Nad novou knížkou jsme nejen sdíleli radost, že snad docela hezky vyšla vzhledově i polygraficky, ale také jsem hned Petra trochu vyzpovídal. Ne všichni čtenáři totiž asi ví, co se za vydáním takové knihy skrývá a ani Petra tak osobně neznají jako já. Takže pojďme do toho…
Petře, zkus prosím na začátku vysvětlit čtenářům, jakou výtvarnou technikou se tvoří komiks…
Je to kolorovaná kresba, dá se tvořit různými způsoby, může se tvořit perem, fixou, tužkou a barvami,ale také třeba v tabletu elektronickou tužkou a s použitím různých grafických programů, takže je to různé. Já komiks tvořím většinou klasicky ručně perem a tuší, na počítači pak doplňuji někdy barvy a také texty.
Jak dlouho ti trvá, než vznikne jedna stránka komiksu?
Když bych bral jen kreslení a ne vymýšlení příběhu, tak je to zhruba tři až čtyři hodiny jedna stránka, někdy i víc, když se pak následně dočisťuje v počítači. Já si obrázky vybarvuji ručně, ale po naskenování do počítače, se přece jenom některé barvy ještě poopraví. A pak záleží také na tom, kolik obrázků v komiksu mám, ale takové doupravování jedné stránky klidně zabere i další dvě hodiny. Ale obecně časově nejvíce zabere dát příběh dohromady, vymyslet ho. Protože já tvrdím, že chcete – li vymyslet a napsat dobrý příběh, tak se do něj musíte sami vcítit a při jeho tvorbě se musíte stát jeho součástí.
A jak dalece se dá opravovat, když se ti něco nepovede nebo se ti nelíbí?
Když se mi něco nepovede v základní kresbě, tak se to opravuje těžko,na papíru, ale při současné počítačové technice lze některé drobnější chyby opravit následně po přenesení kresby do počítače, tam to jde za pomoci různých grafických programů upravit.
Takže základem, pokud to tak mohu laicky shrnout, tvoje komiksy jsou malované a texty, případně některé barvy, upravené následně počítačem?
Ano, stručně je to tak, základem je ruční práce, předkreslím si vše tužkou, než začnu vybarvovat, pak kresby komiksu vybarvím a nakonec tuší udělám kontury. Poté se „jen“ doplní texty, pokud mám texty psané rukou.
Pokud jsem mluvil o dobarvování v počítači, tak se některé kresby upravují proto, aby následně v tisku vyšly lépe. Chtěl bych ale zdůraznit, aby nebyla mýlka, já nedělám komiksy rovnou v počítači, já vlastně přenesu stránku do počítače z ručně vytvořeného originálu jen pro to závěrečné upravení pro potřeby tisku. Nejsem ten, který by dělal grafiku komplet celou elektronicky. Znám samozřejmě celou řadu jiných výtvarníků, kteří vytvářejí své práce jen v počítači, kreslí rovnou do počítače elektronickou tužkou, využívají toho, že se takové práce dají snadnou upravovat a lze využít všech výhod grafických programů. No, já jsem asi stará škola, základem je u mne stále ruční práce. Ale to je dáno i tím, že se věnuji i kreslení dalších věcí, jako jsou obrazy, karikatury na přání, nástěnné malby a tam vám grafický program nijak nepomůže, tam je to jen o vás a vašem umu.
A jak velká je originální předloha?
Většinou kreslím na čtvrtku A4, ale kreslil jsem i komiksy na formát A3. Komiksy Divočiny za domem, a nebo i komiksy do Malé Myslivosti, dělám na A4, protože vím, že se bude finálně vše zmenšovat na A5 a zmenšením se kresba taky trochu vylepší.
Kolik stránek komiksu se dá vydržet denně udělat?
To je podle náročnosti, kolik je na stránce práce, jak složité jsou jednotlivé obrázky na vybarvování. Když kreslím na stránku příběh komiksu do více malých okének a musím vše ručně vybarvovat a obtahovat tuší, tak to je někdy docela piplačka. Mnohdy je na stránce A4 vícero čtverečků příběhu, někdy tam chci dostat více postav a různého okolí, k tomu si musíte rozložit textová okénka, aby se vám tam vše v souladu s kresbou vešlo, proto je složité nějak obecně uvést, kolik se dá práce za den stihnout. Když mám už texty vymyšlené, vlastně už postavený a rozmyšlený příběh, s předběžným rozložením textových políček tak se za den dají zvládnout třeba i tři až čtyři stránky, ale to už je teda záběr, mnohdy sedím a tvořím třeba i patnáct hodin. Ale to se také odvíjí od momentální nálady, únavy, to není nějaká cyklicky se opakující práce. Asi to znají všichni ti, kteří někdy něco vytvářeli, jsou dny, kdy máte lepší náladu a chuť, to pak práce jde rychle od ruky, jsou ale naopak dny, kdy se prostě do tempa a správného rozpoložení nemohu dostat, to je pak lepší si dát pauzu, než se marně snažit a stále opravovat.
