Prosím o tradiční prvotní představení se…
Od roku 2016 do roku 2018 jsem byl místostarostou Uherského Brodu, majetek města a životní prostředí mě provází celý život. Momentálně jsem pověřeným funkcionářem, určeným členem rady ve stejných kompetencích jako v předchozím období. Rozdíl je v tom, že jsem radní, který nezastupuje starostu v jeho nepřítomnosti. Jinak se pro mě nic nezměnilo.
V rodině byly jisté myslivecké kořeny, vyrůstal jsem ve venkovské části města a chodil do lesa, vždy jsem se klonil nejen k myslivosti, ale obecně k přírodě, lesům, vinohradům, pasinkám. Takže když pak dostanete na radnici na starost životní prostředí, tak je to vlastně odměna. Příroda u nás obecně už dávno není divoká, není bez zásahu člověka, žijeme v dlouhodobě ovlivňované kulturní krajině a já si troufám tvrdit, že na území ČR nenajdete místo, kde by nenašla známka lidské činnosti. Takže se snažím, aby kulturní krajina, resp. příroda byla v souladu s potřebami člověka a jeho aktivit. Divočinu tu fakticky nemáme a mít ji tu zpět taky nemůžeme.
Troufám si vydedukovat, že asi jednoznačně vidíte myslivost jako součást celkové péče lidské společnosti o přírodu…
Samozřejmě je to tak a nenechme to nikoho zpochybňovat. Zásahy člověka do přírody byly od prvopočátku lidského rodu, teď už je to jen o vybalancování jak moc nebo jak málo člověka do přírody chceme pustit. Typické jsou zájmy myslivců a lesáků na jednom území, tam se krásně vidí, že se vlastně v poslední době docela silně bijí potřeby těchto skupin.
No začínáme hned zostra…
Vždy elita myslivosti pocházela z řad lesníků, je ale smutný pohled, že za posledních řekněme padesát let se to změnilo. Veřejnost si fakticky dělá tuto zkratku: z lesníků se stali dřevaři, z řady myslivců se naopak stali jen lovci trofejí a plniči mrazáků. Je to sice jistá dělba, ale taková ta divoká dělba, nechci říct práce, ale činností, která nevytváří solidaritu, ale do jisté míry konflikt. Což se jako sociolog pouze utvrzuji v tom, že jisté sociální teorie jsou stále platné. Ano, zájmy jsou pochopitelné a nelze je odsuzovat, ale nemohou jít tak jednoznačně proti sobě bez ohledu na protistranu.
Když panstvo vlastnilo les, tak chtělo jak výtěžnost v podobě dřeva, tak ale i zvěřinu a trofeje. Panstvo se samo staralo o tu vyváženost obou pohledů, bylo to totiž v jejich zájmu. Teď se ale zájmy oddělují, zájmy mají nejen myslivci a lesníci, ale do toho vstupují majitelé pozemků, turisté, sportovci, běžní návštěvníci přírody a další skupiny. A každá skupina vidí jen ty svoje zájmy a nechce se moc koukat na zájmy ostatních. Takže zájmů na určitém území je dnes mnoho a je těžké vše vyvážit.
A právě v tu chvíli přichází také úloha státní správy a samosprávy, ta musí být první, kdo by se měl v konkrétním regionu pokusit vše zkoordinovat. Toto je vlastně politika typicky na komunální úrovni. Však jenom jak se vyhrotil pohled v souvislosti s covidovou situací, kdy se ukázalo, jak se mnoho obyvatel chovalo, že je tu příroda jen pro ně a je to pro ně jen veřejně přístupná tělocvična nebo místo pro venčení psů.
Jak v tomto směru hodnotíte spolupráci myslivost a zemědělství?
