Časopis Myslivost

Vývojem můžeme myslet březost, laktaci, růst mláděte, dokončení růstu a také jednotlivá reprodukční období, jakým je příprava organizmu na říji, říje samotná, březost, počátek laktace, její průběh i zaprahnutí. A pak také specifické období všech jelenovitých – parožení. Abych nepominul milovníky muflonů, i růst nebo vývoj toulců je sezónní s výraznou převahou letních přírůstků, rovněž ovlivněn obsahem ML v krmivech.
Na organizmus musíme vždy hledět jako na celek, kde vše souvisí se vším. Každý prvek, ve smyslu prvek chemický, se ve složitých sloučeninách či komplexech podílí na výše vyjmenovaných stavech a proměnách v organizmu – na látkové výměně (metabolizmu) v závislosti na dalších prvcích, sloučeninách či komplexech.
Snad stojí za zmínku, že to neplatí jen pro ML, ale i bílkoviny potřebují ke své syntéze v organizmu dostatek i optimální poměr aminokyselin, tukové tkáně poměr mastných kyselin a také vitamíny se jako doplňky výživy doporučují v určitých poměrech. Vývojová a konstrukční kancelář přírody zjevně nemohla zaměstnávat blbce a v manuálech dodaných ke svým produktům důrazně doporučuje takové typy k práci se zvířaty nepouštět.
Krmiva, jejichž prostřednictvím se živiny, tedy i ML, zvěři dostávají, jednoduše dělíme na objemová a koncentrovaná, legislativa říká doplňková. Je to na naši legislativu vcelku úspěch, protože v tomto (vzácném) případě pojmenování odpovídá podstatě. Doplňková krmiva doplňují v krmné dávce zvěře ty živiny, kterých se v objemné složce buď významně nedostává, nebo vylepšujeme (optimalizujeme) jejich poměr.
Krmná dávka (KD) je množství všech krmiv, které zvíře přijme za jeden den. Je to užitečný pojem, protože jasně a jednoduše definuje množství přijatého krmiva. Může se snad zdát nadbytečný a umělý, ale v praxi výpočtů a realizací výživy se bez něj neobejdeme. A to ani v jednoduchém, neprofesionálním vyjádřením výživy a krmení malých chovů nebo chovů volně žijící zvěře. 
Každé roční období má v přírodě specifickou nabídku krmiv a vývojová a reprodukční stádia zvěře mají své požadavky na výživu, správněji na množství a poměry živin. Během vývoje druhů na loukách, savanách, stepích, v tundrách a buších v klimaticky rozdílných podmínkách se býložravci přizpůsobovali přirozeným krmivům. Také přirozené porosty se musely adaptovat na spásání a také na živinové poměry v půdě jakožto výsledku půdotvorných dějů a geologických poměrů.
Kromě toho se obrovská pasoucí stáda býložravců podílela svými trávicími procesy na tvorbě humusu, součásti přirozeného vývoje kvality půd a uvolňováním plynů jako vedlejšího produktu fermentačních procesů v předžaludcích také na tvorbě a udržování klimatu. Dnes se zdá neuvěřitelné, že se to mohlo dařit bez souhlasu a direktiv agentur pečujících o krajinu a přírodu.
Půdotvorné procesy se vyvíjely velmi různě, a tak máme uvnitř přírody naší malé republiky mnoho různých stanovišť. Jestliže jsou různé geologické poměry, tak také budou také různé obsahy živin v půdě. V živinově chudých půdách nebo na jinak nevýhodných stanovištích budou prosperovat jen druhy rostlin, které se nízkou úrovní látkové výměny tomuto stavu přizpůsobí, na to navazuje úsporný růst a nevalný obsah živin v nich obsažených. A také platí, že stejný druh rostlin bude mít na různých stanovištích podle obsahu živin v půdě určitou variabilitu.
A to se zásadně musí projevit na obsahu živin v rostlinách, které považujeme za základ krmné dávky zvěře. Kvalifikovaný majitel či provozovatel obory nebo zodpovědný uživatel honitby by se měl vždy zajímat o typ půdy a matečné horniny, protože to je základní nápověda, jak kvalitní pastvu bude zvěř mít. A také seno nebo siláže.
