Povězte mi, prosím, kdy jste s vedením kroužku začínala a co byl první impulz?
S vedením kroužku jsem začala v roce 1982 při Základní škole v Neustupově. Od začátku jsem měla přihlášených každoročně 35–40 dětí, ve věkovém rozmezí od první do deváté třídy.
Od mládí jsem měla ráda přírodu. Chodila jsem s kamarádkou do lesa na byliny, trhat jahody. V té době bylo poznávání přírody těžší, knížky nebyly, internet ještě vůbec ne. Hodně jsem mluvila s babičkou, dědou, rodiči, tak jsem se učila, o rostlinách, stromech a zvířatech. Lásku k přírodě jsem měla v sobě od malička. Potom jsem se rozhodla, když jsme dělala vychovatelku, že bych ráda předávala svoje zkušenosti dalším dětem. Byly to děti z vesnice, měly zájem, chodili jsme hodně venku a viděla jsem, že je to baví, že to má smysl.
Začínali jsme jako přírodovědný kroužek. Postupně se přidala myslivost. V rodině byli všichni myslivci, děda, táta, bratr, pak i manžel. Manžel je přes čtyřicet let myslivecký hospodář. Sama myslivecké zkoušky nemám, jsem spíš teoretik než praktik, ale hodně dětí, které prošly kroužkem, už si je udělalo, z čehož mám velkou radost a jsem na ně hrdá.
Vedla jste kroužek sama nebo Vám někdo pomáhal?
Celou dobu jsem vedla děti sama. Mám výhodu, že jsem pracovala celý život jako vychovatelka, takže jsem byla zvyklá pracovat s dětmi.
V posledních letech se do vedení kroužku zapojuje Eliška Štiková, která je mojí odchovankyní
a v roce 2012 vyhrála národní finále ZST v Želetavě.
Jaký jste měli program dříve a dnes, je v tom nějaký posun?
Velký rozdíl nevidím, když se ohlédnu těch čtyřicet let zpátky. Nejvíce děti baví výpravy do přírody, na různá zajímavá místa, kromě schůzek v týdnu se občas vypravíme i na sobotní vycházky do lesů, uvaříme něco na ohni, povídáme si o stromech a rostlinách.
V roce 1986 jsme s dětmi z kroužku sázeli stromky. Dnes už jsou z nich velké javory, pochází z náletů, takže jsou místní.
Takže se hodně dětí z kroužku vydalo na mysliveckou dráhu, případně pracují v oborech souvisejících s lesem, potažmo s přírodou obecně?
Opravdu hodně, jsou mezi nimi lesáci, myslivci, jsem ráda, že je nadšení pro věc neopustilo. Jedna dívka z kroužku má v rodině odchovnu dravců, nedaleko Votic.
Řadu let už má kroužek základnu ve škole ve Voticích. Z Neustupova jste tedy přesídlili…
Základní škola v Neustupově byla zrušena. Šla jsem tedy pracovat do Votic a kroužek se přesunul také do Základní školy ve Voticích.
Navštěvují děti kroužek po dobu celé školní docházky? Nebo některé přichází jen na kratší dobu?
Většinou chodí od první třídy až do deváté. Jen pár jedinců se v průběhu školy přikloní k něčemu jinému. V tomto věkovém rozpětí není snadné připravit program, aby se zabavili všichni.
Chodíme hodně ven, když to nejde, nosím třeba větvičky stromů a rostliny na poznávačky. S bylinkami je to o dost pracnější, jak se vše stříká a mulčuje, není snadné najít divoké bylinky a plané rostliny vůbec.
Kdy jste se poprvé zúčastnili soutěže o Zlatou srnčí trofej?
Na začátku devadesátých let, po seznámení s manželi Vaníčkovými. Od té doby se z nás stali velcí přátelé a Zlaté srnčí trofeje se s kroužkem zúčastňujeme pravidelně. Několik dětí z kroužku už bylo
i na národním finále, Eliška Štiková, Patrik Fulín a další.
Vyrážíte s dětmi po okolí nebo i na nějaké delší výlety za poznáváním přírody v republice?
V blízkém okolí jsme byli na exkurzi v oboře, s pozorováním krmení zvěře. Nebo na místním vysílači s názvem Mezivrata. Tento název vznikl z toho, že na kopci, kde vysílač stojí, to fouká jako mezi vraty a místní říkají, že tam se obléká další kabát. Tyto místní historie dobře znám, protože žiji v tomto kraji již 76 let. Snažím se tyto vědomosti předávat dětem, aby je zase ony předávaly dál.
