdy musí sokolník dokázat udržet celou paži pevně a pokud možno nehybně, aby orel získal zkušenost, že ho ruka udrží, jinak s příletem váhá a začne sokolníkovi nedůvěřovat. Pro úspěšný výcvik jsou proto fyzické parametry sokolníka jedním z prioritních předpokladů.

Rudolf-Slaba-2009-08-_1181.jpg

Dalším, neméně důležitým faktorem pro úspěšné zvládnutí výcviku orla skalního, je sokolníkovo rozhodnutí věnovat se při výcviku pouze tomuto jedinému dravci. Orel totiž vyžaduje celého sokolníka, a to nejen pro svoji velikost, ale i proto, že jeho psychické založení předpokládá zcela jiné výcvikové normy, než na jaké byl sokolník zvyklý u ostatních dravců.
I zkušený sokolník, který si pro výcvik pořídí prvního orla, totiž s největší pravděpodobností nevystačí s dosavadními znalostmi a začíná téměř znovu. Všichni sokolníci, kteří vycvičili orla skalního a loví s ním, směle prohlašují, že jeho poznávací schopnosti snesou přirovnání s postřehem psa. Orel totiž bezpečně pozná svého sokolníka ze sta lidí, a to nejen podle vzhledu, ale i podle hlasu, ba co více, má i vynikající paměť. Stejně jako pes, bývá věrným obrazem vlastností svého pána a zkušenému pozorovateli pohled na lovecky vedeného orla napoví mnoho o schopnost jeho cvičitele.
Velmi zajímavý je pro shora uvedená tvrzení doložený pokus sokolníka Bástyaia se skalním orlem Harkosem, kterého umístil do komory v budapešťské zoologické zahradě. V nočních hodinách se Bástyaia zcela neslyšně přiblížil za uzavřené dveře a zavolal na orla jménem. Ten mu okamžitě odpověděl tichým „ša-ša“ a stejně tak orel reagoval na každé jeho další zavolání.
Po několika dnech pokus opakovali, ovšem s určitou změnou. Na orla nevolal jeho sokolník, ale zaměstnanec zoologické zahrady, který ho v té době denně krmil. Orel se sice po zavolání pohnul, což bylo poznat podle šelestu jeho opeření, zůstal však potichu. Po půlhodině na něj zavolal jeho sokolník Bástyai a orel mu ihned odpověděl opět tichým „ša-ša“.
 
Začátek našeho výcviku se stejně tak, jako v předchozích případech (s ostatnímu dravci), začíná u „kolegy sokolníka“, který je současně chovatelem, a s ním si pořízení mládě orla skalního domluvíme.
Jakmile dravec doroste a létá po voliéře, je čas k jeho odchytu a nasazení sokolnické výstroje (poutka, obratlích, dloužec – viz Myslivost – Sokolnické potřeby a výstroj loveckého dravce část VIII.) a sokolník začíná standardně s onášením.
Je třeba si uvědomit, že dravec je zdravě agresivní, bojí se a při jeho velikosti se musí mít sokolník obzvlášť na pozoru.
V prvních dnech onáší jen krátce, s dalšími dny se onášení prodlužuje až na 2 hodiny denně.
S postupujícím časem a prodlužující se dobou výcviku upravuje sokolník i kondici dravce a přivyká ho na krmení na ruce.
Pokud je orel u sokolníka již zcela krotký, bezchybně zvládá udržení rovnováhy a bez ostychu přijímá na jeho ruce (na pěsti) potravu, může sokolník postoupit k tréninku příletů na ruku.
Během dlouholetých zkušeností s výcvikem tohoto dravce se však doporučuje před přílety na ruku vřadit útoky na vlečku. Tu si sokolník vyrobí z vycpané zaječí kožky, na který uváže kus chutného masa odpovídající velikosti, aby po jeho pozření zůstal orel ještě při lovecké chuti.
Vlečku sokolník musí zhotovit tak, aby se při rychlém tažení neotáčela. Při výcviku útoků na vlečku je potřeba, aby měl sokolník pomocníka, který vlečku rychle táhne, v tom okamžiku sokolník energickým hlasem orla upozorní (zvolá) a vypouští. Jakmile dravec vlečku z vycpané zaječí kožky váže, musí pomocník ihned zastavit.
Orel při zastavení a pozření odměny na „kořisti“ obvykle setrvá v bojové pozici – tj. s roztaženými křídly, načepýřeným opeřením a hrdě vztyčenou hlavou. Velmi často svůj lovecký úspěch doprovází hrdým voláním „kjak – kjak“. Dojem z takto úspěšného dravce bývá velmi silný.
Sokolník zpočátku se sejmutím orla z kořisti chvilku počká, až lovecké vzrušení orla ochabne.
Po prvním úspěšném lovu na taženou vlečku tentýž den již sokolník další útok neopakuje a dravce za jeho výkon odmění dokrmením.
Druhý den sokolník vše zopakuje tentokrát na větší vzdálenost.
Třetí den nechá dravce v klidu a po této pauze pokračuje sokolník v onášení.
 
