I chovatelé zvěře sledují extrémy počasí a také mají jistě přehled o produkci i době sklizně obilovin. Dobře znají staré pravidlo, že po sklizni obilovin začíná zvěři těžké období. Nebo ještě lépe, jak probíhají vegetační stádia plodin v jejich honitbě nebo oboře.
Úživnost prostředí, ve kterém žije zvěř, můžeme rozdělit a hlavně posuzovat podle mnoha pohledů nebo úspěšnosti výsledků. A snad ani dvě honitby ležící vedle sebe nemají stejné podmínky ani výsledky. A jaký je vlastně výsledek nebo způsob posouzení příznivých podmínek chovu?
Kvalitní trofeje, přírůstek, hmotnost zvěře, zdravotní stav včetně odolnosti vůči negativním zdravotním vlivům, výskyt úhynů, minimum škod na hospodářských porostech… V prostředí obor je hodnocení podstatně snadnější i objektivnější než u velkých honiteb, kde je reálné nebo objektivní hodnocení jen z pohledu skutečně velkých celků, neboli na hodnocení se musí podílet více sousedících provozovatelů. Provozovatel obory cílevědomě a na vlastní náklady zakládá a ošetřuje louky a pastviny, sklízí nebo nakupuje objemná krmiva, investuje do různě kvalitních doplňkových krmiv nebo minerálních lizů. Ale také je sám na výsledky dobré práce.
V honitbě musíme počítat s pohybem zvěře daleko za její hranicemi a obtížně posuzujeme většinu opatření v její prospěch, kromě toho existuje řada záporných přírodních i civilizačních vlivů mimo kompetenci provozovatele.
Obora: Některé výsledky své péče o porosty a celkovou úživnost prostředí vidí velmi brzo (výnos zelené hmoty i sena na loukách či pastvinách a plodin na políčku), jiné za několik let (zlepšování půdy, produkce plodonosných dřevin, stav obnovených porostů stromů a keřů). Škody na porostech v oboře jsou vždy výsledkem zvýšených stavů, ať už je příčinou záměr provozovatele nebo neodlovení přírůstků.
Volná honitba: V polních honitbách jsou škody na polních porostech vždy, rozlišíme jen větší či menší rozsah, závislý na stavech a pohybech zvěře. Specifikem je černá zvěř v kukuřici. Honitby ve vyšších polohách bývají „přírodnější“, tedy s větším podílem lesních ploch. Zalesňování po kůrovcové kalamitě a těžbě život zvěře podstatně komplikuje. Tyto škody vidíme jako současný doslova fenomén, a pro existenci zvěře v těchto lokalitách je klasická otázka „být či nebýt“ daleko závažnější než jen pouhá regulace stavů. Jestliže se snad před kůrovcovou kalamitou spíše přivřely oči nad škodami v lesních porostech, tak dnes je to velká záminka k řadě úvah a návrhů o podstatné regulaci silně převyšující stesky nad škodami v polních plodinách.
Vraťme se ke stálým sporům o nutnosti příkrmů ve světle aktuální situace. Máme dvě velké změny. Zvěř způsobuje značné škody v obnovovaných lesních porostech a na úživnost prostředí silně působí změna klimatu. A obě skutečnosti se budou jen zhoršovat.
Ale není přikrmování jako přikrmování. Dovolím si jako dříve a většinou, přirovnat chov volně žijící zvěře ke klasickému chovu hospodářských přežvýkavců. Myslivci s tím mohou nesouhlasit, mohou proti tomu protestovat, ale to je to jediné, co s tím mohou udělat, protože základní principy fyziologie příjmu krmiv jsou skutečně shodné.
Pravidelnost přikrmování
Vývojová a konstrukční kancelář přírody patentovala bachor a předžaludky jako jedinečné zařízení k využití vlákniny a dalších složitých cukrů za zdroj energie a přeměnu neplnohodnotné rostlinné bílkoviny na plnohodnotnou (maso, mléko, bílkovinné struktury tkání) a kromě toho i syntéza řady enzymů, mimo jiné fosfatázy. K tomu produkce životně důležitých vitaminů skupiny B, redox potenciál bachorového prostředí k detoxikaci řady škodlivin (látky chemické ochrany rostlin, mykotoxiny). Provozní podmínky tak vyspělého biotechnologického zařízení nutně předpokládají pravidelný a stálý přísun krmiva, ideálně stále shodného a opakujícího se složení každý den. Dovedeme si představit, kolika certifikáty a osvědčeními by nesmysly živící se úředníci a jiní darmožrouti takové zařízení opatřili?
Podstatou enzymatického štěpení složitých cukrů a využití rostlinných bílkovin je skutečně vysoce specifická, vyvážená populace mikroorganizmů, která je plně funkční právě jen při neměnném složení krmiva. Typickým a nejčastějším rušivým vlivem je právě nepravidelnost příkrmů s vyšším obsahem škrobu (obiloviny).
