Obecně na úvod
Na úvod jen drobná poznámka, v níž se budu pro věrné a pozorné čtenáře opakovat, nicméně nemohu jinak. Pro testování vábniček nejsem ideálním odborníkem. Jsem ale ideálním testerem, protože nemám dobrý hudební sluch, paměť, představivost ani talent.
Mám však zarputilost, a proto vábím. Nebo do vábniček spíše foukám při souběžné snaze o vyloudění těch správných tónů. A protože se mi občas podaří i zvěř přivábit, jsem živoucím důkazem známého rčení, že: „Když pánbůh dopustí…“ Lépe řečeno důkazem toho, že vábničky fungovat prostě musí a do rukou je může vzít bez obav v podstatě kdokoliv.
Srnčí zvěř vábím dlouho a používal jsem průběžně mnoho různých výrobků. Klaus Demmel je tedy jen jedním z mnoha, kteří mě svým produktem obdařili. Během vábení různé vábničky střídám, zejména na stanovištích, kde mi jeden typ nepřinese úspěch. Mám tedy možnost porovnávat. Prastaré, na které foukal už můj praděda, Devany, Turvaby, Nordiky a nově i Demmelovky.
V našich podmínkách Vysočiny, asi 600 m nad mořem, nemá valný smysl vábit dříve než 31.7. Marně se snažím vysvětlovat, že srnci sice tu a tam honí a pokládají srny výrazně dříve, nicméně skutečná říje tím ještě nezačala. Tedy, že možná začala ve smyslu biologickém, ale rozhodně nezačala ve smyslu loveckém. Poslední červencový termín je v našich podmínkách dlouhodobě opravdu tím prvním rozumným pokusem.
Následuje několik dnů, řádově dva až tři, kdy se dostaví první výsledky, aby se objevila stejná časová perioda útlumu bez jakékoliv aktivity zvěře. Teprve pak se říje rozeběhne zhruba na týden naplno. Tedy alespoň obvykle. Nevím proč tomu tak je, nenašel jsem pro tento průběh žádné logické vysvětlení, ale děje se tak opakovaně. Přestože výjimka, která podle pořekadla potvrzuje pravidlo, se u nás objevila zrovna v letošním roce.
Při vábení nevyužívám klasickou čekanou v rozsahu obvyklých dvou hodin po rozednění a před soumrakem na jednom místě, ale za uvedenou dobu stihnu vystřídat dvě až tři stanoviště tak, aby byla od sebe dostatečně vzdálená. Jede-li říje naplno, vyrážím si občas písknout do blízkosti vhodné krytiny i během dne.
Na každém stanovišti odpískám podle situace běžně čtyři série. První je klidná s kontaktními zvuky
„pi-pi-pi…“, další dvě s tradičními
„píí-píí-pííjá-pííjá…“ a končím intenzívnějším mixem završeným opakovaným „geschreckem“. Zájemce o podrobnosti dané problematiky si dovolím odkázat na starší čísla Myslivosti a různé autory.
První úlovek
Protože mi to nedalo, vydal jsem se na první pokus již 31.7. po obědě. Postupně jsem vystřídal dvě stanoviště, první u lesní mlaziny a druhé u porostu obilí. Jak jsem předpokládal, bez jakékoliv odezvy, nehledě na to, že jsem vyměnil různé vábničky. Počasí bylo neskutečně horké, dusné a říje se zkrátka ještě „nerozjela“.
Vzhledem k horku jsem večerní vycházku výrazně zkrátil na dvě stanoviště a do honitby vyrazil opravdu pozdě. Na začátek jsem opatrně přišoulal smrkovou tyčovinou, lépe řečeno proužkem, který z ní po kůrovci zbyl, až na okraj s výhledem do táhlé rokle porostlé kobercem starčeků. Zvedala se protisvahem k hustším krytinám. Na kraji zde stál vzrostlý buk, ke kterému se těsně choulil asi dvoumetrový smrček. Pro vábení ideální stanoviště.
Po první ani po druhé sérii vábení se nedělo nic a celý prostor byl až do vzdálenosti dvou set metrů doslova vymetený. Po další, již razantnější sestavě, se v protějším svahu hned za prvním smrčkem doslova zhmotnil srnec. Jak už to bývá, nevím, odkud přišel. Náhle tam stál jako socha dlouhé minuty. Ležet tam ale nemohl, na místě chyběl podrost. Podle těla mladší ročník, jen na trofej jsem neviděl, protože hlava byla kompletně ukrytá za dolní převislou větví. Několikrát jsem ho lehce pobídl krátkým písknutím. Nic.
