Časopis Myslivost

z dopisu zaslaného do redakce:

Zásah přímo na komoru
 
Tentokrát to není příběh o úspěšně uloveném jelenu, srnci či divočáku. Není to barvité vyprávění o napínavém dosledu postřelené zvěře a není to bohužel ani příběh se šťastným koncem. Je to příběh, který zasáhl moje srdce, a o který bych se s vámi ráda podělila. Myslivost nemá pouze své hezké stránky a tohle je bohužel jedna z těch stinných. Jen pevně doufám, že moc podobných zkušeností nemá více z nás.
Ještě do roku 2010 jsem měla o myslivosti pramalé povědomí a nejspíš i dost zkreslenou představu, stejně jako většina laické veřejnosti. K přírodě jsem ale měla blízko vždycky, i proto jsem vystudovala přírodovědeckou fakultu v Českých Budějovicích.
K myslivosti mě pak dovedl můj manžel. On sám se jí věnoval od malička. Tradici si předávali doma po generace. S mužem jsem se s nadšením účastnila jak individuálního lovu, tak společných akcí hned v několika sdruženích, přikrmování zvěře i brigád. Z každé vycházky jsem si odnášela mnoho zážitků a užívala jsem si ty okamžiky klidu a ticha při pouhém pozorování zvěře.
Myslivost mě zlákala natolik, že i já jsem v roce 2013 úspěšně s vyznamenáním dokončila myslivecký kurz na OMS. Dovolím si tvrdit, že jsem zapáleně šířila mysliveckou osvětu do svého okolí, neboť jak se ukázalo, povědomí mých přátel, spolupracovníků i známých o chovu a péči o zvěř je velmi omezené a zkreslené. Odměnou za mé vyprávění mi byly vždy jejich všetečné otázky a fotoúlovky, které mi donášeli ze svých výletů do přírody nebo klidně jen z cest automobilem.
V roce 2017 jsem byla přijata do mysliveckého spolku. Naneštěstí hned dva roky poté došlo k likvidaci spolku. Celá věc mě poměrně hodně mrzela. O to horší bylo, že likvidace byla vyvolána účelně k rozdělení majetku sdružení mezi jednotlivé členy. Účastnila jsem se několika nepěkných schůzí a setkání, kde nezazněly vůbec hezké věci.
Život jde dál, a tak jsem se rozhodla podat si ještě téhož roku žádost do jiného mysliveckého sdružení. Má žádost byla dne 14.9.2019 přijata s tříletou zkušební lhůtou. Nutno podotknout, že společných honů v tomto sdružení, jako honec, jsem se účastnila pravidelně již od roku 2011 a spolek jsem tedy navštěvovala téměř třetinu svého života. Členem v tomto sdružení je i můj manžel. Za tři roky své zkušební doby jsem se účastnila společných akcí, podílela jsem se na přípravě a chodu okresní výstavy trofejí, plnila brigádnické hodiny, navštěvovala schůze, aktivně se podílela na naháňkách, v zimě jsem dodržovala všechna pravidla přikrmování zvěře na přiděleném krmelci stejně jako jeho asanaci, podílela jsem se i na chodu střelecké soutěže „O pohár starosty města“. Veškeré tyto skutečnosti jsou doložitelné.
V čem vidím svou slabinu, je jednoznačně individuální lov, a to hlavně z rodinných důvodů (výchova dvou malých dcer). Za celé tři roky mi nebyla přednesena jediná výtka. Rozhodně jsem svým počínáním vědomě nijak neškodila. Nechodila jsem na cizí hromady apod. Jednou jedinkrát jsem si dovolila po členské schůzi upozornit na skutečnost, že hlasování na schůzích neprobíhá v souladu se schválenými stanovami.
V září 2022 přišlo oznámení o konání členské schůze MS naplánované na den 1.10.2022. Jedním bodem programu je i schvalování přijetí nové členky, tedy mé osoby. Členská základna v současnosti činní 16 řádných členů (mužů) a 5 čekatelů. Průměrný věk členské základny bezesporu dosahuje 60 let. Ačkoliv tedy poslední články a statistiky ukazují na to, že průměrný věk myslivců dlouhodobě pomalu klesá a v některých sdruženích se můžeme setkat již s věkovým průměrem i kolem 40 let, jak vidíte, neplatí to všude. Ani jedním členem ve zmiňovaném MS není žena.

