Zabrousím do vod často probíraných na diskuzních fórech s odvoláváním se na toho či onoho odborníka – a tedy k tématu, jaká plemena se u nás považují za lovecká, jak je to se psy bez zkoušek či dokonce bez PP a nahlédneme také do jiných evropských zemí. Podotýkám předem, že nejde o žádné závazné stanovisko, jen detailnější pohled na chaos, který u nás (a jak uvidíme, nejen u nás) ohledně tohoto tématu panuje…
Povinnost používat v honitbě lovecké psy nám ukládá zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen zákon). V zákoně není používán termín lovecky upotřebitelný pes, pouze lovecký pes, a jeho definice je následující: „Loveckým psem se rozumí pes loveckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu.“ Pes loveckého plemene se tedy stává „loveckým psem“ absolvováním příslušných zkoušek z výkonu, jež splňují podmínky stanovené vyhláškou MZe č. 244/2002. Zkoušek z výkonu loveckých psů a soutěží se u nás mohou zúčastnit všichni psi loveckých plemen s platným průkazem původu vystaveným plemennou knihou členských států FCI, kteří jsou zapsáni v plemenných knihách ČR nebo členských států F. C. I.
Z pravidel FCI vyplývá také seznam plemen, která jsou pro přiznání titulu Šampion práce podřízená loveckým zkouškám, nejsou v něm ale zdaleka všechna u nás používaná lovecká plemena. Znamená to jen, že tato plemena mohou být šampiony práce a také, že se pro ně na výstavě může otevřít pracovní třída. Na tomto seznamu nejsou například foxteriéři nebo irský teriér.
Seznam plemen loveckých psů, která se zapisují v plemenné knize Českomoravské kynologické jednoty (ČMKJ), je zveřejněn jak na stránkách ČMKJ, tak na stránkách Ministerstva zemědělství. Vychází z tradice u nás používaných plemen a také ze zařazení plemen do jednotlivých skupin v rámci FCI. Jde o plemena z FCI skupin IV., VI., VII. a VIII., všechna plemena z FCI sk. III. kromě toy teriérů (kromě silky teriéra) a airedale teriéra a z FCI sk V. severská lovecká plemena.
I u nás se chovají a také k lovu používají i plemena, která nesplňují podmínku uznání Mezinárodní kynologickou federací FCI, protože je uznávají pouze národní kynologické organizace. U nás nejčastěji potkáme patterdale teriéra, dále redbone coonhounda, tatranského ďuriče anebo třeba louisianského leopardího psa – vše plemena k lovu v zemi původu využívaná, ale neuznaná FCI. K tomu, aby mohli jejich chovatelé své svěřence využít k lovu i u nás, tedy skládat s nimi zkoušky a zapsat je jako LUP, snad směřuje připravovaná novela zákona o myslivosti, stačilo by změnit mezinárodní kynologickou organizaci na národní – ČMKU tato plemena zapisuje. Podobně mohou skládat zkoušky například na Slovensku – i tam dnes naši chovatelé patterdalů jezdí, bohužel, zkoušky ze zahraničí se u nás jako lovecká upotřebitelnost neuznávají.
Často diskutovaná jsou některá další plemena, která byla původně loveckými anebo se v jiných zemích jako lovecká stále chovají, jako jsou japonští špicové (shiba-inu, kishu-inu, hokkaido ken) nebo třeba mediteránní plemena jako sicilský chrt nebo podenkové, v některých zemích řazení mezi honiče. Tam, podle informace z ČMKJ, musí situaci začít řešit kluby, pokud stojí o to, aby byla jejich plemena zařazena mezi lovecká – jde ale o to, že tato plemena musí být zapisována do plemenných knih ČMKJ, ne ČMKU nebo jiných, protože musí mít ČLP. Mnohdy tedy stojí v cestě to, že plemeno je chováno například pod Klubem chovatelů málopočetných plemen, ač původně jde stylem práce o honiče.
Pak je tu další argument, který hraje do ruky majitelům nonFCI plemen a nejen jim… Zákon i vyhláška totiž sice říkají, co je lovecký pes, ale zároveň výslovně nezakazují účast psů bez zkoušek ani na společných, ani na individuálních lovech. Často se takto argumentuje u mladých psů ve výcviku. Možnost vzít takového psa na společnou akci ale vždy konzultujeme s jejím vedoucím a počítáme i s tím, že na psa, který není lovecky upotřebitelný, se nevztahuje pojištění společného lovu, tedy ani pojistka pro případ úrazu, úhynu při lovu nebo způsobené škody. Tento poměrně zažitý zvyk a také to, že se nijak neřeší a nekontrolují počty LUP daných na společný lov zákonem (neřeší je kontrolami státní správa a tedy ani vedoucí lovu), často v praxi vypadá tak, že na hony či naháňky takto chodí dvou, tříletá zvířata s PP, ale bez zkoušek, protože na jejich majitele není vyvíjen žádný tlak, aby zkoušky udělali (a to, že psi pracují i tak, je rovněž obvyklým argumentem).