Za srncem jsem náhle zaregistroval pohyb. Srna. Tak proto neměl moc velký zájem a jen se přišel přesvědčit, co se děje. Srna jej po chvíli vytáhla do volnějšího prostranství. Dobrý šesterák, zřejmě ve druhé věkové třídě. Jedna horní výsada chybí, ale je evidentně ulomená. Takže nic pro průběrný odstřel. Pár se po chvíli začal věnovat obvyklé činnosti a já měl několik desítek minut možnost sledovat zásnubní kroužení, včetně opakovaného vyvrcholení. Takové představení se odchodem přece nepřerušuje, přestože to znamená pro tento den konec lovu…
Ráno 1.8. jsem to vzdal. Dusno nepolevilo celou noc a představa, že se budu snažit přišoulat za šera na některé místo suchým listím a větvemi po těžbě, mě nijak neuspokojovala.
K večeru se přihnala bouřka. Krásná, pokojná, s blesky, hřměním, s poctivou zálivkou bez přívalových srážek. Stál jsem v pohotovosti na zápraží a jen vyhlížel, kdy se mraky protrhají. Tohle osvěžení znamenalo jediné – teď bude pohyb! A samozřejmě byl. Dříve, než jsem se vůbec dostal na místo prvního vábení, odskočilo kolem cesty několik kusů různé zvěře.
Vybral jsem si posed na okraji dlouhé louky položené mezi dvěma pruhy lesa. V předchozích dnech jsem zde zradil srnce se zajímavou trofejí a především s výrazným nádorem fibropapilomatózy na břiše.
Po usednutí jsem chvíli počkal, zavábil první sérii a kulovnici opřel přes ohrádku. Během vábení provádím prvotní obeznání zvěře vždy přímo přes puškohled a pouze v případě nejasností sáhnu po klasickém pozorovacím dalekohledu. Důvod je jednoznačný. Při vábení musíme občas vystřelit na „první dobrou“ a váhání se nevyplácí.
Než jsem vůbec pomyslel na další sérii, vytáhl asi 60 metrů daleko zmáčený kus srnčí zvěře, který jednoznačně jistil mým směrem. V puškohledu jsem zahlédl silnější deseticentimetrovou plochou špici a zakrnělý knoflík na druhé pučnici. Přestože jsem se původně těšil na dlouhé líčení zážitků z vábení pomocí nové pomůcky zakončené úspěšným výstřelem, bylo tentokráte dokonáno během pár minut…
Když jsem se večer pokusil pochlubit výše zmíněnému Pavlu Kumžákovi prostřednictvím fotografie a strohé poznámky: „60 metrů“, trumfnul mne obratem svojí fotografií s dovětkem: „Až pod nohy“.
Další zkušenosti
Další dva dny jsem se do honitby nedostal, musel jsem vypořádat úlovek a chvíli se věnovat rodině. Ani mne to nemrzelo, protože zprávy od kolegů, které jsem si nemohl nechat ujít, hovořily, že „říje nic moc“. Vypadalo to na obvyklý výše avizovaný útlum. Ani jsem se zvěři nedivil. Panovaly tropické teploty, nebe bez mráčku, nezvyklé množství bodavých „hmyzáků“ a především šílené dusno.
Další pokus jsem učinil 4.8. večer. První stanoviště u pole s pšenicí bylo předem marné, protože mi na něm již při příchodu odskočil silný šesterák a písknul jsem jen z povinnosti. Na druhém stanovišti jsem pak mohl nechat pracovat všechnu fantazii, um, i několik vábniček, srnčí jsem viděl, ale bez jakéhokoliv náznaku říjných aktivit. Zvěř se krátce popásla a zalehla zpět do krytu. Srny se pohybovaly v blízkosti srnčat a jediný srnec, kterého jsem obeznal, nejevil sebemenší zájem o dvoření.
Den 5.8. jsem výše uvedených důvodů zcela vynechal v domnění, že se vše v lepší obrátí. Večer mi přivezl kolega průběrný kus třetí věkové třídy. Ulovil ho ale na klasické čekané, opět bez sebemenšího náznaku říje či reakce na vábení, poblíž brala paši srna se srnčetem. Prostě šťastná náhoda.