Stejně tak platí, že nákup objemných krmiv by měla doprovázet informace o obsahu živin, hlavně když pochází z oblasti, o které chovatel nic není nebo vůbec neví, odkud seno či jiné krmivo nakoupil. Existuje podivný paradox - za velmi kvalitní se vždy považuje seno z vyšších poloh, kde jsou ale půdy vždy méně zásobené živinami a jen s mělkou vrstvou povrchového humusového horizontu. Naproti tomu půdy z nížin mívají pro výživu rostlin rozhodující horizont hluboký a více zásobený živinami. Kvalita „horských“ sen je sice dána pestřejším botanickým složením, které ale může pozůstávat i z rostlin toxických nebo s nízkou výživnou hodnotou. Je ale pravda, že pestrá paleta rostlin ve vyšších polohách s sebou nese také různorodé obsahy živin, a tak je obsah živin sice ve větším rozsahu zastoupení, ale celkově v nižším obsahu než u porostů z nižších poloh. K úspěšnosti nebo oblibě sen z vyšších poloh přispívá i příznivější srážkový režim a nižší teploty, které travinám prospívají více než vysoké tepelné extrémy nižších poloh. 
Na obsah minerálních živin v půdě má vždy prioritní vliv matečná hornina a postupné půdotvorné procesy. Velmi zjednodušeně lze odvodit, že oblasti s vápencovými horninami nebo s vápencem s příměsí hořčíku (dolomitické vápence) budou vždy pro chovatele hospodářských zvířat i zvěře po stránce zásobení vápníkem, popř. hořčíkem, vždy výhodnější.
Vápník se z hornin uvolňuje slabou kyselinou uhličitou a přechází do velmi dobře využitelné formy. Považujme tuto skutečnost za názorný příklad. Mohli bychom jmenovat většinu makro i mikroprvků a dovozovat, zda jich je v půdě dostatek či naopak deficit a dále, zda jsou sice v půdě obsaženy jako využitelné, nebo v nerozpustné či nevyužitelné formě.
Prvkem, kterého je v rostlinných krmivech hojnost, je například draslík a také jej kromě extrémních situací do krmiv přímo nepřidáváme. Na opačné pozici je selen, kterého je v evropském regionu v půdách významný deficit a kvalifikovaný chovatel na jeho doplňování vždy dbá.
Zbývá dodat, že i některé prvky jsou hojně obsaženy v rostlinách, tedy v krmivech, ale enzymatický aparát zvířete je nedokáže uvolnit z nerozpustných komplexů a využít.
Obvykle uváděným příkladem je fosfor, vázaný hlavně v obilovinách ve formě fytátových komplexů. Živočichové bez mikrobiálního trávení jej vlastními enzymy nedokáží uvolnit a využít a z těla odchází defekací. Fytátová vazba v menší míře váže i další makro i mikroprvky. Enzymy mikroflóry během fermentačního procesu v předžaludcích nebo slepých střevech fosfor uvolní. U přežvýkavců se plně účinně vstřebá na počátku tenkého střeva, také u králíků díky cékotrofii je dobře využitelný. Fosfor z odpadních produktů chovu drůbeže či prasat nebo lidských sídlišť rozkládá také organizmus nižších rostlin a je příčinou půvabně romantického zeleného odstínu našich řek, rybníků a přehrad.
Tyto dobře známé souvislosti uvádím jen jako malý argument, že minerální výživu nelze podceňovat.
Pro úplnost: do krmiv se přidávají uměle vytvořený enzym fytáza, který monogastrům fytátovou vazbu rozloží a fosfor se tak v organizmu plně využívá.
V dobře vedeném chovu, kde neponecháváme zvířata či zvěř pouze na pastvě a v zimě jen na adlibitním předkládání sena, vždy krmnou dávku sestavujeme z objemové části (pastva, seno, siláž, řepa) a doplňkových krmiv. Je třeba zvolit formu doplňků. K tomu musíme znát význam nejdůležitějších ML pro organizmus.
Jasno bychom měli vždy mít u vápníku, fosforu, sodíku, hořčíku, a selenu (Se). Ostatní makro a mikroprvky ponecháme spolupráci s dodavateli krmiv nebo poradci, ale i zde bychom měli více pracovat na své kvalifikaci, než jen spoléhat na druhé. Už proto, že své podmínky známe nejlépe a vlastní znalosti nás v chovu posunou dál než sice kvalifikované, ale zprostředkované rady.
 