Které zvířata kreslíš nejraději? Vím moc dobře, že tvojí srdcovkou jsou třeba divočáci…
Divočáky určitě kreslím rád, ale ti jsou trochu nešikovní na vybarvovaní, ty dělám hodně tuší, takže mají velkou spotřebu tuše. Rád maluji zajíce, bažanty, samozřejmě mám rád a rád kreslím naší nejkrásnější zvěř srnčí, lišky, daňky, jeleny, ale obecně, všechna zvířata vlastně kreslím rád, protože každé z nich je svým způsobem krásné a jedinečné.
A dělají se líp srstnatí nebo pernatí živočichové?
Nad tím jsem asi nikdy neuvažoval, ale myslím, že srstnaté druhy jdou nakreslit trošku lépe. A také je mám více v ruce, protože jak víte často dělám i body paintingem na různých nejen mysliveckých akcích, kde kreslím dětem na tělo a převážná většina dětí chce malovat právě zvěř srstnatou.
Z našich zvířat jsi už zpodobnil asi všechny, nebo je nějaké zvíře, které jsi nekreslil?
No snad kromě nějakých vzácných druhů sov nebo nějakých netypických dravců jsem už asi kreslil vše, určitě jsem také nenakreslil všechny druhy kachen či drobných ptáčků, těch je moc a moc. Takže mohu říci, že mi za ta léta v komiksových příbězích prošlo tolik druhů zvířat, že je ani nemám spočítané a spočítat bych je ani nedokázal…
A exotické druhy?
Určitě jsem také kreslil exotické druhy zvířat, hlavně v době, když jsem spolupracoval třeba s Mateřídouškou nebo s časopisy Trnky Brnky, Western worldem, Bleskem apod.
V příbězích ale vystupují také lidé. Je nějaký rozdíl v pojetí kresby postavy zvířecí nebo lidské?
V zásadě není, vždycky musíte znát poměrně slušně anatomii jak u člověka, tak u zvířete, snad jen že co člověk to originál, kdežto zvířata stejných druhů jsou si víceméně podobná. U lidské postavy bývá problém spíše ten, že je třeba ji většinou napasovat do lidského prostředí, do měst, vesnic, mezi domy, auta do bytů. Takže proto raději kreslím zvířata, vzhledem k tomu, že se i celý svůj život pohybuji především v lesích a přírodě tak se mi přírodní prostředí kreslí lépe než striktní tvary našeho současného bydlení nebo městského technicky pojatého prostředí.
Jak přichází nápad na příběh? Jak dlouho ti zraje v hlavě?
To je různé, někdy ho nosím v hlavě delší dobu než ho vymyslím, ale někdy se stane opak, nápad mě trkne a třeba pěti, šestistránkový komiks napíšu za večer. Mnohdy mne napadne příběh třeba na čekané na posedu, proto si tahám s sebou sešitek a tužku. Na kazatelně mám ticho, přemýšlím, srovnám si myšlenky v tom klidu, když zrovna zvěř ještě nepřichází. Když mě příběh napadne, tak si třeba jen napíšu poznámky či jen body příběhu, ale někdy také napíšu celý příběh ve stručných textech a rychlých náčrtcích obrázků, samozřejmě to zabere nějaký čas a hlavně pozornost. A tak má často kliku, třeba lovná zvěř, která zrovna kolem kazatelny či posedu prochází. Jsem zaujatý vymýšlením a než mi dojde, že jsem vlastně na lovu, tak už vidím jen jak mizí v dáli a chechtá se mi z bezpečí lesa…smích
Takže scénář vzniká na kazatelně…
No až tak do puntíku né, ale je pravda, že některé příběhy se opravdu zrodily právě na čekané ve formě scénáře. Vytvářím příběh nejen textově, ale rovnou i s obrázky, samozřejmě jen hrubý náčrt, ten se pak doplní o texty nebo o jiné kresby, někdy se dodatečně doplní nebo předělá stránka, ale vcelku to takto vlastně opravdu u mne funguje. Vlastně je to obdoba toho co se třeba dělá pro filmový průmysl, ke každé scéně se kreslí storybordy, a hotový komiks je vlastně také takový storybord, ale v lepším podání.