Samozřejmě, že vyšší prioritu má dostatek i kvalita objemné složky přijatého krmiva. I zde platí, že poměr vlákniny, cukrů a bílkovin (plus dalších složek, jako minerálních látek, vitaminů, atd) musí být každý den shodný, samozřejmě jen do té míry, jak je mění postupující vegetace. S tím konstruktéři předžaludků počítali. Známý proces napást se, ukrýt, přežvýkat přijaté krmivo je podmíněn klidem a bezpečím zvěře, jedině tak se plně využije provozní kapacita tak citlivého a sofistikovaného zařízení, zejména tím, že jen v plně klidném prostředí dojde k optimálnímu počtu naplnění a vyprázdnění. My tomu říkáme pastevní cykly.
Nicméně, tak jednoduché to není: bachor a předžaludky se nikdy nevyprázdní úplně a původní náplň se promíchává s novou. To je základem zachování stálého složení i poměrů populace mikroflóry. Zásadní podmínkou fungování jejích složek je stálý poměr živinových složek krmiva, tedy energie, bílkovin, minerálních látek…
Chov dojeného skotu objevil směsnou krmnou dávku, kdy se několikrát denně předkládá plně homogenní směs siláží, sena, minerálních látek a ostatních doplňků a stejně tak jsou zamíchány energetické (obiloviny) a bílkovinné (sójové, řepkové slunečnicové extrahované šroty) doplňky. Důvod je jednoduchý. Pokud by se v maximálně využitém bachoru projevila nepravidelnost v dodávce obilných šrotů, rychlou reakcí je změna kyselosti (pH), což zapříčiní úhyn části mikroflóry, tím snížení využití krmiva a pokles užitkovosti i kvality mléka. Paradoxem je, že tohle se pozná okamžitě. Pokles se snadno a rychle zaviní, ale dlouho a složitě napravuje. U masného skotu nebo masných plemen ovcí to tak jednoduché není a chovatelé dobře ví, že změna kvality pastvy se pozná až na prodloužení výkrmu.
Přežvýkavci v původní přírodě žádnou umělou směsnou krmnou dávku nepotřebovali. Botanická bohatost a rozmanitost porostů savan, stepí, pamp a luk zcela dostačovala, konec konců, vývoj druhů a potravní specializace kráčely ruku v ruce v závislosti na podmínkách prostředí. Migrace za kvalitní pastvou s sebou nesla nejen přiměřené spásání, ale i hnojení, snad můžeme považovat i sešlapání porostů kopyty i paznehty za přírodní agrotechnické opatření. Býložravci sice byli obklopeni predátory, ale ti regulovali jejich stavy zodpovědně a přiměřeně, z řady filmů a knih víme, že na šelmách poznali, kdy budou lovit a kdy ne. Což splňovalo i dnes tolik opakovanou „klidovou složku“ prostředí.
Vraťme se k našim současným poměrům zvěře ve volných honitbách. Setkal jsem s pojmem „víkendové přikrmování.“ Jinými slovy, je to naplnění krmelce jádrem jednou za delší dobu, nejčastěji jedenkrát týdně. Ve své podstatě je to zažehnutí požáru v bachoru. Mikroflóra neuvyklá, neboli nepřizpůsobená většímu přídělu škrobu jej nedokáže zpracovat dostatečně rychle a účinně na těkavé mastné kyseliny. Rozhodně pomaleji, než proběhne spontánní mléčné kvašení jako intenzivní vývoj kyseliny mléčné.
Následuje pokles kyselosti prostředí a nutně oslabení či poškození populace mikroflóry, známé jako acidóza. A nejen že dojde ke snížení využití živin, ale také k dalšímu narušení stálosti vnitřního prostředí s důsledky rozvoje patogenní mikroflóry ve střevech (Clostridia, Klebsiella, Escherichia), která je ve střevním prostředí přítomna a čeká na svou příležitost.
Dalšími důsledky jsou oslabení jater, poruchy plodnosti a při nejvážnějších acidózách dochází působením produktů patogenní mikroflóry k narušení buněk paznehtní škáry, které spojují paznehtní kost a spárek. Projeví se kulhání, extrémně až „vyzutí“ spárku.
Zcela vedlejším a zanedbatelným efektem pro tuto „chovatelskou“ péči je úhyn postižených jedinců. A je logické, že nadbytkem nepravidelně podávané obiloviny vždy trpí nejsilnější kusy.
Prevence spočívá v pravidelných příkrmech. Do krmelců doplňujeme tak, aby bylo v kritickém či potřebném období možno aplikovat způsob příjmu ad libitum. Volíme ideálně oves, jehož snížený obsah škrobu je sám o sobě prevencí včetně dietetického působení pluchy a dalších látek. Druhý v pořadí může být ječmen, opět i s vyšším obsahem slupek, ale nikdy podíly zbytků z čističky obilovin, která vždy doprovázejí toxické plevele a také obsah mykotoxinů. Nemohu plně souhlasit se závěry kolegy Pavla Scherera, co se týká vhodnosti pšenice k příkrmům. Obsah lepků i škrobu je v pšenici velmi variabilní a pšenice obsahuje největší podíl škrobů malého zrna, v obou okolnostech je skryto riziko závažných dietetických i zdravotních problémů.
