Časopis Myslivost

Káně - Pták roku 2021

Myslivost 4/2021, str. 22  Vlasta Škorpíková
V České republice se vyskytuje prakticky všude, zaletuje i nad nejvyšší horské hřebeny, rozsáhlé vodní nádrže nebo města, kde však nehnízdí. Nejvyšší hnízdní hustoty dosahuje v krajině, kde se střídají lesy s otevřenými plochami polí, luk nebo pasek.
 
Osobní úvod
 
Letos v létě zastavila před naším domem malá dodávka, vystoupili tři muži v montérkách a předali mi káni lesní, kterou chytili v poli za vesnicí. Nic nesvědčilo o tom, že by pták byl poraněný nebo otrávený a vyžadoval zvláštní péči. Bylo to letošní mládě, již plně vzletné, ale velmi zesláblé. Evidentně nezvládlo fázi přechodu od hnízdní péče k samostatnému životu. Nechala jsem si ho tedy doma, „chovala“ ho volně na zahradě a jen ho krmila.
Už druhý den si pták našel nejzazší kout, kam se schoval pod keře rybízu. Ale neprchal, když jsem se přiblížila. Postupně ovšem nabíral na sebevědomí, sedával na stále vyšších místech, a když jsem přišla blíž, snažil se zmizet.
Po týdnu už bylo dost těžké ho najít, hřadoval ve větvích stromů, skrýval se. A jednoho dne jsem ho už skutečně nenašla, mládě bylo pryč. Ale ani jeho druhý vstup do samostatného života nebyl bez problémů.
Třetí den po jeho zmizení jsem si všimla, že sedí na hřebeni střechy sousedovy stodoly a tiše se ozývá. Když jsem mu na obvyklé místo donesla kousky masa, vůbec neváhalo, slétlo k nim a začalo se krmit. To jsem ho asi viděla naposled. Možná ještě občas zakroužilo nízko nad naší zahradou, možná sedávalo na stromech u silnice, kterou jezdím do práce, ale jistá si tím nejsem, od jiných kání ho nerozeznám. Doufám jen, že se zařadilo mezi své soukmenovce, přežilo zimu a žije dál svůj nelehký, ale svobodný dravčí život.
Ale proč to tady vlastně vyprávím? Ptala jsem se těch pánů, kteří káni donesli, co v těch polích vlastně dělali, vypadali tak nejspíš na malíře nebo zedníky. Říkali, že jsou myslivci, že jeli kontrolovat krmelce. A to mě opravdu potěšilo. Takže pro ně a taky pro všechny podobně naladěné čtenáře tohoto časopisu píšu tento příspěvek, i když venku je krásně a dalo by se dělat tolik zábavnějších věcí.

kane-web-1.jpg
 
Asi každý, kdo se o přírodu a ptáky zvláště trochu zajímá, káni lesní zná. Je to dravec běžně rozšířený, vyskytuje se u nás celoročně, její početnost nijak výrazně nekolísá. Česká společnost ornitologická ji přesto pro rok 2021 zvolila ptákem roku.
Proč? Jednoduše proto, že na tomto druhu lze snadno ukázat problémy, kterým dravci musí v dnešním světě čelit. Představme si ji tedy postupně v několika kapitolách, kde se pokusím shrnout základní informace o tomto našem běžném, ale v mnoha ohledech neobyčejném ptačím druhu.
 
Typický, běžný a početný evropský druh
 
Sedmdesát pět procent populace káně lesní žije v Evropě, zbytek v přilehlé Asii, kam její areál zasahuje až po Mongolsko a severozápadní Čínu. Je nejrozšířenějším evropským dravcem, nenajdeme ji zde jen v nejsevernějších oblastech Skandinávie a Ruska.
V České republice se vyskytuje prakticky všude, zaletuje i nad nejvyšší horské hřebeny, rozsáhlé vodní nádrže nebo města, kde však nehnízdí. Nejvyšší hnízdní hustoty dosahuje v krajině, kde se střídají lesy s otevřenými plochami polí, luk nebo pasek. Dokáže však osídlit i okraje měst s nesouvislou zástavbou, tzv. kulturní step jižní Moravy či Polabí nebo donedávna souvislé lesní celky našich horských masivů.
Velikost její populace je u nás odhadována až na 14 tisíc hnízdících párů, další tisíce ptáků ovšem nehnízdí. Průměrná hnízdní hustota se pohybuje kolem 15 párů na 100 km2, v optimálních, výjimečných podmínkách však může být třeba i desetkrát vyšší. Naopak v méně příznivém prostředí jsou počty kání výrazně nižší.
Dospělé káně lesní jsou v našich podmínkách stálé, ve svém teritoriu či jeho blízkém okolí tráví i zimu. Největšími tuláky jsou tohoroční mláďata, která se po osamostatnění rozhlížejí po světě. Ale ani ona neohromí dálkovými migracemi, většinou zamíří na jih a jihozápad a doletí do Rakouska, Německa nebo Francie. Jen nejdobrodružnější jedinci dosáhnou středomořského pobřeží a zcela výjimečně i severní Afriky. K hnízdění se ovšem vracejí a většina zahnízdí v okruhu několika desítek kilometrů od rodného hnízda. Obsazenému teritoriu jsou dospělí ptáci věrní a urputně je brání proti jiným zájemcům.
V mimohnízdním období se na našem území můžeme setkat s káněmi původem ze zemí na sever od nás, například z Německa, Polska nebo Běloruska. Údaje Kroužkovací stanice Národního muzea ukazují, že nejvzdálenějším hostem byla mláďata kroužkovaná na hnízdech ve středním Finsku a Švédsku (asi 1850 km daleko od místa nálezu u nás). Tito ptáci se u nás mohou jen krátce zastavit, ale pokud najdou potravně zajímavou oblast, stráví tu často i celou zimu.
 