V knize Divočina za domem vystupují jednotlivá zvířata a osoby, nakonec na vnitřních stranách obálky je představuješ jmenovitě. Opravdu mají všechny postavy, lidské a nebo zvířecí, skutečné reálné předlohy?
Příběhy mnohdy čerpám anebo přicházejí ze zážitků a vyprávění z reálného prostředí. Takže občas do příběhů zamontuji skutečné osoby, které existují nebo skutečná zvířata, která existovala. V Divočině za domem je třeba jezevčík Tonda, to byl první pes, kterého jsme měli doma, když jsem bydlel u rodičů v Praze. Černý, dlouhosrstý a moc šikovný jezevčík, taková tátova hodně velká srdcovka, tak jsem ho dal do příběhů. Lišku Mínu jsem zase měl já sám doma. Pak tam, třeba vystupuje výmarský ohař Ago ze Svrkyně, navíc ve spojení s konkrétním myslivcem a mysliveckým spolkem, neboť jsem moc rád zkreslil prostředí a lidi, kde se příkladně věnují vyhánění a ochraně srnčat. V knize je ale třeba také jezevec Kubík, a kdo jezdí do Lysé nad Labem na výstavu Natura Viva, tak ho tam mohl i potkat, chodí s ním pán, který ho má od malička. Asi bych mohl jmenovat i další příklady, ale uvedu snad už jen příklad jezevčíka Broka mysliveckého kolegy z Dubé, to je také reálná postava ze spolku, kde jsem členem. Takže ano, některá zvířata nebo lidé v knize existovala nebo existují. Ale to už ať si každý zkusí najít sám, až bude pročítat jednotlivé příběhy. Krom toho se většina příběhů odehrává v lesích kolem Beškovského kopce, kde máme pronajatou honitbu a kde jsem řadu let působil jako hajný.
Ještě ke knížce jako takové, v českých zemích je to určitě historicky první myslivecký komiks ve formě knihy, nebo máš nějaké pojetí, že by někdy někdo vydal něco podobného? Nebo znáš něco takového ze zahraničí?
Komiksy se tady v minulosti také vydávaly, ale myslivecký komiks rozhodně nevyšel, možná v nějakém kratším provedení někde v časopisech, kde jsou tři obrázky, nebo možná maximálně v rozsahu jedné tiskové strany. Ale celek jako knížka komiksů z mysliveckého prostředí to ještě určitě nikdy nevyšlo. A pokud vím, tak v zahraničí specificky myslivecké komiksy v knize asi také nevyšly. U nás komiks tak nefrčí, ani dřív nefrčel, bylo to dáno i dobou, která komiksům za totality zrovna nepřála, což byla a je veliká škoda, protože u nás bylo a je spousty šikovných tvůrců, kteří se tomuto výtvarnému žánru věnovali či věnují. Ve světě má naopak komiks všude obrovskou popularitu, jak mezi dětmi, tak mezi staršími čtenáři. Je tam braný jako určitý způsob nejen vyjadřování, ale i umění, dokonce se udílejí ceny v komiksových soutěžích, je to vlastně takové samostatné odvětví literatury a výtvarného umění. A vezměte si kolik úspěšných a často i oscarových filmů se v zahraničí natočilo právě podle komiksových předloh.
Nedávno jsem viděl v televizi, že byl někdo odměněný za komiks ztvárňující Ufo a sci-fi moderní netradiční formou, zaregistroval jsem i komiks vysvětlující historii, tedy v podstatě vážné téma pro dospělé a zpracované jako komiks. Zkoušel jsi to někdy?
Ano, v dávné minulosti jsem si zkoušel realistickou kresbou, ale spíš jen pro sebe do šuplíku kreslené komiksy, jak už z mých nápadů tak i na základě knižních předloh. Třeba úžasný a silný příběh o vlku Lobovi od amerického lovce a spisovatele E.T.Setona, několik příběhů z knížky Franka Dufrenseho Dobrodružství s aljašskými medvědy což je velice pěkná kniha. Příběhy o pravěkém lovci Džarovi podle knihy ruského spisovatele Semjona Karatova anebo jsem zkreslil tragický a smutný příběh masakru indiánů u Wounded Knee.
Takže příběhy pro dospělé?
