Vitamin E
Je to významný, v tuku rozpustný vitamin, a stejně jako A a D si jej přežvýkavci neumí opatřit prací bachorové mikroflóry. Jeho využití je přísně vázáno na tuk. V zelené hmotě je obsažen v relativně hojném množství, ale právě chybějící tuk je příčinou jeho slabé využitelnosti z tohoto zdroje.
Na podzim jej může zvěř přijímat a dobře využít z kaštanů, žaludů a bukvic, to ale pro reprodukci není aktuální. Paradoxem je, že při vyšších dávkách krmného tuku (např. u sportovních koní v náročném tréninku) se potřeba E vitaminu významně zvyšuje.
Jeho význam pro organizmus je dalekosáhlý, a to jak pro vývoj embrya, tak pro další funkce. První se v poslední době v chovatelské praxi důrazně připomínaná (spolu se selenem) jako prevence svalové a srdeční dystrofie prakticky u všech druhů domácích a hospodářských zvířat. Typickým projevem je narození na pohled zcela zdravých mláďat, který se rodí mrtvá, nebo hynou krátce po narození s nápadně netypickou strukturou srdeční svaloviny.
Vitamin E je významný antioxidant, který chrání buněčné membrány před průnikem oxidačních radikálů. Přeloženo do srozumitelštiny - pomáhá zpomalovat stárnutí a prokazatelně působí i jako prevence proti nádorovému bujení. Jeho nedostatek snižuje využití tuků, souvisí s chudokrevností s následkem hynutí plodu, udávají se poruchy vývoje vajíček i spermií.
B vitaminy
Tyto vitaminy jsou dostatečně syntetizovány bachorovou a střevní (zajíci, králíci) mikroflórou, ale až na dvě výjimky. Pro organizmus velmi důležitý vitamin B12 potřebuje do své molekuly kobalt. Jeho význam se popisuje v souvislosti s rozvojem nervové soustavy a s krvetvorbou, tak by nás měl zajímat v době intenzivního růstu, kdy musí přibývat i krve. Logicky u samic v poslední třetině březosti a také hmota parohu ve výstavbě potřebuje intenzivní krvení. Má-li být v mléku, opět potřebuje laktující samice zdroj kobaltu.
Jeho obsah v půdě či spíše využití rostlinami je problematické na vápenitých půdách. Ideálně jej můžeme podávat přes premixy do lizů nebo doplňkových směsí. Při výskytu ve větším množství je považován za nežádoucí, je víceméně řazen mezi těžké kovy (kadmium, rtuť…). V širší souvislosti jej považujme za skutečně podstatný během vývoje mláďat, dokud nejsou rozvinuty funkční předžaludky. To ostatně platí pro všechny B-vitaminy, které ale musí být obsaženy v mléku.
Kyselina listová je vázána na zelenou hmotu, ale v praxi na její nedostatek nenarážíme. Pro úplnost je třeba připomenout, že problém s B vitaminy nastává při poruchách bachorové činnosti nebo silné invazi některých cizopasníků. To ale není v přímé souvislosti s tím, o co se zajímáme v době reprodukce.
Mikroprvky
Selen. O tomto mikroprvku už bylo na stránkách Myslivosti mnoho zmínek. Proč jsou nutné? Protože půdy evropského regionu mají selenu (vztaženi k nárokům živočišného organizmu) silný nedostatek. Žádná rostlina nemá tendenci dřít se s vychytáváním a koncentrováním selenu.
Připomeňme jen jeho silné antioxidační působení – tedy v našem tématu ochrana plodu ve smyslu ochrany přenosu genetické informace až po zdravý vývoj tkání. Zatímco E vitamin dokáže zabraňovat před oxidačním radikálům narušovat buněčné membrány, selen chrání vnitřní struktury buňky. Bez dostatku selenu neprojde fyziologickým vývojem (nedozraje) ani vajíčko, ani spermie. Vzhledem k jeho nedostatku v půdách a tím v prostředí evropského regionu je skutečně nutné selen zvířatům dodávat v doplňkových krmivech. Chovatel musí ale mít na paměti jeho vysokou toxicitu při předávkování.
Z tohoto důvodu je dobrým řešením volit sice dražší, ale bezpečnější a účinnější, pro organizmus šetrnější, organickou formu methioselen. Toxicita selenu spočívá ve vytěsňování sirných aminokyselin z tkání, jeho usazení na „místě“ aminokyselin a následné dezintegraci této tkáně.
Selenu je úplně jedno, zda tkáň nazýváme spárky, nehty, kopyta nebo paznehty, nejraději a nejdřív útočí právě zde. A že se týká i člověka ukázal už slavný cestovatel Marco Polo, když popisoval zvláštní tvarové poruchy nehtů lidí v asijských destinacích. Dnes víme, že tyto oblasti trpí naopak přebytkem selenu v prostředí.