Nervózně se tedy vydávám dne 1.10.2022 do místní hospůdky na mysliveckou schůzi, kde členové rozhodnou o mém přijetí, či nepřijetí. Doma si ještě pro jistotu listuji v Penzu, kdyby náhodou padaly zkušební otázky typu úlomek/zálomek, nerovný a nepravidelný dvanácterák či dotazy na barvu hranostaje v zimě. Nic z toho se ale nekoná. Nikdo se na nic neptá. Hlasuje se tajně. Čtyři členové jsou nepřítomní, ale k hlasování využijí plnou moc. Nakonec dopadne hlasování nerozhodně - 8 členů se vyslovilo pro přijetí a 8 proti. Je to plichta, ale pro mě to znamená jediný závěr - čekatelka nebyla přijata.
V místnosti je ticho, dusno, a já bych tam raději nebyla. V hlavě se mi točí milion otázek. Nic nechápu, je mi do breku. Za celé tři roky nikdo nevyslovil jedinou výtku. Cítím se podvedená, zlomená. Nejde jen o ty tři roky snahy a dřiny, ztrácím iluze a v následujících několika minutách i dobré mínění o osobě myslivce jako takové. Dávám prostor těm, kteří se vyslovili proti, aby mi vysvětlili jejich rozhodnutí, nikdo se však neodváží vystoupit, nikdo z nich neřekne nic. Je totiž snazší schovat se za kousek lístečku. Nerozumím tomuto rozhodnutí, když jako čekatel jsem plnila všechny předepsané závazky, úkoly a povinnosti.
Ozývá se pár hlasů na mou podporu, včetně mého muže. Co si z toho mohu tedy odnést? Je snad myslivost dáma, která vedle sebe nesnese další ženu? Je snad myslivost v 21. století nadále výsadou mužů a myslivecké spolky neochotou přijímat do svých řad ženy zamrzly ve středověku?
Počet žen s loveckým lístkem dlouhodobě roste. Již teď tvoří uchazečky na mysliveckých kurzech bezmála 25 %. Řekli byste, že přítomnost ženy ve spolku by mohla být jakýmsi závanem svěžího větříku mezi výhradně mužskou skupinu. Tady ale zjevně nejde o genderovou nevraživost jako spíš o to, jak se může přijetí, resp. nepřijetí nového člena, stát prostředkem k mocenskému boji.
Je nad slunce jasné, že mým přijetím by se překlopila ve sdružení tzv. většina mezi aktivnější a převážně mladší část spolku. To je evidentně něco, co se nesmí dopustit a o čem bylo rozhodnuto ještě dávno před schůzí.
Literatura hovoří o tom, jak je myslivec čestný a upřímný člověk. Realita je ale zdá se jiná - osm členů schovaných za svým rozhodnutím na cáru papíru a já jim nestojím ani za vysvětlení, za připomínku, čeho jsem se dopustila. Jsou to přitom ti stejní lidé, kteří vám potřásají rukou, přátelsky s vámi na honech konverzují, kteří se na vás usmívají a se kterými se zdravíte, když se potkáte.
Je tohle tedy čistá vypočítavost? Je to prostě jen politika? Je tohle úplné morální dno myslivosti? Nikdo se mi nepodívá do očí, a neřekne jediný důvod. Hanba vám!
Těžko se domnívat, co opravdu stálo za mým nepřijetím, když ani po mém apelu nebyl nikdo schopen podat mi nejmenší vysvětlení.
Slza mi ještě znovu teče po tváři, když píšu tento příběh. A i když to časem trochu přebolí, pro mě je to zranění na celý život, jizva na srdci po zásahu na komoru, která mě navíc donutila pochybovat i o sobě samé. Pro členy v MS je to “jen“ ostuda, na kterou všichni časem zapomenou.

Diskutovaný článek popisující průběh jednoho neúspěšného pokusu o přijetí za člena MS jsem si přečetl se smíšenými pocity. Konkrétní situaci si nedovoluji posuzovat ani hodnotit, protože neznám dané podmínky, prostředí, ani další souvislosti, bez nichž lze konečný soud vynášet jen velmi obtížně. Nicméně věřím, že autorka celkem věrně popisuje stav běžný v mnoha spolcích a může v mnohém sloužit jako zobecnění některých postupů.
S ohledem na zmíněnou neznalost detailů si proto dovolím pouze připojit obecnou úvahu na dané téma a zamyslet se nad možnými souvislostmi z několika úhlů pohledu.
 
