Časopis Myslivost

Virus COVID nešetří ani řadu druhů zvířat a mě se v souvislosti s vakcinací vrací vzpomínka na jasnou zodpovědnost původní profese: Zanedbám-li vakcinaci jednoho či více kotců selat nebo telat, (Aujeskyho choroba, mor prasat, slintavka…) zaplatím škodu a budu mít ošklivou kaňku v kádrových materiálech.
Nicméně, z obecného principu je jakákoliv vakcinace volně žijící zvěře nereálná, v oborách téměř nereálná a doufejme, že například vzteklina se objeví co nejpozději, raději až vyřešíme regulaci vlčí populace i problém AMP. Koktejl všech tří negativ raději ani nepromýšlet. Ale v tomhle černém scénáři se spíše projeví, než může projevit, vliv hlouposti, nezodpovědnosti a nekompetence jednotlivců i státních orgánů. Odolnost a imunita volně žijící zvěře je zajímavější téma…
 
Přírodní imunitní bariéry
 
Přirozená ochrana zvířat proti nákazám v době jejich skutečně přírodního způsobu života spočívala v rovnováze populace a přírodním prostředí, které poskytovalo na jedné straně nekompromisní selekci ve prospěch silných jedinců a na druhé botanická bohatost původních porostů s širokým spektrem základních živin i biologicky účinných látek. Dnes jim říkáme vitaminy, mikroprvky, esenciální složky tuků a bílkovin, růstové faktory, přirozené stimulátory, fytoncidy… a spousta dalších látek, které třeba ještě dnes čekají na kategorizaci, využití nebo vůbec na objevení. Ale dá se říci, že od základních živin, minerálních látek až po ty nám ještě neznámé, všechny souvisí se zachovalým přírodním prostředím a přirozeným způsobem života zvířat i člověka.
 
Vápník a železo, dva jednoduché příklady
 
Oba kationty jsou v přírodě široce rozšířeny, v půdě i v těle rostlin a živočichů. Z pohledu chovatele je to zdánlivě jednoduché. Rostliny obsahují vápník – nejvíc ze všech vojtěška, ale i luční seno v míře pro běžných chov dostatečné. Pokud tedy máme v oboře vojtěškový porost (například obora Pravice), pak je dostatek vápníku v pastvě a senu dostatečný a výsledkem chovu je mohutná trofej se solidní hustotou (měrnou hmotností).
Dostatek využitelného vápníku v zelené hmotě přispívá k dobré stavbě kostního aparátu daňčat už během jejich děložního života. A dále v mléku, které je jedinečným a nenahraditelným zdrojem vápníku z hlediska množství i plně využitelné formy. Nejen vápník, i ostatní kostitvorné prvky, bílkoviny, tuky… a zase bych mohl vyjmenovat všechny živiny. Ale, mateřský organizmus je musí mít v krmné dávce k dispozici, opět v pro něj využitelné formě. Krmná dávka je množství krmiva, které zvíře přijme za jeden den. Nerozlišujeme, jestli se jedná o spontánní příjem volně žijící zvěře nebo člověkem poskytnutého hospodářskému či domácímu zvířeti.
Tak úplně jednoduché to ovšem není, protože vápník potřebuje pro výstavbu kostní tkáně bratříčky – fosfor a hořčík, plus ještě další kostitvorné mikroprvky a také vitamin D.
Držme se ale vápníku: má-li být ve vojtěšce, musí být v půdě. Vojtěška koření velmi hluboko, to se ale týká hlavně získávání vody. Obsah vápníku je v zelené hmotě při sušině 17,5 %, což je fenofáze tvorby poupat (butonizace) – 2,9 g v 1 kg. Průměrný výnos vojtěšky je při dobrém využití tří sečí a s provozní rezervou asi 85 t zelené hmoty /1 ha. Z každého hektaru taková sklizeň odebere asi 250 kg čistého vápníku, který by bylo třeba doplnit dávkou 6,5 q uhličitanu vápenatého / 1 ha. Po čtyřech užitkových letech je to 25 q /ha.
Při pastvě se malá část vápníku, tedy ta, která se nespotřebuje na růst kostry a trofeje, metabolizmus i kompenzace části kyseliny mléčné při fermentaci v bachoru do půdy přirozeně vrací. V původních přírodních podmínkách se do půdy vracel kompletní obsah vápníku z organizmu býložravců, tedy prostřednictvím predátorů a mrchožroutů a nakonec i jejich těl.
Ale i v půdě se vápník spotřebovává, lépe řečeno, váže v souvislosti s mikrobiálními a jinými procesy a kromě jeho skutečného obsahu, který se pohybuje mezi 0,15 – 6 % s obvyklým obsahem 2 %, si musíme zavést pojem využitelnost – a to už v půdě pro rostliny. Neboli, i když je v půdě uložen v teoretickém dostatku, nemusí být pro rostlinu plně k dispozici. Využitelnost je ovlivněna půdní reakcí, obsahem humusu, půdní strukturou, provzdušněním, činností půdních mikroorganizmů.
Hlavním vyjádřením využitelnosti vápníku je jeho vazba v nerostech. Asi 98 % vápníku je pevně vázaného a uvolňuje se pomalým zvětráváním. Paradoxem naší obecné neznalosti, nebo snad nezájmu o poznání je skutečnost, že i v oblastech s vysokým obsahem vápence jako matečné horniny, třeba v oblastech krasových, je uvolňování vápníku z uhličitanu vápenatého ve vodě nerozpustného i uhličitanu vápenato-hořečnatého jen velmi pomalé a závislé na uvedených podmínkách využitelnosti. Totéž platí o fosforečných sloučeninách vápníku. Neboli, chodíme-li v honitbě či oboře po vápenci, nemusí to ještě znamenat dostatek vápníku pro metabolizmus zvěře.
Rostliny využívají právě jen malou či spíše velmi malou část (využitelných = dostupných) živin v půdě. I rostlina má svůj metabolizmus a platí Liebigovo pravidlo: Život a růst organismů je limitován tím prvkem, kterého je nedostatek nebo je v minimu.
Vojtěška je víceméně extrémním příkladem, protože její mohutný kořenový systém dokáže účinně vytáhnout z půdy téměř vše využitelné. U trav, které jsou druhově rozdílné už musíme počítat s tím, že pícninářsky atraktivní druhy budou prosperovat na lokalitách, kde mají živinově a klimaticky příznivé podmínky. Na nepříznivých přežívají druhy s malým výnosem a podstatně zhoršeným obsahem živin – ostatně u jetelovin platí totéž.
Typicky skromnými jetelovinami, ale také se skromnou krmnou hodnotou je úročník lékařský nebo komonice bílá. Jiný příklad je porovnání kukuřice, která vyžaduje vyhnojené stanoviště a slabým kořenovým systém vybere jen to nejlepší. Oves s mohutnými kořeny považujeme za doběrnou plodinu – vybere vše i na živinově horším stanovišti a po jeho pěstování už toho v půdě moc nezbývá. I to byl důvod tradičního pěstování ovsa na mělkých a obecně chudších půdách podhorských a horských oblastí. Na políčka v honitbách nebo oborách je oves vždy výhodnější a také se méně zdevastuje při náporu zvěře po jejich otevření.
Vápník je v rostlinné hmotě uložený jako velmi dobře rozpustný a tím využitelný pro živočišný organizmus. Výstižný příklad je luční seno. Pokud zmokne ve stádiu „téměř suché,“ voda z něj podstatnou část vápníku vyplaví. Sušením se jeho využitelnost sníží jen nepatrně. Vždy ale platí, že nejlépe dostupný bude v mladé zelené hmotě přijímané zvěří z pastvy. Na rozdíl od jiných minerálií (fosfor, hořčík, síra a některé mikroprvky) je také dobře dostupný i z nejčastěji používaného minerálního zdroje uhličitanu vápenatého díky kyselému prostředí žaludku a následnému aktivnímu vstřebání v tenkém střevě na jeho samotném počátku.
 
