Tuto dovednost si nejprve osvojili sokolníci ze stepí jižní Asie, aby se za desítky a stovky let přenesla do celého světa a po staletí se pak předávala dalším generacím sokolníků až do současnosti.
Za tu skutečně dlouhou dobu se odehrály desítky, stovky… co stovky, tisíce příběhů, které se mezi sokolníky a myslivci v ústním podání předávají na různých loveckých setkáních. Je pravdou, že se převážně vzpomíná a vypráví se příběhy, kterých byl některý z přítomných účasten, ať jako ten, komu se událost přihodila, nebo byl pouhým přímým pozorovatelem. Mnohdy se však k „lepšímu“ přidávají i takové příběhy a příhody, jejichž účastníci nejen, že nejsou přítomni, ale mnozí se již odebrali do „sokolnického nebe“.
Protože většina příběhů není moc dlouhých, rozhodl jsem se některé sepsat a s jejich humorným a někdy i poučným výsledkem vás, čtenáře časopisu, seznámit. Vzhledem k tomu, že jsem úvodem uvedl, jak dlouho již přibližně sokolnictví trvá, popíši zde i takové příběhy, které se staly bájemi a legendami.
Mezi takové legendy patří legenda o Allowinu Bavoniusu, který je známý jako svatý Bavo, pozdější patron vlámských sokolníků. Tato legenda vypráví o šlechtici, původním jménem Allowin van Haspengouw, původem z Haspengau (Hesbaye poblíž Bruselu) v dnešní Belgii. V mládí byl v armádě a vedl rozmařilý a nevázaný život. Jako pro značnou část šlechticů té doby byl jeho zálibou lov a s ním spojené sokolnictví.
Podle legendy byl po jednom z úspěšných lovů obviněn z krádeže vzácného cvičeného loveckého sokola, za což byl v té době trest smrti oběšením. Allowin byl uvržen do vězení a čekal na popravu.
Onen osudný den již stál na popravišti, když najednou přiletěl ztracený sokol a usedl na horní trám šibenice. Stal se tak symbolem nevinnosti a podle verdiktu tribunálu prokázal Allowinovu nevinu.
Po sňatku s dcerou merovejského hraběte žil umírněnějším životem. Pod vlivem své dcery podnikl několik evangelizačních cest po Francii a Flandrech. Nakonec vstoupil do kláštera sv. Amanda a přijal jméno Bavon.
Při jeho pohřbu se měl stát zázrak, kdy ďáblem posedlá žena se dotkla jeho těla a uzdravila se. Při obléhání města Haarlemu v Nizozemí roku 1628 se při dobývání hradeb města náhle zjevil na nebi nad hradbami se štítem v levé a se sokolem na pravé ruce. Vyděšení útočníci prchli z boje a druhý den od města odtáhli. Bavon je uctíván jako patron sokolníků a ochránce proti černému kašli.
Ještě starší je legenda o loveckém sokolu samotného Čingischána (1162 – 1227), vlastním jménem Temüdžin, který byl milovníkem lovu s dravými ptáky. Pro jeho dvůr prý pracovalo až sedm tisíc sokolníků.
Jednoho rána Čingischán se svým dvorem vyrazil na lov. Členové průvodu měli luky a šípy, ale Čingischán nesl na pěsti svého oblíbeného bílého sokola, který byl lepší a jistější než jakýkoliv šíp, protože mohl letět vysoko na obloze a vidět vše, co lidské oko vidět nemohlo. Avšak navzdory nadšeným snahám celé skupiny něco najít, nebyli úspěšní.
Zklamaný Čingischán se vrátil do tábora, aby nepřenesl své zklamání na svůj doprovod, opustil zbytek skupiny a vyrazil se sokolem pěšky sám. V lese však zůstal déle, než očekával, byl již zoufale unavený a žíznivý. V letním horku všechny potůčky vyschly a nemohl proto najít žádnou vodu, aby se napil. Potom ke svému překvapení uviděl pramínek vody tekoucí ze skály přímo před ním. Odložil sokola ze své pěsti, vyndal stříbrný šálek, který stále nosil s sebou. Šálek se plnil velmi pomalu a právě když se chystal jej pozvednout ke rtům, sokol vyletěl vzhůru, vyrazil šálek z jeho rukou a vodu vyšplíchnul na zem.
Čingischán zuřil, ale sokol byl jeho oblíbenec a možná měl taky žízeň. Zvedl šálek, vyčistil od špíny a začal jej plnit znovu. Když byl šálek z poloviny naplněný, sokol na něj opět zaútočil a vodu vylil. Čingischán tohoto ptáka zbožňoval, ale věděl, že za žádných okolností mu nemůže dovolit takovou neuctivost. Někdo by mohl zpovzdálí tuto scénu pozorovat a později říci jeho válečníkům, že velký dobyvatel nebyl schopný zkrotit pouhého ptáka.