Členská základna nám stárne, to je bez debat. Platí to nejen o stavovské organizaci, ale také o personálním složení jednotlivých spolků. Mladých zájemců o obor je málo a mnohdy si ty skutečné sami odrazujeme. Z důvodů obavy o vlastní postavení, z důvodu obavy o příděl zvěřiny. Je to cesta do záhuby. Nedá mi, abych vzhledem k aktuálnímu dění ve světě nepoužil na tomto místě myšlenku generálního tajemníka OSN Antonio Gutterese. Ten při zahájení klimatické konference v Egyptě prohlásil: „Jsme na cestě do klimatického pekla. A nohu držíme na plynu…“ My jsme při popsaných praktikách na cestě do pekla mysliveckého.
Myslivost je péče o krajinu a hospodářská činnost v ní. Jako taková vyžaduje spoustu práce. Práce myslivců, kteří se jí věnují ve volném čase. Toho je obecně stále méně, a to i u těch, kteří ji zvládají. V okamžiku, kdy tuto práci nezvládneme (a podle mého názoru se jako celek dostáváme do stavu, kdy související úkoly v jistých směrech zvládat plošně a kvalitně přestáváme), otlučou nám tuto skutečnost naši odpůrci o hlavu.
Plně chápu starší kolegy mající zdravotní omezení. Chápu je, mám je v úctě, vážím si všeho, co za desítky let pro myslivost vykonali, a jsem jim proto ochoten kdykoliv pomoci. Dokud sám můžu. Je mi nicméně naprosto jasné, že přijde okamžik, kdy i já budu vděčný za někoho výkonnějšího po svém boku. Právě proto musím plánovat do budoucna. A budoucnost je bez mladších náhradníků velmi pochmurná.
Bez okolků ale také přiznávám, že přijímání nových členů může být někde na straně opačné skutečným problémem. Při současných výměrách honiteb (řada z nich je na úrovni pod jedním tisícem hektarů) a početné základně (obvykle se jedná o nižší řád desítek členů), se často stává, že životní prostor pro odpovídající výkon myslivosti prostě a dobře není. Jak by se asi cítil mladý, aktivní, zapálený, natěšený a agilní člen, na kterého by po přijetí nezbyl krmelec a často ani povolenka na odstřel srnce? Velmi pravděpodobně opět jako odstrčený a ponižovaný.
Je to mnohde opravdu zapeklitá otázka. Uvedené nicméně znamená jediné východisko – nezištný, realisticky pojatý a osobními zájmy nezkreslený rozbor na úrovni celého spolku. Analýzu toho, čeho jsme schopni nyní, ale také čeho budeme schopni za pět, za deset let. Rozhodně vše nelze vyřešit diskriminačními čekacími a zkušebními lhůtami, kdy povinnosti často hraničí s otrokářstvím.
V souvislosti s posuzováním žádostí o členství je tu ještě jedno velmi, velmi ožehavé téma, které obecně otevíráme jenom neradi. Přestože se ve většině případů nejedná o problém přímo začínajících myslivců, nemohu si jej odpustit zmínit. Jedná se o reference o uchazeči z vnějšího prostředí. Jejich zisk je v rámci personálních změn zcela běžný ve všech oblastech života. Myslivecká komunita je malá. Myslivci se běžně znají napříč sousedními honitbami i napříč velkými částmi okresu. Myslím, že k danému netřeba nic dalšího dodávat…
Co mne v souvislosti s budoucím personálním zabezpečením chodu honiteb osobně trápí v krátkodobém horizontu mnohem více, a co je výrazně bolestivějším kamenem úrazu, je aktivita (znovu opakuji, že se tato poznámka netýká věkově a zdravotně hendikepovaných kolegů!), přístup a některé praktiky, které se v rámci mnoha spolků rozmáhají.
Počet členů spolků je totiž jenom jedním ukazatelem stavu jejich funkčnosti. Druhým ukazatelem je právě ochota k práci, a to včetně rozumně vedeného průběrného a redukčního odstřelu. Na základě rozhovorů s mnoha přáteli napříč republikou docházím k závěru, že se myslivosti skutečně aktivně věnuje maximálně jedna třetina členské základny, na jejíž bedrech doslova a do písmene leží chod celých honiteb. Nehledě na to nemá zbývající majorita sebemenší problém pouhou vahou svého počtu diktovat pracující minoritě podmínky, za kterých má na tuto práci „právo“.
Mnoho papíru bylo rovněž popsáno na téma vnitřních provozních řádů a domnívám se, že ještě více jedu vyteklo při „plnohodnotných“ hospodských diskusích. Jejich cílem bohužel není kvalita provozované myslivosti, pouze uhájení postavení a přístupu. Často mají společného jmenovatele a společné argumenty: Můj posed (nejlépe „pronajatá“ a uzamčená kazatelna). Moje pole. Moje hromada (samozřejmě co největší). Tak nějak stále méně slyšíme: Můj krmelec. Moje povinnost. Lov lišek. Nutnost odebrat z chovu konkrétní kus. To vše stojí příliš práce a příliš úsilí...
Jako člověk pohybující se v podmínkách praktické myslivosti každodenně již téměř čtyři desetiletí, si stále kladu otázku, kde se tyto myšlenky ve větší míře zrodily. Podle mého názoru přišly jednoznačně s okamžikem masívního šíření černé zvěře. Již vícekrát jsem napsal, že divočáci „zaprasili“ českou myslivost. A na tom si trvám. I jinak rozumný myslivec ztrácí často tváří v tvář možnému ulovení prasete část soudnosti. Se všemi důsledky – tradicemi počínaje, praktickým lovem pokračuje a společenskou stránkou myslivosti konče.
Myslivost ale přece není o lovu prasat na hromadách, který je často považován za její vrchol. Je o pobytu v honitbě. O radosti z koroptvího hejnka vyvedeného zdárně pod mezí. O pravidelné návštěvě krmelce. O stromcích, které se uchytily na dosud nevyužitém úhoru. O psu, kterého necháme volně proběhnout. O skutečně dobré znalosti populací zvěře. O zodpovědném přístupu k průběrnému i redukčnímu lovu. A samozřejmě také o celoživotním vzdělávání, sledování novinek, poznatků a udržení střelecké kondice! Právě tohle bychom měli nové myslivce naučit. Bohužel se musím zeptat: Má většina myslivců vůbec nějakou vůli podobné hodnoty předávat?
Proč jsem se tolik rozvášnil nad původně jinak zadaným tématem? Protože velká část našeho myšlení je motivována právě strachem o to „naše“ prasátko. Strachem o to, že by úspěšný absolvent kurzu ukázal větší míru znalostí. Že by měl do našeho zaběhlého života snahu vnést jinou úroveň práce. Že by případně hlasoval „s ostatními“. Budoucnost skutečné myslivosti leží zkrátka a dobře jinde…
Význam ČMMJ jako největší stavovské organizace je v procesu přijímání nových členů bohužel malý. Jednotlivé myslivecké spolky jsou samostatnými subjekty, na jejichž chod nemá ČMMJ žádný vliv, snad kromě osvěty. Jak je to ovšem v současném světě s nasloucháním dobře míněným radám, ví všichni rozumní lidé svoje.
Je více než škoda, že jednotlivé okresní myslivecké spolky připravující adepty v rámci kurzů z myslivosti nemají možnost absolventy alespoň krátkodobě umístit ve vlastní (nebo smluvní) honitbě, kde by se mohli zdokonalit z praktického hlediska, získat další rozhled, utužit svůj vztah k přírodě a vytvořit si i dobré jméno v rámci mysliveckého kolektivu. V dnešní komerčně pojaté společnosti je to samozřejmě čirá utopie a okresy musí řešit naprosto jiné problémy.
Na úplný závěr připojím, s laskavým dovolením, ještě jeden citát Jana Wericha, který v původních souvislostech příspěvku říká vše podstatné: „Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.“

