Protože i mně vyvstávalo mnoho otázek spojených s touto činností, kterou v současnosti zastávají sokolníci, rozhodl jsem se požádat o rozhovor s těmi nejpovolanějšími. Tedy sokolníky, kteří provádějí biologickou ostrahu našeho vojenského letiště v Čáslavi.
Není žádným tajemstvím, že letiště Čáslav je vojenským letištěm, od 1. prosince 2003 je sídlem 21. základny taktického letectva v rámci vzdušných sil Armády České republiky.
Základna je vyzbrojena nadzvukovými letouny JAS-39 Gripen a lehkými bitevníky L-159 ALCA, v jednomístných a dvoumístných verzích. A protože jsou to vlastně ochránci vzdušného prostoru nad naší republikou, jsou ti, kteří bdí nad ochranou těchto ochránců vlastně ochránci „ochránců“, jak jsem použil v nadpisu tohoto příspěvku.
Zatímco letouny L-159ALCA jsou podzvukové lehké bojové letouny určené pro pokračovací a bojový výcvik, letouny JAS-39 Gripen jsou víceúčelové nadzvukové bojové letouny. Jejich maximální letová rychlost je 2400 km/hod. s doletem 3000 km a v první řadě jsou určené pro plnění bojových i taktických misí.
Kromě ochrany vzdušného prostoru České republiky, 211. taktická letka plní úkoly v pravidelných misích na ochranu vzdušného prostoru v rámci NATO a může se také pochlubit prestižním, světovým oceněním The Silver Trophy pro nejlepší „Tygří“ letku, kterého dosáhla jako první z leteckých jednotek bývalého východního bloku. Tyto letky se každoročně účastní cvičení tygřích letek, které patří v zemích NATO za elitu a platí za nejprestižnější cvičení vůbec.
O úkolech, povinnostech a vůbec o celkové činnosti sokolníků na čáslavském vojenském letišti jsem si přišel popovídat s velitelem Stanice biologické ochrany letiště rotmistrem Jiřím Rybářem. Bylo mi jasné, že mnohé mé otázky asi z hlediska vojenského utajení zřejmě nebude možné odpovědět, snažil jsem se tedy o takovou formulaci, která by odpovědi umožnila. A já věřím, že v tomto netradičním příspěvku se čtenáři časopisu Myslivost dozví mnoho zajímavých informací o jedné z činností současných sokolníků.
Jak se může „normální smrtelník“ stát členem biologické ochrany letiště Armády ČR? Tedy, zřejmě za předpokladu, že mám sokolnické zkoušky a jsem členem Klubu sokolníků ČMMJ. Jedná se o standardní výběrové řízení nebo se zájemce na pohovor může dostavit pouze na základě doporučení známého? Armáda má svá vlastní pravidla, a tak toto čtenáři zcela jistě netuší…
Stát se vojenským sokolníkem a příslušníkem Stanice biologické ochrany není tak úplně jednoduché. V první řadě musí být zájemce sokolník. To znamená, že nejdříve složil řádné zkoušky z myslivosti a potom i zkoušky sokolnické. Po čase se může ucházet při pohovoru u velitele o funkci vojenského sokolníka. Nejlépe, když už je za ním vidět nějaká práce s dravci a má doporučení nějakého zkušeného sokolníka. Práci ve vojenském prostředí ho naučí jeho budoucí vojenští kolegové a velitelé. Jinak práce vojenského sokolníka je dosti podobná práci v klasickém sokolnictví, i když má i svá specifika.
V čem vlastně spočívá vaše činnost, mám na mysli veškerou práci, kterou v průběhu pracovní směny vykonáváte.
Nejedná se jen o práci s dravci. Musíme v první řadě zajistit ornitologický průzkum, abychom mohli piloty dopředu informovat o možném výskytu různých druhů ptáků v daném ročním období na různých letových výškách, stejně tak informujeme o období vyvádění mladých. Musíme být též v kontaktu s majiteli pozemků v okolí letiště, aby nám nezaseli v ose vzletové a přistávací dráhy pro nás nebezpečné rostliny jako například slunečnici nebo hrách, tyto plodiny dovedou přivábit různá ptačí hejna, která by pak mohla způsobit kolizi s letadly.
Kolik sokolníků se tedy stará o bezpečnost letového provozu a jedná se o standardní pracovní dobu, nebo se střídáte na směnách ve stylu denní – odpolední – noční?