 
V chovech hospodářských zvířat se dostatek řady živin (konkrétně mikroprvků) a intenzita metabolizmu či prostě potřeba zjišťuje na základě jejich obsahu v krevní plazmě. Ale zásadní nedostatek většiny z nich vede vždy napřed ke snížení užitkovosti, hubnutí, zhoršení vývoje a reprodukčním problémům. V chovech zvěře se často spoléháme na přírodní obsahy v objemných krmivech a nedostatek se řeší až při zjevných zdravotních problémech. To je ale velká chyba a chovatel zvěře by měl prostřednictvím krmných doplňků, ať doplňkových směsí nebo lizů mikroprvky zvěři do krmné dávky přidávat.
Zdánlivě velmi malé až nepatrné množství ale v organizmu ovlivňuje zásadní a velké látkové přeměny, bez kterých nelze dosáhnout dobré kondice, uspokojivé reprodukce, spolehlivé zdravotní odolnosti a co je vždy veliká priorita – trofeje s co nejvyšším bodovým ohodnocením. Konec konců, parohy srnčí a jelení zvěře i toulce zvěře mufloní jsou vždy výsledkem chovatelské péče, zkušeností a citu. Kvalitní výživa k těmto podmínkám úspěchu vždy patří.
 
Ing. Martin MOHELSKÝ
 
 
Vápník, Ca: Bez vápníku jako stavebního materiálu se neobejde žádná živočišná ani rostlinná buňka, patří k nejrozšířenějším prvkům v přírodě. V živočišném organizmu má zásadní funkci v kostní tkáni spolu s ostatními kostitvorný prvky P a Mg, počítáme k nim i Mn, Zn a Cu. Podstatné je, že se z kostní tkáně může uvolňovat jako fyziologická rezerva a také se do její struktury vracet, a také se do kostní tkáně stále vstupuje a zase ji opouští. Vápník se dále podílí na srážlivosti krve, nervové a hormonální regulaci včetně srdeční automacie. Je vedle sodíku významným regulátorem pH organizmu. Organizmus s Ca hospodaří: Při dostatku a nadbytku odchází defekací, při nižší hladině jsou vápenné ionty v ledvinách zpětně resorbovány do krevního oběhu.
Využití a resorpce Ca v organizmu ovlivňuje několik faktorů. Při dostatku bílkovin je resorpce příznivější než při nedostatku. Resorpci v tenkém střevu napomáhá vyšší zastoupení acidofilní mikroflóry – u přežvýkavců je optimální stav předžaludků podmínkou optimální resorpce vápníku. Při nadbytku volných mastných kyselin (nadbytek tuku v KD) se vápník váže do nerozpustných, nevyužitelných komplexů vápenných mýdel. Podstatné jsou složité podmínky dostatku a využití Ca v metabolizmu, přičemž větší roli v účinnosti resorpce než ve výše uvedených případech hraje poměr s fosforem a celková míra dostatku či nedostatku vápníku v KD.
Vápník je v organizmu velmi dobře využitelný z většiny rostlinných i minerálních krmiv. Jeho potřeba je podle ročního období a tím také podle reprodukčního stádia dospělých zvířat velmi variabilní. Jedinečný fenomén jelenovitých – parožení – klade nejen na Ca, ale i na ostatní kostitvorné prvky značný nárok. U samic je zvýšená potřeba v poslední třetině březosti mineralizací kostry plodu a pak laktace.
Hodnoty potřeby kostitvorných prvků jsou známé, ale liší se uvnitř druhu přinejmenším podle živé hmotnosti a věku. V běžné provozní praxi obor a hlavně volných honiteb je nerealizovatelné přesné stanovení i individuální podávání. Nejlepším řešením je znalost alespoň přibližných obsahů minerálních hodnot v obvyklých objemných krmivech a podle jejich příjmu realizovat pro období s vysokou potřebou ML přídavek doplňkových krmiv. U většiny druhů zvěře nebo v neprofesionálních chovech třeba ovcí či králíků platí, že adlibitní příjem kvalitního pastevního porostu nebo sena hradí jen většinu potřeby i většiny spektra ML. To znamená, že se na tento typ výživy nemůžeme plně spolehnout. To se týká hlavně selenu nebo jiných mikroprvků, které v místě chovu nemusí být v půdě přítomny v optimálním, ba ani v minimálním množství. Další výhrada je, že výsledky užitkovosti takto krmeného chovu budou většinou sotva průměrné, většinou horší. V oboře či volné honitbě se ještě přidají další negativní faktory, jako je existence parazitů, rušení zvěře, nepřízeň klimatických poměrů, konkrétní úživnost půd, která bývá většinou podprůměrná a taková je pak úživnost celého prostředí obory nebo honitby. Zkušený chovatel by si také měl připomenou staré dobré Murphyho zákony a raději očekávat další nepříznivé faktory. Nejen očekávat, ale úrovní výživy vytvořit rezervu pro dobrý zdravotní stav a kondici zvířat či zvěře v době, kdy dolehnou horší časy.  
Nejvydatnějším zdrojem vápníku jsou mezi objemnými krmivy jeteloviny. Mezi porosty z různých oblastí budou rozdíly, dané obsahem vápníku i ostatních živin v půdě, agrotechnikou a odrůdami.
 

