Můj otec se věnoval myslivosti celý svůj život. K myslivosti jej přivedl již v dětství jeho otec, můj děda. Otec se zajímal se o vše, co souviselo s myslivostí. Zvláštní pozornost věnoval i pozorování života, tokanišť a hnízdění tetřeví zvěře a její ochraně. O svých pozorováních a zkušenostech si vedl záznamy, které nebyly doposud publikovány. Jedná o historicky zajímavé údaje, a proto bych s nimi čtenáře našeho časopisu rád seznámil.
Ochrana hnízd
Tetřev hlušec patři mezi ty druhy zvěře, jejichž existence v naší přírodě je ohrožena. Pro jeho záchranu se podniká celá řada opatření včetně umělého chovu. Pokusy o udržení stavů a ochrana tetřeví zvěře ve volné přírodě nejsou nové.
Do těchto snah patřilo v minulosti tlumení škodné zvěře všemi prostředky, úprava doby těžby dřeva na tokaništích a v jejich okolí, zahájení lesních porostů (zákaz vstupu) a ochrana hnízd před škodnou. Ta byla prováděna, jak mi otec vyprávěl, zajímavým způsobem.
Tetřeví slepice si místo pro hnízdo volí s ohledem na možnost jeho zničení velmi nevhodně. Hnízda jsou často umístěna u pěšin a cest, snadno i náhodně nalezitelná a přístupná. Zvláště srstnatá škodná, která se velmi ráda pohybuje po cestách, může hnízdo snadno objevit. Zničena byla nejen snůška, ale někdy i sama tetřeví slepice.
Snahou myslivců tedy bylo ochránit tetřeví slepici a snůšku až do vyvedení kuřat. Ochrana hnízda se prováděla pomocí železných obručí – ráfků – z kol vozů. Obruč se položila kolem hnízda, mnohdy přes sedící slepici, která někdy tak pevně sedí, že se nepohla ani při tomto zásahu. Metoda ochrany byla založena na strachu srstnaté škodné před železnými předměty, protože škodná byla v té době intenzivně lovena do želez. Takto ochráněná hnízda prý nebyla škodnou nikdy zničena. Tímto způsobem sám osobně otec ochránil tři hnízda. První v roce 1943 ve Velechvíně u rustikálního hajného Bezpalce, kde bylo vyvedeno 7 kuřat. Druhé v roce 1944, rovněž na lesní správě Velechvín, v lese u Orlího hnízda s pěti mláďaty. Třetí pak v roce 1947 na lesní správě Bližší Lhota v oddělení 2 U Nové Pece pod plavebním kanálem s 8 mláďaty. Hnízda otec často osobně kontroloval. Celkem bylo úspěšně vyvedeno 20 kuřat.
Ochrana tetřevích hnízd pomocí rezavé obruče je zmiňována také v knize „Myslivost v českých zemích“ od kolektivu autorů vydané nakladatelem I. L. Koberem. Podle sdělení kolegy mého otce pana Bláhy se tento způsob používal v roce 1947 také na polesí Bukovina na Jeseňských holinách.
Tokaniště
Tokaniště tetřevů myslivci vyhledávali při pochůzkách lesem podle výskytu trusu pod stromem. Tam, kde byl, většinou i tetřev tokal. Druhým způsobem bylo chodit na zábrk.
Podle pozorování otce hřadovali dříve starší kohouti a mladší později, a to v rozmezí mezi 16:30 až 18:00 hodin středoevropského času. Kohout nejprve zahřadoval mimo svoji větev, pozoroval přitom okolí a večeřel pupeny stromů. Potom se přestavoval i několikrát a hlasitě při tom protřepával své peří. Nakonec se usadil na své větvi, a pokud nebyl vyrušen, zaujímal vždy stejné místo.
Hlavu při spánku si dává pod křídlo. Starý kohout před usnutím někdy „zašrouboval“, nebo krátce i zatokal.
Jednou otec s dědou pozorovali na Šumavě v Lipce, že zapadli dva kohouti u Minkenzinské boudy pod Lichtenbergem na skoro vrcholové větve starých smrků na jedné straně průseku. Ten večer jednoho tokajícího kohouta děda střelil.
Trus kohouta bývá v době toku přes polovinu vápenně bílý. Když se chýlí doba toku ke konci, kohout trus rozstřikuje. Je to v době, kdy již raší pupeny stromů a tetřevi z čerstvé potravy dostanou průjem. Že se tok chýlil ke konci, usuzovali myslivci i podle úbytku třásní na jejich prstech.
