Daruji loveckého psa, nehodí se na lov. Možná tyto inzeráty také vídáte, někdy třeba s dovětkem, že pes má reakci na výstřel, jindy bez vysvětlení. Štěně, které si někdo pořídil a těšil se na společné lovy, má najednou skončit někde na gauči nebo jako hračka pro děti. Jsou opravdu všichni psi z těchto inzerátů nevhodní na lov anebo je zakopaný pes někde jinde?
Jací psi nejčastěji?
Nejčastějšími adepty na darování z důvodu neschopnosti jsou podle inzerátů ohaři, nejčastěji němečtí krátkosrstí a fousci, což je asi částečně tím, že jde o nejpočetnější lovecká plemena. Zakopaný pes asi bude i v tom, že ani sebevlohovější ohař se prostě sám nevycvičí a řádný výcvik je náročný na čas, prostor (vhodné krytiny, dostatek zvěře) a trpělivost. Pes nebude hned aportovat, i v případě vrozeného aportu vyžaduje nácvik čas, stejně tak klidy před zvěří nebude mít „sám od sebe“, ale je třeba je upevňovat a cvičit, zvláště v případě náruživých lovců.
Ostatní plemena se v nabídce různých bazošů objevují méně častěji, u jezevčíků a teriérů poměrně dost často z důvodu, že nový pes nezapadl do smečky, opět to vyplývá z vrozené a podporované ostrosti těchto plemen, kdy si určití jedinci nemusejí sednout a je třeba zkušenějšího majitele, aby problém vyřešil. Dominantní povaha je ale argumentem i u inzerátů na retrívry, což už je na pováženou, s ohledem na to, že tato plemena mají mít vrozenou chuť pracovat pro svého pána, zavděčit se mu. Otázka je, zda jde o dominanci nebo jen o puberťáka, který zkouší, co si může dovolit. Častým problémem, více opět u ohařů, je reakce na výstřel, někdy jako následek obecně slabších nervů, mnohdy bohužel jako následek špatného startu při výcviku.
„Vady“ a jejich možná řešení
Nejčastější „vadou“, kvůli které majitelé dávají pryč původně nadějné štěně, je reakce na výstřel. Tu může mít pes slabší, kdy je po výstřelu pouze chvíli nervózní a při hledání se opět rozhýbe, anebo takovou, kdy po výstřelu ztuhne a případně uteče pryč nebo k autu majitele a přesvědčit ho k další práci není možné.
Kde se tato reakce bere a co s ní? U některých psů jde o vrozeně slabší nervy, kdy psům vadí již jen nárazové zvuky, mnohdy jde ale o psy pokažené špatnými postupy výcviku. Mnozí majitelé střílí příliš brzy příliš mladému štěněti. Pokud tří až čtyřměsíčnímu prckovi nad hlavou vystřelíte, nedejbože ještě třeba u vody, kde se zvuky rozléhají, můžete si zadělat na problém. Začínejte při nácviku dále od psa a střílejte v okamžicích, kdy je mladý pes zaměstnán čmucháním nebo hledáním v poli.
Pokud už pes reakci na výstřel má, stále máte několik možností. Poměrně oblíbené, ale dost riskantní, je takzvané zaplavení dojmy, kdy psa vezmete na střelnici a vystavíte ho velkému množství ran. Psychicky odolný jedinec je přestane řešit, méně odolné zvíře se sesype definitivně. Dále je možné napravovat postupným zvykáním na dálku třeba na bouchnutí pytlíkem nebo z plynovky a postupně se přibližovat. Další možností, pokud má pes silné lovecké vlohy, je prostě ho brát na hony, kde si spojí adrenalin z lovu s výstřelem a postupně mu přestane vadit. Lze použít jen u jedinců s velkým zájmem o zvěř.
Tedy i reakci na výstřel jde řešit, zvláště pokud jsme si ji zavinili my sami a ne genetika. Pokud má pes opravdu slabé nervy a chceme ho dát někam do rodiny, na gauč, měli bychom nové majitele na problém upozornit, mohl by nastat průšvih při reakcích na nárazové zvuky (výfuk, ohňostroje apod).
Dalším problémem může být aport. Pokud si pořídíme psa na drobnou a on nechce nosit tak, jak si představujeme, nebo jsme si ho u nácviku zradili tak, že pes při spatření kozlíku prchá a nechce k nám zpět, i to jde řešit. Máme-li dost trpělivosti, začneme aport znovu cvičit postupně, po malých krocích, od začátku. Pokud jsme si psa zradili, a má k aportu odpor, bude to trvat déle, ale úspěch se u většiny psů dostaví. Pokud ale trpělivost na výcvik nemáme, nejspíš jsme si neměli psa pořizovat a jinde mu bude lépe – a klidně u jiného myslivce, který s ním aport dotáhne. Etologické problémy se soužitím smečky teriérů nebo jezevčíků tu řešit nebudeme, ale i ty vyřešit jdou – anebo psy zabezpečit tak, aby se nestalo neštěstí.
Musí být každý pes všestranný?