Josef DRMOTA

 
Příběh Martiny Hrabcové je stejný jako desítky dalších, které se na sekretariátu ČMMJ či v redakci Myslivosti scházejí, nebo se k nám donesou ústně na veletrzích a podobných veřejných akcích. Ten či onen, ta či ona, nebyli přijati do spolku, a nemůžou tudíž vykonávat myslivost. Ne, není to otázka genderu, týká se to žen stejně jako mužů. Je to otázka… nevím čeho. Dozajista to ale budou protiklady jednoty, bratrství a přátelství, které bychom u myslivců očekávali.
Můj vlastní příběh je úplně stejný. Poté, co jsem získal lovecký lístek, jsme vyrazili na myslivecký ples pořádaný spolkem, do jehož honitby se plánujeme přestěhovat. Zde jsem se seznámil s hospodářem a dohoda byla na světě. Dva roky zkušební doba, povolenka na jeden kus srnčí a „škodnou“, nějaká ta brigáda. Zaradoval jsem se a před členskou schůzí poslal žádost o členství.
Zdálo se mi, že nemám nejhorší předpoklady. Zkoušku z myslivosti jsem složil s vyznamenáním, zbrojní průkaz jsem už měl, jsem vlastníkem honebních pozemků, přímo v honitbě stavím dům, po jehož dokončení mám v úmyslu pořídit loveckého psa, mám několik kurzů pro výcvik zvířat i rozsáhlé zkušenosti s managementem spolků nebo přehled o dotacích, legislativě a dění v myslivosti, který přirozeně souvisí s mou prací.
Na schůzi jsem osobně nemohl, protože jsem v té době měl dlouho zaplacenou dovolenou. Stejně mě nepozvali. Po nějaké době ale poslali odpověď. Dva roky zkušební doba platila. Ovšem bez povolenky, ale zato se 160 hodinami brigádnických hodin ročně, to je bez pár hodin regulérní pracovní měsíc, dvacet osmihodinových pracovních dní, tedy jeden skoro každý víkend. Chvilku jsem si ťukal na čelo, co je to za nesmysl, ale pak mi došlo, že to je vlastně docela elegantní způsob, jak se zájemce zbavit, a přitom neříct ne – zvlášť když bych se jako majitel honebních pozemků mohl o přijetí ucházet donekonečna, a tím efektivně zablokovat přijímání ne-majitelů, třeba příbuzných některých myslivců a podobně.
Když naštvání přešlo, zůstala ve mně ironická hořkost. Hořkost z toho, že podobných případů znám z působení v ČMMJ řadu. A vesměs těmto mladým myslivcům není pomoci. Jenže současně jsem měl také možnost poznat fungování spolků, říkejme jim třeba zpátečnické.
Upozornění: Následuje nepříjemná pravda. Zpátečnický myslivecký spolek je tvořen přibližně dvaceti myslivci, z nichž mladých (v produktivním věku) jsou jednotky, obvykle zhruba šest. Ti odvádějí drtivou většinu veškeré myslivecké práce. Obvykle jsou to děti některého ze starších členů, takže problém s přijetím neměli, s myslivostí jsou v kontaktu odmalička. Dále je v typickém spolku necelých deset starších myslivců v raném důchodovém věku, kteří ještě loví. A konečně jsou tu jednotky zasloužilých členů, kteří už chodí jen za pivem a kamarády na schůze. Zpátečnický spolek mezi sebe kromě příbuzných nepouští nové myslivce. Čest všem, kdo takoví nejsou.
A já se ptám Proč? Bojíte se, že mladí budou zavádět novoty (které jsou nezřídka potřeba)? Bojíte se, že vám při dnešních stavech zvěře uloví pár kusů navíc? Bojíte se, že vám ují pár kilo zvěřiny? Bojíte se, že získají zanedbatelný vliv na majetek spolku, který nota bene není majetkem jeho členů? To je vám jedno, že se tohoto problému nestydí využívat různí nepřátelé spolkové myslivosti? To je vám jedno, že slouží jako argument Lesům ČR pro ukončení pronájmů honiteb 250 spolkům pod záminkou údajného zpřístupnění myslivosti mladým? To je vám jedno, že ve své dobré mnohaleté myslivecké práci nebudete mít následovníky? To máme myslivců tolik, že je můžeme odmítat?
Je čas vzít rozum do hrsti.