Mikroprvky
 
Význam a fungování vápníku jako nepostradatelné minerální živiny si i pro souvislosti s lidskou výživou a naším vývojem a zdravotním stavem dokážeme představit. Horší je to s mikroprvky. Do látkové výměny vstupují v nepatrných množstvích a v naší výživě se sledovat nedají. Obvyklá poučka o pestré stravě a tím dosaženého dostatku všeho potřebného pro naše tělo se nám líbí pro svou jednoduchost. Jako všechna jednoduchá řešení ale nebývá vždy zcela funkční. Selen, mimořádně důležitý antioxidant a tím i prevence karcinogenních onemocnění (spolu s vit. E), bude v naší výživě vždy deficitní, protože je v evropských půdách na zcela minimální úrovni a totéž platí i o jódu.
 
Vraťme se ke zvěři. Ta občas končí na našem stole a je nutné, abychom jako péči svědomitého chovatele o její vývoj i zdravotní stav zajistili plnohodnotnou výživu do (nejlépe) posledního detailu. Liebigovo pravidlo platí i pro živočichy, stejně skrytě, ale stejně nekompromisně.
Typickým mikroprvkem důležitým pro organizmus je železo. Známé je jako nepostradatelná součást hemoglobinu, tedy nosiče transportu plynů mezi plícemi (žábrami) a tkáněmi. Je také součástí řady enzymů, např. katalázy což je významný enzym, rozkládající peroxid vodíku = super oxidant, silně škodící na buněčné i vnitrobuněčné úrovni. Tím se dostáváme k podstatě dalšího významu mikroprvků v organizmu.
 