Všechny mikroprvky mají „nějakou“ významnou funkci jako součást molekul enzymů či hormonů, ale pro složitost biochemických souvislostí toto téma pomiňme. Problém jejich dostatku spočívá ve často nevyužitelné chemické formě v půdě pro rostliny a pak i hůře využitelné substanci v rostlinných zdrojích. Navíc, využitelnost řady či spíše všech makro i mikroprvků je dána jejich vzájemnými poměry. Při špatném poměru se dokáží navzájem blokovat a organizmem projdou bez využití.
Takže jen jednoduše a stručně:
Železo je součást červených krvinek, jako hemoglobin a myoglobin, tedy dýchání (výměna plynů) na buněční úrovni. Ve většině typů půd je železa dostatek, horší je to s využitelností. Podstata nedostatku železa je nárok rostoucího organizmu, protože přibývá i krve. Přirozeným zdrojem je zelená hmota, zvěř si umí najít i vhodné půdy. V krmivech dodáváme železo buď anorganické jako síran, nebo organické formy.
Měď také souvisí s krvetvorbou, ještě více než železo je nutná pro růst s potřebou vyšší krvetvorby. Přírodní zdroje jsou v česku velmi variabilní ve prospěch nedostatečných nebo nevyužitelných. Zatímco železo je prakticky netoxické, měď má práh toxicity nízký a některé druhy zvířat jsou na ni silně citlivé, například ovce a mufloni, obavy by měly být i v chovech koz bezoárových. Má-li v organizmus přibývat krve, bez mědi to nejde.
Jód je známý z lidské výživy pro svůj: a) nedostatek v prostředí, b) doplňování do kuchyňské soli, tedy dostatek v lidské krmné dávce. Do krmných solí (lizy s čistou NaCl) se nedoplňuje, je ale doplňován do všech produktů pro zvířata. S nedostatkem se tedy nutně setkají zarytí odpůrci jakéhokoliv přikrmování. Víme, že jód je součást sekretu štítné žlázy a bez jeho dostatečného zdroje dochází k zásadním poruchám vývoje rostoucího organizmu.
Mangan je významný kostitvorný mikroprvek, podstatný pro část kožních derivátů: kopyta, paznehty, spárky a rohy – u muflonů toulce a u jelenů pro kostní produkt parohy. Ještě větší význam má v různých metabolických funkcích, které pro jejich složitost jen konstatujme jako podstatné pro reprodukci, zdravý vývoj a růst. Do krmiv je přidáván v anorganické formě i jako organický (cheláty).
Zinek, významný „kožní“ prvek a zároveň pro všechny kožní deriváty – srst, žíně, opět spárky i samotná kůže. Pokud by se zvířata dostala do potíží nedostatkem zinku, následují závažné problémy až úhyny, zejména mláďata. Plná účinnost je jen vždy a pouze v komplexu s manganem a biotinem.
Kobalt a selen jsme už zmínili, čímž jsou klasické mikroprvky za námi. Nicméně, metabolizmus ovlivňuje v ještě mnohem menším množství několik dalších prvků, tvořících součást enzymů, popřípadě zapojených do metabolizmu i jiným způsobem. Jsou to fluor, hliník, molybden, chrom a dokonce i křemík. Jejich funkce bezpochyby vstupují i do vývoje a růstu, pro praxi výživy zvěře je většinou můžeme pominout.
Zásadními a rozhodujícími prvky pro stavbu a osifikaci kostní tkáně jsou vápník, fosfor a hořčík.
I při přístupu „věcně a stručně“ je toho o vápníku, zejména z pohledu reprodukce, třeba konstatovat hodně a hlavně zdůraznit vysokou prioritu těchto prvků. Tedy, jen nejdůležitější…
Vápník: Nejvíc jej samičí organizmus potřebuje v poslední třetině březosti, kdy osifikuje kostra plodu a v době laktace, kdy je mléko zdrojem vápníku pro velmi intenzivní růst mláděte. Ne zrovna příjemný ale výstižný příklad: Válečné a velmi chudé generace dětí mají vždy nenávratné poruchy růstu a vývoje. Obvyklou příčinou je nedostatek přirozeného zdroje vápníku - mléka a také D vitaminu.
Organizmus matky je vybaven nekompromisním příkazem: Do mléka vydej, co máš v kostech (i zubech, když je hůře). Vápník je v kostech uložen na specifických útvarech, které umožnují nejen jeho přijímání i uvolňování, ale také přestavbu struktury kosti podle zátěže.