Vlastimil WAIC,
PR konzultant ČMMJ

Václav Vomáčka – předseda OMS Děčín, člen MR ČMMJ a místopředseda Redakční rady
 
Během mého mysliveckého života jsem se jako člen mysliveckého spolku i jako myslivecký hospodář, dostal několikrát do situace, kdy jsou přijímáni noví myslivci. Protože členská základna většiny spolků stárne a myslivost je především práce a povinnosti, překvapily mě zkušenosti nových myslivců s nepřijetím do spolků.
Tady je potřeba si uvědomit, že pokud si adept sám nenajde praxi, kterou potřebuje pro naplnění legislativy vyhlášky 244 u uživatele honitby, mohou okresní myslivecké spolky požádat uživatele honiteb, aby umožnily adeptům vykonávat roční praxi během výuky zkoušek uchazečů o první lovecký lístek nebo půlroční praxi u zkoušek mysliveckých hospodářů. Ovšem smlouva o praxi nijak uživatele honiteb nezavazuje k umožnění výkonu práva myslivosti adeptů ve svých honitbách a dnem vykonání zkoušek končí. Okresní myslivecké spolky, ale ani samotná Českomoravská myslivecká jednota nemají právní normu, jak zařazovat adepty do honiteb, myslivecké spolky jsou samostatnými právnickými osobami.
Jako předseda OMS Děčín jsem si vytáhl podklady za posledních pět let. Všichni adepti, kteří u nás skládali zkoušky, našli uplatnění honitbách. Informoval jsem se i u sousedů, s výsledkem, že jsou zkušenosti podobné. Podotýkám, že se jedná pouze o budoucí myslivce, kteří složili zkoušky u některého z mnou oslovených okresů. Uznávám však, že mohou existovat případy i lokality v republice, kde je problém se do spolků dostat.
V počátku je potřeba si uvědomit, že každý novopečený myslivec rozhoduje o svém přijetí sám. To znamená svými znalostmi, šikovností, přizpůsobivostí, a hlavně charakterem a svým jednáním. Je jasné, že rozsah a hloubka teoretických znalostí je daná typem dosaženého mysliveckého vzdělání, ale i místem, kde myslivec zkoušky skládal. Už nedůvěru způsobuje stav, kdy novopečený myslivec složil zkoušky v jiném okrese, zvlášť hodně vzdáleném, než má současné bydliště. Bohužel, musím konstatovat, že opakované neblahé zkušenosti jsou s kvalitou zkoušek u obvodních mysliveckých spolků z hlavního města.
Pokud není myslivec z myslivecké rodiny, praxe většinou chybí. Ale to všechno lze dohnat, a proto mne osobně zajímá vztah budoucího myslivce ke zvěři a k myslivosti. A pokud se jedná o zapáleného myslivce, který má rád zvěř a má schopnost se dál učit, vzdělávat od zkušenějších myslivců, akceptovat místní kolorit, je zpravidla vyhráno. Osobně jsou mi bližší myslivci, kteří chtějí lovit veškerou zvěř, než prasečí specialisté.
Velmi důležitá je schopnost komunikace se všemi členy spolku bez rozdílu věku, lidsky si to prostě musí sednout. Jako příklad špatné komunikace svědčí třeba informace, kdy se adept mylně domnívá, že musí odpracovat 160 brigádnických hodin, které mylně zaměňuje za počet získaných bodů do hodnocení sdružení. A pokud se během roku jen dvakrát ozve, nemůže se divit, že byl odmítnutý.        
Problematiku samotného výkonu práva myslivosti je potřeba rozdělit do dvou částí. Nový uchazeč může provozovat myslivost jako host. Zpravidla má povolenku, v počátku na určité druhy zvěře, a má také povinnosti člena. Pokud vykonává hostování ve spolku, nemá hlasovací právo. Takzvané hostování je u některých spolků používané jako zkušební doba, znám roční i tříleté. Hostování je časté v honebních společenstvech.
Pokud člen žádá o členství v mysliveckém spolku, je situace složitější. Uvědomme si, že se píše rok 2022 a většina spolků, které mají nájemní smlouvu uzavřenou s LČR, s.p. do března 2023, nevědí, jestli se jim povede uspět ve výběrovém řízení a vysoutěžit honitbu na dalších deset let. Ale i mnohé ostatní spolky nemají stále jistotu uzavření nájemní smlouvy na další desetileté období. Proto také v posledních letech spolky nepřijímají nové členy.
Většina spolků má bohatou minulost, některé s více než sedmdesátiletou tradicí, a tedy i s odpovídajícím majetkem. Asi se nelze divit, že takové spolky se snaží pořádně si vybrat své budoucí členy. Ve svých vnitřních předpisech pak mnohdy mají různé vstupní poplatky a další provozní podmínky. Bohužel jsem se setkal i se skutečností, že studenta lesnické školy, který podle zákona 449/2001 Sb., může držet lovecký lístek i zbrojní průkaz, spolek nechtěl nepřijmout, protože má prý kvalifikaci neprávem nebo mu není 18 let a nemůže být přijat ze člena.
Závěrem lze konstatovat, že členská základna v našich mysliveckých spolcích stárne. Je na každém uživateli honitby, aby si uvědomil, že nové myslivce potřebujeme.
 
