Opět navážu na minulé dotazy a rovnou se zeptám… Vím, že nejste jen dlouholetí a úspěšní sokolníci, ale vaše úspěchy jsou i chovatelské. Kdy jste přišli na myšlenku zkusit „harrise“ odchovávat?
Odchovy, jako způsob získávání dravců nejen pro sokolnictví, nás fascinovaly od prvopočátku. Byl to Svaťa Doubrava, který zkoušel odchovávat rarohy někdy v sedmdesátých letech minulého století, později jsme v rámci Státního výzkumného úkolu pracovali na odchovech rarohů i sokolů. Navštívili jsme rodinu Hanze Brehma v západním Německu, který nás zasvětil do odchovů jestřábů, Monika a Josef Hiebeler z Rakouska do problematiky inseminace dravců a konečně jsme měli i my dobré výsledky s odchovem některých dravců.
K harrisům jsme se dostali až po sestavení chovného páru zhruba před dvaceti lety. Měli jsme štěstí. Hned druhý rok po sestavení páru moravského samečka Robina a britské samice Terynky jsme úspěšně odchovali první tři mláďata.
Následovaly další desítky mláďat. Všechny přirozeně pod rodiči, kteří prošli nejdříve výcvikem a úspěšným lovem, a teprve potom jim byly svěřeny rodičovské povinnosti.
Jak se Vám daří odchovy těchto dravců? Je obtížné sestavit chovný pár?
V předchozím dotazu jsme na ledasco odpověděli. Tak pro upřesnění. Chovný pár jde sestavit klasickou formou, to je seznámení jedinců bez možnosti kontaktu s pozdějším partnerem oddělně, a po seznámení umístnění do společné komory. My ale začínáme společným létáním a lovem a následným umístněním do komory. Žádná metoda nezaručuje zcela bezpečný úspěch. I při nejlepší snaze někdy nelze vyloučit nepříjemné překvapení. Je to stejné jako u lidí.
Kolik chovných párů máte a kolik mají mláďat a kolikrát v roce hnízdí? Jak pečují o mláďata? Oba? Samice sama nebo snad samec?
V současné době máme tři chovné páry. S jedním párem létáme a lovíme a na rodičovské povinnosti se připravují, dva páry už hnízdily. Mívají jednu či dvě snůšky ročně, třetí je již velice vzácná. Myslím tím řádné, nikoli náhradní snůšky. Tři až čtyři vajíčka jsou běžná, pět jen vzácně. A méně než tři také. Vajíčka jsou namodralá a nemusí být vždy všechna oplodněna.
Při hnízdění jsou i velice mírní ptáci často agresivní. Někteří natolik, že ve snaze vyhodit sokolníka z komory riskují třeba zničení snůšky nebo usmrcení mláďat.
O mláďata pečují rovným dílem. Střídají se i při sezení na vejcích, ale poměr obou pohlaví v péči o potomstvo se může lišit u jednotlivých párů. Náš nejúspěšnější terček, vylíhnutý v líhni, imprintovaný na nás „adoptivní rodiče“, se stal po sestavení páru tím nejvzornějším tatínkem. Odseděl většinu času na vejcích, krmil od prvního dne a běda pokud mu někdo narušil jeho domov. Občas i jeho partnerka měla problém podílet se na péči o mláďata.
Při odchovech harrisů je nepříjemný kainismus, vlastnost mláďat známá zejména u některých orlů. Silnější mláďata vyvíjejí značné úsilí zlikvidovat slabší sourozence v rámci konkurenčního boje. Orlatům se to bohužel většinou daří. Harrisata naštěstí tolik síly nemají a umlátit své slabší sourozence většinou nedokážou. Snaží se ale vehementně. Po několika dnech toto pudové jednání vyhasne. Někdy je nutné alespoň nejslabší mládě, většinou nejpozději vylíhnuté, dočasně z hnízda vyndat, občas ho bohužel ale včas vyndat nestihnete.
Mohu zkusit i nějakou otázku z vašeho soukromí? Co vaše rodina, jak se vám podařilo spojit, výcvik dravců, lov, chov a rodina?
Odpovídá logicky strážkyně rodinného krbu Mirka. Tak jo. Patřím mezi těch pár „potřeštěných“ žen, které neumí háčkovat, myjí okna jednou ročně a nehty mají hodně nakrátko. Jako dítě jsem měla volný vstup do ZOO v Liberci a kamarádila se s pštrosy, pávy a opicemi. Když jsem odrostla a poznala Lubora, bylo celkem přirozené, že jsem se začala kamarádit i s ním (
smích). Věděla jsem do čeho jdu. U Lubora doma jim v činžáku pobíhal zajíc, ve sklenicích měli housenky a hlavně jestřába Urana na balkóně. Po bytě ještě lítala Nataša, to byla straka. Tak jsem si ho vzala i s tím zvěřincem.