Dalším častým důvodem pro darování psa je naše vlastní ego. Představovali jsme si, jak se svým svěřencem vyhrajeme všestranky nebo lépe memoriál a on nechce do vody, nejde mu barva, neběhá tak, jak bychom si představovali. Pokud nejsme profi drezéři nebo chovatelé, kteří si chtějí nechat opravdu jen to nejlepší, řešení tu také je: podívat se na svého psa, najít to, v čem je dobrý a pracovat na tom. Pokud je skvělý aportér, ale nemá moc rád vodu, nebudeme s ním chodit na kachny (anebo ano a třeba tomu přijde na chuť). Jezevčík nenahání a není tak ostrý, do nory se mu moc nechce? Zato je třeba skvělý barvář a kolegové vás budou zvát na dosledy, budete-li se této vloze dál věnovat. Občas nás stojí hodně sil přiznat si, že náš pes není tak skvělý, jak jsme si vysnili, že má své limity. Teď je ale otázka, zda s těmito limity umíme pracovat, zda nám i tak bude platným pomocníkem, nebo zda toto zklamání překonat neumíme – a pak by psu možná bylo lépe u jiného myslivce, který využije přesně jeho potenciál. Tedy ne každý pes „nevhodný na lov“ musí být k ničemu, mnohdy jen není tak úžasný, a tak lehce cvičitelný, jak si majitel představoval.
Odpovědnost chovatele
Jinou kategorií samozřejmě jsou psi určení do chovu – pokud jste chovatel, máte nějakou vizi, co od svého chovu chcete a jaký by ten váš pes měl být, pak je pochopitelné, že pro zvíře, které vám nesedí, nejspíš budete hledat jinou rodinu, protože ve větší smečce na psa, se kterým je buď více práce nebo k práci není, není tolik času a vlastně zabírá místo kvalitnějšímu jedinci – a vás šlechtí, že si toto včas přiznáte, zvlášť když jde o vlastní odchov. Takový pes pak samozřejmě může najít i lovecký domov, kde se mu jako jedináčkovi budou více věnovat a kde na něj nebudou kladeny tak vysoké nároky.
Jak na darování psa?
Pokud už se rozhodneme psa darovat, měli bychom si nové majitele dobře prověřit – dáváme nebo levně prodáváme jim zvíře s rodokmenem. Nejde o množírnu nebo překupníka, který psa prodá kamsi dál? Prověřujme si nové majitele dobře, ať v inzerci časem nenajdeme nabídku štěňat bez PP po té naší nemožné feně. Navíc, nabízíme psy aktivních plemen, proto jim hledejme aktivní majitele, zabývající se třeba psími sporty, nedávejme ho seniorům nebo rodině s malými dětmi, kde na něj nebude dost času nebo sil. Nechceme si ho už nechat, ale to neznamená, že nám má být lhostejné, co s ním bude. Pozor také na to, co máme v kupní smlouvě – mnoho chovatelů si tam dává předkupní právo pro chvíle, kdy pes putuje dál, každopádně je minimální slušnost chovatele informovat, že jeho odchov hledá nové majitele. Třeba vám pomohou a pes nepůjde k cizím lidem. Sami zvažte v případě darování darovací smlouvu, kde si vymíníte body jako informace v případě dalšího prodeje, ideálně také předávejte psa vykastrovaného, aby na něm nikdo nemohl chovat štěňata bez PP, pokud pes není na zařazení do chovu, samozřejmě. Pokud jde pouze o pokažené zvíře, které je možné napravit a má jinak slušné předpoklady, samozřejmě na kastraci není třeba trvat.
Adopce „mizerného“ lovce
A co opačný případ? Mnohdy se takový nepovedený lovec s PP objeví i v útulcích. Jsou výcvikáři, kteří si takové psy berou, vycvičí je, udělají s nimi zkoušky a prodávají je dál. Pes z útulku nebo pokažený majitelem je vždy výzva, většinou má špatné zkušenosti a návyky, ale zvláště pokud jde o mladší zvíře, dá se s ním pracovat. Takže pokud naopak jste zkušený kynolog a hledáte psa, i toto je cesta. Jen je třeba počítat s tím, že takové zvíře není nepopsaný list papíru a bude s ním mnoho práce.
Pokud je tedy váš pes nepřevychovatelný, má povahu nevhodnou pro lov, tedy je bázlivý nebo hysterický, nebo jste narazili na mantinely svých výcvikářských schopností a nemáte čas hledat pomoc jinde, je nejspíš opravdu na čase hledat svému psu nového majitele. I u psů „nevhodných na myslivost“ je mnohdy v rukou zkušeného myslivce – kynologa vše jinak, proto předem psa nezatracujte, to, že si spolu nerozumíte, neznamená, že nemůže být dobrým loveckým psem. Nebo dostačujícím – třeba pro staršího myslivce na posed pod kabát a na nějaký ten dosled, pokud jde o nelovícího jezevčíka. Pokud budete psu hledat rodinu mezi civilisty, nezapomínejte na specifika loveckých plemen – tedy zvýšené nároky na pohyb, mnohdy nesnášenlivost s domácími zvířaty, u psů s reakcí na výstřel pak obecně problémy i v normálním neloveckém životě…
Máte za svého psa zodpovědnost, vyberte mu tedy dobrou rodinu.
Lucie KOLOUCHOVÁ