V každém případě je momentální situace komplikovaná, vychází z toho, že ta největší kolektivizace v českých zemích procházela v 80. letech, v té době se dostalo zemědělství do stavu, v jakém je dodnes. Odvodnili jsme co nejvíce půdu a začali pěstovat plodiny s co největšími výnosy. Podotýkám, v klimatologickém kontextu tehdejší doby poměrně logicky. Jako obec máme v ruce nástroj zvaný komplexní pozemkové úpravy, to vše děláme kvůli ochraně zemědělské půdy, přičemž se ale na tomto z hlediska finančního podílejí vlastníci zemědělské půdy, resp. uživatelé honů, jen minimálně. Protože oni nikde v zákoně nemají vyjmenované, že by měli mít ve vlastnictví třeba meze, že by měli zajistit ze svých prostředků protierozní opatření. Například tady u nás, v zájmu přírody, a vlastně i v zájmu vlastníků půdy, máme naplánovaná protierozní opatření, vytvoření travnatých pásů, k tomu, abychom zabránili erozi půdy, dešťové erozi nebo vodní, aby se nesmývala ornice, a přitom to některým vlastníkům a zemědělcům vadí, že se zabírá produkční plocha.
A vidíte rozdíl v přístupu tady u vás, kde je krajina hornatější, členitější, než třeba na rovinatém plochém Břeclavsku?
Vidím hlavně trend, že zemědělci mají rádi velké stroje a velké lány. Stroje a zařízení se zvětšovaly a kladou pak větší nároky nejen na velikost půdních bloků, ale i na infrastrukturu, šířku polních cest i místních cest v obcích, a do jisté míry i způsobují poškozování místních komunikací. Nejčastější požadavek od zemědělců byl skutečně co nejširší přístup a eliminace překážek, které by vytvářely v honech zelené pásy.
Budoucnost ale vidím pozitivně především za situace, kdy se do zemědělství rychle dostává, a ještě bude více dostávat, vysoká míra automatizace výroby i produkce. V tom momentě bude možné k přizpůsobovat více mechanizaci k potřebám přírody a krajiny. Nyní je to naopak, krajina se přizpůsobuje možnostem mechanizace. Jistě budou v dlouhodobém horizontu nahrazeni operátoři zemědělských strojů typu traktor nebo kombajn nějakými plně autonomními stroji. Ty trendy sleduji a v daném segmentu je extrémní posun. A někteří zemědělci mnohdy ani nechtějí komunikovat s dalšími uživateli krajiny, vadí jim, že tam jezdí myslivec, cyklista, chodí tam kdokoliv, chovají se, jakoby byla krajina jen jejich.
Z mého pohledu je ústřední myšlenka v tom, že ochranu zemědělské půdy teď aktuálně nedělá zemědělec, pakliže k tomu nemá dotace a nástroje, ale dělá je přes dotace paradoxně obec. Proč by se měla o ochranu krajiny starat jen obec? Když jsem chtěl udělat za obec protierozní opatření, tak jsem spolupráci nabídl myslivcům, nabídl jsem jim, aby si udělali travní pás a zvěřní políčko, rádi toho využili. Byli rádi, protože vědí, jaký pozitivní efekt to může pro krajinu mít. Proč nejsou tak vstřícní a spolupracující mnozí zemědělci?
Jsem toho názoru, že by měl mít zemědělec jednoznačnou povinnost, že například když obhospodařuje 150 ha, tak by měl spravovat třeba třicet mezí, měl by mít prostě taková a taková opatření ve prospěch přírody a trvale se o tyto přírodní prvky starat. Konec konců to se již postupně děje, a protesty velkých agrárníků proti Strategickému plánu současné Vlády jen ukazují, že změny se dějí.
Neměly by tedy být zemědělské dotace podmíněné tím, že zemědělec nejprve splní ekologické nároky hospodaření? Chceš-li mít zemědělče dotace, tak například měj tolik a tolik mezí…
My to máme na obci jasné, my jsme v rámci komplexních pozemkových úprav vytvořili několik plánů společných zařízení, ale je úplné minimum plánu společných zařízení, které mají ve správě zemědělci. Já chci takové aktivity organizovat, vidím v tom smysl, ale mrzí mne ta logika věci. Však jen považte – zemědělství je snad jediná produkční průmyslová činnost, protože zemědělství prostě dneska je průmysl, kdy obec někomu chrání jeho ekonomické podnikání, chrání půdu, jakožto základní výrobní prostředek zemědělce! To nikde jinde není.