 
Zvěř i obvyklá hospodářská zvířata pocházející z prostředí s lučními a pastevními porosty mají nároky na živiny přirozeně nastaveny podle průběhu vegetace a tím také i období na živiny náročné na dobu, kdy je zelené hmoty nejvíc a také s nejvyššími výživnými hodnotami i využitelností. Člověk ale chce od zvířat stále více a tak se výsledky šlechtění zvířat a zároveň zhoršování stavu půd projeví na nutnosti podstatného zvýšení přídavků ve formě doplňkových krmiv. U zvěře jsme v rozdílné pozici u volných honiteb a v uzavřených oborách.
Zatímco obora nebo farma je nákladově čistě věcí provozovatele, ve volnosti se nezodpovědná zvěř nažere ze žlabů finančně zdatného provozovatele a přechází k šetřílkovi. Výsledkem této schizofrenní situace je obecná minimalizace příkrmů ve volnosti včetně minerálních. A platí to také, jaká škoda, nekvalifikovanost i nezodpovědnost, pro medikaci krmiv jako antiparazitárnímu zákroku. Ale k té nezodpovědnosti vůči českému privilegiu možnosti medikace krmiv uvnitř evropských honiteb se před dvěma lety přidal i úřední šiml Státní veterinární správy. Částečně pod záminkou likvidace afrického moru prasat. Ale vraťme se k ML a konkrétně k vápníku.
Přídavek nebo zvýšení úrovně Ca v krmné dávce zvěře celkem spolehlivě zajišťuje vojtěškové nebo jetelové seno. Pro chovatele jelenů je to ideální objemné krmivo, které zajišťuje nejen velmi dobře využitelný Ca, ale také vysokou úroveň bílkovin, nezanedbatelné množství energie i dieteticky prospěšnou vlákninu. Hlavně proto, že starší a silní jeleni začínají parožení v době, kdy přirozené porosty ještě neposkytují dostatek živin potřebných k rozvoji potenciálně silných trofejí. Přídavky kvalitních sen jsou významným přínosem i pro březí laně. Ale zbytečné nadbytky vojtěškového nebo jetelového sena mohou vytvářet zhoršené využití vápníku nebo fosforu.
Můžeme v úvaze o kvalitních a živinově významných krmivech pokračovat směrem k regeneračnímu podsevu pastevních ploch jetelem bílým (plazivým). Stojí za zmínku, že jetel bílý, popřípadě jetel zvrácený (syn. zvrhlý, švédský) jsou pícniny vhodné do tvrdších podmínek vyšších poloh a dobře snášejí sešlapání. Jetel bílý se často v porostech prosazuje na úkor nižších druhů trav. Travní porosty jsou také obecně dobrým zdrojem Ca, ovšem obsahem živin stojí až na třetím stupni. Ale úvahy typu „ještě jsou na bedně“ musí být podloženy kvalitní agrotechnikou a vápněním, ideálně přihnojením fosforem a draslem, což může být pro některé eko chovatele problém, a ještě větší, když oblast z nějakého důvodu spadá pod kompetenci AOPK. Vápnění i přihnojení je však pro kvalitu porostů i výživné hodnoty natolik podstatné, že stojí za to udělat či vyjednat pro zlepšení maximum možného.   
Stav pastvin nebo jiných porostů, na kterých se zvěř pravidelně pase, sebou nese nejen úměrný stav výživný, ale také zdravotní. Dostatek vápníku a vyhovující poměr s hořčíkem (Mg) je prevencí pastevní tetanie, která se u zvěře projevuje spíše latentně. S pastvinami souvisí i okolnost že počátkem léta, v době plného rozvoje vegetace cinká vnitřní budíček parazitů a pobízí je k hojné produkci vajíček nebo jiných reprodukčních stádií. Jedinou prevencí je řádné odčervení, pomáhá i mulčování a smykování porostů s vyšším pastevním zatížením.
 