Poměrně často (možná častěji, než jsme si ochotni přiznat) na společných lovech potkáváme i právě plemena, která u nás nejsou zařazena mezi lovecká, a také psy bez průkazu původu – opět z větší části proto, že není žádná kontrola, všichni ukazujeme své doklady, doklady ke střelné zbrani, ale kdo po vás chtěl vidět kartičku, že pes má loveckou upotřebitelnost? Po mě nikdy… Po pravdě, co se týče individuálních aktivit, jako je norování nebo dosled, asi to lze pochopit, ačkoliv je to škoda, protože chovatelé desítky a stovky let šlechtí určitá plemena a pak to vypadá, že jejich práci zastane „kdejaký vořech“. A přitom, kdybych na kachní hon přišla s pudlem, plemenem přesně na tuto práci vyšlechtěným, bude kolem toho pozdvižení – rozhodně větší, než když přijdu s ohařem, ačkoliv zkoušky nebude mít ani jeden z nich…
Poměrně časté je i využívání psa k práci, na kterou nemá „aprobaci“, tedy upotřebitelnost. Jde často o plemena, která limituje současný zákaz použití psů s kohoutkovou výškou nad 55 cm na nahánění, tedy o lovecké špice a některé vysokonohé honiče, poměrně často také o ohaře používané na naháňkách. I zde je otázka, zda v další novele zákona o myslivosti limitace výškou ještě bude anebo zda zůstane na majiteli, jestli i vyššího honiče k práci na černé zvěři využije.
A jak jsou na tom s touto problematikou některé z dalších evropských zemí? Nám nejbližší Slovensko je na tom, co se týče zákona, podobně, ale součástí jejich prováděcí vyhlášky je konkrétní seznam plemen a zkoušek, která mohou absolvovat. Není tu nutné mezinárodní uznání, proto tu na zkoušky mohou patterdale teriéři a mezi lovecká plemena je řazen i airedale teriér. Také tu není omezení dané kohoutkovou výškou u zkoušek, kde je disciplínou nahánění. Mezi lovecká plemena je jako honič řazen i sicilský chrt.
Německo rozlišuje zkoušky lovecké upotřebitelnosti (Brauchbarkeit) a zkoušky sloužící k výběru do chovu, které pořádají chovatelské kluby. Pro tyto klubové zkoušky je dán německou kynologickou organizací seznam plemen, která k těmto zkouškám mohou být připuštěna. Oproti našim zvyklostem na něm chybí například irský teriér nebo bull plemena.
Předpisy pro zkoušky upotřebitelnosti loveckých psů se v jednotlivých spolkových zemích liší, rovněž není jednotně upraveno, kteří psi jsou ke zkouškám připuštěni a kdo je smí provádět. Některé spolkové země tak ke zkouškám lovecké upotřebitelnosti připouští nonFCI plemena, jako je patterdale nebo v Německu šlechtěný a velmi oblíbený užitkový kříženec heideterrier, jiné jejich start zakazují. Někde dokonce mohou upotřebitelnost získat i kříženci dvou loveckých plemen s PP nebo psi loveckého plemene bez PP, mají-li certifikát z klubu, že pes odpovídá plemeni. Díky rozdílným pravidlům se tak může stát, že pes, kterého lze s klidným svědomím používat pro lov v Dolním Sasku, není považován za použitelného v Meklenbursku-Předním Pomořansku.
Co ale německé chovatele loveckých plemen štve, stejně jako ty naše, je fakt, že často se na společných lovech používají psi bez zkoušek, ať už těch k získání upotřebitelnosti nebo klubových. Na takové psy se pak stejně jako u nás nevztahuje pojištění.
Poměrně volné to na kontinentální podmínky má Švýcarsko, kde jsou za lovecké psy považována všechna plemena loveckých psů uznaná ve Švýcarsku příslušnými profesními sdruženími a také kříženci těchto plemen, pokud úspěšně složili zkoušku pracovního psa.
Samostatnou kapitolou je Velká Británie, jejíž systém myslivosti se velmi liší od našeho středoevropského, a to včetně používání loveckých psů. Tady pojem lovecká upotřebitelnost neznají vůbec – při individuálních (lze tu takto lovit i drobnou zvěř) nebo společných lovech (kdy neznají naše naháňky) se používají psi, kteří pracují. Zkoušky – trialy – jsou zde na úrovni soutěží a prověřují schopnosti psů, ale neomezují jejich použití. Často se loví s účelovými kříženci (sprocker, tj. špringr a kokr, cockador, tj. kokr a labrador, lurcher – kříženec chrtů a teriérů používaný na divoké králíky), jen část psů má registrovaný původ u Kennel Clubu – prostě, pokud pes zastane svou práci, nevadí, že je to třeba border kolie. O to víc si ale cení trialových šampionů a jejich linií – jde prostě o jakýsi výběrový chov, ale nikdo nikomu nezakazuje lovit s naprosto čímkoliv.
U nás tedy doufejme ve změnu zákona, která dovolí využívat i plemena, která jsou uznána jako národní a třeba i vysokonohé honiče… Další už je pak na vedoucích honů – dávejte, pokud možno, i bez kontroly přednost psům se zkouškami, odměňujte ve spolcích členy za složení zkoušek s jejich psy, podporujme chov na standardně pracujících jedincích, prověřených zkouškami.