Co se dá vše zahrnout pod pojem společná zařízení?
Polní cesty, meze, travnaté pásy na protierozní opatření, biopásy a nektarodárné pásy, liniová zeleň. Těch variant je hrozně moc, když jsou myslivci aktivní (a nemusí to být jen myslivci, ale i včelaři), tak řeknou vy tady máte pozemek, my bychom ho chtěli na zvěřní políčko, to se dá také napasovat do společných zařízení. Pak máme různé propustky a další technické prvky v krajině pro to, aby třeba zemědělská technika mohla dojet na pole.
Ale v této souvislosti vyslovuji otázku, na co jsou některé úpravy? Jsou o racionalizaci hospodaření v zemědělské krajině, zpřístupňujeme pozemky tak, aby mohly být dobře obsloužitelné pro velké stroje. Nechci, aby to vyznělo, že jsem proti zemědělcům, to vůbec ne, vážím si jejich práce, ale nechápu dodnes stávající logiku. Proč má město třeba dělat propustek, aby se zemědělec s velikým traktorem dostal na pole a proč by obec měla extrémně rozšiřovat cesty? Když tam zemědělec chce, tak ať si ten betonový propustek za své udělá. Je to stejné, jako kdyby obec v rámci soukromého areálu zajištovala zimní údržbu. Je z mého pohledu extrémně špatně, abychom dotovali ze společných daní něčí soukromé podnikání. Já jsem asi hloupý, ale doteď nechápu, proč je to takto nastavené, že po zemědělcích není vyžadováno z hlediska plánu společných zařízení nějaká forma spoluúčasti.
Takže z vašeho pohledu vidím spíš pohled na současné zemědělství jistým úkosem…
A vidíte rozdíl mezi velkým a malým zemědělcem? Momentálně se to docela vášnivě řeší z pohledu dotačních podpor.
Zemědělství obecně ne, ale přístup obrovských podniků kriticky vidím. Musím přiznat, že jejich postoje a logiku chápu, ale to že to chápu neznamená, že to budu podporovat. Uvedu to z pohledu zdejšího regionu.
My tu máme spíš pozůstatky velkých družstev, malých zemědělců tu máme pár, někteří se po devadesátkách ze začátku chytli, ale pak už podnikání nechali. Pár malých i velkých zemědělců znám a nemám problém se domluvit, někdy ta domluva je horší a těžší. Pro mě platí základní matematika, čím víc uživatelů na půdě, tím pestřejší krajina. Není to nic světoborného, ale čím víc lidí do zemědělství pustíme, tak tím bude krajina a pestřejší.
Bohužel u většiny velkých podniků není ani správná obměna plodin, v České republice se fakticky točí čtyři plodiny a logicky se pěstuje pouze to, co se vyplatí. Tam kde se dříve pěstovala zelenina se nyní pěstuje řepka, což se doufám ve světle současné politické garnitury bude měnit.
Osobně nemůžu hodnotit, jak dobře k zemědělskému podnikání přistupují malí, ale já si cením podnikatelů, kteří si řeknou svůj limit, že obhospodaří sami sebe a svoji rodinu, získají svoji přidanou hodnotu, vydělají si na nějaké odpisy a investice a hospodaří na tom, co mají. Nesnaží se zbytečně expandovat, bobtnat, vždy je většinou expanze na úkor kvality, pakliže neinvestujeme do automatizace nebo robotizace. Paradoxem je, že dotace zhltly velcí agrárníci, z koláče si ukousli větší díl než zemědělci malí.
Ještě je ale rozdíl z hlediska vztahu k půdě. Jak vnímáte rozdíl mezi zemědělcem, který hospodaří na vlastním a žije tam a zemědělci velkých akciovek, kteří hospodaří na velkých propachtovaných lánech a mají je vlastně pronajaté bez sebemenší místní či osobní vazby, mnohdy ani nevědí, kde ten propachtovaný lán je, hlavně, že je z něj ekonomický efekt?
