Časopis Myslivost

Lov s okřídlenými vlky

Myslivost 4/2021, str. 82  Luboš Kousal
Po sérii příspěvků na téma „Obecné zásady při výcviku dravců“ bych rád navázal s další sérií článků, ve kterých bych chtěl přiblížit činnost, „slasti i strasti“ současných sokolníků.

V Klubu sokolníků ČMMJ je převážná většina těch, kteří umí vycvičit loveckého dravce a úspěšně s ním lovit. Jsou mezi nimi tací, kteří se více specializují na činnost v záchranných stanicích, výchovné programy včetně letových ukázek dravců pro školy. Někteří se zase více zaměřují na prezentaci sokolnictví, výcvik a ukázky pro veřejnost převážně na hradech, v zámeckých parcích a při různých akcích. Někteří sokolníci jsou úspěšnými chovateli a zapojují se do reintrodukčních programů (např. návrat sokola stěhovavého do přírody, raroh velký nebo sova pálená). Jsou však mezi námi i tací, kteří umí dobře vycvičit dravce pro vlastní lov a současně patří i mezi úspěšné chovatele a mohli by se pochlubit i mnoha četnými odchovy. A právě o zajímavostech a zkušenostech z jejich dlouholeté chovatelské a sokolnické praxe, a nejen o ní, bych se rád se čtenáři Myslivosti podělil.

 

Mezi první, kteří do uvedené skupiny podle mého názoru patří, jsou manželé Lubor a Mirka Křivkovi. Zcela jistě se sluší uvést, že Lubor Křivka je jeden z prvních členů Klubu sokolníků, je členem od roku 1968, tedy rok po založení klubu. To je ale pro současného sokolníka již skutečná historie, hotový pravěk, jak s oblibou uvádí Lubor.

Již několik let se oba zabývají chovem, výcvikem a lovem s dravcem, který až do nedávné doby nebyl mezi českými sokolníky moc rozšířen. Jedná se o káně Harrisovo, které díky svým vhodným povahovým vlastnostem a minimálním požadavkům (hlavně na legislativu) si získalo značnou oblibu i u současných sokolníků.

A proč, že se v názvu tohoto příspěvku objevilo slovo „vlk“?

Pro odpověď si musíme dojít až do jeho domoviny (Střední a Jižní Ameriky), kde takto říkají tomuto dravci místní indiáni pro jeho způsob lovu. Harrisové loví obdobně jako vlci ve skupině, proto je tento dravec přezdíván „okřídlený vlk“. Více se však dozvíme od obou zkušených sokolníků a současných chovatelů tohoto zajímavého dravce.

Lubor s Mirkou za svoji bohatou sokolnickou praxi mají totiž „nasbíráno“ nepřeberné množství zkušeností a zážitků. Ty by, jak sami říkají, vydaly na samostatnou knihu. Nelenil jsem, položil jim proto několik otázek.


03-Mirka-a-jestrabice-Linda.jpg

 

Mirko a Lubore, jak a kdy jste se dostali k sokolnictví? Předpokládám, že každý zvlášť a někde jinde?


To bylo ještě v „pravěku“ v době, kdy sokolnictví nebylo u nás uznaným způsobem lovu a Klub sokolníků ještě nespatřil světlo světa, když jsem nesměle začínal s prvními pokusy vycvičit poštolku a nějakou tu sovičku. Vážněji to začalo asi před pětapadesáti lety, když jsem se poznal se Sváťou Doubravou, JUDr. Frantou Obhlídalem a Ing. Jirkou Svobodou, kteří mne „uvedli“ do party nadšenců jako byl Honza Kumbera, Ivan Maroši a další, dnes pomalu zapomenutí kamarádi. Hlavně z Pardubicka a Hradecka.

Mirka se pustila do toho „šílenství“, jak trefně pravila její maminka o něco později, pod mým úžasným vlivem v době studia na střední škole.

 

Co vás dva svedlo dohromady? Vzpomenete si ještě? Většinou se na „to“ nezapomíná …

 

Dohromady nás svedl Košumberk. To je léčebna pod jedním hradem kde jsem pracoval a Mirka se tam léčila. Měla ráda vše co lezlo, létalo a běhalo a já taky… Jo a byla také hezká a chytrá…


Takže předpokládám, že když jste spolu začali chodit, tak na rande jsi s sebou bral jako „třetího“ nějakého dravce? Ale vážně, jaký byl váš první lovecky vedený dravec, se kterým jste absolvovali výcvik a chodili lovit?