Ke svatbě jsem od Lubora dostala ten nejúžasnější dárek – poštolku Chlumka. Svatební cesta po Slovenském ráji se stanem a gumovým kajakem dávala tušit, co mne s ním asi čeká, zejména když jsem dostávala jako milou pozornost živou zmiji do spacáku. Skoro jsem se utopila v Prielomu Hornádu, který jsme při náhlé povodni zkusili sjet.
A do toho všeho sokolnictví. Jestřáb v kuchyni se svojí „kompresí“ potřísnil i záclony, ledničkou plnou našeho jídla a vedle několik vykuchaných potkanů, na skříni byl posed pro Chlumečka. Ten se stal okamžitě nerozlučnou součástí mého života. A do toho se nám narodila dcera.
Na postýlce jí sedával sokol, poštolka si zabrala místo na kočárku. Ještě má jizvičku na čele od doby, kdy ji při ukázkách Chlumeček sedl na hlavičku, nelíbil se mu totiž zájem diváků o dcerku a šel ukázat, že je jeho. Lenka vyrostla mezi dravci a dalšími zvířaty, mezi sokolníky na setkáních a myslivci.
Nám láska k dravcům, zvěři, lovu a všemu kolem toho vydržela dodnes. A to jsme loni oslavili zlatou svatbu a dočkáme se doufám i diamantové. Pořád máme papíry pod posedem v kuchyni, valerák (posed pro dravce) v obýváku a plné věšáky rukavic, brašen, dloužců, klobouků. Snad jen prsty už nemáme rozpíchané od ručního šití rukavic ze svářečských zástěr, výroby kožených dloužců z hověziny a nevytloukáme rolničky z bronzových odstřižků získaných z blíže nejmenované továrně na hudební nástroje. To vše si dnes můžeme opatřit na sokolnické burze nebo přímo u Standy Menclíka v luxusním provedení i cenách. Už si nepřešíváme staré vojenské uniformy na sokolnickou výstroj a Trabanta už taky nemáme.
Mnoho nám ale zůstalo. Všechno to krásné, co jsme prožili v přírodě při lovech s kamarády myslivci a sokolníky. Moc doufám, že nás ještě čekají další roky a zážitky mezi myslivci v našem MS Hubert Luže, i ve sdruženích, která nás pozvou na sokolnické lovy a i mezi kamarády sokolníky z našeho Klubu i z ciziny.
Podařilo se vám předat lásku k sokolnictví i vašim dětem?
Dcera Lenka vyrůstala mezi dravci, se psem Bárou, ochočenou liškou Ajaxem a tisovým lukem u postele. Jakmile složila myslivecké zkoušky, tak na první naháňce ulovila divočáka, po sokolnických zkouškách se jí dařil i lov s jestřábicí Isabo. Vzala si lesníka, sokolníka Tomáše a zakotvila na hájovně v Krkonoších. Vnuci si již zvolili jiné cesty, s dravci to ale umí i oni.
Vím o vás i to, že kromě sokolnických lovů se účastníte i různých přednášek a prezentací pro děti i veřejnost. Jak vhodný je „harris“ pro tyto ukázky nebo máte pro ukázky jiné – vhodnější dravce? Pokud ano, tak jaké?
Myslivost všeobecně není dnes zrovna na výsluní obdivu a zájmu. Pověst nás, myslivců jako opilců lovících vše živé v našich lesích, psí miláčky v dosahu jejich páníčků nevyjímaje, je přiživována pseudoochranářskými „odborníky“ a někdy i sdělovacími prostředky. Příliš nám nepomáhají ani občasná neštěstí při výkonu práva myslivosti a ne každý myslivec při hájení opravdových zájmů zvěře a přírody vůbec, se chová jako rozený diplomat a mistr komunikace.
Jednou z možností, jak mírnit tyto zkreslené názory a ukazovat lidem, že myslivost je něco zcela jiného, je i sokolnictví. Prezentace sokolnictví mezi širokou veřejností, zejména mezi mládeží a dětmi, stejně tak kynologické ukázky, výstavy, společenské plesy a zábavy, myslivecké kroužky a soutěže, to vše je třeba pořádat. Kromě profesionálních ukázkářů, kteří mají propagaci sokolnictví a myslivosti v náplni práce, jsou zde desítky lidí, kteří bez nároku na odměnu a ve svém volném čase pomáhají vylepšovat obraz naší myslivosti. Jsme rádi, že mezi ně tak trochu patříme.
Na ukázky bez létání v místnosti je vhodný každý dravec, zejména ten, který není nakrmený a nezaneřádí během besedy polovinu účastníků, židle a stoly nevyjímaje.
Pokud se létá venku, mnoho možností není. Sokolničtí dravci jsou prostě jednou lovci a diváci jsou to poslední, co je jim příjemné. Nejsou zvyklí na „ukazování“. Asi je to právě harris, který to ze všech dravců používaných k lovu, zvládne nejlépe. Ale ne každý – to musí sokolník zhodnotit sám. Ostatní dravce, používané k lovu, je lépe nepředvádět.