V takovém případě vidím problém u vlastníků půdy, kteří si z drtivé většiny myslí, že sedí na zlatém vejci, nechtějí půdu prodávat, což je na jednu stranu dobře. Za mě by byla největší kalamita, kdyby velké zemědělské podniky měly prostředky na nákup zemědělské půdy a postupně by ji poskupovaly. Dotační politika totiž umožnila, že zemědělci dotace na hektar využívají ke kompenzaci nákladů, což je u malých zemědělců správné, ale co velké podniky hospodařící na tisících hektarů? Druhá část dotací je na investice v rozsahu až 75 milionů, což tendovalo k tomu, aby dotace zhltli agrární oligarchové. Tak by chtěl podnikat každý, zemědělci počítají s dotací tak, aby se uživili.
Já doteď nechápu, potravina je ta nejzákladnější komodita, kterou budeme vždy potřebovat, ale my vytváříme dotační politiku na to, aby vůbec ta potravina vznikla. Pokud dotujeme, musíme přece i regulovat. Dotační politika by měla být nastavena například tak, že když malý zemědělec udržuje krajinu a je jeho podnikání z hlediska lokálnosti nutné nebo potřebné, tak to je jedna forem, jak mu dotací pomoci. Zohlednit se musí oproti podpoře produkce environmentální opatření, kdy musíme umět říci zemědělče, chceš-li hospodařit v souladu s přírodou a v její prospěch, tak tě podpoříme, přispějeme dotační částkou na nektarodárné pásy a na další opatření, které jsou přírodě blízké a podporují místní biodiverzitu.
Momentálně je to ale spíš obráceně, nabobtnávají největší firmy, které si dotacemi a podporami vykompenzovávají zisk, aby měly dostatek kapitálu, aby skoupily další půdu.
Kdybych se teď rozhodl podnikat jako drobný zemědělec, tak je to extrémně těžké především z nedostatku prostoru přístupu k půdě a nastaveným smlouvám velké družstvo – vlastník = tetička, která pole nechává dětem. Nedávno jsem měl v ruce tabulku, ČR má nejvíce zemědělských subjektů, které hospodaří na tisícihektarových lánech. Jak je možné, že v Rakousku se uživí rodina se 40 ha půdy v pohodě, Polsko má tuším dokonce průměrný počet hektarů na zemědělce pouhých šest.
Je taky nenormální, že na hektar orné půdy zemědělec dostane dotačně víc než na hektar ekologické plochy?
Vím, za kolik pronajímáme nebo pachtujeme zemědělskou půdu, pacht je pro zemědělce spíš nízký, pohybuje se asi kolem 1 až 1,5 % z tržní ceny, tedy pokud se hektar prodává za 350 nebo 400 tisíc korun, tak 1 % je 4 Kč z metru, a to je extrémně málo. Vím, že se někde udává, že by to mělo být kolem 6000 Kč za ha, jsou tu smlouvy ale maximálně za 1500 až 2000 Kč za ha. Nejsem odborník, nejsem zemědělec, ale nárokové dotace byly pokřivené v tom slova smyslu, že rozdělovaly dotace stejně jak malým, tak velkým a nevytvářely dostatečné podmínky k tomu, aby se zemědělec zodpovědně staral o půdu, ale dotace hlavně kompenzují jeho zisk.
Přitom kolik je malých drobných vlastníků, kteří získali dostali v restituci půdu, a nechtějí ani uvažovat o tom, že by zažádali o vyjmutí či výměnu pozemku z velkého lánu a dát ho k dispozici myslivcům. Máte s takovým jednáním i tady ve vašem regionu zkušenosti?