Obr-1b.jpg

Zaujme barevnou variabilitou, často je zaměňována s jinými dravci
 
Káně lesní je dravý pták střední velikosti s rozpětím křídel téměř 130 cm. Samci váží kolem 800 g, samice i více než jeden kilogram - velikostní rozdíl mezi pohlavími ve prospěch samic je znak společný všem dravcům.
Co se týče zbarvení, je káně lesní velmi variabilní. Můžeme najít různě zbarvené jedince ve škále od těch, u nichž převládá tmavohnědá barva, po ptáky téměř bílé. Naše káně jsou spíše tmavší, se světlou hrudí a spodní stranou křídel. Mladí ptáci se dobře rozeznají podle toho, že jsou na přední straně krku a prsou podélně hnědě čárkování, dospělí mají na spodní straně spíše husté příčné proužky. Světle zbarvené káně, které k nám zalétají v době tahu a v zimě ze severu, působí velmi exoticky. Mají téměř bílou hlavu, spodní stranu těla, ale bílé jsou i části křídel při pohledu shora nebo kořen ocasu. Ovšem velikostí, tvarem těla či chováním tito ptáci káně nezapřou.
Káni lesní si lze splést s příbuznými druhy kání. U nás přichází v úvahu především káně rousná, která je u nás ovšem jen zimním hostem, kdy přilétá ze svých severských hnízdišť. Je o něco větší, ale nejlepším rozlišovacím znakem je kresba na rýdováku, který je až na svou koncovou část čistě bílý. U blízko sedícího ptáka si lze všimnout stojáků opeřených až po prsty.
Tento druh rád loví ze vzduchu typickým třepetavým letem, kdy se i dlouhou dobu dokáže udržet na jednom místě. Káně lesní stejný způsob lovu ovládá rovněž, ovšem nevyužívá jej tak často.
Jiným druhem káně, který u nás lze potkat, je káně bělochvostá. V Evropě obývá její jihovýchodní oblasti, přičemž v posledních desetiletích se šíří k severu, což může souviset s klimatickou změnou.
I ona je větší než káně lesní, v letu působí téměř orlovitě. Vyskytuje se ve třech základních barevných varietách, nápadná je především varianta rezavá. V České republice se vyskytuje jen velmi vzácně, v posledních letech ovšem počet pozorování narůstá.
 
V našich podmínkách je však káně lesní nejčastěji zaměňována se včelojedem lesním. Jedná se o dravce téměř stejné velikosti, který může být i velmi podobně zbarven. Rozeznávání těchto druhů vyžaduje určitou zkušenost a příznivé pozorovací podmínky.
Je dobré vědět, že včelojed se potravně specializuje na vosy a jejich larvy, takže na zimu odlétá. Neloví ve volné krajině jako káně, z posedů a ze vzduchu. Je mnohem vzácnější, hnízdí téměř výhradně v lesích. Pozorovat jej lze nejspíše v letu, kdy krouží nad svým teritoriem. Tehdy si lze všimnout jeho mírně delší a užší (tzv. holubí) hlavy, užších křídel a delšího rýdováku.
Dobrým rozpoznávacím znakem je držení křídel - zatímco káně krouží s křídly zvednutými do široce otevřeného V, včelojedi drží křídla vodorovně. A pokud pták zatleská křídly nad tělem, je to jasné. Tohle káně nikdy nedělají.
Další podobně velké druhy našich dravců lze odlišit snadněji. Jestřáb lesní je v dospělosti zbarven zcela odlišně, ale mladí hnědí ptáci mohou zmást. Je to však lovec ptáků, který málokdy krouží, je velmi ostražitý a v otevřené krajině se vyskytuje jen vzácně.
Naopak moták pochop s kání lovecká teritoria často sdílí. Ale i on je barevně hodně odlišný, navíc dobře rozpoznatelný již zdálky díky své lovecké technice, kdy vytrvale z nízkého letu monitoruje povrch a hledá kořist. To je mimochodem vlastní i dalším druhům motáků, které by teoreticky bylo možno s kání lesní zaměnit, motákem pilichem a motákem lužním. Samci obou těchto druhů jsou však nápadně světle šedí, hnědé samice se vyznačují výraznou bílou skvrnou u kořene rýdováku. Takže záměna je pro pozorného pozorovatele téměř nemožná.