Po půlnoci na 6.8. přišla další bouřka a prudké ochlazení o deset stupňů. Přestože jsem ráno nedočkavě vyskočil, vrátil mě do reality pohled z okna. Velké kapky unášené větrem bubnovaly na parapet, a tak jsem si přidal pár desítek minut pod peřinou. Večer to už bylo jiné počasí. Vyčasilo se na polojasno a příjemná teplota slibovala nějaký zajímavý zážitek.
První stanoviště jsem zvolil na nízkém posedu poblíž louky zarostlé buření, nad níž rok za rokem zvolna vítězil souvislý porost rákosu. Ten byl nyní asi 40 metrů od posedu. Odpískal jsem na Demmelovku poctivě všechny série a byl stále klid. Pořád se mi ale nechtělo uvěřit, že to nebude fungovat. Navíc mi jagdteriér Brix nosem ukazoval, že proti větru zvěř je. Přidal jsem proto navíc ještě jednu ostřejší sérii.
V rákosí to lehce prasklo a zašustilo, jak se mezi stébly prodíralo tělo. Podle pohybujících se stonků jsem odhadl, kde se objeví. Srnec vytahoval nerad. Uviděl jsem z něj ale jen vrcholky lodyh slušného šesteráka. Porost neudržované vlhké louky byl tak vysoký, že na lepší obeznání nebylo ani pomyšlení.
Přešel jsem proto do bukového porostu ve vzdálenosti asi 100 metrů od paseky, jejíž okraj byl hustě lemován maliníkem, ostružinou a bezem. Neúspěšně jsem odpískal celé kolečko a čekal poctivou čtvrthodinku. Bez odezvy.
Jakmile jsem začal balit, zapraskaly za mnou větve a uslyšel jsem odbíhající kus. Přečíst jsem stihl mladičkého vidláka, který se přišel, snad ze zvědavosti s odstupem času podívat, kdože to vyluzuje podivné zvuky.
Čas se krátil, takže jsem pospíšil dál. Po cestě jsem stihl na blízké louce zradit srnu se srnčetem (opět, pokolikáté už během letošní říje bez jakékoliv aktivity…) na paši a podobná dvojice mi s hlasitým vytrvalým bekáním odskočila zpod posedu ve vybrané pasece. S klením jsem proto zvolil zrychlený přesun na poslední možnou lokalitu v okolí, kde jsem zasedl v okamžiku, kdy už slunce naposledy pohladilo horizont.
Neznám mnoho lepších míst. Na vrcholu terénní vlny je tady uprostřed paseky vyvrácený dub. Spodní větev slouží coby sedátko, horní jako opora. Pro záda i pro zbraň. Koruna zároveň vytváří přirozenou záštitu vylepšenou řídkou skupinkou jeřábů, které umožňují výhled i výstřel. Posečená paseka poskytuje na jednu stranu rozhled k houštinám zhruba 150 metrů daleko, na stranu opačnou je výhled dvojnásobný. Zepředu je prostor uzavřen houštinou s okrajem asi 50 metrů od stanoviště.
Času už moc nebylo, takže jsem se příliš nezdržoval a odpískal svoje. Po razantnější sérii se poblíž kolečka náletu dole pod svahem objevil asi v osmdesáti metrech srnec. Dalekohled ukázal silnější krk a dobrého šesteráka. Starší pán, kterému se do volného prostranství evidentně moc nechtělo. Střídavě jistil směrem ke mně, střídavě k houštině přede mnou. Vítr vál přímo od ní a také Brix signalizoval vysokým nosem, že se tam něco děje. Přidal jsem několik jemných pobídek.
V houštině zapraskalo a nad krajním trsem trávy se objevila trofej dalšího šesteráka. Mladík s výraznými kulatými světly vytáhl velmi ochotně a už si to hrnul mezi řádky. Přestože jsem nechtěl střílet, popadl jsem kulovnici. Jen pro jistotu, v honitbě je velké množství fibropapilomatózy. Tenhle srneček byl ale naštěstí „čistý“. Zarazil až na vzdálenost šířky obývacího pokoje. Když zjistil, jakého omylu se dopustil, bylo to, jako by dostal ránu bičem. Tři dlouhé skoky a byl pryč.
