Časopis Myslivost

Ing. Miloš Ježek, Ph.D.
Pocházím z podhůří Doupovských hor, z krajiny, jejíž současnou podobu a osudy lidí formovala smutná historie posledních sta let. Rodina Ježků do úrodné žatecké pánve přišla krátce po vzniku první republiky a do dnešního dne se zabývá zemědělstvím, zejména ručním pěstováním cibule.
Zájem a zápal pro myslivost jsem zdědil po obou rodinných větvích a doufám, že podobnou empatii pro ni budou mít i mí dva synové. I přesto, že většina členů rodiny se profesně věnuje zemědělství nebo potravinářství, tak jsem se lehce od rodinné linie odchýlil. Velkou měrou se na tom podílel prof. Vladimír Bejček, současný děkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Shodou náhod jsem se s ním setkal při studiu na víceletém gymnáziu v Kadani, kdy jsme se společně se spolužákem a nadšeným zoologem Michalem Podhrázským zúčastnili jarního sčítání tetřívků v Krušných horách.
Tam jsme oba poprvé začali vnímat pohled na přírodu i po té odborné stránce. V průběhu gymnaziálního studia jsme se tak zúčastnili různých přírodovědných soutěží a já jsem dokonce uspěl v národním kole Středoškolské odborné činnosti (tzv. SOČ) s prací na téma biologie černé zvěře v Mysliveckém sdružení Račetice.
Naší dvojice si dokonce všimla i samotná Česká televize, která nám věnovala jeden z dílů dokumentární série „Nehasit, hořím!“, který se věnoval mladým talentům s neobvyklými aktivitami. V tomto případě nadšeného ornitologa (Michal) a zapáleného myslivce (já).
Po maturitě jsem pak nastoupil na tehdejší Lesnickou fakultu v Praze, kde jsem v roce 2008 dokončil obor Aplikovaná ekologie. Doktorskému studiu jsem se pak věnoval pod vedením prof. Jaroslava Červeného a na téma reprodukční charakteristiky jsem ji dokončil v roce 2012.
Od roku 2012 působím na Fakultě lesnické a dřevařské v Praze jako vědecký a pedagogický pracovník. V letech 2015 až 2020 jsem byl předsedou zahraniční komise Českomoravské myslivecké jednoty, z.s. a členem Myslivecké rady.
 
Pedagogická činnost
 
Pro bakalářský studijní program Myslivost a péče o životní prostředí se odborně podílím na několika předmětech. V Managementu myslivosti studenty seznamuji s provozními záležitostmi týkající se tvorby honiteb, řízení honebních společenstev a mysliveckých spolků a dále o možnosti hospodaření se zvěří, zejména jakým způsobem aplikovat nejnovější vědecké poznatky z ekologie a etologie zvěře do praxe. K tomu hojně využívám výsledky z telemetrie zvěře, kterou se v rámci našeho týmu na katedře zabýváme.
 
