V minulých tématech jsme se dotkli toho, jak nacvičit disciplíny na barvářské zkoušky, jak na aporty, jak na zkoušky z vodní práce – a teď se opět vrátíme do lesa, na lesní zkoušky.
Jedná se již o zkoušky vyššího typu, s celou řadou disciplín. Pokud máte jezevčíka, teriéra nebo slídiče, s řadou z nich jste se již potkali, nově vám přibyde „jen“ nahánění, u ohaře pak aporty s liškou.
Zkoušky jsou náročnější právě svým rozsahem, kdy u slídičů a ohařů kombinují aportovací disciplíny a disciplíny barvářských zkoušek.
Jak tedy na ně, abychom dopadli co nejlépe?
Nahánění a jak na ně?
Nejjednodušší jsou lesní zkoušky pro jezevčíky, teriéry a honiče, tam se v podstatě jedná o barvářské zkoušky rozšířené o slídění a nahánění, kdy je barva kapána ne večer předchozího dne jako u BZ, ale ráno před zkouškami.
Slídění již známe ze zkoušek vloh, jak ale vypadá nahánění? Správně se jmenuje vyhánění zvěře z houštin a máte na něj deset minut. Je k němu třeba dostatečně velký a hustý porost, do kterého vůdce od nohy nebo z odložení, kdy od psa poodejde na 50 kroků, svého svěřence pošle.
Ideální výkon vypadá tak, že pes vběhne do křoví (z odložení rovnou do křoví, ne nejdřív k vám), tam celých deset minut prostor systematicky prohledává a pokud najde zvěř, hlasitě ji vyžene. Vy jako vůdce stojíte na místě, odkud jste psa poslal, anebo postupujete podél porostu, nevstupujete dovnitř.
Chybami je časté pobízení k práci, kdy pes neustále vybíhá, to, že se pes vyleze ven podívat, zda tam ještě jste a vy mu naznačíte, že vyhánění pokračuje, není bráno jako chyba.
Dalšími chybami je, že pes nehledá systematicky a může tak přejít zvěř, že nechodí dost daleko, stejně jako časté a hlasité povely.
Tato disciplína pro správného jezevčíka či teriéra nebývá problém, ale i tak je třeba ji cvičit, dost psů je zvyklých, že páníček na naháňkách chodí do leče s nimi a pak se na zkouškách diví, proč nejde…
Slídiči aneb Malá komplikace
Navíc nahánění mají také slídiči, ti k tomu přidají ještě chování na stanovišti, které se od toho, co absolvovali již na zkouškách z vodní práce, liší jednou podstatnou věcí – a sice tím, že imitují naháňku, kdy psi sedí mezi střelci, otočenými směrem k leči, ve které honci tlačí leč, tedy povykují, tlučou klacky do stromů a občas dokonce opravdu vyplaší zvěř.
Pes musí zůstat klidný, ať už za méně bodů uvázaný nebo na volno, nesmí kňučet, tahat, popocházet nebo nedejbože utéct za zvěří, pokud budete mít smůlu a honci budou úspěšní.
Pozor, mezi dobrovolníky, kteří tlak imitují, nikdy nepouštějte osoby psu známé nebo rodinné příslušníky, hrozí, že pes za známou tváří uteče…
Slídiči pak mají lesní zkoušky rozšířeny o dva aporty, vlečku se zajícem nebo králíkem a dohledávku pernaté, ale to již známe z předchozích kapitol, mění se jen terén.
Nejvíc problémů části slídičů dělá ale právě nahánění, je dobré ho poctivě cvičit, u slídičů se osvědčuje nácvik pomocí schovaného aportu, kdy vlastně cvičíme dohledávku pohozené, kdy nás pes nevidí aport schovávat – a poprvé ho do porostu nedáme ideálně až na zkouškách, tak docílíme toho, že i pes, který nemá zájem samostatně v terénu hledat zvěř, protože je na nás více fixovaný a nahánění mu není vlastní, prostor prohledá více než uspokojivě.