Tentokrát vytáhl meč, zvedl šálek, aby jej opět naplnil a jedním okem pozoroval pramínek vody a druhým sokola. Jakmile byl v šálku dostatek vody a byl připravený ji vypít, sokol opět vyrazil a letěl přímo na něj. Čingischán jedním úderem propíchl ptákovi hruď.
Pramínek vody zatím zeslábl a úplně se ztratil. Čingischán se nyní ale rozhodl něco k pití najít. Vylezl na skálu, aby našel zdroj pramene. K jeho překvapení tam opravdu byla kaluž vody a uprostřed ní ležel mrtvý jeden z nejjedovatějších hadů v oblasti. Kdyby se vody napil, zemřel by.
Čingischán se vrátil do tábora s mrtvým sokolem na rukách. Poručil, aby byla vyrobena zlatá soška ptáka a na jednom křídle bylo vyryto:
Když přítel dělá něco, co nemáš rád, stále je to tvůj přítel. A na druhém křídle byla vyryta slova:
Jakékoliv jednání konané ve hněvu, je jednání odsouzené k nezdaru. (Překlad z I.A.F. Journal of Falconry)
Ale pojďme do dob nedávno minulých, které jsou ještě v paměti současníků. Jedním z příběhů, které mohou odpovědět na uštěpačné poznámky, že sokolnictví není nic jiného než pouhé přesvědčení „hladového“ dravce, aby si k sokolníkovi přiletěl pro krmení, by mohl být i můj vlastní příběh.
V roce 2017 si sokolníci připomínali padesát let založení Klubu Sokolníků a pořádání prvního sokolnického setkání v Opočně v roce 1967. V současnosti se tato pravidelná setkání řadí mezi největší a nejkrásnější na světě.
Jako novopečený sokolník jsem si nechtěl nechat toto jubilejní setkání ujít, ale k mé smůle jsem se rozhodl shánět ubytování příliš pozdě a ubytovací kapacity v Opočně byly beznadějně vyčerpané. A nejen v Opočně, stejně tak ani v Dobrušce jsem neměl štěstí. Postěžoval jsem si Zdeňkovi, vedoucímu našeho sokolnického střediska, a ten ve mně vykřesal jiskřičku naděje, když mi prozradil, že kousek za Dobruškou bydlí jeden jeho kamarád a zkusí u něj ubytování domluvit. Slovo dalo slovo a ještě jsem stačil podotknout, že jsem letitý tramp a horal a vyspím se klidně pod nějakým přístřeškem ve spacáku.
Nastal onen slavný den, zahájení opočenských lovů bylo velkolepé, za zvuku lesních rohů a příjezdu sokolníků na koních v historických kostýmech. Byly proneseny uvítací proslovy a následné rozdělení lovců a jejich dravců do loveckých skupin a přesuny do jednotlivých honiteb.
Po nádherném dnu plném neopakovatelných zážitků jsem již za tmy sedl do auta a přesunul se na obdrženou adresu ubytovat. Vše jsem bez problémů nalezl, po představení mne starší muž (již důchodového věku) přivítal a ukázal mi přístřešek za domem na zahradě. Ať si klidně autem zajedu až pod něj a okolo je na přenocování místa dostatek.
Zbytečně jsem neotálel, sedl znovu do auta, popojel pod prostorný přístřešek, vybalil karimatku a spacák, přikryl se celtou a spokojeně usnul. Ráno mě probudil zpěv kosáka, na trávě se třpytila rosa a sluníčko se ujímalo své vlády. Vysoukal jsem se ze spacáku, provedl ranní hygienu a začal pomalu balit své nocležiště.
Jak tak pečlivě balím spacák, mám neustále takový pocit, jako by mě někdo pozoroval. Několikrát se rozhlížím, ale ať se dívám sebelíp, nikoho nevidím. Náhle za sebou zaslechnu nepatrné cinknutí, pro sokolníka však nezaměnitelný zvuk rolničky.
Otočím se k boční stěně mého nočního přístřešku a málem mi vypadnul spacák z rukou. Necelé dva metry za mnou byla z dřevěných latí přepážka a těsně za ní seděl majestátně orel skalní a zvědavě si mě prohlížel. Můj přístřešek totiž nebyl ničím jiným, než zrušenou a vyčištěnou voliérou orla skalního, na kterou navazovala další, již obsazená. Můj hostitel by sokolník, který se v minulosti zabýval odchovem orlů skalních a v současnosti měl již tohoto jednoho, který si mě tak zvědavě prohlížel.
Než jsem dobalil spacák i karimatku, vyšel z domu „pan domácí“, prohodili jsme pár slov a na můj dotaz, zda náhodou nejede na Opočno lovit, mně sdělil, že už neloví, že nemá nohy na běhání za lovícím orlem. Má prý už jen tuto samici a tu chodí jen tak prolítnout.