Starý pán v dolině postával pořád na svém místě. Přidal jsem mu proto ještě jednu ostřejší sérii. Zastrouhal kmínek a loudavě, tak, jak to starší zkušená zvěř dělá, táhl směrem ke mně. Naposledy jsem jej zahlédl asi na 40 metrů, pak už se mi jeho silueta ztratila v přicházejícím soumraku.
Konečně tedy alespoň jedno stanoviště, kde mohu říct, že Demmelovka opravdu spolehlivě funguje. Takže, Pavle, taky „až pod nohy“…
Zbytek říje a zamyšlení navíc
Budu-li popisovat následující dva dny, budu se pouze opakovat. Pár obdobně přivábených srnců, zároveň i několik „propadáků“, průběh zkrátka „nemastný neslaný“. Není to navíc jen můj dojem, protože mi stejné pocity průběžně potvrdili i léty prověření kolegové.
Říje byla u nás tichá, nebylo slyšet pískat srny, které navíc stále vodily srnčata, nikde žádný velký počet párů, ani hledajících srnců. Často mi během dvou hodin přes cesty, v pasekách, ani v letos nezvykle brzy posečených polích nepřeběhl jediný kus zvěře.
Při večerním návratu se pak vedle sebe na strništích popáslo klidně i osm kusů zvěře různého věku i pohlaví. Výraznější pohyb nezaznamenali ani kolegové s termovizemi čekající v noci u polí na černou zvěř. Vše bylo o to divnější, že z jiných honiteb mi kamarádi sdělovali úžasné zážitky a rušnou říji se spoustou „napískaných“ srnců.
A ještě jeden poznatek na závěr, který jsem původně ani nechtěl uvádět, kdyby mi jej nezávisle na sobě nepotvrdili dva opravdu důvěryhodní přátelé. Opakovaně jsme pozorovali zcela zvláštní pokládání. Srna se klidně pásla bez srnce, obvykle ve společnosti srnčete. Srnec se náhle objevil, přitáhl z dálky pole nebo z krytiny, pouze krátce větrníkem ověřil situaci, naskočil na klidně stojící srnu, vykonal potřebné a zase odkráčel. To vše bez pískání, honění, namlouvání, čarovných kruhů…
Abych ale nebyl úplný pesimista (pesimismus se týká pouze průběhu předchozích dnů, nikoliv vábničky jako takové), přidám ještě jedno kladné hodnocení Demmelovky, které je koneckonců smyslem dnešního příspěvku. Je ze samého konce vábení.
Bylo 10.8. večer, kdy jsem se rozhodl zasednout na klasickou čekanou k přehledné louce, abych si potvrdil, že srnci už skutečně „nehoní“ a že se zvěř vrací do normálního režimu. Zaujal jsem obvyklé stanoviště tak, abych měl dobrý rozhled. Za chvíli mi přímo přede mě přisupěl přes horizont traktor s diskovou soupravou. Za osm minut byl zpátky. Když jsem odhadl šířku soupravy a rozměr pole, bylo jasné, že bude jezdit až do tmy.
Co nejrychleji jsem se proto přesunul na podobné, i když ne tak atraktivní místo. Slunce už se klonilo k obzoru a zbývalo jen pár desítek minut do tmy. Pod kazatelnou jsem obhlédl prázdný prostor dalekohledem a začal stoupat po žebříku. Když jsem měl hlavu ve výšce sedačky, zahlédl jsem v kraji lesa, necelých 200 metrů ode mě siluetu krku a hlavy. V kleče na podlážce kazatelny jsem obeznal šesteráka. Po čtyřech jsem se vplížil na zařízení a pomaličku usedl. Srnec tam stál pořád, zaujatý způsobeným ruchem.
Napadlo mě, že zkusím, zda by i takhle napůl zrazený nezareagoval. Písknul jsem dva kontaktní zvuky a dvě klasická zavábení. Prakticky okamžitě se vydal za zvukem a s větrníkem u země krátil vzdálenost. Jako z učebnice si přišel pod vítr, asi na padesát metrů, aby odskočil do krytiny.
Když jsem jel autem domů, přemýšlel jsem nejen o tom, co jsem během říje viděl, o neochotě přiskakovat, srnách se srnčaty, ale i dřívějších dnech, letech a zejména zkušenostech kolegů. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že poslední dva, tři roky nefungovala právě u nás říje tak, jak jsme byli zvyklí. Výkyvy v aktivitě srnců přitom považuji za relativně normální. Co ale není normální, je celkově tišší průběh a z hlediska vábení výrazně nižší úspěšnost. Zkrátka a dobře, stanoviště, kde bych napískal tři, ale i čtyři srnce naráz jako dřív, najednou nenacházím.