My tu máme většinou řemenové vazby, parcely jsou extrémně úzké a dlouhé, jak se to v dědictví drobilo. Například někde v nížinné oblasti v Polabí jsou pěkné čtverce, situace je tam poněkud jiná. Ale obecně – lidé bohužel nad vyjmutím a dáním k dispozici myslivcům nebo jiným novým zemědělcům, včelařům nebo lidem kteří se rozhodnou podnikat, ani neuvažují. Existuje značná konzervativnost, nějak to funguje, proč to měnit.
Konkrétní místní zkušenosti ale moc nemám, protože město Uherský Brod má přes 130 ha zemědělské půdy, což není málo. Většinu půdy jsme v rámci pozemkových úprav dali na plány společných zařízení. Ale přesto nějakou zemědělskou půdu pronajímáme a je to spíš na uvědomělých lidech, že si řeknou pronajmu to jinému zemědělci než tomu stávajícímu. Souvisí s tím ale nezbytná administrativa a nějaká práce, bohužel se ale lidé s majetkem v podobě půdy odnaučili hospodařit. Jediné, co ví, že půda se neprodává, roste na ceně a když se něco stane, tak mohu půdu jako prostředek poslední záchrany jednou prodat. Ale z hlediska environmentálních pohledů a hospodaření nad využitím jejich půdy neuvažují. A to zvláště lidé z měst a větších obcí, kteří nežijí v přírodě, ti ani nevědí, že s půdou by se dalo dělat i něco jiného, že by se dala pronajmout nebo propachtovat myslivcům či jiným uživatelům půdy, aby se na pozemku vytvořil travnatý pás, nebo se začala pěstovala zelenina, aby se velký půdní blok rozčlenil na bloky menší, což je pro přírodu a její biodiverzitu velmi pozitivní.
Tlak musí jít odspodu, musí se snažit třeba místní myslivci a spolky, kteří mají zájem o pestrost krajiny. Určitě by byla potřebná nějaká instituce a nebo samotnými myslivci vytvořená společná aktivita, která by mnohem intenzivněji oslovovala drobné majitele půdy a vytvářela povědomí nebo nabídla dokonce faktickou administrativní pomoc, jak lze také prospět přírodě tím, že dám k dispozici svoje pozemky.
Myslím, že sami myslivci by měli z volných prostředků nakupovat půdu, pak se stanou partnery i pro zemědělce a mají reálnou váhu v podobě například několika hektarů. Zemědělci jsou pro myslivce do jisté míry partnery, ale i soupeři, zemědělci myslivce uznávají, pokud cítí protiváhu.
Další z možností je využít spolupráci mezi členy honebního společenstva, přes něj se mohou drobní vlastníci domluvit na společném postupu a vytvářet tlak na zemědělský podnik. Ale i normální myslivecký spolek si může propachtovávat půdu od lidí a po dohodě racionálně pozemky využívat jak ve prospěch vlastníků, tak ve prospěch přírody.
Další možností jsou ale i pozemky, které v katastrálních mapách mají zakreslené obce, mám na mysli hlavně staré dnes neexistující polní cesty, jejichž obnovením se dají také přece vytvořit úžasné zelené pásy v krajině.
My jsme to tady udělali na všech katastrech Uherského Brodu, město má pět katastrů. Klíčovým nástrojem obecně pro všechny jsou komplexní pozemkových úpravy, řada pozemků je nepřístupná, jsou přitom v mapách historické polní cesty, které by šly zatravnit, jinak smysl už často stará polní cesta nemá.
Z městského rozpočtu jsme vyčlenili několik milionů na zatravnění polních cest, aby se krajina rozbila a propojily se jednotlivé segmenty zeleně v krajině. A i pro zemědělce jsou obnovené cesty výhodou, protože po nich třeba mohou dojet myslivci k posedu a nemusí jezdit po poli.
Bylo rozoráno mnoho cest a mezí, ale krajina má dobrou paměť, když se podíváte na satelitní snímky, stále vidíte světlejší nebo tmavší pruhy, kudy cesty vedly. Obnovujeme to, co se v 70. a 80. letech rozoralo, k polním cestám přidáváme doprovodnou zeleň, liniové stromy, které za dvacet či třicet let budou snižovat odpar, snižovat větrnou erozi, poskytovat hnízdní a potravní možnosti pro všechny živočichy, nejen pro zvěř.
