Jako obvykle na začátek rozhovoru, prosím, představte se nejen vy sám, ale představte i vaší honitbu.
V minulých letech jsem byl předsedou mysliveckého spolku Podhájí Kleneč, byl jsem i starostou obce, ale momentálně jsem jen místopředsedou místního spolku a předsedou OMS Litoměřice. Honitba se nachází mezi dálnicí a Řípem a na jeho jižní a východní straně. Změny tu nastaly právě s výstavbou dálnice D8, přišli jsme o část pozemků, ale protože se rozdělila dřívější sousední honitba na jižním kraji Roudnice nad Labem, tak jsme zase naopak nějaké hektary získali a máme tak celkem 800 hektarů.
Takže jste tu vytvořili klasické honební společenstvo?
Ano, to nám honitbu pronajímá a máme výhodu, že v honebním společenstvu jsou hlavně občané Klenče, takže za honitbu platíme relativně málo. Pravda, za pozemky města Roudnice a za pozemky, které vlastní pan Lobkowitz je tlak, aby se platilo více, tam se nám nájem zvyšuje, ale v podstatě problém s placením, resp. nájmem nemáme.
A kolik má spolek členů?
Momentálně sedmnáct, ale bohužel stárneme, máme sice nového asi dvacetiletého adepta, ale to je za poslední léta výjimka. Pár členů je generace střední, ale největší počet je kolem sedmdesáti let a výše. Asi je to obdobná situace jako mnohde jinde.
Je alespoň většina členů spolku místních?
Naštěstí ano, to je vždy dobře, máme jen jednu členku je z Prahy, ta tu ale vykonává myslivost hlavně kvůli kynologii, cvičí psa a chodí s námi na akce, ale nestřílí, byť má plnohodnotné myslivecké zkoušky.
Nejsem tu ale jen kvůli členům, ale kvůli vašim aktivitám v krajině pro podporu zvěře. Pojďme tedy nejprve k základním informacím. Zkuste prosím stručně charakterizovat stavy a druhy zvěře?
Tak to se hned na začátku musím ohlédnout do minulosti, je mi trochu smutno, ale my tu střílívali šest set zajíců, v dnešní době ve stejných místech nestřílíme vůbec, zachováváme komoru zajíců. Realita současné doby je taková, že na jaře nějakého zajíce vidíte, bohužel pak přijdou žně a na zajíce v podstatě nenarazíte. Zajíce u nás ale střílíme, je to na požádání majitelů zahrad, kteří si odstřel z důvodu škod vyjednají na státní správě. Ale je to opravdu jen malé číslo, maximálně kolem čtyř pěti zajíců ročně, víc tady nestřílíme.
Vy jste ale přece součástí zaječí oblasti Podřipska, takže tu už hrozí doslova zánik zaječí populace? Kolik zajíců tedy v populaci odhadujete?
V části honitby k nedalekému letišti, kde také děláme úpravy krajiny, se snad dá mluvit o populaci asi padesáti zajíců, směrem k Řípu jich je jen pár, občas se ukážou. Větší počet zajíců se ukazuje v části směrem k Roudnici. Zajímavé je, že docela ne moc daleko, dál kolem Řípu na jihozápadní straně, je zajíců znatelně více, asi tam mají lepší podmínky. My tedy doufáme, že by se při vhodné péči a úpravách krajiny mohli zajíci trochu více rozšířit i k nám. Rozhodně si ale nemyslím, že by se jednak stavy zvedly na úroveň, a jednak, že by se někdy zajíc střílet ve větších počtech.
Co bažant nebo koroptev?
Koroptvičky se tu drží, hezké je potkat hejnko v zimě, když jsem chodil ven se psem, tak v zimě v těch místech, kde máme novou výsadbu, jsem našel tři hejnka, každé kolem dvanácti koroptviček. Na dalším místě vím, že je tak pět párků.
S bažantem je to něco podobného jako u zajíců, na straně k letišti se nemají bažanti kde schovat, drží se spíš v mezích na stranu k Řípu. Každý rok odchováváme kolem 300 bažantů, něco se pouští, několik slepiček vždy necháme ve voliérách snášet. Letos nám začaly slepice snášet kupodivu do jednoho hnízda, bohužel se ale do voliéry dostala kuna, takže nám přežily pouze dvě slepice a doufáme, že to jednak přežijí, jednak že vyvedou aspoň nějaká kuřata.
To je vaše vlastní odchovna?