Samozřejmě se ptám, proč tomu tak je. Výrazně se změnily podmínky. Ubylo souvislých lesních porostů, které nahradily paseky. Ty jsou ale přehlednější, lemované výbornou krytinou a během roku se zde dočkám většího počtu setkání se srnci, než tomu bylo dříve. Takže tady bych vinu nehledal.
Stejně tam bych ji nepřipisoval ruchu v honitbě (pěstební a těžební aktivita, turisté), která je obrovská. Nicméně zvěř si na ni již tak nějak zvykla a na obvyklý ruch příliš nereaguje.
Otázkou, na kterou nedokážu seriózně odpovědět, je změna klimatu. Stačí se ale podívat na klimatologické statistiky, abychom zjistili, že nejen roste průměrná roční teplota a skoro každý rok se dozvídáme o tom, že léto bylo zase nejteplejší za posledních x let, ne-li v celé historii měření. Co také přibývá, je počet tropických dnů (s naměřenou teplotou nad 30 stupňů Celsia). Tyto vlivy se musí na chování srnčí zvěře samozřejmě projevit. Logicky zejména nižší aktivitou, šetřením energie a přesunem části pohybu do nočních hodin.
Podnětů k diskusi by bylo určitě více. Mimo jiné i to, zda nestárnu až příliš rychle a nestává se ze mě starý „neschopák“. Jenže mně podobných by se tu musela naráz vyrojit celá řada, a to i ve výrazně mladších ročnících…
Co však pozoruji bez debat, a to nejen během zmíněných tří let, je rozvlékání říjných aktivit do delšího časového úseku. První páry se u nás tvoří již během prvního červencového týdne a po půlce srpna se ještě tu a tam dvojice honí (bez reakce na vábení, i když se to nemá, pouze ze studijních důvodů jsem na několika místech vyzkoušel i mimo obvyklé termíny). Nejsem zoolog a možná by mi na následující úvahu dokázal odpovědět někdo z fundovanějších kolegů, stejně jako na výše popsané klidné pokládání srn.
Mám navíc dojem, že se protahuje nejen říje, ale i kladení srnčat. První se běžně objeví již koncem dubna a poslední až koncem června. Vedle sebe tak vidíme drobná srnčata v dětském puntíkatém šatu a na straně opačné srny, jejichž potomci jsou kompletně přebarvení a přerostli již polovinu velikosti mámy. Vzhledem k utajené březivosti a pozastavení vývoje zárodku mi to nějak do souvislosti s protahováním říje logicky nesedí. Nebo, že by se zde projevily naopak mírné zimy, dobrá výživová kondice zvěře, a tím došlo k dřívější startu růstu pozastavených zárodků u některých samic?
Nevím. V každém případě jsem ale alespoň v našich podmínkách přesvědčený o protažení průběhu říje, a tudíž o logickém snížení viditelných aktivit během jejího potenciálního vrcholu. Včetně úspěšnosti vábení…
Závěrem
Dobře vím, že provádět jakékoliv testy tak subjektivní činnosti, jakou je vábení zvěře a použití konkrétní vábničky, je exaktně zhola nemožné. K celé problematice se proto vždy stavím, jak mohl laskavý čtenář zajisté pochopit, s jistým nadhledem a spíše literárním přístupem.
Doufám, že jsem líčením detailů jednotlivých situací nikoho příliš neunavil. Nikdy se nesnažím vybájit to, co se nestalo a netvrdím nikomu, že vábič mých kvalit dokáže na jedno fouknutí přitáhnout deset srnců. Tak to prostě nefunguje, nehledě na kvalitu a cenu vábničky. Co se v několika dnech povedlo, to čtenář právě zjistil, a co se nepovedlo, to si zajisté domyslel.
V každém případě si dovolím na základě dvou týdnů prožitých s vábničkou Klause Demmela dojít k závěru, že je nejen krásná a precizně provedená, ale že opravdu funguje. Zda lépe nebo hůře než jiné, to ponechám na posouzení každého majitele. Lze-li tedy podobný rozsudek v této oblasti vůbec vynést…