Další variantou zvýšení obsahu Ca i dalších minerálních živin jsou doplňková krmiva. Může to být ve formě granulovaných, popř. sypkých směsí. Jednoznačnou i velkou výhodou je skutečnost, že jedním krmivem dodáme živiny, které v dostatečné míře nebo vyhovujícím poměru neposkytuje objemné krmivo (pastva, seno, siláže, řepa, obiloviny a jiné příkrmy). Sestavení takové směsi vyžaduje spolupráci s kvalifikovaným výrobcem. Relativně vysoká cena je ale ve skutečnosti více než příznivá, protože za jedny režijní náklady (doprava, obaly, technologické náklady a marže výrobce) nakupujeme chovatelsky perspektivní a živinově vyvážené krmivo, většinou „na míru“ cílům chovu a podmínkám prostředí. Minerální živiny i vitamíny, energetický obsah nebo bílkoviny se během roku a reprodukčních stádií zvěře mohou snadno přizpůsobovat. Cenové vstupy jednotlivých komponentů jsou při nákupu výrobcem krmných směsí vždy na úrovni velkoobchodních cen, na které chovatel nikdy nedosáhne. Příjem zvěří bývá spolehlivě dobrý díky podílu vojtěškových úsušků i obilovin. Stejně nezanedbatelnou výhodou je právě kvalifikace výrobce, který dokáže posoudit potřeby zvěře vyplývající z prostředí a chovatelských cílů odběratele.
Jinou variantou jsou krmné lizy. Jejich složení i použití už může být z větší míry zadáno chovatelem, ale i zde je lépe využít doporučení výrobce co do složení a způsobu aplikace.
Fosfor (P) je dalším doplňovaným makroprvkem. Jeho základním zdrojem mohou být obiloviny nebo mlynářské výrobky. Zdánlivě jednoduchá aplikace příkrmem obilovin, nejlépe mačkaných, spojí významný energetický zdroj – škrob s fosforem. Vysoký obsah P mají pšeničné otruby. Při rozumném dávkování mají příznivé dietetické působení a relativně vyšší obsah hrubých, ale hůře využitelných bílkovin celé zrno. Část obsahu vlákniny můžeme považovat za energetický zdroj.
P je druhým kostitvorným prvkem. Podstatný je jeho poměr k vápníku, ve většině reprodukčních stádií má být poměr Ca : P mezi 2-2,5 : 1. Tento poměr významně ovlivňuje jejich resorpci i exkreci. Je-li jeden z nich ve významném nadbytku, sníží se jeho resorpce a zvýší exkrece druhého. Při silném předávkování fosforu se zhorší rovnováha metabolizmu vápníku až do úrovně kulhání (typické pro ovce, koně). Ne že by to nemohlo při například nadměrném zkrmování pš. otrub postihnout zvěř, ale projev buď ujde pozornosti nebo je přisuzován jiné příčině. Mimo funkce výstavby kostní tkáně ve formě fosforečnanu vápenatého se P podílí na přenosu energie, lépe řečeno přeměně chemické energie na kinetickou práci svalů a dále je součástí obsahu nebo aktivace mnoha enzymů. Podobně jako Ca je důležitý v udržování rovnováhy mezi kyselinami a zásadami v tělních buňkách a tekutinách (acidobazická rovnováha) a opět stejně jako Ca nutný pro správnou funkci mozku a nervů.
 