Všechny mikroprvky se podílí na syntéze a aktivitě převážné většiny enzymů. Nebo jsou spolu s bílkovinnou složkou jejich součástí. Pepsin je rozhodující pro rozklad bílkovin v žaludku, v tenkém střevě se široký systém enzymů podílí na rozkladu cukrů a tuků. Většina z nich je nějakým způsobem podřízena dostatku a správnému poměru mikroprvků v organizmu. Stejně složitý a jemně fungující systém řídí odolnost organizmu proti všem záporným vlivům, přicházející z vnějšího prostředí.
Znečištění vzduchu, vody, rezidua nebo obsah látek chemické ochrany rostlin – víme, že zvěři nic nebrání pást se na porostech bezprostředně po zásahu proti plevelům a škůdcům – je stále reálnou a aktuální součástí poškozování zvěře nejen v převážně polních honitbách. I když snad zdravý rozum časem zvítězí a dojde ke zlepšení struktury i metodiky pěstování rostlin, stále tu bude dědictví těžkých kovů, látek typu DDT, PCB a dalších.
Zvýšení odolnosti je skutečně věcí „metabolického zdraví“ organizmu neboli plnohodnotné výživy a samozřejmě dědičného založení. Máme plnou pravdu v tom, že zvěř z dobře vedených honiteb, obor i farem v kvalitě masa vysoce předstihuje běžné jatečné produkty živočišné výroby. Ale klasickou živočišnou výrobu máme co dohánět v péči o plnohodnotnou krmnou dávku v jemných a našemu oku neviditelných nuancích složek výživy.
 
Odolnost zvěře jako imunita proti části cizopasníků i nákazám je dána jejími energetickými i dalšími tělesnými rezervami a harmonickým rozvojem organizmu od počátku děložního života. V chovech dojeného skotu je s vysokou zodpovědností a pečlivostí dbáno na výživu vysokobřezích matek a péčí o poporodní období telat s maximální pozorností na příjem mleziva. To je považováno za základ budoucí odolnosti a úspěšného vývoje. Mlezivo se postupně mění na mléko, ale stále jsou jeho součástí biologicky účinné látky přenášející na mládě laktogenní imunitu. Spontánní porody zvěře a tolik důležité první napití těsně po porodu u zvěře ovlivnit nemůžeme, ale můžeme ovlivnit zdraví samic i kvalitu mleziva a pak mléka během celé laktace.
Je třeba si uvědomit, že při nedostatku živin vždy matka strádá na úkor mláděte. Ale živinové i biologicky účinné složky mléka musí být v krmivu obsaženy. Základní živiny jako bílkoviny, tuky a cukry jsou obsaženy v objemných krmivech a jejich kvalitu i množství můžeme snadno posoudit i doplnit. Minerální prvky, tedy vápník, fosfor a sodík už jsou leckde s otazníkem.
Soliska vždy ukazují na skutečnou úroveň péče. Už jen samotné předkládání krmné soli je vždy pro zvěř přínos, ale v celkovém pohledu na kvalitu výživy to dostatečné není.
Fosfor je stejně jako vápník významný pro výstavbu kostní tkáně, ale také pro přenos energie.
Hořčík, opět kostitvorný prvek je podstatný také pro kvalitu trofeje. Podílí se na řadě enzymatických reakcí souvisejících s využitím energie a také na přenosu nervových vzruchů. Z minerálních zdrojů je téměř vždy špatně využitelný, ale v přírodě je šestým nejrozšířenějším prvkem. Tedy opět: v prostředí je obsažen hojně, ale organizmus jej obtížně získává. Velmi dobře jsou využitelné organické formy – mléčnan a citrát hořečnatý.
 
S mikroprvky je to ještě složitější. Krmivářská praxe jejich obsah v objemných krmivech považuje za nulový nebo zcela zanedbatelný. Příčina je prostá: obsah Mn, Zn, Cu, Se, J, popř. Co je v půdách velmi variabilní, velmi nízký a také pro rostliny většinou špatně využitelný.
Chceme-li dosáhnout optimálního vývoje chované zvěře, dobrého zdraví a imunity, o reprodukci nemluvě, je nutné doplňovat krmiva o speciality s jejich obsahem.
Odolnost naší zvěře vůči většině záporných vlivů prostředí i infekcím je dána účinně podávanými doplňky mikroprvků. Ty musí navazovat na vyrovnanou výživu ve všech ostatních složek. Nedostatečnost v kterémkoliv parametru vždy znamená nevyrovnanou látkovou výměnu. Záleží i na vzájemných poměrech makro i mikroprvků mezi sebou.
Markantním příkladem je poměr Ca : P, kdy nadbytek fosforu vyvazuje vápník do nerozpustného, nevyužitelného a organizmus zatěžujícího komplexu. A tak, i když je jeden v optimálním množství a druhý v nadbytku, obě složky ve skutečnosti v látkové výměně chybí. Stejně tak působí nevyrovnaný poměr mikroprvků mezi sebou, nebo makroprvky i mikroprvky navzájem.
Optimální poměr všech složek výživy má doprovázet mládě už počátku rozvoje během nitroděložního života až po jeho úplný konec. Řešení je ve spolupráci se specialisty na výživu a tom by se chovatelé zvěře, ať ve volnosti nebo v oborách měli přesvědčit u chovatelů hospodářských zvířat.