kane-l-2-Josef-Kalensky.JPG
 
Hnízdně je velmi přizpůsobivá, ale určitě to nemá snadné
 
Typické hnízdo káně lesní v našich podmínkách je umístěno na stromě, v místě větvení některé ze silných větví. Dokáže je však postavit i vysoko v koruně nebo využije rovného místa tvořeného větvemi, které vyrůstají kolmo z kmene, což je časté například na modřínech.
Ohledně druhu stromu není vybíravá. Využívá jehličnany i listnáče, podle nabídky. Hnízdištěm může být souvislý les, ale svému jménu se často zpronevěřuje a hnízdí běžně i v malých remízcích, větrolamech nebo břehových porostech. Dostatek potravy ji motivuje ke kreativitě a riskování, takže hnízdo lze občas nalézt i na příhradovém sloupu elektrického vedení, na stohu, na velmi tenkém akátovém výmladku či dokonce na zemi. Ze světa je známo i hnízdění na skalách.
Hnízdo je poměrně velká stavba o průměru kolem 80 cm. Hlavním stavebním materiálem jsou větve, při tvorbě hnízdní kotlinky se uplatní nejčastěji mech a tráva. Někteří jedinci si ji bohužel vylepšují provázky, což je velmi nebezpečné pro mláďata, která když se do nich zamotají, nemají bez pomoci člověka šanci tuto situaci přežít.
Jednou postavené hnízdo je často využíváno opakovaně, ale ne každoročně, protože pár si v teritoriu staví více hnízd. A když je nouze, obsadí i staré hnízdo jestřába nebo včelojeda. To ovšem platí i naopak, přičemž zájemců o hnízda kání je mnohem více. Využívají je sovy od kalousů přes puštíky po výry, a samozřejmě další dravci - kromě výše uvedených jsou to například poštolky nebo rarozi velcí, někdy i orli mořští, kteří si je ovšem přiměřeně přistaví. A typickými nájemníky usazenými v nižších partiích hnízda jsou vrabci polní.
Hnízdící pár na začátku sezóny hnízdo opravuje a dostavuje. Koncem března či začátkem dubna do něj samice snáší většinou dvě nebo tři vejce, z nichž se po více než měsíční inkubaci líhnou mláďata. Na začátku péče o ně obstarává potravu jen samec, samice mláďata hlídá, podle potřeby je zahřívá a především krmí. Později se role vyrovnávají a také samice loví a samec krmí.
Přibližně po 50 dnech mláďata hnízdo opouštějí, ale zdaleka nejsou ještě samostatná. Rodiče je dalších několik týdnů krmí v okolí hnízdiště. Počet vyvedených mláďat závisí na potravní nabídce, pokud je potravy málo, přijdou vhod i menší sourozenci.
Ale ani vyvedená mláďata nemají zdaleka vyhráno. Musí nabrat zkušenosti, naučit se pořádně létat, lovit a vyhýbat se nebezpečným situacím. Čtvrtina až polovina z nich to nezvládne a první rok života nepřežije. Zbylá mláďata se postupně zapojí do reprodukce a typicky mají tři až čtyři hnízdní sezóny na to, aby předala geny další generaci.
Průměrná délka života káně lesní je jen asi šest let.
 