Vědecké zaměření
 
Jak jsem již zmínil, své první „vědecké“ úspěchy jsem spojil s divočáky, a tak jsem u nich i do dnešního dne zůstal. Jen jsem své zaměření rozšířil o ostatní druhy spárkaté zvěře. Svoji vědeckou kariéru jsem tak postupně spojil s telemetrií zvěře.
Nejdříve jsme se s kolegy z Vojenských lesů a statků, s.p. začali sledovat sičí a jelení zvěř na Doupově. V roce 2012 jsme společně s prof. Červeným získali i projekt NAZV, díky kterému jsme mohli sledování sik a jelenů na Doupově rozšířit.
V roce 2012 jsme ve spolupráci s Jihočeskou společností pro ochranu přírody a myslivost, o.p.s. a jejím předsedou Romanem Urbancem začali jako jedni z prvních na světě používat telemetrické obojky na divokých prasatech na Šumavě a v jejím podhůří. Projekt měl velký úspěch a v průběhu let jsme se snažili přiblížit život černé zvěře běžným myslivcům. Absolvovali jsme tak mnoho přednášek a besed jak v mysliveckých sdruženích, okresních mysliveckých spolcích nebo na odborných konferencích.
Výsledky jsme potom v praxi uplatnili v roce 2017, kdy byl ve Zlíně zjištěn první případ afrického moru prasat v České republice. Náš tým se tehdy podílel na diskuzích jakým způsobem postupovat. Tehdejší situace nebyla jednoduchá, a jsem rád, že kompetentní orgány (Státní veterinární správa a Ministerstvo zemědělství) spolupracovaly s vědeckými institucemi a naše podklady o chování černé zvěře a jejich potřebách je pomohly přesvědčit, že je nutné k problému přistoupit aktivně. Z jejich strany to chtělo notnou dávku odvahy, protože v Evropě tehdy převládal názor, že je lepší populaci černé zvěře nechat, ať se s tím vypořádá příroda sama, a jen situaci „monitorovat“. U nás se to s trochou štěstí povedlo, a náš přístup převzala úspěšně Belgie, Německo a další státy, které mají krizové scénáře založené na tzv. českém případu.
Na telemetrii mám obecně rád to, že můžete ukázat chování zvěře přesně tak, jak se událo. To je důležité především vůči výstupům do praxe. Uvedu jeden příklad za všechny.
V zákoně o myslivosti je ustanovení, že je zakázáno lovit 200 metrů od krmelce. Pokud se dnes někdo zamýšlí nad jeho původem, obvykle dojde k závěru, že se jedná o etické omezení, které nemá s biologickými potřebami mnoho společného. Opak je ale pravdou.
Dnešní myslivost se během posledních desetiletí výrazně proměnila. Technika lovu je z velké části založena na vnadění nebo přikrmování, a mnoho myslivců si již ani lov mimo místa, kde se vnadí nebo krmí, nedokáže představit. Jenže jsme schopni vůbec domyslet, jaký to má vliv na chování zvěře? Mnohdy vůbec.
Například důvodem zimního přikrmování jelení zvěře v minulosti bylo zlepšení fyzické kondice (a tím pravděpodobně i větší velikosti trofeje), ale především minimalizace škod na lesních porostech, důležité bylo koncentrovat zvěř tam, kde bude riziko vzniku škody nejnižší. Ale představte si, že u takového krmelce každou noc sedí myslivec a po zvěři střílí. Co se stane?
Zvěř bude mít z krmných zařízení respekt (respektive strach) a více času bude trávit v neprostupných porostech, kde pravděpodobně bude působit škody. A to se nám velice hezky povedlo ukázat právě na GPS pozicích sledovaných jelenů a laní.
V případě, že zvěř navštěvovala přikrmovací místa, kde se nelovilo, trávila v jejich těsném okolí více času, a naopak méně času v hustých lesních porostech. Naopak u zvěře, která navštěvovala přikrmovací místa, kde se lovilo, to bylo naopak. Stále si ještě myslíte, že zákaz lovu u krmelců je pouze etickou otázkou?
Já jsem přesvědčen, že nikoliv, a že naši předci chování zvěře znali, a dokázali s ní hospodařit mnohem lépe jak my. A takových případů můžeme pomocí telemetrie uvést několik. Často tak odpovídám na otázku, co jste telemetrií zjistili pro mysliveckou praxi nového, že vůbec NIC…Že jim ale připomínáme a můžeme názorně ukázat to, co se dříve již vědělo, ale v dnešní době zapomnělo.
Technologii telemetrického sledování jsme postupně vylepšili, a díky dnešním moderním technologiím biologgingu pronikáme stále hlouběji do života zvěře. Společně s kolegou Mikem Painterem (USA) jsme tak jako jedni z prvních implementovali ke klasické GPS technologii i magnetometr s akcelerometrem na obojky s dlouhou životností (vice než 1 rok). Můžete si to představit podobně jako chytré hodinky, které umí rozpoznat co děláte, kudy chodíte, a kolik jste spálili kalorií, jen jsou na krku jelena nebo divočáka.
Data, která sbíráme, tak představují skutečně široké informace o chování zvěře a mohou je pro svůj výzkum využívat i ostatní týmy od nás, nebo z jiných univerzit po celém světě. Ale o tom vám jistě někdy napíše někdo z mých mladších kolegů, kteří jsou na toto zaměření.
Náš tým se v průběhu let rozrostl a navázali jsme velice úzkou spolupráci s několika evropskými pracovišti, např. univerzitou v anglickém Swansea nebo německým Max-Planck institutem.
 
Vize a cíle do budoucna
 
V budoucnu bych chtěl rozvíjet naše znalosti o zvěři a zaměřit se zejména na její reakce na lidské aktivity. Zde vidím obrovský potenciál v možnosti propojení s praxí. Právě uplatnění a transfer našich výsledků do běžných provozních aktivit a předávat je našim studentům, je klíčem k udržitelnému hospodaření se zvěří.
Myslivci by tak při svých činnostech měli reagovat na biologické potřeby zvěře a jejího životního prostředí. Střetů mezi zvěří, subjekty hospodařícími v krajině a stejně tak volnočasovými aktivitami občanů, bude přibývat. A myslivost a myslivci obstojí v tomto soupeření pouze v případě, že dokáží svoji odbornost a potřebnost před veřejností náležitě obhájit.
Mým osobním cílem pro vlastní rozvoj je na podzim tohoto roku odevzdat habilitační práci na téma jak lidská aktivita ovlivňuje chování zvěře a posléze na vědecké radě Fakulty lesnické a dřevařské obhájit titul docent oboru Ochrana lesa a myslivost. Tento krok je klíčový nejenom pro mě osobně, ale i pro další růst celé naší katedry.