Samozřejmě, komiks je u nás velice nedoceněný oproti zahraničí, komiksový příběh je mnohdy o vážném příběhu, ale také o vážném a respektovaném vyjádření tvůrce kresby, mnohé příběhy jsou zaměřeny vyloženě pro starší lidi, to není žádná fikce, je to komiks vytvořený na základě skutečných událostí a faktů. V zahraničí je běžné, že někdo napíše naprosto seriózní a z hlediska faktů ozdrojovaný scénář, ten rozepíše do příběhu někdo další, a pak třeba jeden komiks dělá i více výtvarníků společně. Jeden dělá kontury, druhý předkresluje, další třeba v počítači vybarvuje a čtvrtý doplňuje a finalizuje texty. Tam se na jednom komiksu mnohdy podílí celý tým lidí.
A ty osobně jsi někdy v minulosti zažil, že by ti někdo napsal příběh a chtěl ho zpracovat do komiksu?
To jsem dělal, když jsem kreslil pro časopis Anno, který vydávala tv Nova, tam jsem kreslil komiksové příběhy zajíce Zazy. Předepsali mi scénář a na ten já pak musel komiks napasovat. Byly to ale docela jednoduché scénáře a bylo fajn, že jsem vždy po dohodě se zadavatelem mohl příběh občas roztáhnout, rozvést či přetextovat, většinou s tím souhlasili.
Ty jsi také členem Klubu kreslířů a humoristů, kteří vydávají humoristický časopis Tapír. Kolik je vás tam kreslířů a humoristů? A máš mezi členy konkurenci, která by se cpala do oblasti zvěře a myslivosti?
V Klubu je nás momentálně asi šedesát členů, ale do časopisu přispívají i kreslíři, kteří členy klubu nejsou. Myslím si, že asi konkurenci přímo nemám, jsou kreslíři jako Mirek Vostrý, Pavel Rychtařík, kteří se věnují občas kreslenému humoru v oblasti myslivosti, většinou na základě zakázek. Více se pak tomu věnuje třeba Petr Hrach, který kreslí taky do Myslivosti nebo Magazínu Myslivosti. Společně se mnou se pak podílí na tvorbě lesnického kalendáře kreslíři Láďa Dvořák, Ivan Křemeček, Pavel Skura a Martin Hron, ale ti dělají myslivecká témata jen okrajově, nejsou to myslivci, ale myslivecké téma někdy zkreslí.
V knize ses snažil, aby zvířata byla realistická, ale pak jsou komiksy, které jsou vyloženě satirické, nadsázka, lidi mají třeba zdeformované obličeje apod. Ty máš zvířata hodně blížící se realitě, každý pozná, že to je například liška, je zrzavá a má oháňku s kvítkem na konci. Pak jsou ale také komiksy a kresby, kde je zpodobnění zvěře hodně nerealistické, kdy je to vyloženě nadsázka. Dá se vůbec určitě nějaká hranice? Nebo máš ji sám v sobě?
To je zase spíš o kreslířském stylu, já taky můžu nakreslit zajíce s nepřirozenými ušisky, mohu zvíře nějak zdeformovat, rozplácnout, barevně „vylepšit“. Já se ale snažím kreslit zvířata sice dětskou formou, ale aby to nebylo až tak moc karikaturní, aby obraz odpovídal z větší míry realitě. Já si myslím, že když si dítě komiks čte, tak by si mělo zafixovat poznatek, že je divočák zbarvený tak, jezevec anebo zajíc zase jinak, že jelen má takové parohy, které jsou tvarově odlišné od parohů daňka, a že byť jsou to podobná zvířata, tak je daněk navíc tečkovaný a v zimě spíše tmavší. Je to podle mého názoru i forma výuky pro děti. Komiks dokáže děti nenásilně vychovávat, chceme je pobavit, ale nesmíme je záměrně mást.
Když to vezmu sám podle sebe, tak si dodnes pamatuji nějaké statě ze starých komiksů z mého mládí, sice se jich nedalo moc sehnat, ale vycházely třeba v ABC nebo Sedmičce pionýrů. Mnoho vyobrazení se mi vrylo do paměti jako malému dítěti a zůstalo to do dalšího života. Takže komiks může zábavnou formou určitě pomáhat s výukou a přibližováním přírody dětem, ukázat jim onu divočinu za domem, tak jak skutečně vypadá.
Jsou i příběhy, kde medvěd řídí auto, jede na kole, zajíc letí letadlem, to jsou věci, které ty nepoužíváš?