*částečně loupaný, tedy se zbytky slupek
** otruby jsou velmi variabilní vzhledem k intenzitě vymletí
 
V této souvislosti je třeba zmínit se o sezamových pokrutinách, dávném hitu příkrmů jelenovitých. Známé pokusy a fenomenální úspěch pana Vogta v chovu jelenů měly faktický důvod v kombinaci vysokého obsahu bílkovin i minerálních látek v sezamových pokrutinách. V jeho době byly tím, čím je dnes sójový extrahovaný šrot a další bílkovinné šroty. A dodnes se inzerují směsi se sezamovými pokrutinami. Je to ale jen zbytečně velmi drahý špás bez praktického významu, protože cena obvyklých extrahovaných šrotů je neporovnatelně nižší než sezamové pokrutiny a na základě optimalizačního krmivářského programu lze vytvořit bílkovino-minerální koncentrát z 93 % sójového šrotu, 2,5 % dikalciumfosfátu, 2,3 % krmného vápence, 1 % oxidu hořečnatého a 0,3 % krmné soli, dá se říci živinovou kopii obsahu sezamových pokrutin. Cena komponentů plus obvyklých zpracovatelských nákladů se „vejde“ do 12 – 13 Kč / 1 kg. Velmi drobné rozdíly ve výsledku budou na úkor různých typů min. komponentů. Využitelnost minerálních koémponentů bude vyšší než z původních sezamových pokrutin.

Hořčík (Mg): Nadpoloviční většina hořčíku v těle je uložena v kostech. Kostitvornou funkci má ale spíše v tvorbě kolagenní tkáně kosti než pro její mineralizaci. Předpokládá se, že dostatek Mg je podmínkou dostatečné aktivity kostních buněk (osteoblasty a osteoklasty), podílejících se na přestavbě kostí. Podle humánní výzkumů je zjištěn kladný vliv dostatku Mg na měrnou hmotnost (hustotu) kostí. Takto Mg ovlivňuje velmi sledovaný parametr trofejí – měrnou hmotnost parožní hmoty i toulců muflonů. Kromě toho je Mg aktivátorem metabolizmu cukrů a je prokázáno, že snížené množství Mg vyvolává poruchy nervosvalové činnosti nebo zvýšenou dráždivost nervové soustavy spojenou s třesem a křečemi – a opět jsme u rizika pastevních tetanií. Zdroje anorganického Mg včetně minerálních látek mají obecně nízkou využitelnost, z přírodních zdrojů je významné mladá zelená hmota. V humánní i veterinární medicíně se k prevenci a léčbě aplikují organické formy Mg, mléčnany (laktáty) a citráty, osvědčené pro rychlé působení a vysokou využitelnost. Totéž platí pro mléčnany a citráty vápenaté, myslivce mohou zajímat v souvislosti s dostatkem vápníku u kojících fen. Kationt nesený laktáty a citráty se rychle uvolňuje a beze ztrát využívá, nevýhodou je vysoká cena. Na druhé straně, ve většině lizů a minerálních doplňků se využívá levný oxid hořečnatý (magnovit) nebo fosforečno-hořečnaté soli. Dobrým zdrojem hořčíku jsou i dolomitické vápence.

Sodík (Na) je velmi důležitý prvek pro všechny organizmy. Jeho význam spočívá v transportu a řízení koncentrace roztoků při výměně tekutin či roztoků mezi buňkami a mimobuněčným prostředím, což je princip transportu živin na buněčné úrovni organizmu. Je také zásadním prvkem při hospodaření organizmu s tekutinami (vodou).
Stejně významný a prioritní je při řízení acidobazické rovnováhy. U přežvýkavců navíc zásadním způsobem reguluje pH předžaludků. Zdravý organizmus, který má dostatek sodíku k tvorbě uhličitanu sodného neboli sody, zvládá fyziologické fermentační procesy a také menší nárazy – třeba v době přechodů mezi letními a zimními krmivy, významného množství příkrmů (jádro, řepa, jablka…). Bez sody to skutečně nejde. Sodík se nejsnadněji a nejlevněji zvěři dodává jako krmná sůl, v různých formách lizů. Chlor, který jej doprovází, je podstatný pro tvorbu kyseliny chlorovodíkové v žaludku a také protipólem sodíku při regulaci už zmíněné acidobazické rovnováhy.
Občas se však stává, že dojde ke kumulaci více negativních faktorů se zvýšeným množstvím acidogenních krmiv (jednoduché cukry z ovoce, škrob z obilovin při nezvládnutém začátku zimních příkrmů, větší příjem cukrovky, žaludy (3 – 4 % tuku, 40 % škrobu, 4 – 5 % bílkovin) a kaštany (6 % tuku, 50 % škrobu, 7 – 11 % bílkovin). Fyziologický proces regulace pH bachoru v takovém případě nemůže zvládnout prudkou nebo závažnou změnu – značný vývoj kyseliny mléčné. Zejména, když se chovatel snaží přilepšit jelenům či srncům v době parožení, může docházet u dominantních, tedy nejcennějších jedinců ke zvýšenému příjmu glycidů a vzniku acidózy. To často bývá mimo kompenzační kapacitu sody a jsou vhodné účinnější přípravky (Q-base), které spolehlivě zamezí acidózám a následným úhynům nebo zdravotním komplikacím z acidózy. Podrobný popis přípravku je na stránkách https://www.trewit.cz/acidozy-q-base