Na našem letišti se mnou pracují ještě čtyři kolegové. V týdnu pracujeme ve dvou osmihodinových směnách od šesti hodin ráno do večerních deseti hodin, takže podle civilu ranní a odpolední směna, nebo do skončení letové akce. Na každém vojenském letišti mají naši kolegové jinou pracovní dobu, která se řídí specifikou každého letiště. O víkendu pak na stanici pracuje jeden sokolník ve dvanáctihodinové směně.
Hlídáte v prostoru letiště a jeho nejbližšího okolí jenom vzdušný prostor nebo se jedná i pozemní ostrahu. Mám na mysli třeba i zajíce a srnčí zvěř nebo se do prostoru letiště drobná srstnatá a srnčí nedostanou?
Není to tak dávno, když naše letiště nebylo zcela oplocené, tak to pochopitelně přinášelo i větší nebezpečí výskytu srstnaté zvěře. Dnes již je letištní plocha zcela oplocena a stejně se k nám nějací zajíci dovedou prokousat. Stalo se, že přes porušený plot po silném větru se k nám dostala i srnčí zvěř. Dokonce jsme tu měli návštěvu i zvěře černé, pro kterou nějaký plot není zase až tak velká překážka. Naštěstí, jak k nám přišla, tak i na druhé straně zase odešla a opravovali jsme jen plot.
Čí vlastně jsou dravci? Patří Armádě ČR nebo máte své vlastní? A nebo je to ještě jinak?
Armáda na ostrahu svých letišť zajišťuje dravce služební. Nicméně máme od velitele povoleno za jistých podmínek používat i svoje soukromé dravce, aby byla zajištěna větší intenzita plašení.
Jak vůbec vypadá prostor, kde jsou dravci umístěni? Jsou uvázáni sokolnickým způsobem na posedech nebo mají své voliéry?
Každý náš dravec má svojí vlastní voliéru, ve které je uvázán klasickým sokolnickým způsobem. Někteří klidní dravci ve voliéře mohou být i na volno. Musíme ale pozorně hlídat, aby si dravci nepoškodili opeření o pletivo, protože pak by nemohli pořádně létat a vydávat plnohodnotné výkony.
Co pelichání dravců? Sokolníci, kteří s dravci v průběhu lovecké sezóny loví, nechávají dravce v průběhu pelichání v klidu a neloví s nimi. Jak je to tedy u vás? Asi nemůžete pilotům říci „teď se nelétá, protože naši dravci přepeřují“.
U nás si to musíme rozdělit. Některé dravce létáme přes pelichání, jiné necháme řádně přepelichat. V příštím roce si to zase vymění. Naši dravci musí být k dispozici po celý rok, abychom ostatním ptákům ukázali, kdo je na našem letišti pánem.
Nepochybuji, že je tato činnost pro dravce velmi náročná, a tak se doslova nabízí otázka o jejich životnosti. Jak dlouho vydrží být lovecký dravec, který je „téměř“ denně na lovu skutečně výkonným lovcem, nebo za jak dlouho jde do „loveckého důchodu“?
Pro naše podmínky jsou nejlepší mladí dravci, kteří se ještě nestali loveckými specialisty a musí honit každého opeřence. Naše práce není o lovu, ale převážně o plašení. Nicméně pokud bychom nelovili, ptáci by se přestali našich dravců bát a pak by bylo velice těžké je z areálu letiště vyhánět. Ale pro zajímavost, máme u nás i sedmnáctiletého raroha, který svou práci ještě plně zastává. Ale už budeme pomalu uvažovat o jeho přesunutí do „loveckého důchodu“ a jeho vystřídání novým dravcem.
Co se s takovými dravci děje následně? Dáváte je do chovu dalším sokolníkům nebo mají zcela jiný osud?
Přednostně se takový dravec nabídne sokolníkovi, který s ním po celou dobu pracoval. Zatím se vždy stalo, že sokolník, na kterého byl dravec zvyklý po celý život a plně mu důvěřuje, tak si ho ponechal a postaral se o něho. Pokud by se tak nestalo, byl by nabídnut do některé záchranné stanice.
Další otázka zcela logicky navazuje na tu předchozí, kde dravce pořizujete? Kupujete je od sokolníků, kteří se zaměřují na odchovy, nebo máte vlastní hnízdní komory a odchováváte si dravce vlastní?
Nákup dravců probíhá standardním způsobem – výběrové řízení od sokolníků chovatelů. V prostředí armády nemáme žádná chovatelská zařízení.