Snažím se, aby vše vycházelo, samozřejmě s nadsázkou, ale z reálného života, jak se zvířata chovají. Takže u mě asi těžko někdo najde, že by divočák řídil auto a zajíc létal letadlem. Vždy to mám nějak ohraničené, moje zvířata se chovají „přirozeně“. Ale zase třeba když jsem kreslil na základě cizích scénářů pro časopis Anno, tak tam jsem musel zvířecí hrdiny posadit za volant auta, za kokpit vrtulníku či jim dát do tlapek lidské zbraně.
Když jsi připravoval tuto knihu, kolik příběhů jsi měl už připravených z minula, kolik si vytvořil až v souvislosti s knihou a máš vůbec ještě nějaké příběhy v zásobě?
V zásobě příběhy nějaké byly, byly vymyšlené z minulosti, jen jsem je trochu textově upravoval, původní texty byly totiž psané rukou. Upravoval jsem trochu i to již zmíněné dobarvení. V knize jsou ale i zcela nové příběhy, ale i příběhy, které jsem nějak doplnil a rozšířil. Nějaké další příběhy a nápady ještě určitě jsou v zásobě a bylo by moc prima, kdyby třeba někdy vyšlo pokračování.
Osobně se mi moc líbí nápad, že kniha neobsahuje jen příběhy, ale také záměrně vložené výukové strany…
Ano, tuto knížku jsem pojal na takové dva díly, jeden díl vychází z příběhů, které jsou měsíční a navazují na sebe, každý měsíc co se v přírodě děje a každý měsíční příběh je doplněný ještě o dvoustranu a nebo i více výukových stran, které zapadají tématicky k měsíčnímu příběhu a roční době. Spojí- li se totiž kresba a legračně podané jakoby ,, vyučování ,,tak to často v dětských hlavičkách uvízne a zapouzdří se mnohem lépe než třeba běžné poučky a vyučování ve škole.
Takže třeba v prvním příběhu vystupuje daněk, a tak mě tam napadlo udělat lesní školu, jako učitele jsem zvolil postavičku naší nejmenší sovy, kulíška Melíška, který pro děti vystupuje jako průvodce či učitel. Takže za příběhem, kde vystupuje daněk, tak ho následně v Lesní škole ostatní zvířátka dětem popíšou, vysvětlí jim jak se třeba označují v myslivecké mluvě části těla daňka, jaké má různé životní projevy v přírodě, jak se chová a čím se živí. Je to ta nenásilná forma vzdělávání, když se to dobře podá, tak dětem může utkvět v paměti docela dost informací.
Nebo na příběh o srnčatech navazují další čtyři stránky, kde se pojednává, jaké jsou plašiče zvěře, jak a proč se používají, co by měli myslivci a zemědělci pro ochranu mláďat dělat. Nemůže chybět ani popis týkající se loveckého psa.
Takže první polovina knížky jsou měsíční příběhy doplněné lesní školou a zbytek knížky tvoří dva dlouhé příběhy, které jsou už spíš pro legraci a pro zábavu. Jsou to příběhy delší a na rozdíl od těch měsíčních vícestránkové, ke čtení třeba na pokračování po večerech.
A abych nezapomenul, kniha je také doplněna složeným plakátem formátu A3, takže si děti, které kniha a její hrdinové osloví, mohou plakát třeba vylepit na stěnu svého pokojíčku a mít zvířecí hrdiny stále na očích. A pokud by je to navíc inspirovalo k tomu, aby si samy děti zkusily něco nakreslit, budu moc rád.
A snad na závěr si dovolím vyslovit jedno přání. Samozřejmě, by bylo moc fajn, aby se knížka co nejrychleji rozprodala a dostala se k co největšímu počtu mladých čtenářů. Ale aby to tak bylo, je třeba, aby si rodiče uvědomili, že se blíží Vánoce a možná by byl dobrý tip poskytnout dětem zábavnou formu informace, že i v naší přírodě se odehrávají zajímavé příběhy a pohybují se zajímavé druhy zvířat, že živá příroda není jen v televizních dokumentech nebo v zoologických zahradách v podobě slonů, zeber nebo žiraf.
Byl bych moc rád, aby jim má knížka otevřela to pomyslné okénko do přírody, kterou mají u svých domovů, které se mohou každý den dotknout, projít se v ní, spatřit její obyvatele, získat k nim úctu a vážnost, poznat lidi, kteří se o ně starají a dokáží jim pomoci. Prostě jim ukázat to, že nemusí nutně jezdit za divočinou tisíce kilometrů, ale stačí jim, když ji chtějí objevit, jen otevřít dveře, okno, oči a hlavně srdce a rázem se ocitnou v naší obyčejné, avšak neobyčejně krásné Divočině za domem.