Máte nějaký zážitek z ukázek pro veřejnost, který vás rozesmál a pobavil?
V posledních letech je stále těžší jakákoliv prezentace, ukázky či besedy. Starší mládež nepotřebuje poslouchat naše moudra. Ještě tak selfíčko s ptákem. Dospělí to sice zvládají lépe, ale i oni mají problém zpracovat a zapamatovat si množství informací, kterými jsou bombardováni. Zbývají malé děti. Jsou přístupné poznávání a především vděčné za všechno nové a zajímavé. S nimi se spolupracuje nejlépe.
Jednou na jaře na Den Země jsme měli kolekci dravců na náměstí ve Vysokém Mýtě. Chodily tam školy a školky a paní učitelka jedné školkové třídy přivedla děti před dravce s proslovem:
„Tady uvidíte nějaké ptáčky. Můžete se optat, jak se jmenují a co jedí. Víte, já to tak moc neznám.“ „Ale já jó„ pronesla asi pětiletá dívenka.
„Holky, támhle je sokol, toto je raroh a tam sedí ten cizí, co u nás nežije.“ A plynule pokračovala ve výčtu, který dravec co jí a k čemu se používá. Paní učitelka i okolní dospělí posluchači si s určitým přemáháním přiznali, že je „strčí do kapsy“ takové mrně. Musel jsem se v duchu hodně smát a bavil jsem se. Aby ne. Byla to totiž Anička, dcerka tehdejšího vedoucího sokolnického střediska Pardubice, Standy Menclíka.
Co byste poradili začínajícím sokolníkům? Který dravec je podle vás pro začínajícího sokolníka nejlepší? Mohl by to být „harris“? Pokud ano, tak proč?
Mirka sice zastává názor, že nevyžádané rady se neposkytují, ale zde se jedná o radu
vyžádanou[1] . Každý z nás sokolníků je jiný. Každý máme trochu jiné možnosti a představy, co si od sokolnictví slibujeme. Většinou chceme lovit, ale máme co? A smíme co? Máme přístup do honitby? A kolik mám času? A jak moc chci frajeřit? A mám za co? Na vše si musí odpovědět každý, kdo chce se sokolničením začít.
S trochou nadsázky, pokud vám tatínek k osmnáctinám koupí orla skalního, přikoupíte si k němu terénní Hummer, máte soukromou vlastní honitbu, nejlépe ještě s oborou, pak si opravdu žádné otázky klást nemusíte.
Ale vážně, dnešní adept má často před sokolnickými zkouškami dravce doma, nebo u svého garanta. Ten mu určitě doporučí toho nejvhodnějšího ptáka. V ostatních případech bych doporučil navštívit nějaké sokolnické akce, třeba sokolnické Opočno nebo střediskové lovecké setkání. Ověříte si tam, zda se vaše představy o jednotlivých dravcích a jejich použití v lovu shodují s realitou. Můžete tam získat nejen další vědomosti o dravcích, o sokolnickém lovu, ale i nové přátele.
Než začnete, zvažte svoje osobní možnosti, členství v mysliveckém spolku, přístup do honitby, výcvikový prostor, zdroj krmení pro dravce, ekonomické a časové možnosti a v neposlední řadě i pochopení rodiny, a až potom začněte uvažovat, který dravec je pro vás ten nejlepší. Každý člověk by si měl uvědomit, když si pořídí jakékoli zvíře, dravce nevyjímaje, že za něj bere odpovědnost a povinnost se starat po celou dobu jeho života. Dravec opravdu není hračka na chvíli, kdy se všem pochlubím, že ho mám.
Ideální rada ode mne asi nebude. My začínali s poštolkou a zraněnou lesní kání jménem Bonaparte. Dnes se může každý nejprve poučit u sokolníků, ověřit si, zda by mu vyhovoval spíš víc sokolovitý dravec nebo některý z dravců nízkého letu. A až teprve potom si může sáhnout na osobní úspory a obstarat si dravce svých snů podle opravdových možností.
Pokud je harris vhodný dravec pro začátečníka, tak to není odpověď jednoduchá. Záleží na tom, zda buď dokážu vychovat ze svého naprosto nezkušeného a vrozenými instinkty omezeně vybaveného ptáka skutečného loveckého dravce, nebo jenom milého, celkem poslušného a inteligentního kamaráda. Řada méně zkušených sokolníků bohužel zvládá spíše druhou variantu, a tak přispívá k pověsti dravce, který si takové hodnocení nezasluhuje. Troufne-li si však začínající sokolník na variantu první, proč ne.
No, musím se přiznat, že jsem vyčerpal všechny otázky, a tak mi nyní nezbývá, než vám oběma závěrem poděkovat a do dalších let popřát nejen zdraví, ale i potřebnou dávku sokolnického štěstí, aby se i nadále dařilo a hlavně, aby vás sokolnictví stále bavilo.