Chodíme každoročně na výstavu trofejí, která je vždy doplněna o aktivity pro děti. Jednou jsme měli pozvané Pootavské trubače, tato kulturní stránka myslivosti děti velmi zaujala.
Skvělou spolupráci máme s pracovníkem Odboru životního prostředí na Městském úřadě ve Voticích, Karlem Kývalem, který velmi podporuje činnost kroužku. Například nám vyjednal vstup na soukromý pozemek, abychom mohli čistit studánku. Také nám nedávno Městský úřad Votice zafinancoval autobus na výlet do Bavorského lesa.
Další z krásných výletů byl do Národního parku Podyjí. Bylo tam hrozně moc hub a viděli jsme tam poprvé naživo mloka. Navštívili jsme i Žehušickou oboru. Každý rok jezdíme, také díky podpoře MěÚ Votice, na Šumavu, byli jsme například na Čeňkově pile v elektrárně, průvodce žasnul, že ještě neviděl děti, které by takhle poslouchaly. Byli jsme se také podívat na pstružích líhních na Borových Ladech.
V roce 2004 jsme byli s dětmi na soutěži na zámku Kozel u Šťáhlav. Potkali jsme tam pana Chaloupka s medvědy. Také jsme s dětmi dvakrát navštívili Senát.
Na tyto celodenní výlety jezdíme v pátek, po domluvě děti uvolní z výuky.
Zmínila jste sázení stromků a čistění studánky. Zapojili jste se s dětmi i do jiných aktivit na zvelebování přírodního prostředí?
Protože mám silný vztah k přírodě, vždy mě bolelo, když někdo ničil lesy v našem okolí, což se bohužel dělo za hospodaření jednoho z předešlých majitelů nedalekého lesního komplexu. Tento majitel lesy jen kácel a dřevo vyvážel do Rakouska, zbyla po něm v některých místech úplná spoušť. Nyní má lesy v držení Colloredo-Mannsfeld, tak doufám, že je dají do pořádku. V minulých dobách tu byla soustava pěti jezírek pojmenovaných Tulieta – Sidonie – Lenka – Anči – Mírek, kterou předešlý nájemce úplně zničil, tak bych se chtěla zasadit o to, i třeba s dětmi pomoci při úpravách, aby se tato soustava jezírek obnovila, protože voda v krajině chybí a nechápu hospodáře, který si jí neváží...
Jedním z lidí, který se zasazuje o obnovu této vodní soustavy, je i místní kandidát do senátu, pan Větrovský.
Stalo se vám někdy za ta léta, že jste měla chuť s vedením kroužku skončit? Že vás děti zlobily?
Spíš mě někdy zlobí rodiče. Občas z dětí zbytečně dělají rozmazlené a nesamostatné jedince. Já bych chtěla, aby byly jako kdysi my, lítaly pořád po venku, nebály se dobrodružství.
Jinak, když člověk vede kroužek s láskou, tak ho to hrozně obohacuje, zpětná vazba od dětí. Když je někde potkám už jako dospělé a vzpomínají si na kroužek, vždycky mě to dojme.
Dřív jsem ještě jako vychovatelka chodila suplovat a většinou jsme si v té hodině s dětmi povídali. Hodně dětí na to vzpomíná, jak jsme spolu mluvili o všem. Vyprávěla jsem jim, jak naši předci měli těžkou práci, než si obstarali chleba, aby si vážili toho, co mají a nebrali vše jako samozřejmost. Snažila jsem se jim vštípit základy slušnosti, zdvořilosti, tedy „tři P“ – pozdravit, poprosit, poděkovat a také asertivity, jak mě učil můj tatínek – nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj.
Vidíte zásadní rozdíl mezi tím, jaké byly děti před čtyřmi desítkami let a nyní?
Dokud nebyly děti tolik zahlcené technikou, řekla bych, že je zajímala příroda víc. Ale i dnes se umí pro ni nadchnout, jsou zvídavé, chce to s nimi jen mluvit. To je, podle mě, problém dnešní doby, že se s dětmi málo mluví.
Jedna věc však platí stále – děti, které jsou v kontaktu s přírodou, se umí, v porovnání s vrstevníky, úplně jinak chovat, v přírodě nedělají rámus, udržují pořádek, jsou zvyklé na řád. Když jedeme na tábor, nebo když se shání základna na Zlatou srnčí trofej, tyto děti všude rádi berou, protože vědí, že s nimi nebudou problémy.
Píšete o činnosti kroužku do místních novin?
Ano, pravidelně posílám zprávy o našich aktivitách do Votických novin. Kromě toho chodím povídat o přírodě a myslivosti i do mateřských školek, okolních škol a do místní integrované školy.
Díky moc za rozhovor!
Kamila KAASOVÁ