A teď doufám, že nenarazím na „vojenské tajemství“ když se zeptám, s jakými dravci provádíte biologickou ochranu? Sokol stěhovavý, raroh velký a jací další strážci hlídají „čistotu oblohy“?
Na každém vojenském letišti je jiné složení dravců. Dravci se nepořizují podle toho, jak by se to líbilo sokolníkům, ale podle toho, jaké je složení živočichů v prostoru okolo letiště a které do budoucna bude nutno plašit. U nás máme sokoly stěhovavé, rarohy velké a káně Harrisova.
Dozvěděl jsem se, že ale máte i orla. Jakou zvěř s ním lovíte a je vůbec v rámci biologické ochrany využitelný?
Naše letiště si pořídilo orla skalního jako první vojenské letiště v ČR. Adam byl zakoupen v roce 2005 jako mládě a jeho služba se natolik osvědčila, že jsme o tři roky později pořídili ještě orlici Gábinu. To bylo ale v době, kdy letiště nebylo kompletně oplocené a dostávala se k nám velmi často spárkatá zvěř, převážně srnčí a zajíci. V současnosti je „ve službě“ už jen Gábina, Adam byl bohužel po těžkém úrazu pařátu převeden do „dravčího“ invalidního důchodu.
Jaké střety jsou statisticky nejčastější? A víc hrozí střety s ptáky a nebo „pozemními běžci“? .
Letos nám zatím nejvíce starostí působily vlaštovky. Měli jsme i střet se zajícem, který se při nočním létání připletl na dráze pod letadlo. Jednou nám také při nočním létání porazila L 159 hned dvě srny, ale to se stalo už před více než deseti lety. Naštěstí se nic závažného v poslední době nestalo. Nejvíce střetů máme ve formě nějaké menší krvavé skvrny na povrchu letadla, kdy se ani nedá s určitostí určit původ poraženého živočicha a kde ke střetu došlo. Pro nás jsou obecně nejnebezpečnější ptáci, kteří žijí v hejnech anebo ptáci velcí – dravci, čápi, havrani, kormoráni, racci atd.
A je třeba rozdíl v typu stroje, je nebezpečí větší pro Gripeny nebo Alky?
Je to přibližně stejné, to spíše záleží na druhu letu. Všechna letadla občas plní úkoly v nízkých výškách, což pochopitelně přináší i zvýšené nebezpečí střetů. A obecně lze také konstatovat, že z našeho pohledu přináší největší riziko start a přistání.
Dá se očekávat, že i při takovéto práci vyvstávají různé situace, a to jak ty humorné, tak i ty smutné. Určitě by čtenáře zajímala nějaká zajímavá historka nebo příběh…
Při naší práci zase až tak moc humorných situací nezažíváme. Momentálně mě napadá příhoda z dřívějška, kdy se nám ztratila při plašení u dráhy orlice Gábina. Lekla se sekačky na trávu, která nenadále vyjela zpoza rohu a Gabča zrovna hnala srnu. Namířila si to přes celé letiště do vesnice, kde jsme ji hledali. Než jsme ji stihli najít, tak nám volalo tiskové oddělení Ministerstva obrany ČR, že orlici mají zavřenou ve vesnici v kleci. Jeden starší pán ji chytil v situaci, kdy se snažila ulovit kozu jeho sousedům.
Když jsme za pánem dorazili, abychom mu poděkovali, měl veliký strach, že orlici něco udělal při jejím odchytu. Vůbec si totiž nedovedl představit, co se mohlo stát jemu od dosti naštvané orlice, kterou připravil o slibnou kořist. Vše ale dopadlo dobře, orlice neměla ani poškozené opeření a pán dostal „všimné“. S majitelkou kozy jsme se také férově vyrovnali a všichni jsme byli rádi, že ani koza neutrpěla fatální poranění.
Za tu dobu, kdy pracuješ v Čáslavi na letišti, stala se nějaká mimořádná událost, v jejímž důsledku by bylo poškození letounu ve vzdušném prostoru tak závažné, že musel letoun nouzově přistát, a nebo dokonce se musel pilot katapultovat?
Naštěstí se taková situace nestala a doufám, že to tak i nadále zůstane. Asi nejhorší střet se nám stal v rámci cvičení ve Španělsku, kdy se L 159 střetla při plnění úkolů se supem a přišla o kus křídla. Jen díky statečnosti a perfektnímu pilotnímu umění pilot dovedl takto vážně poškozené letadlo na letiště a dokonce s ním i v pořádku přistál.