Ohaři aneb Skoro všestranky
U ohařů jsou lesní zkoušky, kromě obligátní práce před barvou a na barvě (a také vyhledávání zvěře v houštinách, což je v podstatě vyhánění zmíněné výše, jen trvá tři minuty), hlavně o aportech. O spoustě aportů, které zahrnují naprosto novou zkušenost, kterou je aport lišky.
Tu si pes vyzkouší přinést třikrát – na ohrádce, z vlečky a také jako dohledávku pohozené. Vlečku a dohledávku již známe z dřívějška.
Ohrádka, správně přinášení lišky přes překážku, prověří fyzickou zdatnost zvláště menších plemen ohařů. Pes totiž musí pro lišku přeskočit příkop, uchopit ji a skočit s ní zpět a předat. Příkop je 80 cm široký a 60 cm hluboký.
Je tedy dobré jak na přírodních překážkách, tak na umělé překážce, jaká vás pak čeká na zkouškách, tyto přeskoky s těžkým aportem trénovat, aby pes posílil krční svaly i sebedůvěru a příkopu se nebál. Samozřejmostí je také nácvik s ulovenou liškou, pro psa se jedná o nezvyklý pach, který mu ze začátku nemusí být sympatický, lišku tedy cvičíme, až když máme dokonale zvládnuté aporty a pes nám vezme cokoliv.
Další aporty se zajícem a bažantem již pes zná z dřívějška, stejně jako poslušnostní disciplíny.
Frajeřinky na barvě
aneb Je čas oznamovat?
Pokud jsme si při přípravě na barvářské zkoušky říkali, že kromě vodiče, kdy pes dojde po pobarvené stopní dráze ke kusu na řemeni (nebo na volno, ale v kontaktu s vůdcem), existují i složitější varianty zvané oznamovač a hlasič, právě na ně přišla řada. Kdy se také pochlubit složitější možností, než na vyšších zkouškách? Takže, oč se jedná a jak na to?
Na rozdíl od vodiče, kdy nás moc nezajímá, co cestou potkáme, se zde řeší takzvané lože, místo zhruba ve 2/3 dráhy, kde je nakapáno více barvy a jsou položeny opět haluze. Odtud se v případě oznamovače (nebo hlasitého oznamovače) či hlasiče pes vypouští a dále se sleduje jeho samostatná práce.
Od nástřelu s námi proto jde jen jeden z rozhodčích, druhý se předem ukryje poblíž kusu, aby sledoval, jak si pes počíná. Rozhodčí u vůdce dá telefonem nebo povelkou najevo rozhodčímu u kusu, že pes byl vypuštěn od lože.
Oznámit lze všelijak
Lehčí (ale stále velmi náročná) z obou možností je oznamovač, v případě neúspěchu lze totiž disciplínu dokončit jako vodič na řemeni.
Vůdce předem nahlásí, jakým způsobem mu pes oznámí nalezení zvěře a jak mu pes předvede přesně nahlášenou variantu. Tedy buďto práci s brinxlem (viz dále), anebo třeba „pes přiběhne, vyskočí na mě a olízne mi nos“, to je již na vás, jak psa naučíte.
Pes po vypuštění od lože dojde ke kusu, ten si ověří (a schovaný rozhodčí ho bedlivě pozoruje, zda opravdu byl až u kusu) a vrací se pro vůdce, kterému kus smluveným způsobem „oznámí“ a snaží se ho dovést zpět ke kusu. To vše do pěti minut od vypuštění.
Po příchodu ke kusu se oba rozhodčí dohodnou, zda pes u kusu byl a zda cestou k němu pracoval dohodnutým způsobem. Hlasitý oznamovač se vrátí k vůdci a s hlášením ho dovede ke zvěři.
Najdi srnečka!
Jak práci oznamovače nacvičit? Nejprve psa na barvě vypouštím dál od kusu s povzbuzováním k hledání srnečka a „vyhecuji“ psa, aby od kusu běhal ke mně a zpět.
Pak u oznamovače přidám metodu oznamu a u hlasitého oznamovače budu psa podporovat v hlášení nejen u kusu, ale také u mě a cestou zpět, jde to jen u od přírody hlasitého psa.