Martin Horálek – předseda Redakční rady
 
Když do redakční pošty došel příspěvek Martiny Hrabcové, zaváhal jsem. Je zřejmé, že je v něm prezentován jen jeden úhel pohledu, a prostor k vyjádření by měla dostat i "druhá strana". Dokonce je dost pravděpodobné, že kdybychom se zeptali zástupců zmíněného MS, nějaký ten objektivní důvod pro nepřijetí by se našel. Jenže o to vlastně až tak nejde, navíc ani časopis nemůže sehrát úlohu soudce. Sice jednostranně a emotivně napsaný text totiž dokládá daleko hlubší problém, který otravuje ovzduší české myslivosti už drahně let. Jako lektor a zkušební komisař se s ním potkávám celkem pravidelně.
Už adeptům v základním kurzu vštěpuji do hlavy, že jedna z nejhorších věcí, se kterou se mohou v myslivosti potkat, je myslivecká závist. Možná je to tím, že při lovu se v nás ozývají hluboko uložené instinkty a stereotypy chování. Konkurenční boj o kořist byl bojem o přežití kmene a pokračování rodu. Možnost lovit si proto chráníme instinktivně a každého dalšího lovce na našem území vnímáme jako potenciální ohrožení. A tak se v řadě mysliveckých sdružení nezřídka setkáváme s rozhodnutími, která mají pramálo společného s racionalitou a s realistickým výhledem do budoucna.
Ne, nebudu tu psát o tom, že ve většině mysliveckých sdružení aktivně loví tak maximálně jedna čtvrtina, někde možná polovina členů. A už vůbec se nebudu šířit o tom, že kdyby existovala povinnost přezkoušení pro držitele loveckých lístků třeba každých deset let, nejspíš by naše řady výrazně prořídly. Ti, kterých se to týká, stejně většinou Myslivost nečtou, protože už všechno dávno vědí. A my ostatní si o téhle situaci pravidelně vyprávíme snad na každé poslední leči či jiném mysliveckém setkání. Jenže, co s tím?
Popravdě, žádné jednoduché a rychle účinné řešení neznám. Jak známo, příroda funguje podle Gaussovy křivky. A tak ve většině sdružení a mysliveckých společností bývá stejně velká skupina moudrých a prozřetelných, jako těch na opačném pólu spektra. Většina je někde uprostřed a nejčastěji tak nějak plyne s proudem. Vím, je to únavné a často bezútěšné - právě tyhle lidi, jednoho po druhém, přesvědčovat, vysvětlovat, argumentovat. A také se bránit milionu pomluv, lží a nesmyslů. Jenže tak, jako ve společnosti zatím nikdo nevymyslel nic lepšího než demokracii, tak ani v myslivosti, zřejmě cesta nevede jinudy. Tak hodně sil a pevné nervy, milí přátelé myslivosti!
 
Miloš Fischer – jednatel Myslivost, s.r.o.
 
Hned v úvodu musím konstatovat, že příběhů o nepřijetí do mysliveckého spolku se nám v redakci rozhodně neschází desítky, konkrétně v tomto roce se jedná o jediný případ a následně se objevil druhý jako reakce. Tím vůbec nechci tvrdit, že takové případy nejsou. Zároveň ale nic není černobílé a pohled obou stran následně ukáže někdy nepříjemnou pravdu.
Důvody k nepřijetí nových členů mohou být různé, někdy mají reálný základ v obavách stávajících členů například o omezení loveckých možností, omezení přísunu zvěřiny a další „výhody“ plynoucí z členství ve spolku. Samozřejmě jsou časté i negativní důvody na straně žadatele vedoucí k jeho nepřijetí.
Je pravda, že některé spolky mají nastavený maximální počet členů, který je naplněn, některé přijímají pouze rodinné příslušníky nebo jen místní, jiné spolky se zkrátka usnesly na stop stavu a nikoho dalšího nechtějí přijímat. S tím nelze nic dělat a ani nemá cenu v těchto případech o členství žádat.
Nové členy potřebujeme. Ve většině mysliveckých spolků je aktivní zhruba čtvrtina členů a problém se zajištěním mysliveckého hospodaření v honitbách je viditelný. Na druhou stranu je žadatelů o členství zřetelný nedostatek, zejména těch mladých po zkouškách, drtivá většina uplatnění tedy má.
Za čtyřicet let výkonu práva myslivosti jsem prošel několika spolky a poslední dvě desítky let jsem i součástí jejich vedení. Zkušeností s přijímáním nových členů mám myslím dostatek a zároveň i dostatek trpkých zážitků při řešení těch „nepovedených“ přijetí.  Dokonce ani tříleté hostování jako zkušební doba před přijetím za člena nemusí ukázat negativní vlastnosti a ty se pak v plné síle projeví v krátké době po přijetí za člena.
U každého žadatele se snažím získat nějaké reference od lidí, kteří ho znají. S každým žadatelem o členství chci mluvit. Ne zkoušet, iluze si nedělám ani v případech, kdy hned hlásí, že zkoušku složil s vyznamenáním. I když jedna velmi důležitá otázka zazní vždy, a to jsou zakázané způsoby lovu. Překvapivě to obvykle moc neznají, sám jsem přesvědčen o tom, že § 45 ZoM je z celé myslivecké legislativy to nejdůležitější.
Novopečený myslivec například dokázal při jedné za svých prvních loveckých vycházek porušit zákon o myslivosti hned třikrát. Následně se pak divil, že nějaké zakázané způsoby lovu vůbec existují, on přece nic neporušil. Samozřejmě již dávno členem spolku není, ale jako myslivecká stráž nikoho krýt nebudu a věty typu „sousedi to tak dělají“ mne opravdu nezajímají.
Nejdůležitější jsou ale osobní vlastnosti dotyčného. Například velmi opatrný jsem v případech, kdy žadatel říká, že myslivost chce dělat kvůli zvěřině a trofeje ho nezajímají. Případů masařství jsem zažil několik, nikdy to ve spolku vztahy neutužilo, naopak.
Extrémní byl jedinec, pro kterého byl každý, kdo ulovil kus černé, nepřítel, protože ulovil „jeho“ prase. Ano, přivlastnil si všechny živé kusy černé v honitbě. Nelze s tím nic dělat, vysvětlování nepomůže. Stejné je to s trvalými nespokojenci či prudiči. Ale zbavit se takového člena, který si jinak své povinnosti plní je prakticky nemožné.
Takže chci upozornit i na pohled z druhé strany, pohled člena vedení spolku, který nedoporučí přijetí člověka, který má zdánlivě všechny předpoklady, ale zároveň znamená potenciální problémy pro dobře fungující spolek.
 