Ano to je naše, provozujeme ji už řadu let. Dříve jsme kupovávali jednodenní kuřátka, o které jsme se starali. Máme dvě místa, kde jsme je odchovávali do osmi neděl a pak jsme je převáželi do jiných voliér, odkud jsme je pak vypouštěli. Ale v poslední době jsme neměli štěstí na kuřátka, počasí bylo všelijaké, měli jsme velký úhyn, a tak jsme usoudili, že bude lepší, když budeme kupovat rovnou osminedělní kuřata, jsme na stejných penězích a máme minimální úhyn.
Pojďme ke spárkaté. Kolik tu máte srnčího?
Srnčí se nám v podstatě drží, každoročně na sněhu můžeme napočítat tak kolem osmdesáti kusů. Ale teď se nám začali ukazovat i mufloni, kteří se sem odněkud stáhli a dokonce vloni i letos už jsme tu viděli i daňčí zvěř. Není to ale naše zvěř, není tu stálá, ale v poslední době přebíhá dost pravidelně. Černou tady nemáme, ta se zdržuje v malé části u Roudnice, kde byly Koňasovy zahrady. Je ale problém černou ulovit, je tam neskutečně zarostlý a neprůchodný terén, nikde není nic vidět, o zahrady se nikdo nestará, problém je jen zahrady projít a černou při naháňce vyhnat. Ale obecně mohu konstatovat, že vlastně škody černou zvěří vůbec nemáme.
Co děláte pro podporu zvěře, ať už srnčí nebo drobné?
Každý myslivec ve spolku má minimálně jeden krmelec bažantí a jeden pro srnčí zvěř. Máme po honitbě i krmelečky pro zajíce, slaniska, máme na hodně místech i napáječky a další zdroje vody. V honitbě máme také potok Čepel, ale ten je v dnešní době mrtvý, vytéká tam voda z čističky odpadních vod a ve vodě není rybička. Kde jsou ty doby, kdy jsme tu na potoce měli pestrý život a byla radost pohledět třeba na ledňáčka.
V honitbách, kde je ještě nějaká drobná bývá ale problém s predátory. Jak jste na tom s liškami a s dalšími srstnatými i pernatými predátory?
Lišky se snažíme tlumit kromě jiného díky umělým norám, které jsme do honitby nainstalovali. Další lišky se uloví při čekané na srnčí a nebo při akcích na černou. Při společných honech taky občas nějaká ta liška vyběhne. Byly doby, že když někdo střelil lišku, to byl zázrak, to se celá obec přišla podívat. Dneska už to nikdo nepočítá, lišky nám bohužel začaly navštěvovat i kurníky, snažíme se stavy nějak držet, ročně v honitbě ulovíme kolem patnácti lišek.
Citelně se nám ale také zvýšily stavy pernatých dravců, stahují se sem severní káňata, je tu i dost jestřábů. Ochránci nám tvrdí, že na celém okrese jsou prý jen tři čtyři hnízda jestřábů, tak to jsme v zásadním rozporu, protože jenom u nás v honitbě je více jestřábích hnízd. Létá tu sice několik krásných pilichů, ale i zde jsme s ochránci v rozporu, protože mi nikdo nevymluví, že pilich ne jen elegantně lítá a kopíruje terén, ale že také bohužel za ním mnohdy moc z mladé drobné nezbyde. Drobná zvěř je prostě pod tlakem, navíc se sem často sletí volavky z nedalekého Labe. A kdo má jen trochu znalosti z přírody, tak potvrdí, že i volavka dokáže být velkým predátorem. Najde-li nějaké bažantí nebo koroptví hnízdo, neodletí dříve, než jej zcela nevyplení. Nejsou meze žádné, zvěř se nemá kde schovat, je pořád v otevřené krajině a navíc dravci mají v polích nainstalované berličky, takže mají ideální přehled, je velký úbytek drobné zvěře.
Vše se ale přece odvíjí také od způsobu zemědělského hospodaření…
Máme tu dvě velké zemědělské společnosti, na části pozemků hospodaří drobnější zemědělci.
Je s nimi domluva, aby třeba střídali plodiny nebo zmenšili rozlohy jedné plodiny?
Nemůžeme si naříkat, zatím domluva nějak je, ale nedělá se tu živočišná výroba, takže se tu typicky střídá řepka, obilí, kukuřice jako všude. Je sláva, pokud je někde kousek třeba vojtěšky, dva tři hektary, ale to je opravdu výjimka. Takže jsme v typické nížinné intenzivně zemědělsky využívané krajině, my sami asi těžko něco změníme, určitě by byla potřeba obecně pro celou okolní krajinu zásadní změna přístupu k současnému systému zemědělství. Tak snad mohu konstatovat, že my tady v Klenči na tom nejsme až tak úplně nejhůře, jako jiné podobné honitby v okolí, ale situace není nijak dobrá.