Potravně není náročná,
hrabošům však dává přednost
 
Tak jako při výběru prostředí nebo hnízdiště je káně lesní velmi přizpůsobivá i ve skladbě potravy. Přesto lze jednoznačně konstatovat, že preferuje drobné savce, v našich podmínkách hraboše polního. Ten může tvořit až 70 % její potravy. V dobách jeho gradace zahnízdí více párů a mají vyšší hnízdní úspěšnost. Hlavně na podzim a v zimě lze pak na polích vidět i desítky kání číhajících u nor. Vzniká pak dojem „přemnožení“ tohoto druhu, což je ovšem zcela zcestná interpretace. Je to jen koncentrace ptáků na místa vysoké potravní nabídky, jak to ostatně známe u mnoha dalších druhů, například kormoránů na rybnících.
Pokud je hrabošů málo, přijdou vhod i další drobní savci (myšice, norníci), často mláďata ptáků, která jsou obratně vybírána z hnízd, ale i ještěrky a hadi, ryby, obojživelníci, hmyz či žížaly. V neposední řadě je káně lesní také mrchožrout a hlavně v zimě lze pozorovat, jak o sousto soupeří s orly a krkavcovitými ptáky.
 
V naší krajině se setkává s mnoha riziky
 
Káně lesní je dravec, predátor, tedy druh stojící téměř na vrcholu potravní pyramidy. Ale ne úplně. I ona má své přirozené nepřátele. Dospělí ptáci jsou na tom lépe, ty zásadněji ohrožuje vlastně jen výr velký. Tento silný noční lovec dokáže káně dost často zaskočit, jak dokazuje především peří na jeho trhaništích.
Mnohem více nepřátel mají mláďata na hnízdech. Mohou se stát obětí kuny, ale i ptačích predátorů, například jestřába nebo orla mořského. Jsou známy kuriozní případy, kdy orel donesl na své hnízdo jako potravu malou káni, ale té se nejenže podařilo přežít transport i první chvíle u nepřátel, ale dokázala vyloudit (nebo najít na hnízdě) i nějakou potravu a mezi orlími mláďaty dále dorůstat.
Zásadnějším přirozeným faktorem než predátoři jsou pro káně ovšem aktuální podmínky dané sezóny. Nedostatek potravy ústí nejen v nízkou hnízdní úspěšnost, ale může být i příčinou úhynu dospělých ptáků, hlavně v zimě.
 
Pak je tu ovšem řada dalších rizik, která na káně číhají v souvislosti s lidskými aktivitami. Asi nejvýznamnějším jsou elektrická vedení vysokého napětí, protože káně rády sedají na vyvýšená místa a často jedinými široko daleko jsou sloupy. Pokud nesou vodorovnou konzolu s podpěrnými izolátory, jsou pro středně velké ptáky velmi nebezpečné (vysloužily si díky tomu přezdívku „sloupy smrti“). Když svým tělem propojí dva vodiče nebo konzolu a vodič, vyvolá to výboj a pták je proudem zabit nebo popálen tak, že to není slučitelné s dalším plnohodnotným životem.
Ještě nebezpečnější jsou pro káně další typy sloupů, zvláště některé příhradové konstrukce se spletí propojených vodičů, ty ale nejsou tak časté.
Na základě cíleného monitoringu odhadujeme, že ročně uhynou na linkách vysokého napětí v České republice desítky tisíc kání. Další hynou v důsledku nárazu do vodičů během letu, k čemuž dochází za špatné viditelnosti - hustý déšť nebo sněžení, mlha, protisvětlo apod.
Mnoho kání uhyne ročně také v důsledku střetu s vozidly. Dochází k tomu hlavně v zimě nebo brzy zjara, kdy se dravci koncentrují kolem cest, v jejichž příkopech přežívají hraboši. Nebo tu využívají další zdroj potravy, kterým jsou sražená zvířata. Pokud však káně nejsou dost opatrné a hbité, mohou na tuto potravní strategii nakonec samy doplatit.
A v neposlední řadě se káně stávají obětí otrav. Otrávené návnady bohužel stále v naší krajině nalézané asi nejsou cílené primárně na dravce, ale všechny mrchožravé druhy na ně silně doplácejí. Káně se ovšem může otrávit či přiotrávit i jiným způsobem, například po konzumaci hrabošů, kteří požili rodenticid.
 
Máme tendenci si toho, co je běžné, nevážit. Ale když se zamyslíme nad tím, co za tou běžností, a tedy úspěšností, u káně lesní stojí, musíme uznat, že jsou to pozoruhodné vlastnosti. Nejen přizpůsobivost a nenáročnost, ale i odvaha jít do rizika, zkoušet nové věci a netypické strategie. Káně lesní vším tím oplývá, a doufám, že se mi podařilo přesvědčit, že se jedná o druh vskutku obdivuhodný.
 
Vlasta ŠKORPÍKOVÁ
 

 Obr-6a.JPG

Obr-6c.JPG
Na tomto „sloupu smrti“ uhynuly v krátkém období hned dvě káně lesní. Přitom takových sloupů jsou v naší krajině desítky tisíc. Snímek V. Škorpíková
 
 

Zpracování dat...