Zvědavost mně vlastní mi nedala, abych nepoložil dotaz, co znamená v terminologii „orlařů“ jen tak prolítnout. Odpověď sice nebyla úplně jasná, zato však vzbudila mou pozornost.
„Ty nevíš, co znamená jít jen tak prolítnout orla? To jsi sokolník?“
Odpovídám, že mi ještě teče sokolnické mléko po bradě, čemuž se usmál a povídá.
„Jestli dnes ukončíte lovy před třetí, tak mi cinkni, já beru orlici a jedu ji ve tři hodiny prolítnout.“ Nabídka jasná, slíbil jsem, že když budu stíhat, určitě se ozvu.
Lovecký den byl téměř ukázkový, nádherné počasí, několik úspěšných útoků na drobnou srstnatou zvěř a kolem půl třetí odpolední výřad ulovené zvěře. Před třetí jsem již za Dobruškou přesedl do auta, v jehož zadním prostoru seděl na upraveném posedu zastíněný orel. Na dotaz, kam že to jedeme jsem se dozvěděl, že necelých 20 km do Orlických hor, a tak jsme chvíli povídali, jak se dařilo na lovech, v které honitbě jsme byli, kdo ulovil, atd.
Než jsem se nadál, stanuli jsme na klidném parkovišťátku kousek nad Deštnou, s nádherným výhledem do údolí. Kolega otevřel kufr, nechal orla přestoupit na rukavici, poodešel od auta a odstínil ho (sejmul mu čepičku). Orel se nejprve otřepal, pak se rozhlédl doprava a doleva, odrazil se ze sokolníkovy pěsti a mohutným několikerým máchnutím křídel se vznesl a pokračoval do údolí před námi. Po chvíli orel vykroužil do výše a v několika spirálách nám zmizel z dohledu.
„Kde je?“ ptám se a čekám na odpověď, která mě však přinejmenším hodně překvapila.
„Nevím, pojď si sednout do auta, máme tak hodinku čas, než se trochu prolítne“.
Cože? Udiveně zírám a nechce se mi věřit, že nechá orla celou hodinu bez dozoru, přesněji bez vědomí, kde se pohybuje. To chceš být celou hodinu jen tak v autě? Co když se ztratí nebo jí zaženou káňata, nebo, nebo, já nevím, zkrátka se něco stane a ty nevíš co?
Dostanu uklidňující odpověď, ať nemám obavy, takhle prý lítají už několikátý rok třikrát někdy i pětkrát týdně a zatím se neztratila (je to totiž orlice).
Celou hodinu jsem napnutý „jako struna“ a netrpělivě při poslouchání zážitků z různých setkání pokukuji po hodinkách.
A je to tady, hodina je pryč, sokolník vystupuje z auta, nasazuje dlouhou sokolnickou rukavici, přikládá pod palec kus masa, natáhne ruku do výše zapíská a zavolá. Nic se neděje, pět, deset, dvacet vteřin uplynulo a na obloze… nic. Už se chystám pronést zpochybnění návratu, když jeho úsměv s pronesením
„a máme ji tady“, dívá se na oblohu za mými zády, otáčím se a… sice ještě v notné dáli, ale zcela nepochybně se k nám volným „plachtěním“ přibližuje… král nebes, majestátný krásný, nádherný. Bez spěchu dokrouží až k nám a po další klesající otočce se ztratí z dohledu za hřebenem sousedního kopce, aby se v krátké chvíli vyhoupla nad korunami stromů a za několik okamžiků měkce dosedla sokolníkovi na rukavici, podívala se na mě, „očkem mrkla“ na sokolníka, jako by chtěla říci „tak jsme to tomu zelenáčovi ukázali… spokojený?“ A pomalu a rozvážně se pustila do odměny, která na ní čekala.
Proč, že tento příběh vyprávím? Není v něm přeci nic poučného, výchovného, ba ani humorného. Důvod je však nad slunce jasný, na sokolníkovo zavolání nepřiletěl vyhladovělý dravec, který netrpělivě vyhlíží odměnu, kterou by obdržel za několik správně provedených příletů. Na zavolání přiletěl „král oblohy“, jeden z největších dravců Evropy a jen tak dosedl na rukavici sokolníka. Během té hodiny, kdy mohl letět, kam se mu zachtělo, lovit podle libosti, byl po hodince připraven vrátit se ke svému sokolníkovi.
Zřejmě bude něco pravdy na tvrzení, že
„lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím i jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch, jehož vítězství nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad dravcem, který se po vypuštění vrátí na pěst sokolníka i když to odporuje jeho přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen géniem člověka, který ho drží neviditelným poutem“… (Fridrich II. Štaufský)
Pokud jste vážení čtenáři časopisu Myslivost dočetli až k těmto řádkům, přijměte, mé pozvání k dalším příběhům současných sokolníků, které pro vás budou připraveny v dalším čísle.
Luboš KOUSAL
Klub sokolníků ČMMJ