Už jste říkal, že jste také jednu dobu v obci starostoval, a mám informace, že je i vaší zásluhou, že se začaly dělat právě i vaším přičiněním první úpravy krajiny…
Skončil jsem se starostováním v roce 2010, ale ještě předtím jsme začali vyjednávat první výsadbu. Zjistil jsem, že jedna z polních cest je historický majetek obce Kleneč. Dva roky mi trvalo, než se cesta dala na pozemkovém úřadu převést zpátky na obec a pak už nebyl problém se na obci dohodnout a začít dělat výsadbu. Hodně se zapojili myslivci, podařilo se nám sehnat podporu z Ústeckého kraje, první výsadba se dělala právě za pomoci kraje. Práci jsme odnesli my myslivci, ale na druhou stranu zase obec na nás nechce žádný nájem, máme pozemky pronajaté zadarmo.
Pomohlo nám i to, že v té době se projednávala revitalizace krajiny, vrácení do původního stavu. Pomohlo nám i to, že ty v poslední době je úbytek spodní vody, spodní voda se zadržuje, že neodtéká jen tak, ale že nám tady zůstává.
Když jsem tu začal dělat v zemědělství, tam byly cesty všude. Pamatuji si, že jen na jednom asi tři kilometry dlouhém poli bylo devět polních cest. Sami ve vlastním zájmu si je sedláci dělali tak, že každý ustoupil dva metry. Potom se vše zcelilo a z devíti cest byla jedna hlavní, jiné cesty tam nebyly. Bohužel to často nebyly cesty obce, ale na pozemcích majitelů, vlastně ani nebyly zaneseny do katastru, což je dneska pak při snaze o obnovení problém. Současní majitelé pozemků jsou kvůli dotacím kontrolováni z družice a nechtějí cestě ustoupit, protože mají obavu, aby nebyli nějak postihování právě kvůli zúčtování dotací.
První z cest byla upravena jako pás v krajině, kde byly vysázeny stromy, vytvořeno napajedlo, místa pro hnízdění a vyvádění mláďat. Protože je celý pás umístěn na spodním okraji velkého pole svažujícího se od letiště, součástí úpravy je také zemní ozeleněný val, který zadržuje povrchovou vodu, zabraňuje erozi, snižuje prašnost v obci a také slouží jako hlukové odstínění nedaleké dálnice a letiště.
V roce 2012 byly povodně, voda šla z polí na vesnici, a měli jsme zaplavených několik domů.
Jak jste získávali stromy a keře pro výsadbu? Jaké druhy jste použili? A to také financoval krajský úřad?
První etapa byla financována z části z Ústeckým krajem a část financovala obec Kleneč. Druhou výsadbu financovala obec Kleneč. Projekt vypracovala Tereza Prágerová a stromky a keře byly zajištěny z lesní školky.
Samotnou výsadbu jsme prováděli za pomoci místních složek, občanů a dětí. Vysázen byl javor, lípa, dub, třešně, jabloň, hloh, bez, meruzalka, pámelník, trnka, prostě druhy, které poslouží jako bohatý zdroj potravy pro zvěř.
Součástí výsadby je i tak zvané broukoviště, které podpoří rychlejší vznik společenského hmyzu. Pokud chceme zachovat koroptví populaci, musíme jim zajistit i živočišnou potravu. Při dnešním hospodaření těžko budete na poli hledat třeba sluníčko sedmitečné, čmeláka a ostatní hmyz.
Jak chcete pokračovat dál?
Po první cestě se zemním valem v délce asi 400 metrů jsme udělali další liniovou úpravu, cestu dlouhou více než kilometr. Rozdělilo se tím vhodně jedno velké pole směrem k letišti. Chceme zjistit, zda a kde má obec nějaký další majetek, nějaké rozorané cesty, ještě je šance na druhé straně směrem k Řípu. Bývala tam jedna přístupová cesta ke statku. Zkoušíme vyjednávat ale i mezi sebou, mezi místními občany, pokud má někdo nějaké kousíčky a stejně za to moc nedostává od velkých zemědělců, že by se mohlo nějaké to menší políčko vyjmout a vytvořit v krajině tolik potřebnou zeleň a kryt.
Vše je ale také o penězích. Máte zkušenosti, jak vše zafinancovat? Zkoušíte čerpat z programů MZe a nebo MŽP? Jsou třeba ochotni místní zemědělci slyšet na biopásy?