Variabilita v obsahu lepku i škrobu snižuje bezpečnost návyku a tím roste riziko dietetických nebo zdravotních (metabolických) poruch. Dobře víme, jak je to s variabilitou kvality obilovin jednotlivých nákupů pro zvěř. Kukuřice sice obsahuje maximum škrobu, ale s velkým škrobovým zrnem, tedy pomalejším mléčným kvašením a bez lepku. Může v rozumném podílu doplňovat oves – asi do 30 %. Kromě toho oves i kukuřice obsahují vyšší podíl dieteticky příznivě působícího tuku.
Další preventivním opatřením je kvalitní objemná píce. Krmelec bez sena – to nesmí být. Senem míním hmotu čistou, nenavlhlou, s charakteristickým příjemným aromatem a typickou zelenou, popř. žlutozelenou barvou. Objemné krmivo – seno nebo řepa, letnina a v létě kvalitní zelená hmota s vyhovujícím podílem vlákniny má do bachoru vždy přijít před „jádrem,“ aby se bachor nastartoval, neboli jeho pohyby usnadnily fyziologické a plné využití škrobu jeho postupným rozkladem na cukry, což má a musí pokračovat díky činnosti mikroflóry převodem na těkavé mastné kyseliny a posléze jejich vstřebáním do krve přes stěnu bachoru. V játrech je pak přeměna dokončena na tuky, ať už zásobní, mléčné, či vmezeřené do svalové tkáně.
Chovatelská praxe nejen zná, ale důsledně uplatňuje pojem délka žlabu. Je to součin šířky a počtu hlav zvířat či zvěře, které ke žlabu zároveň přichází a umožňuje plnohodnotný příjem krmiva i nejslabším jedincům. Musím konstatovat, že myslivecká praxe má v této souvislosti závažné nedostatky a třebas plný i skutečně často pravidelně doplňovaný, délkou ale zcela nedostatečný krmelec, plní svou funkci sotva formálně.
Krmné místo by vždy mělo doplňovat solisko. Sodík z krmné soli je pro látkovou výměnu nutný nejen k regulaci vodního hospodářství. Životní význam má pro tvorbu hydrogenuhličitanu sodného neboli sody a ta působí ve slinách a produktech dvanácterníku i střevní sekreční činnosti jako přirozená kompenzace či vyvázání nadbytečné kyseliny mléčné. Dokáže ale zvládnout jen nepříliš vysoké nerovnováhy pH bachoru i střev.
A to není jediný zápor nedbalého způsobu přikrmování. Jak dobře víme (tedy měli bychom nejen vědět, ale i dbát) přednostně si u žlabu poslouží hierarchicky nejvyšší, tedy tlupu vedoucí jedinci. Nažerou se a odvedou tlupu jinam – co pak zbývá nenasyceným jedincům jiného než ohryzy a okusy? Situace se většinou vyhrotí v oblastech s intenzivními civilizačními ruchy, kde je málo krytů, a právě tam se zvěř mechanicky nasytí za cenu značných škod. Podle ročního období jsou pak postiženy přírodní kryty či porosty tvořené nižšími patry dřevin, v honitbách s menším podílem lesních porostů jsou to škody na kulturních porostech. Na mladých obilovinách a zejména řepce se plně projeví neblahé dietetické i zdravotní působení.
Poruchy z nadbytku bílkovin, ve skutečnosti čpavku, který není v nadbytku v bachoru kompenzován dostatkem energie pro rychlou a intenzivní činnost mikroflóry, se nazývají alkalózy. Čpavek je nervový jed, ochromující nervová zakončení řídící integraci trávicího traktu, tedy i motoriku bachoru. Může dojít k jeho ochromení a pak k prudkému rozvoji plynů, což je známé akutní nadmutí. Dlouhodobý mírný přebytek nekompenzovaných bílkovin, tedy chronická acidóza poškozuje játra a může se projevit v okolí velkých ploch řepky, monokultur vojtěšek a jetelů. Semenářské porosty bývají intenzivně ošetřovány látkami chemické ochrany rostlin, další záporný faktor. Kompenzace nadbytku bílkovin je jednak kvalitní vláknina (lučního sena) nebo směs kukuřice a ovsa.
Rozhodně nechci tvrdit, že je pro riziko problémů v organizaci přikrmování lepší nepřikrmovat vůbec. V současné situaci přísušků, což s sebou nese snížení produkce zelené hmoty, dále jistě přísnějšího posuzování škod na polních plodinách a v souvislosti se škodami na výsadbách po kůrovcové kalamitě, musíme vidět zodpovědný a krmivářsky správný způsob podávání objemných i koncentrovaných krmiv jako velkou prioritu. Nakonec, cena masa roste a myslivost je cestou ke kvalitnímu i chutnému masu, resp. zvěřině, byť to není a nesmí být prioritou chovu naší zvěře.
Ing. Martin MOHELSKÝ