Nedostatek vápníku pro organizmus zvěře je dán vazbou vápníku v půdě či horninách, která nevyhovuje rostlinám. Zjednodušeně - vápník v půdách s vápencovým podložím potřebuje proces uvolnění kyselinou uhličitou, aby se stal rozpustným = využitelným. Z většiny jiných hornin je využitelný jen obtížně nebo vůbec. Dostatek využitelného typu vápníku v půdě je zásadní pro jeho dostatek v rostlinách. Proto vápníme pole, louky a pastviny.
Nejnáročnější na obsah vápníku jsou jeteloviny, mezi kterými kraluje vojtěška a tyto rostliny pak poskytují nejvíc vápníku zvěři.
Většina travin je na střední úrovni obsahu vápníku. O stavu vápníku v půdě se přesvědčíme nejen chemickým rozborem, ale o jeho nedostatku svědčí přítomnost některých plevelů, třeba nepřehlédnutelná a nepříjemná kokoška pastuší tobolka, třezalka, violka skalní, kopretina osení, rdesno ptačí, jetel rolní, šťovík menší, kolenec rolní.
Naopak o dostatku vápníku v půdě svědčí výskyt pcháč oset, chrpa, lnice, kohoutek rolní, měsíček, mák polní, ostrožka stračka neboli stračka polní (rolní), svlačec rolní, podběl obecný.
Zdroje vápníku jsou v zásadě dva. Zelená hmota a seno jsou přirozeným, vysoce využitelným zdrojem. V senu je tak dobře využitelný (rozpustný), že zmokne-li při druhé polovině sušení, vyplaví většinu jeho obsahu vápníku středně silný déšť).
V lokalitách, kde je dostatek vápníku v půdě a je optimální skladba rostlin, tedy zastoupení jetelovin, můžeme očekávat dostatek vápníku pro většinu reprodukčních cyklů zvěře. Ta menšina, o kterou bychom se měli postarat, je právě období poslední třetiny březosti a laktace, u samců jelenovitých druhá polovina parožení. Následně pak období po těchto vypjatých cyklech, aby organizmus mohl doplnit – vrátit zápůjčku z kostní tkáně.
U samců po říji to jde samo, ale i zde musíme dbát na optimální složení doplňkových krmiv. Samice po laktaci si zčásti doplňují rezervy už ke konci laktace, ale skutečně záleží na úživnosti prostředí, zda mají optimální přistup ke kvalitním objemným krmivům. Pastva na dobrých půdách s rozmanitými, botanicky pestrými porosty je základem jejich kondice pro příští reprodukční období. Pokud tomu tak není, musíme podávat kvalitní seno, nejlépe s podílem jetelovin a raději i doplňkové směsi. Jejich složení by mělo vycházet z podmínek prostředí, což je úkol pro profesionála ve výživě.
Louky, pastviny a políčka musíme pravidelně vápnit. Těžké půdy páleným vápnem, střední a lehké uhličitanem vápenatým. Ideální je použít dolomitické vápence s obsahem hořčíku.
Druhým zdrojem vápníku jsou minerální lizy a doplňkové směsi. I zde je vápník velmi dobře využitelný. Vývojová a konstrukční kancelář přírody moudře rozhodla o uvolnění vápníku z uhličitanu vápenatého v kyselém prostředí žaludku (převod na rozpustný chlorid vápenatý) a aby se vápník zbytečně necáral po dlouhých střevech, o jeho resorpci v tenkém střevě hned za dvanácterníkem. Nevyužitelný nebo nevyužitý odchází defekací.
Fosfor je důvěrný kamarád vápníku, ale počítejme s tím, že i kamarádi se umí pohádat. Závidí si, že druhého je víc a trucují – jdou pryč.
Poměr vápníku a fosforu je skutečně důležitý. Klasický univerzální poměr Ca : P v celé krmné dávce je 2,5 : 1. Během života, tedy v závislosti na věku a stejně tak v závislosti na různých reprodukčních obdobích se mění.
Při návrhu obsahů v doplňkovém krmivu je třeba znát obsahy v objemné složce a podle toho dávkovat a volit minerální doplňky. Kdysi dříve se objemná krmiva pro skot posypala krmným vápencem a když to krmič nepřehnal, bylo to prospěšné nebo lepší než nic. Nadbytek vápníku ale využitelnost fosforu skutečně blokuje.
Tradičním zdrojem fosforu jsou obiloviny, mlýnská krmiva a minerální komponenty v lizech a doplňkových krmivech. U obilovin je tu ale háček, fosfor i další minerálie jsou pro vlastní enzymatický systém savců a ptáků z většiny nevyužitelnou pro pevnou fytátovou vazbu. Uvolňují ji enzymy mikroflóry bachoru a dále „umělé“ enzymy přidávané do doplňkových krmiv. Abych byl aktuální - současné ceny minerálních komponentů s fosforem a dalšími makro i mikroprvky jsou už na několikanásobné ceně jako dříve. Důvody tkví ve výpadku zdrojů i dopravy dík píli strýčka covida, posléze se podivně řetězily nedostatky zdrojů i výrobní komplikace.