V rámci systematického naplňování komplexních pozemkových úprav v Uherském Brodě se od roku 2016 vysadilo asi 20 tisíc stromů, keřů nepočítaně, zatravnily se desítky kilometrů polních cest, které se obnovily. Vybudovalo se také mnoho záchytných mokřadů a tůní, většinou v místech deprese, kde vyvěral nějaký pramen. Pro zvěř jsou to záchytné body v krajině, nemusí za vodou putovat, a kromě jiného se tím třeba snižuje riziko střetů se zvěří na komunikacích.
Zelené pásy ale musíme vytvářet v dostatečné šíři, úzký pás se stává jen úkrytem pro srstnaté i pernaté predátory, když už se vytváří, tak alespoň 6 až 8 metrů široký. A důležité je nezapomenout také na keřové patro a na místa v pásu, kde se může zvěř osušit a oslunit. A kde se dobře daří zajícům a drobné, to jsou ty extenzívní sady, jsou to lokality kryté svrchu, zboku a je tam neustálá přirozená kapénková závlaha, to je mnohdy takové malé zoo v současné krajině.
Jak tedy konkrétně spolupracujete s místními myslivci?
Na městě si sice můžeme říci, co a kde zrealizujeme, ale někdo musí prvek vybudovat a pak se o krajinné prvky musí také někdo starat. My myslivcům nedáváme dotace přímo, ale dáváme jim možnost si něco odpracovat, vydělat si třeba i desítky tisíc, máme remízky, nějaké významné lokality a jiná místa, o která se nám myslivci starají. Když se chce, tak se dá spolupráce vždy domluvit.
Například brodští myslivci udělali několik hektarů protierozních mezí, kdy si zaplatili semeno, vyseli protierozní pás a se zemědělci se domluvili, kdo využije z pásu seno. No a do těch protierozních pásů jsme my pak vysadili přes stovku ovocných stromů.
Je potřeba, aby představitelé místní správy a samosprávy, resp. místní politici, do krajiny a do lesa chodili, s myslivci i zemědělci komunikovali, v přírodě s lidmi žili.
V krajině jsme takto vytipovali a následně vytvořili desítky tůní, v bývalých údolnicích se vytvořila napajedla a mokřady, udělali jsme v roce 2019 i jednu velkou vodní nádrž, součástí byla i obnova bývalého náhonu. Z místa se stala turistická atrakce. A uvedu to jako příklad – je to místo, kam jsme naučili lidi chodit, místo které je navštěvované, jsou tam i lavičky a altán. Myslivci tam lovit asi nikdy intenzivně nebudou. Ale tím, že návštěvníky dostaneme do tohoto místa vlastně ulevíme jiným místům v přírodě, kde jsme také udělali krajinné prvky, ale ty máme zájem tak trochu skrýt očím veřejnosti, tato místa jsou určena prioritně pro zvěř a máme tam zájem o klid od lidí. Je to prostě jakási daň za vyhovění potřebám společnosti, i tak totiž musíme uvažovat a rozhodovat, to je o té staletí člověkem ovlivňované a upravované kulturní krajině.
Jak jste říkal, že jste každodenně v přírodě, okamžitě mi vytanula na mysli zkušenost, na kolika místech ve státní správě jsou úředníci, kteří nejenže nemají ani odpovídající myslivecké vzdělání, ale navíc mají v kompetenci mnoho jiné práce a povinností, takže ani pravidelně v přírodě být nemohou. Jsou tak zavalení prací a povinnostmi, že nemají čas do přírody, resp. honitby za myslivci jít...
Za to můžeme poděkovat sami sobě nebo zákonodárcům. Byla by třeba zásadní změna, třeba jen to, aby úředník vždy na každou honitbu nemusel dělat rozhodnutí tak, že si sám musí sesbírat podklady. To dřív tak nebylo. Neustále si stěžujeme na podmínky, na druhé straně produkujeme těch úředníků tolik, že už ORP našeho typu ani ty lidi nezaplatí.