Ranní tok začíná za tmy. Kohout klepe (počítá), pak následuje výlusk a potom broušení, kdy kohout neslyší. To je způsobeno dlouhými kostními výběžky na zadní straně spodní čelisti (zobáku), kterými při větším rozevření klovce utěsní sluchové otvory. To využívají lovci a přiskakují 2 až 3 přískoky podle možností terénu třeba až pod kohouta.
Vlastní broušení trvá asi 3 vteřiny. Konkrétně se stal případ, že lovec první ranou z kulovnice v době broušení kohouta minul. Ten výstřel vůbec nezaregistroval a pokračoval v toku.
Historická tokaniště
První záznamy mého otce o tokaništích jsou z let 1920 až 1924, kdy byla dvě tokaniště na lesním ředitelství Protivín v lokalitě Všeteč a Těšínov. Na uvedených místech tokali čtyři tetřevi.
V letech 1925 až 1927 působil můj děda na lesním ředitelství Vimperk. V lokalitě Kuschwarda byla dvě tokaniště se čtyřmi kohouty. Zde můj otec 2. května 1925 ulovil svého prvního tetřeva.
Další tokaniště bylo v Lenoře, kde tokalo pět kohoutů. Na Kubově Huti (Glashuttenberg) byla dvě tokaniště s osmi kohouty. Na Boubíně byla rovněž dvě tokaniště s pěti kohouty. Na Bobíku, nad pilou Ida, bylo jedno tokaniště se čtyřmi kohouty. Zde 27. dubna 1926 otec jako šestnáctiletý ulovil svého druhého tetřeva.
V letech 1926 a 1927 chodil otec na gymnázium v Sušici. V zimě a na jaře pozoroval dva tetřevy na stráni vrchu Svatobor, jednoho v Loužku za Blábolilů mlýnem a jednoho v lese u silnice k obci Rok směrem na Záluží.
V záznamu jsou i tokaniště na Písecku v lokalitě Hůrky, kde v letech 1927 až 1931 studoval na střední lesnické škole. Byla zde dvě tokaniště, kde tokali čtyři kohouti.
V rámci lesního ředitelství Hluboká nad Vltavou, kde můj děda působil ve funkci lesního ředitele, v období mezi roky 1928 až 1936 byla tři tokaniště tetřevů v Zlatěšovicích, na Kamenném vrchu a U Rybáka celkem se šesti tokajícími kohouty. V Nové oboře dvě tokaniště se čtyřmi kohouty. Na Poněšicku u Cirhana, na Kameništi a V Hoře tři tokaniště celkem s osmi kohouty. Další tři tokaniště byla na Velechvíně s osmi kohouty (u Bezpalce, Orlí hnízdo a Prochod).
Dvě tokaniště byla také ve Štěpánovicích, kde můj děda v roce 1936 ulovil svého posledního tetřeva. Na tomto místě vrchní lesní správce Antonín Souhrada se souhlasem Dr. Adofa Schwarzenberga nechal postavil jednoduchý pomník ze žulového balvanu na památku, že tam střelil toho roku zemřelý lesní ředitel Adolf Slavinger svého posledního tetřeva. Místo bylo nazváno „U Slavingerova kamene“ a nové pojmenování bylo pojato do lesnických map právě vyhotovovaných. Pomníček byl však kolem roku 2008 někým odcizen.
V letech 1945 až 1952 působil otec na lesním ředitelství Horní Planá, kde evidoval osm tokanišť s 22 tetřevy. Z nich celkem tři ulovil, a to v roce 1947, 1949 a 1950.
Tetřevům se otec věnoval i po přestěhování do západních Čech, kde působil u Vojenských lesů a statků Velichov. Zde koncem padesátých let a v šedesátých letech minulého století na lesní správě Valeč, Klášterec a Dolní Lomnice zaevidoval celkem šest tokanišť s celkovým počtem 13 tokajících kohoutů. Tokaniště navštěvoval otec i během roku. Zde pozoroval osm kohoutů, kteří i mimo dobu toku (tj. po celý rok) dodržovali svůj životní prostor a otec je mohl některým návštěvníkům ukázat i během dne. Za celou dobu otcova působení u Vojenských lesů a statků Velichov (1953 až 1971) se zde žádný tetřev nestřelil.
Tetřeví tabulky
Ulovení tetřeva v toku bylo pro každého myslivce hluboký a nezapomenutelný zážitek a jeho trofej byla vždy vysoce ceněna. To snad bylo také hlavním důvodem, proč vznikly „tetřeví tabulky“. O jejich existenci na Schwarzenbergských panstvích se zmiňuje i Jiří a Erika Andreskovi v knize „Tisíc let myslivosti“. I oni se domnívají, že se jednalo o lokální mysliveckou zvláštnost.