Klasický oznamovač se dříve často cvičil s takzvaným brinxlem, který záchranáři se psy znají jako nálezku. Jedná se o kožený váleček připevněný k obojku psa, který pes u kusu uchopí do mordy a vůdci vlastně přinese. Někdo takto používá i upravený parůžek nebo srnčí spárek.
Nácvik se začíná tak, že psa z menší vzdálenosti vypouštíme ke kusu, na kterém je brinxl nebo spárek položený a povelem vedeme psa k aportu předmětu. Prodlužujeme vzdálenost, až nakonec stojíme tak, že nás pes nevidí. Ideální je, pokud u kusu zůstane pomocník, který nás upozorní, jestli pes až k němu nedošel.
Pokud pes aport brinxlu od kusu zvládá bez zaváhání, připevníme mu předmět k obojku – a opět zkrátíme vzdálenost vypouštění, aby se pes pomocí známého předmětu ujistil i v pozměněné situaci. Postupně se dopracujeme na ideální vzdálenost.
Vážně byl až u kusu?
Tuto variantu lze nacvičit i s chováním typu výskok na pána, zatahání za kabát, kdy na začátku nácviku pozorujeme, jak se pes chová, když k nám přibíhá od kusu a kýžené chování upevníme chválením. Efektivnější je ale oznamovač na brixl či jiný předmět.
Při cestě za psem zpět ke kusu opět používáme známý povel na ukázání srnečka a mírníme psa, aby nevyrazil příliš rychle a my ho stíhali sledovat.
Při nácviku se nezapomínáme ujišťovat, že pes opravdu chodí až ke kusu a střídáme nácvik na dálku s nácvikem, kdy na psa vidíme.
Hlášení je koncert pro naše uši
Hlasič musí samostatně najít kus a do deseti minut u něj začít hlásit. Pak nastává bojovka – vůdce se totiž od lože spolu s rozhodčím vydává po hlase za psem, tedy postupují jen ve chvíli, kdy psa slyší.
Vůdce nesmí psa povzbuzovat ani chválit, krátké odmlky nevadí, pokud ale pes přestane hlásit nebo od kusu odejde (anebo hlásí jinde, než u kusu), je hodnocen známkou 0. Nelze tedy disciplínu dokončit například přivoláním psa a dojitím na řemenu.
Hlasič je mistrovská disciplína, určená psům s volným hlasem – pak je krása takovou práci sledovat.
Využijeme i v praxi
Jak ji ale nacvičit, pokud nám pes tedy hlásí nalezenou zvěř? Pes by měl znát povel hlas (dobře se cvičí na misku s jídlem, ideálně již od štěněte) – a k hlášení ho budeme povzbuzovat u nácviku práce na barvě při dojití ke kusu, nejdřív jen chvíli a pochválíme, postupně necháváme psa hlásit déle a déle.
Když je hlášení spolehlivé a dlouhé, vynecháme povel, pes by to již měl mít zažité a hlásit po nalezení kusu. Tehdy začneme přidávat vzdálenost, na kterou psa vypouštíme – nejdříve pár kroků a pokud pes nehlásí sám, opět přidáme povel, který postupně odbouráme, postupně vzdálenost prodlužujeme tak, že po nějaké době pes hlásí, i když nás nevidí. Ve výsledku budeme stát zhruba 200 metrů od něj.
Pokud pes při nácviku přestává hlásit, znovu zkrátíme vzdálenost a upevníme povel „hlas“.
Ano, nácvik je to náročný, ale na zkouškách je práce hlasiče nejen vysoko bodově hodnocená, ale také velmi pěkná na pohled – a v praxi pak k nezaplacení.
Na lesní zkoušky se již budete připravovat o něco déle, než na ty předešlé, ale pokud jste doteď cvičili poctivě a váš svěřenec má vše zažité, vlastně „jen“ zkombinujete již naučené do jedné zkoušky.
A pokud zvládnete tohle, můžete přemýšlet o všestranných zkouškách. O těch ale zas někdy jindy.
Lucie KOLOUCHOVÁ