Řešením je pečlivá optimalizace obsahů v doplňkových krmivech, navazující na znalosti o objemných krmivech. Pro laika nuda, pro odborníka detektivka s nutností pečlivého postupu. Chovatel zvěře s mikrobiálním trávením si má situaci zčásti snadnější díky vysokému obsahu fosforu v obilovinách, popřípadě otrubách.
Hořčík musíme doplňovat téměř vždy. Víme o jeho důležitosti v době osifikace parohů, ale u samic na něj většinou zapomínáme. To je první paradox. Druhý spočívá v jeho mizerné využitelnosti z minerálních zdrojů. Výjimkou je velmi drahé organické formy, mléčnan a citrát hořečnatý.
S hořčíkem se nadělá mnoho reklamního povyku v lidské výživě, důvodem je jeho regulační funkce přenosu nervového vzruchu, kromě jiného je to i prevence svalových křečí. Je přísným antagonistou vápníku a chovatelé skotu i ovcí velmi znají svalovou tetanii.
Nedostatek hořčíku v jarním pastevním porostu může vést ke vzniku pastevní tetanie (
hypomagnezie). Ale příčina není v jednoduchém nedostatku hořčíku, nýbrž v nevyhovujícím poměru Ca : Mg, včetně disbalance dalších prvků – třeba sodíku nebo a draslíku.
Mladý porost obecně považujeme za nejlepší možný zdroj většiny živin, a to právě ve velmi aktuální době konce březosti nebo počátku laktace. Musíme ale dbát na přiměřený obsah minerálních látek v lizech nebo doplňkových směsí. Právě vysoký obsah dusíku a draslíku zhoršuje vstřebávání vápníku i hořčíku v zažívacím traktu, což vede právě k pastevní tetanii. Nejvíce ohroženou skupinou jsou kojící matky.
U zvěře ve volnosti ji zaznamenáme málokdy, ale v oborách nemusí být nic výjimečného. Prevencí je příjem mladého porostu zvěří od samého počátku, a tedy adaptace na nepříznivé poměry. Hořčík se podílí i na metabolizmu řady enzymů a jeho nedostatek sebou nese zpomalení vývoje mláďat i celkového vyspívání organizmu.
Síra jako makroprvek nebývá příliš sledována. Stejně jako u fosforu se velmi liší ve využitelnosti pro přežvýkavce a monogastry. Mikroflóra bachoru se síry zmocní z obyčejného síranu hořečnatého nebo draselného a zapraví ji do svých těl, která jsou pak cenným zdrojem sirných aminokyselin. Jak už bylo zmíněno, ty jsou nepostradatelné pro kostní a zejména kloubní aparát i postupnou osifikaci budoucích kostí i parožní hmoty. Podílí se na výstavbě srsti, spárků a rohů – tedy mufloních toulců. Její dostatek jako podstatné stavební hmoty v bílkovinné molekule je zárukou pravidelné stavby a síly toulců.
Abyste to neměli moc jednoduché: Jak z textu plyne, většina makroprvků i mikroprvků má mezi sebou určitou závislost, typicky vápník a fosfor. Připojené schéma naznačuje, jak se některé prvky navzájem ovlivňují z hlediska využitelnosti nebo dokonce blokace. Mutual relation = dvojstranný vztah znamená, že se navzájem, tedy vhodným či nevhodným poměrem v krmné dávce z hlediska využitelnosti ovlivňují oba prvky, one side relation = jen jednostranné ovlivnění. Červené přímky vyjadřují, že silný nepoměr znamená výrazně zhoršenou aža plnou nevyužitelnost.
Pro talentovaného a poučeného chovatele to znamená, že vízum do říše skutečné optimalizace živin se vydává až po řadě let studia a praxe těchto souvislostí a tresty na chovaných zvířatech či zvěři za neoprávněné překročení hranic bývají tvrdé, někdy i nejvyšší. Ostatně, i profesionál ve výživě a krmení dobře ví, že (vlastní) chyby a omyly k tomu poznání nutně patří.
Vždy musíme zvažovat vlivy půdních obsahů prvků a využitelností na objemná krmiva, dále obsah a využitelnost v rostlinné hmotě a nakonec sestavovat doplňkové směsi či lizy podle aktuálních i obsahů živin a nároků zvěře či zvířat.
Tímto považujme vyjmenování minerálních i mikrominerálních prvků a vitaminů souvisejících s reprodukcí za dostatečné.
Ve III. části, neboli to nejlepší nakonec: Potřeba bílkovin a energie podle přírodní úživnosti i možností a smyslu přikrmování spolu s širšími souvislostmi výživy během růstu a vývoje.
Ing. Martin MOHELSKÝ