Vždy je jednání s vlastníky a nebo uživateli pozemků individuální, vždy jiné. A není možné paušálně říci, že se s menším zemědělcem domluvím lépe než s větším, mnohdy je to naopak. My zrovna s tím největším subjektem problémy moc nemáme, problémy s domluvou máme v té novější roudnické části, kde si pozemky od majitelů pronajali někteří, kteří se nechtějí domluvit, Tam jsme trošku narazili, ale díky městu Roudnice, které se k nám postavilo velmi dobře, konkrétně státní správa zemědělství a životního prostředí, se nám podařilo se domluvit a třeba konkrétně nová poslední ozeleněná cesta je toho výsledkem. Cestu jsme mohli osázet, získali jsme finance, práce jsme udělali zadarmo, přišli pomoci další složky v obci, sportovci, hasiči, přišli i řadoví občané a děti. Nájem máme zadarmo, jak od obce Kleneč, tak od města Roudnice a výsadbu zaplatila obec Kleneč.
Velmi hezké bylo, že třeba jsme nechali zasázet borovičky dětmi, na každé bylo jméno dítěte. No a my jsme jim tam přistavili nádrž na vodu a děti chodily nadšeně zalévat „své“ stromky.
Je to hezký případ, jak mohou myslivci působit na veřejnost. Zeptám se tedy hned obecněji. Jak vy vidíte současnou situaci, jak by se mohli či měli myslivci lépe prezentovat? V čem bychom se měli zlepšit?
Dost lidí ztrácí zájem o dění v myslivosti, prosazuje si každý jen sám své zájmy ve svém spolku. My se ale musíme umět více prosadit před veřejností jako celek, jako členové jedné velké organizace. Ale k tomu je v prvé řadě potřeba zvýšit informovanost členů, mnozí nevědí, co naše organizace zamýšlí, kam chce vývoj směřovat, pak sami jednotliví členové nevědí, za co by se měli zasadit a jak argumentovat sami vůči veřejnosti. Zcela určitě by se mělo pořádat více akcí, více setkání, schůzek, seminářů a školení, i když vím, že současná hygienická situace nám vše zastavila.
Každý rok jsme například na našem okresu dělali výstavu trofejí spojenou se střelbami, byla tam ukázka práce myslivců, pořádali jsme seminář pro hospodáře, zvali jsme si tam krajskou hygienickou správu, chodili tam rádi i starostové obcí a měst, rádi chodili, aby byli informovaní. Nyní máme na okresním mysliveckém spolku novou jednatelku, žádáme od členů emailové spojení, chceme jim posílat informace přímo. Bohužel jsme zjistili, že sice mnohdy jde informace na hospodáře, a nebo předsedu spolku, ale ten už zprávu dál členům nepředá. Chceme tedy veškerou informovanost jak z centra v Praze, tak z okresního spolku, a nebo ze státní zprávy co nejrychleji předávat až k řadovým členům. Musím konstatovat, že v minulosti vždy dobře probíhala spolupráce a informovanost se státní zprávou a nebo s veterinární správou, je na nás, abychom vše předali.
Vidíte tedy jako pozitivum, že se změnily stanovy a máme teď krajského zástupce? To přece také bylo děláno z důvodu větší informovanosti…
Ano, je to pozitivní krok, jsem členem krajské koordinační rady, často se stýkáme a já informovanost mám a vidím zájem jak ze strany zástupce kraje v Myslivecké radě, tak i zástupce v dozorčí radě. Ve vzájemné spolupráci se musíme snažit zviditelnit myslivost, pořádat akce, až to bude možné, ať už jsou to plánované akce ve skanzenu v Zubrnicích, tak i spolupráce na akcí měst Litoměřice, Lovosice a nebo Roudnice nad Labem. Snažíme se, resp. budeme se snažit, až budou akce zase povolené, podpořit prezentaci třeba pořádáním ukázek pro děti, máme laserovou střelnici, máme například dobrou spolupráci ve Štětí, kde děláme noc s Andersenem, spojili jsme se také s rybáři, kynology, lesáky, všichni se snažíme navzájem podpořit. Letos jsme bohužel nemohli udělat tradiční výstavu trofejí, vloni jsme zrušili plánovanou velkou akci v Roudnici při vinobraní, budeme se snažit využít i další akce, kde je vhodné propagovat práci myslivců. Bohužel nás stále omezuje pandemická doba, děti sice začaly chodit do školy, ale dohánějí co se dá a bohužel ani tradiční plánované akce na konci školního roku asi nebudou.