Krmné soli (NaCl) ve formě kamenné soli nebo lisovaných kostek by měly být vždy, až bezpodmínečně rozmísťovány u krmných zařízení nebo v místech vyhledávaných zvěří uvnitř obor i volných honiteb. Dalším krokem jsou lisované kostky soli. Pokud se jedná o čistě sodné lizy, jejich jedinou výhodou proti kamenné soli je otvor, umožňující fixaci kostky. Lisované kostky byly v minulosti prvními kroky k přídavkům dalších minerálních látek do lizů. Chlorid sodný doprovázejí sloučeniny vápníku, fosforu nebo hořčíku, přičemž jejich příjem – tedy složení lizu – je sestaveno podle předpokládané přirozené a spontánní potřeby sodíku. Dalšími vylepšením byl přídavek mikroprvků v anorganických sloučeninách, které se po chemické stránce nebo na úkor využitelnosti nestřetávaly s jinými složkami obsaženými v lizu.

Síra (S) rozhodně stojí za zmínku. Jako chondroitinsírová kyselina je součástí chrupavek, šlach paznehtní a rohové hmoty i kostní základní hmoty. Dále součástí řady životně nutných metabolitů i procesů látkové výměny. Obecně jsou pro živočichy základním zdrojem S esenciální sirné aminokyseliny cystein a methionin. Přežvýkavci prostřednictvím mikroflóry využívají i anorganické zdroje. V krmivářské praxi je to třeba síran hořečnatý.
Mikroprvky jsou samostatnou a poměrně složitou kapitolou minerální výživy. V praxi výroby kompletních i doplňkových krmných směsí nebo jiných krmných doplňků je zvykem dávkovat je podle potřeb zvířat tak, jako by v objemných krmivech nebyly. Výjimku tvoří pouze měď u ovcí a muflonů., což jsou druhy s velkou citlivostí na případný nadbytek, neboli toxicitu mědi.

Železa (Fe) bývá v prostředí dostatek. Zvýšené nároky jsou v období růstu v souvislosti s krvetvorbou a zásobování organizmu kyslíkem. Dávkování a vazby mezi poměry mikroprvků a jejich formy jsou složitou problematikou, do které by ani odborně zdatný a zkušený chovatel neměl samostatně zasahovat. Obsahy zinku, manganu, jódu, kobaltu a selenu v krmné dávce je třeba ponechat na stanovení specialistů výživy.

Selen (Se) je ale, jak už bylo zmíněno, v evropských půdách velmi nedostatkový a na nízké úrovni i v rostlinách. Jeho význam ve výživa lidí i zvířat stále stoupá, hlavně pro antioxidační působení související s naším civilizačním zatížením. Kromě toho je limitní v procesu dozrávání vajíček i spermií. Laciným, ale nevhodným zdrojem je anorganická forma jako seleničitan sodný. Selen z této vazby vystupuje a spontánně se váže na sirné aminokyseliny a tím poškozuje bílkovinné komplexy tkání. Při přebytku Se je to významné a rizikové toxické působení. Podstatně vhodnější je organická forma, methioselen, získaná biotechnologickým procesem vazby selenu na stěnu kvasinek Saccharomyces.   Na etiketách krmiv je pro běžného chovatele legislativně nařízených mnoho zbytečných, nesrozumitelných a matoucích údajů. Nalézt údaj o formě selenu odpovídá významu jeho působení a přípravek s organickou formou by měl mít vždy přednost.