Takzvané tetřeví tabulky byly umisťovány dříve na stromech, ze kterého byl tokající kohout sestřelen. Bývaly plechové o rozměrech 14 až 15 x 20 cm, obdélníkového nebo elipsovitého tvaru. Prokazatelně se používaly na Šumavě na bývalém ředitelství Horní Planá na lesní správě Bližší Lhota, Plešný, Jelení vrchy a Stožec koncem minulého století, kde otec působil jako lesní správce.
Když se tetřev ulovil, dalo se mu jméno (podle Andresky jméno loveckého průvodce anebo po někom z místních lidí). Podle mého otce bylo na tabulkách napsáno jméno střelce, datum ulovení a pojmenování tetřeva podle události, která se při lovu seběhla.
Ve své sbírce mám dvě tetřeví tabulky ze Stožce. Jedna z nich je ještě čitelná a obsahuje text „Edmund Nostitz, Am 9. Mai 1888“, nad textem je knížecí korunka.
V roce 1890 ulovili mí prastrýcové Karel a Albert Králik celkem pět tetřevů. Jak lze vyčíst z historických zápisků, pro tabulky byly také vybrány příslušné názvy. Tetřevy, které ulovil Vilém Králík: 8.5. ráno - Pohodlný (der Gemütlich) - Kubova Huť, 11.5. na zábrku - Noční motýl (Nachtfalten) – Včelná, 15.5. ráno - Jitřenka (Morgenstern) - Borová Lada. Tetřevy, které ulovil Albert Králík: 4.5. ráno - Zbloudilý (der Verfehlen) Kubova Huť, 15.5. ráno - Vzdor větru a počasí (německy už skoro nečitelné, zřejmě Wetterbeständigkeit), místo už zcela nečitelné
Tyto tabulky byly nejen upomínkou na úspěšný lov, ale i dokumentem pro příští léta. Dnes mají význam především historický. Většina tabulek již byla zničena při těžbě přestárlých porostů. Pokud nějaké ještě v lese zbyly, budou asi zcela zrezivělé, zarostlé do stromu, nečitelné, a tak unikají pozornosti. Přece jen by bylo zajímavé, pokud by se ozval někdo, kdo by měl v majetku třeba z pozůstalosti takovou historickou tabulku. V případě že ano, stačí napsat do redakce časopisu Myslivost.
Odhad věku tetřevů
Mezi myslivci se vedla diskuse o věku živých a ulovených tetřevů, stejně tak, zda se mají či nemají střílet nejstarší tetřevi na tokaništi. Čím staršího kohouta myslivec ulovil, tím byla jeho trofej hodnotnější.
Náš významný myslivecký odborník Ing. Jiří Sekera v knize Posuzování věku naší lovné zvěře (1943) rozděloval tetřevy podle věku na mladé, středního věku a staré. U ulovených tetřevů posuzoval věk podle rýh na klovci, délky a šířky paletkových pírek (paletek) a podle délky, šířky a tvaru rýdovacích per ve vějíři.
Při sestavování plánu lovu (prelimináře) doporučoval odstřelovat přestárle a rvavé kohouty, kteří počínají zpravidla tokat nejdříve a toku jsou škodliví, protože ve svém okolí nesnáší žádného soka. Stejný názor zastával i můj otec, který pozoroval po odstřelu starého kohouta (rváče), že na tokaništi přibylo více tetřeví zvěře včetně slepic. To bylo způsobeno tím, že mladší tetřevi na tokaništi starého kohouta se neprojevovali a drželi se zpět.
Přednostní odstřel „rváče“, a nemusí to být ani nejstarší kohout, doporučoval jako prvního odstřelit i náš přední myslivecký odborník Jaromír Javůrek.
Jako další pomocný znak pro určení věku kohouta používal otec celkové zbarvení peří (starý tmavé, mladý černohnědé), peří na krku (u starého zeleno-černý lesklý štít, mladý více černý), brka na krku pod hlavou (vous) - čím byla delší, tím byl kohout starší. S vyšším věkem i přibývalo mlecích kamínků v žaludku tetřeva.
Zajímavosti a příběhy s tetřevy podle záznamů mého otce
Poraněný tetřev
Jednou na jaře 1935 přinesl lesní Princ z hájenky „Kasmoos“ do myslivny na Svatém Tomáši živého poraněného tetřevího kohouta. Poranil si křídlo o hromosvod hájenky. Vrchní lesní správce Karel Kithier společně se mnou vypustil kohouta na uzavřenou zahradu pod okny myslivny. Kohouta jsme denně pozorovali z okna myslivny, po několika dnech snesl i náš příchod do zahrady. Jednou v neděli, po několika týdnech pobytu, vzlétl před námi ze zahrady a odlétl do míst svého pobytu na kopec u hájenky Kasmoos. Zde bylo velmi zajímavé tokaniště tetřevů ve smrkovém porostu v nadmořské výšce 960 m vysloveně na západním svahu. Porost zde byl řidší, nižší s malým přírustem a kmeny smrků byly porostlé mechy a lišejníky. Tokalo zde 7 až 9 kohoutů.