 

První lovecký dravec byl pochopitelně jestřáb. Jmenoval se Uran a byl odchycen v bažantnici. Celkem poslouchal, ale lovit nechtěl. Zato dokázal několikrát zbloudit. Nakonec natrvalo.

 

Přišli jste na to, co bylo důvodem zbloudění? Ulovil holuba a odnesl si ho na klidné místo?

 

Mirka ho asi překrmovala, ale hlavně jsme neměli žádnou chytrou učebnici. Naštěstí v tu dobu, v roce 1966, jsme již navázali kontakty se Svaťou Doubravou, Láďou Fremuthem a Honzou Kumberou, kteří nám poskytovali množství neocenitelných rad a zkušeností a taky literaturu, kterou Svaťa pašoval ze západu. Uměl dovézt ale i pouta a rolničky. Mezitím byl založen Klub sokolníků a v roce 1969 vyšlo i Sternbergovo Sokolnictví, a to už nám bylo hej. To je totiž bez ohledu na legislativu a technické vymoženosti dnešní doby neustále takový sokolnický „Ferdův slabikář“, tedy přesněji „Sternbergův slabikář“.

 

S jakými dravci jste v průběhu své sokolnické kariéry pracovali?

 

U nás se za toho půl století vystřídala řada dravců. Kvalita sokolníka ale určitě není úměrná počtu dravců, se kterými létal. Někdo je rozhodnut již od začátku používat jeden druh a vydrží s ním celý život. Jiný si vyzkouší dravců více a některého upřednostní. Množství jedinců, kteří sokolníkovi projdou rukama je také závislé na řadě věcí. U dobrého sokolníka by jich mělo být co nejméně, ale pokud vlastníte dlouhověkého orla, bude doba soužití delší než při lovu s krahujcem, který snadno zmizí i s úlovkem v přírodě.


To je pochopitelně veliká výhoda, od začátku mít jak se říká jasno, přesněji dokázat reálně posoudit své možnosti a podle toho se rozhodnout. Sokolník si tím ušetří spoustu času zkoušením a hledáním, i když je mi jasné, že mnozí si právě chtějí vyzkoušet „všechno“ a rozhodnout se na základě vlastních zkušeností. Stojí to jen mnohem více času a peněz.

 

My jsme cvičili, lovili a odchovávali leccos. Několik poštolek, trochu neprávem znevažovaných dravečků, kteří dokázali úžasné věci a jedna z nich „Chlumeček“ byl ve své době legendární ptáček, který se pustil do souboje i s havranem, o holubech nemluvě. Lovili jsme s krahujci, zkoušeli jsme lovecké kvality ostříže. Ostatně nebyl to žádný zázrak – upřednostňoval vábítko a bál se i kosa. No a pochopitelně jestřábi. U nás bylo tehdy dost zajíců, a tak jsme preferovali spíš samičky. Získat legálně jestřába z přírody nebyl v té době problém. Stálo to maximálně lahvinku rumu. No a samozřejmě nějací ti sokoli a rarozi se u nás také vyskytovali nebo stále ještě vyskytují. Některé z nich jsme si i odchovali sami, ale u nás nemáme ideální podmínky pro jejich lovecké využití. Každý z dravců se nám hluboce vryl do srdíčka, každý měl jméno a na všechny si pamatujeme. A kdo se zapsal o malinko hlouběji? Určitě poštolka Chlumek, jestřábice Linda, z harrisů nepochybně Amálka a ze sokolovitých raroh Šaken.

 
Kdy a jak jste se dostali ke káním Harrisovým, kde se tu vůbec vzala? A byli jste první v republice?

Harísky má na svědomí Mirka. V zemích na západ od nás se káně Harrisovy užívaly mnohem dříve, v Americe odedávna, v Evropě později. Jejich lovecké využití bylo ale s otazníky. Byly drahé, subtropický původ nevěstil odolnost jedinců na naše podnebí a preferovaly spíš menší kořist. Jestřábi byli přitom vyzkoušení, prakticky zadarmo a nahraditelní. A tady začíná náš příběh.