Pro výcvik příletů je nejvhodnější velká louka, kde nejsou stromy. Doprostřed sokolník umístí předem vyrobený posed/hrazdu ve tvaru T (téčko), kterou dobře zatluče do země, aby měla stabilitu odpovídající velikosti dravce.
Orla připoutáme k letové šňůře pomocí karabiny a posadíme na posed, aby si vyzkoušel její pevnost a neměl z ní obavy.
První přílety cvičíme ve směru od sokolníka na posed. Na ten pomocník umístí odměnu a poodstoupí stranou. Začínáme na vzdálenosti asi 5 m a tuto vzdálenost (odstupuje od posedu s odměnou) sokolník postupně zvětšuje až do 100 m. Tímto cvičením se zvyšuje svalová kondice dravce.
V okamžiku, kdy při nácviku příletů dravec seskočí z posedu a běží k sokolníkovi je potřeba výcvik pro tento den ukončit.

Jakmile je orel schopen létat na posed i z větší vzdálenosti, zahájíme výcvik příletů na ruku. Dravce posadí sokolník opět na posed a nabídne mu odměnu na rukavici v takové vzdálenosti, aby na ní nemohl dosáhnout a musel na ruku přeskočit. První přeskok může chvilku trvat, dravec bude váhat, a zde je důležitá trpělivost sokolníka. Jakmile dravec poprvé přeskočí, má sokolník téměř vyhráno.
Další výcvik musí pravidelně pokračovat každý den až do doby, kdy je dravec schopen na zavolání přiletět z jakékoli vzdálenosti. Po každém příletu musí následovat odměna.
 
Dalším stupněm výcviku orla skalního je volné sledování, ke kterému sokolník přistupuje v okamžiku, kdy došlo k prohloubení fixace dravce na sokolníkovu ruku s potravou.
Sokolník posadí dravce na větev a pozvolna od něj odchází. Orel po chvilce za sokolníkem přilétá, ten mu ale nic nenabídne a orel tak usedá na nejbližší větev a vyčkává. Odměnu dostane až při třetím nebo čtvrtém příletu. Opět je vzdálenost nejprve krátká asi 1 km a postupně se zvětšuje, a to tak dlouho, až je orel schopen za sokolníkem létat až 6 km.
 
Při respektování všech zásad výcviku dosáhne sokolník fixace dravce jen na svoji osobu, z ostatních lidí bude mít neustále strach a uletí před nimi.
Orel, který je tímto výcvikem „vylítaný“, začne lovit sám. Při lovu je zřetelný rozdíl mezi samcem a samicí, kdy samec díky své větší obratnosti má již v prvním roce lovu rychlejší nástup v úspěšnosti. Později většinou loví drobnější zvěř (např. zajíce), která ho nestojí tolik energie, na rozdíl od samice, která se pustí i do srnčí zvěře.
Důležitým faktorem pro sokolnicky vedeného orla je sokolníkova vlastní honitba (nebo její nájem) s dostatkem odpovídající zvěře.
Každý sokolník si musí uvědomit, že některé vlastnosti má orel skalní dané geneticky – například lov. Jeho průběh však způsobem chovu a výcviku ovlivňuje sokolník. Imprintovaný dravec je vhodný pouze k chovu, nikdy ne k lovu, ani k sokolnickým ukázkám, k tomu je určen dravec, který pochází z umělého chovu, kdy je mládě odchované matkou (samicí).


Orel skalní, je neobyčejně inteligentní dravec s vynikající pamětí a svými vlastnostmi budí u svých chovatelů/sokolníků úctu a obdiv.
 
Zdroj: (Z. Sternberg 1969: str. 179-184; F. Chrpa 2009: str. 1-4 )
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ

Zpracování dat...