Tetřev na hnoji
Na jaře roku 1935 přijel na lov tetřeva bratr knížete Jana Schwarzeberga – Alois se sestrou Therezií do myslivny ve Svatém Tomáši, kde byli ubytováni v pokojích pro hosty. Tok nebyl valný a ještě po třetím ránu byl lov bez zdaru. Čtvrtý den ráno asi o sedmé hodině zjistil můj otec tetřeva sedícího na kompostu mezi myslivnou a vedlejším parkem. Vyhledal ihned vrchního lesního správce Kithiera, aby to oznámil již z ranního toku vrácenému lovci. Ten však vzkázal, že tetřeva na hnoji nestřílí.
Nenormální chování tetřeva
V listopadovém čísle Svět myslivosti v roce 2001 byl uveřejněn velmi zajímavý článek Mgr. Jiřího Porkerta o „nenormálním“ chování tetřevů při toku. Rád bych na tento příspěvek navázal událostí, která se stala příteli mého otce Ing. Jiřímu Sedláčkovi.
FOTO Bylo to druhý den po Velikonocích v roce 1949 na Muráni (Slovensko). Po úspěšném raním lovu na tetřeva se vracel s polesným Benčo velkým obloukem lesem, aby si ověřili, kde ještě tokají tetřevi. Po tetřevech však nikde ani stopy.
Když přicházeli k poslednímu místu, kde by se s kohoutem mohli setkat, bylo již šest hodin ráno, a tak se oba příchozí již hlasitě bavili. Když přišli blíž, uviděli na docela malém smrčku sedět kohouta, který je pozoroval. Po chvíli odtáhl do vzdálenosti asi 80 kroků, dopadl na zem a za intenzivního tokání se rozběhl proti oběma myslivcům. Ve vzdálenosti asi 25 kroků je začal obcházet, stále sem a tam, a pořád tokal.
Oba se posunky domlouvali, že to kohout nemá v hlavě v pořádku. Nakonec si tetřev sedl na poloshnilý kus dřeva kousek od šťastného lovce. Ten toho využil, rozevřel ulovenému kohoutovi tatrč a schoval se za ní jako za štítem a začal živého kohouta dráždit.
Kohout bleskově zareagoval: rozběhl se a uloveného kohouta napadl tak divoce, až létalo peří. Lovec podržel uloveného kohouta jen jednou rukou a druhou opatrně vsunul za křídlo útočníka, uloveného kohouta pustil a živého na sebe strhnul a pak jako ochočeného výra, jej donesl až do lovecké chaty.
Zatemnili jednu místnost a kohout v ní v naprostém klidu setrval. Pak zavolali do Revúce na lesní závod inženýru Kabinovi a poprosili jej o fotoaparát. Inženýr Kabina zanedlouho přijel i s ředitelem Gerecem a šťastného lovce vyfotografovali i s živým tetřevem. Když jej vypustili, odtáhl přesně tam, kde byl chycen. Polesný Benčo celou záležitost uzavřel slovy, že něco takového se v dějinách slovenské myslivosti zatím nestalo.
V poznámkách otce jsou i zaznamenány další dva případy nenormálního chování tetřeva v době toku. Oba se staly v období první republiky a časově nejsou přesně zaznamenány. Staly se v rozpětí mezi roky 1929 až 1935.
V prvním případě v době toku v lesní školce v Hluboké nad Vltavou rušil tetřev svým poskakovaním pracující ženy, které se ho bály. Zvláště se točil kolem těch, které byly pestře oblečené.
Druhý případ je ze Staré obory, kdy tetřev doprovázel projíždějící kočár. Pobíhal před koňmi a jednou dokonce proskočil i jedoucím kočárem.
Nezdařený lov
Můj otec, v té době lesní ředitel v Hluboké nad Vltavou, vyjel v noci kočárem s kočím Přibilem do Staré obory na lov tetřeva. Ještě za tmy v nedaleké blízkosti místa tokaniště požádal kočího, aby na něho počkal u krmelce pro spárkatou zvěř a aby koňům dal trochu sena z krmelce. Pak se vzdaloval k tokaništi. Za chvíli uslyšel srdcervoucí výkřik při úleku kočího, který z rozcuchaného sena kolem krmelce chtěl předložit koňům. Když vzal do náruče první větší náruč sena, objal s ním i mladého divočáka - markazína, který byl v seně zahrabán ke spánku.