Asi před třiceti lety na jednom opočenském setkání po úspěšném loveckém dni někde pod podloubím na nádvoří navázala Mirka velice přátelský kontakt s urostlým potomkem Keltů, waleským sokolníkem Terry Largem. Přes její ne zrovna dokonalou angličtinu a jeho waleský přízvuk si výborně rozuměli a velice brzy se z odborné diskuze stalo přátelství s pozváním do Británie. No a tam byl lovecký Harris dávno normou, naopak spíš jestřábi byli v menšině. Tamní chlapi ji vzali do lovecké party a umožnili jí lovit s jejich dravci. To se opakovalo vícekrát a výsledkem byla i nabídka, zda by nechtěla Harrise domů do Česka.

Chtěla – ale nepřiznala to! Nechtěla říci, že zrovna neoplývá librami. Terry si to ale uměl spočítat a připravil ji opravdu nečekané překvapení. Vybavil povolení a v roce 1995 jí přivezl na Opočno dárek, bílou, syčivou a nedůvěřivou kouli – našeho prvního Harrise. Pojmenovali jsme ji Kristýnka. No a tak jsme začali.


08-Vycvik.png

 

Jak byste popsali specifické povahové rysy tohoto dravce, co u něj považujete za výhody a opačně, jaké má podle vás nevýhody, pokud se dá otázka vůbec takto položit?

 

Z literatury jsme sice o Harrisech něco vyčetli, něco okoukali v Británii, ale cestičku k těmto dravcům jsme si museli vyšlapat sami. Byla někdy klikatá, ale hezká.

První poznatky byly, že všechny publikované a neznámé rysy mohou platit nebo neplatit či platit s výhradami. V první řadě si musíte uvědomit, že to není jestřáb a výchova a výcvik musí být specifické. Harris se stane vaším parťákem či kamarádem snadněji než jiní dravci. Zbloudění, tedy riziko, že vám uletí a nenajdete ho, je také menší.

Odchovy se daří díky opakovaným snůškám a vzájemné toleranci ptáků vůči svému druhu lépe než u dravců, kteří se sdružují jen po hnízdní dobu.

No a z pohledu loveckého záleží trochu na individualitě jedince a velice mnoho na sokolníkovi. Mladý Harris je totiž nepopsaná tabule, můžete ji popsat nebo počmárat nebo ji nechat čistou. Harrísci, díky tomu, že žijí v přírodě v rodinném klanu i mimo hnízdění, své děti učí. Učí lovit, učí přežít. A tady to musí zastat sokolník. Jestřábí potomek to má jaksi v krvi nebo chcete-li v genech. A zde bývá „kámen úrazu“ v sokolnické praxi.

 

Jak vidím, dostali jsme se k nevýhodám…

 

Každý dravec má vedle výhod i různé nevýhody, žádný není univerzální a absolutně dokonalý podle představ. Harris je například upovídaný, neřve sice celé noci jako některý mladý orel, ale je zvyklý ve své rodině komunikovat.

Dále má větší plochu křídel než jestřáb, proti větru je tedy pomalejší a také se obtížněji prodírá porostem. Další nevýhodou je jeho původ. V subtropech nebývají obvykle takové mrazy jako na Horské Kvildě a možnosti omrznutí chvatů, hlavně při nočním mrazu, musíme umět eliminovat. V literatuře se také uvádí časté případy zlomenin dlouhých kostí u mladých ptáků. V praxi jsme to ovšem nikdy nepotvrdili.

Harísek měl ovšem ještě jednu nevýhodu, a možná dokonce největší, kterou byla jeho pověst. Pověst ptáka vhodného pouze pro začátečníky a ukázkáře a dravce který loví maximálně králíky. Problém byl v tom „pouze“. Tato definice sice již dávno neplatí, ovšem vžité předsudky se boří pomalu a nelehko. Naštěstí, je to těm Harískům docela jedno.

pokračování v dalším čísle

S dlouholetými členy Klubu sokolníků ČMMJ si povídal

Luboš KOUSAL

 

Zpracování dat...