Přiznejme si ale, že zvláště mezi myslivci existuje přirozená míra závisti a udávání, a tak často vše odnese úředník ORP, jsou na něj podávány žaloby, správní řízení a další stížnosti, často je hromosvodem sporů mezi myslivci. Bohužel to vše práci mnoha úředníků dokonale odlidštilo, co se má řešit je úplně nepodstatné a hledají se jen formalizmy typu jak a proč se špatně postupuje podle správního řádu. Je to papírová válka a příroda je na druhé koleji, to je úplně špatně.
Pojďme raději zpět ke krajinným úpravám. Jak ta opatření financujete? Využíváte dotace?
Řadu projektů jsme si zaplatili z vlastních prostředků, hromadu interakčních prvků jsme zrealizovali přes dotace Ministerstva životního prostředí. Financujeme vodní tůně, vodní zákon říká, pokud uděláte vodní plochu do 300 m
2, nepotřebujete ani stavební povolení, v rámci nějaké činnosti prostě vykopal bagrista jámu a funguje to, není tam ani nějaké vodohospodářské zařízení. Takto jsme třeba měli pěkný projekt zhruba za milion korun, kde se na jednom vodním toku udělala soustava zádržných tůní na vodu.
Teď máme další projekt na lokalitě Králov, asi deset dalších tůní, které chceme dělat jak v lesích, tak na loukách. To je připraveno přes dotační tituly OPŽP.
S Ministerstvem zemědělství jsme dělali tu již zmiňovanou velkou nádrž, projekt z roku 2011 až 2012 v lokalitě Jiřičky – Nivničky zahrnoval obnovení starého mlýnského náhonu společně s dalšími šesti vodními plochami. Dnes se tam drží černý čáp, volavky, spárkatá zvěř se tam chodí napájet, vedle je pstruhový potok, kde s povodím Moravy máme domluvené, že nebudou ničit bobří hráze, protože již několikrát bobři zachránili ryby v obdobích extrémního sucha.
Takže se snažíme využívat všechny vhodné operační programy ze životního prostředí a ministerstva zemědělství, ale v momentě, kdy je to potřeba, tak si dokážu s pomocí kolegů proboxovat třeba zatravnění polních cest nebo některá jiná aktuálně potřebná opatření bez ohledu na dotace.
A není lepší než žádat na deset projektů po 100 tisících vše spojit do jednoho projektu za milion?
Určitě je potřeba vidět vše v širších souvislostech a projekty spojovat ve vzájemné synergii. Třeba lokalita Zákřov, to je obec, která byla zničena za husitských válek, tam jsme měli projekt za 4,5 milionů korun na obnovu ovocného sadu, který byl totálně zarostlý. Prořezaly se tam staré dřeviny, které tam neměly do dělat, vyčistila se křoviska, dosadily se nové stromy a křoviny, vyčistila se louka. Ale vedle byla naplánovaná nová cyklostezka z jiného programu a bylo nebezpečí, že by byla ohrožována splavem ze sadu. Na zvodnělých místech jsme proto prohloubili tůně, udělala se nová mez, vyhrabal se rygol, doplnila se potřebná modelace terénu.
Takže myšlenka spíš slučovat akce je výhodná?
To tak tady máme, protože se vždy dá napasovat více pohledů do plánu společných zařízení. Každé město by si mělo říct, jak má krajina vypadat dalších třicet let, město by si mělo připravit komplexní pozemkové úpravy a ministerstvo zemědělství na to mělo vyčlenit více peněz. Rok a půl zpět jsem slyšel, že na celý náš okres se mají dělat pouze čtyři komplexní pozemkové úpravy, což je ale málo, Uherský Brod má pět katastrů. A z větší části bych financování převáděl přes zemědělce, tak jak jsem říkal na začátku, ať se pak domluví s myslivci.