Václav Falada – předseda OMS Tábor
 
Na našem OMS v Táboře jsme se celá desetiletí, co vykonávám funkci předsedy i lektora, snažili začlenit adepty myslivosti do MS v okolí jejich bydliště na odbornou praxi, a to hned při začátku kurzu. Na počátku tohoto období byl dostatek myslivců, tak je po vykonané praxi někde ani nevzali za členy. Další část adeptů byla značně pasivní a i odborně slabá, a proto se do MS nedostala. Největším problémem bylo to, že mnohdy nevzali mezi sebe ani člena přímo ze vsi. To značně poškozovalo náhled na celou naší myslivost.
V současné době členská základna zestárla a je o mladé podstatně větší zájem, ale adeptů je již podstatně méně. Jako největší problem vidím v tom, že za chvíli nebude mít kdo lovit zvěř.
 
Tomáš Sedláček – místopředseda OMS Třebíč
 
Myslím, že se zdaleka nejedná o ojedinělý případ. Já jsem mezi absolventy kurzu myslivosti na OMS Třebíč za posledních několik let udělal anketu složenou z několika otázek. Návratnost sice nebyla vysoká, ale přesto se pár desítek dotazníků sešlo. Jedna z otázek byla přímo na umožnění výkonu práva myslivosti.
Musím konstatovat, že nemalé procento absolventů nebylo přijato do spolku ani za hosta, natož za stálého člena. A to i přesto, že tam třeba vykonávali praxi v rámci kurzu. Žádný případ nebyl tak markantní jako je v uvedeném dopise, přesto pro některé odmítnutí znamenalo naprostý zlom a na myslivost zcela zanevřeli a vůbec ji nevykonávají. Někteří mi tenkrát volali a své zkušenosti mi popsali - nepřijetí bez uvedení důvodu, moc členů, až někdo umře, ...
Někteří sice přijati byli, ale byly po nich v podstatě požadovány hlavně pracovní činnosti - podle toho co mi řekli, tak bych to skoro nazval až šikanou. Navíc nedostali ani povolenku a po nějaké době je to přestalo bavit, ze spolku odešli a některé to zase zcela od myslivosti odradilo.
Samozřejmě jsou mezi absolventy i takoví, které zajímá jen lov, neplní ostatní povinnosti a někdy s takovými představami jdou i žádat o členství ve spolku. Pořád si ale myslím, že je to menšina.
V mnoha spolcích není vůle členy přijímat, zažil jsem to před asi deseti lety i u nás ve spolku. Tehdy u nás požádali o členství dva čerství absolventi kurzu, kteří u nás poctivě vykonávali praxi. Okamžitě se ozvali nejstarší členové spolku s tím, že je nás moc a nikoho nepotřebujeme. Nakonec jsem z pozice předsedy a s pomocí několika osvícených členů ostatní přesvědčil a oba zájemce jsme přijali nakonec jednomyslně. Zpětně to všichni hodnotí pozitivně, protože přijatí členové jsou stále aktivní a pracovití.
Ale myslím, že se názor poslední dobou přece jenom trochu mění, v mnoha spolcích si už uvědomili, že nové myslivce potřebují.
U nás na OMS Třebíč jsme poslední roky oslovovali uživatele honiteb a apelovali na ně, aby novým absolventům umožnili aspoň hostování, při němž můžou ve stanovené době prokázat, zda mají zájem myslivost vykonávat se vším, co k tomu patří, nebo skutečný zájem nemají. Posílali jsme i doporučující dopis.
 
Ondřej Faltus – bývalý člen MR ČMMJ
 
V mysliveckém spolku, kde jsem již třicet let členem, jsme dali možnost všem zájemcům u nás jako čekatelé začlenit se do kolektivu a posléze jsme rozhodovali o přijetí na základě jeho činnosti za tři roky čekatelství. Pouze jednou jsme odmítli zájemce o čekatelství, ale to byl člověk již s výhledem do penze a z velké dojezdné vzdálenosti s historií členství v mnoha spolcích.
Hlásí se nám jinak většinou mladí zájemci, kteří mají vztah k našemu spolku, příbuzní stávajících členů nebo to jsou místní občané z naší malé zapadlé vesnice. Ostatně všichni členové i čekatelé mají nějaký vztah k naší obci, jsou místní nebo mají u nás pozemky nebo z naší obce pocházejí jejich rodiče či prarodiče.
Ač jsme spolek různorodých občanů, jako všude jinde, dáváme mladým možnost. Je pravdou, že nepamatuji, že někdo z mladých čekatelů byl tak špatný či konfliktní, že bychom ho odmítli přijmout za člena. Znám případy ale z našeho okolí, kde příjem nových mladých členů je problémem. Jedná se však ale o nějaké osobní či sousedské spory mezi lidmi nebo jsou historicky nastavené limity členů (bez nějakého dobrého důvodu z pohledu dnešní doby). Často se nevyplácí čekatelům být aktivní před přijetím za člena v množství lovu zvěře. Jestliže čekatel loví příliš zvěře v očích stávajících členů, tak to je zásadní problém. Podle mého názoru by to mělo být právě naopak, takoví aktivní mladí myslivci, zvláště v dnešní době, kdy je obecně spárkatá zvěř přemnožená, by měli být do spolku vítáni.
Přijímání nových mladých členů se může změnit až v momentě, kdy zemědělci a majitelé lesů začnou důsledně vyžadovat řešení škod způsobených zvěří. Pak stávající členové zjistí, že s tím mnoho nenadělají a až budou každým rokem vytahovat z vlastních peněženek velké částky, pak mohou ty mladé aktivní myslivce hledat možná už marně.
 
Michal Zubíček – člen MR ČMMJ a předseda OMS Vsetín
 
Uchazeči o první lovecký lístek se na území působnosti našeho OMS rekrutují převážně z osob, které jsou rodinnými příslušníky myslivců a mají tedy přímé vazby na stávající uživatele honiteb. Díky této skutečnosti pak nacházejí myslivecké uplatnění poměrně snadno. Mezi adepty o první lovecký lístek se však každoročně objevují i zájemci, kteří nemají v místě svého bydliště tyto přímé vazby. V těchto případech se jim snažíme býti nápomocni při zprostředkování kontaktů na honitby, kde mohou získat alespoň základní praktické dovednosti v oboru myslivosti a následně také, po vykonání zkoušek a získání loveckého lístku, případně začít s výkonem práva myslivosti.
Limitující pro přijímání nových řádných členů jsou v případě mysliveckých spolků často stanovy, které mají omezující ustanovení například v počtu členů MS nebo omezení přijímání nových členů pouze na místní občany či rodinné příslušníky.
Častým důvodem k nepřijetí nových členů je i praktická nemožnost vyloučení ze spolku v případě, že by se takovýto člen neosvědčil. Svou roli hraje i participace nového člena na majetku spolku.
Přes tyto výhrady však většina mysliveckých spolků umožňuje mladým myslivcům vyžití ve svých honitbách jako povolenkářům či hostujícím členům. Tito mají zpravidla po splnění určených povinností (přikrmování, brigády atd.) stejná práva jako běžní členové (kromě účasti na majetku spolku a práva volit a být volen). V případě, že se osvědčí, je po určité době (2 až 5 let) většina těchto hostujících členů přijata za členy řádné.
Z ankety uskutečněné v tomto roce mezi MS našeho okresu, která se týkala výše uvedené problematiky, vyplynulo, že myslivecké spolky přijaly za poslední dva roky do svých řad (ať už jako členy nebo povolenkáře) více než 80 % těch, kteří se hlásili. Stejně tak 75 % spolků vyjádřilo vůli přijímat nové členy.
Přijetí za řádného člena spolku jistě není nárokovou záležitostí. Vedle splnění řady povinností, které jsou zvláště na nováčky kladeny, je potřeba i přesvědčit stávající členy spolku o tom, že nový člen bude přínosem jak pro myslivost, tak i pro spolek samotný. Ať po stránce odborné, pracovní či morální.
V případě neúspěšné žádostí o členství je mnohdy dobré hledat příčinu nejen u daného spolku, ale i u sebe sama.
Nechci hodnotit dopis „Zásah na komoru“. K tomu by bylo jistě dobré vyslechnout si i druhou stranu. Jakákoliv absence sebereflexe u pisatelky mne však utvrzuje v názoru, že její nepřijetí nebylo jen důsledkem nechuti přijmout mezi sebe ženský prvek.
 
 
Průzkum posuzování žádostí o členství v mysliveckém spolku v ČR
 

Průzkum se týkal žádostí o členství v mysliveckých spolcích.
Byla použita anketa s otázkami rozeslaná na všechny okresní myslivecké spolky.

Kolika žádostem bylo vyhověno (počet)?
Kolika žádostem nebylo vyhověno (počet)?
Přijali byste nové členy? Uveďte ano/ne
 
Okresní myslivecké spolky následně oslovovaly jednotlivé místní myslivecké spolky. Odpovědi přicházely na sekretariát jednak hromadně, jednak jednotlivě. Celkem bylo přijato 735 vyplněných anketních lístků, tedy jen asi 18,5 % ze všech MS. Komunikace mezi OMS a MS bohužel dost vázne, neexistuje mezi nimi vztah. Z toho vyplývá, že ČMMJ nemá dostatečný dosah na myslivecké spolky přes pobočné spolky.

Z analýzy přijatých odpovědí vyplývá, že 81 % MS (respondentů) by nové členy uvítalo, 12 % rozhodně nové členy nepřijímají, 7 % MS se jednoznačně nevyjádřilo. Objektivně tedy 14 % ze všech MS by přijalo nové členy.
Počty žádostí o členství v MS, kterým bylo vyhověno nebo naopak vyhověno nebylo, potvrzují zájem o nové členy u respondentů.
Z obou grafů vyplývá, že celkově převládá zájem respondentů o nové členy, ale ze strany adeptů zájem není. To může být způsobeno tím, že postrádají „výhodu“ být členem spolku.
V případě, že nejsem členem spolku:
- nemám žádné povinnosti,
- nemám odpovědnost za škody zvěří,
- nemusím chodit na brigády,
- neopravuji myslivecká zařízení,
- nemusím přikrmovat, sušit seno, letninu…,
- nemusím hlídat po nocích zemědělské plochy,
ale mohu lovit jako host, popř. zaplatit si poplatkový lov.
Naproti tomu jsou MS, kde nové členy nepřijímají (9 %). To může být z důvodu majetkového (nevlastním pozemek v honitbě apod..) a z důvodu místně příslušných vztahů nebo přijatým stanovám (omezený počet členů).
 

Ing. Štěpánka FIŠEROVÁ
odborný referent ČMMJ