K prosincovému číslu Myslivosti jsem se kvůli pracovním povinnostem spojeným s končícím se rokem a shonem ohledně vánočních svátků dostal až v lednu. A musím říct, že jsem tomu byl opravdu rád, jelikož po přečtení prvních pár stran časopisu mě přepadla pověstná trudnomyslnost, která se jistě nehodí ke svátkům klidu a pohody, ani k dohánění pracovních restů.
Trudnomyslnost neplynula ani tak z úvodního článku paní Hrabcové „Zásah na komoru“, jako spíše z následných reakcí představitelů a spolupracovníků ČMMJ a připojeného průzkumu. O problému, který postihl paní Hrabcovou, a také několik mých známých, vím roky a s touto skutečností, která je v české myslivosti podle mého názoru bohužel více než ojedinělá, jsem se již téměř smířil. Avšak navazující příspěvky přinesly nejedno zklamání.
K udělení loveckého lístku je nutné absolvovat střední či vysokou školu, na níž je vyučována jako předmět myslivost, nebo projít mysliveckým kurzem, na jehož konci složíte příslušné zkoušky. Získání loveckého lístku je také spojené s povinnou roční praxí v některé honitbě.
Většinou nebývá problém získat v některé honitbě potřebnou praxi, i když ne všechny honitby to uchazečům o lovecký lístek umožňují. Uchazeč získá povinnou praxi a myslivecké sdružení má na rok nezávazně jednoho člena navíc, který musí pomoci s chodem sdružení, přičinit se u brigád a pomoci s krmením zvěře.
Po zvládnutí povinné praxe a úspěšném složení zkoušek má nový držitel loveckého lístku na vybranou. Buď zůstane „nezávislým“ a spolehne se na pozvání na lov svými přáteli a známými, popřípadě loví za úplatu, nebo zažádá o členství v některém mysliveckém spolku. A zde již nastávají často první obtíže.
Čekatelství a členství
Jestliže s povinnou praxí nemá většina mysliveckých spolků problém, s žádostí o čekatelství či dokonce členství to již bývá jinak.
Jestliže žádost o povinnou praxi je do značné míry nezávazná, žádostí o čekatelství dává uchazeč najevo, že se v budoucnu bude velmi pravděpodobně ucházet o status stálého člena. A zde se již hlásí o slovo „politika“, kalkul, závist a nevraživost.
Zájemci o členství, kteří mají v dané honitbě některého příbuzného či velmi dobré přátele, povětšinou nemají problém. Jejich žádost v daném spolku bývá bez obtíží přijata a nastupují většinou roční až tříleté čekatelství na jehož konci mohou požádat o členství v MS.
Jinak je tomu u uchazečů, kteří takovou výhodu nemají. Těm se bohužel často stává, že na jejich žádost přichází zamítavá odpověď nebo nepřijde vůbec žádná. Velmi oblíbeným argumentem bývá fráze „máme plno“.
Nalijme si čistého vína. Kolik MS v naší republice může říct zodpovědně, že počet jejich členů je již opravdu tak vysoký, že neumožňuje plné vyžití dalšího člena? Domnívám se, že skoro žádné. I s ohledem na stále klesající počet myslivců.
Máme hypotetickou „průměrnou“ honitbu s výměrou 1000 ha, ve které je 20 členů. Věkový průměr těchto členů je dnes asi 60 let. Pokud se zeptáte, zjistíte, že na chodu MS se aktivně podílí maximálně polovina členů, často méně. A pokud se zeptáte přímo na lov, většinou se dozvíte, že aktivně se lovu věnuje maximálně třetina členů.
Uznávám, že se jedná pouze o hypotetický příklad, který však vychází z mých zkušeností a komunikace s řadou kolegů z různých částí republiky. Logicky tedy existují i sdružení, ve kterých je opravdu aktivních tolik členů, že další člen by již různými aspekty své činnosti mohl narušovat například lov, ale troufnu si tvrdit, že jejich množství je napříč republikou zcela nepodstatné.
Většina MS tedy možná opticky disponuje velkým množství členů, ale fakticky se jich na chodu MS podílí jen menší část. Ostatní jsou pouze „do počtu“, ať již kvůli svému pracovnímu vytížení, nebo věkovým či zdravotním omezením, které jim již neumožňují se na činnostech MS aktivně podílet.
V tom horším případě navíc tato „neaktivní většina“ diktuje „aktivní menšině“, jak má chod sdružení probíhat a co mohou a nemohou ti aktivní dělat. A toto je realita dnešní doby.
Dokážete si představit, jaká bude situace za deset let, pokud MS nebudou přijímat nové členy?
Pár příkladů z praxe
Abych nepsal jen v obecné rovině, dovolím si zde předložit alespoň tři konkrétní střípky z mé myslivecké praxe.
Vzpomínám si na rozpravu na poslední leči po jedné naháňce. Místní starší myslivec naříkal, že v MS nemají již žádného mladého člena. Na otázku, jaké mají podmínky přijetí, odpověděl: „Nový člen musí zaplatit při vstupu 25 000 Kč do společné kasy, postavit nový posed a dva krmelce, odpracovat 100 brigádnických hodin ročně a mít lovecky upotřebitelného psa.“
Jeho odpověď mě tehdy dosti zarazila. Pomyslel jsem si, že tyto podmínky přijetí jsou pro čerstvého osmnáctiletého absolventa mysliveckého kurzu, který ještě třeba studuje, naprosto nesplnitelné, a to pravděpodobně v mnoha ohledech.
Tehdy jsem to nechápal, ale po přečtení příspěvku pana Waice pojednávajícího o 160 brigádnických hodinách se domnívám, že by mohlo jít o podobný případ, jak se elegantně zbavit „nežádoucích“ zájemců a neříct jim to narovinu. Anebo se jedná pouze od odtržení místních myslivců od reality? Kdo ví?
Nedávno jsem se po letech setkal se svým spolužákem ze základní školy. Času jsme ani jeden moc neměli, a protože jsem věděl, že také „střílí“, pozval jsem ho na naháňku. Říkal jsem si, že po lovu bude dost času probrat, kam nás život zavál.
Kromě řady otázek o životě přišly i ty o myslivosti. Věděl jsem, že během studia střední lesnické školy vykonával myslivost v nedalekém sdružení a byl zde jako čekatel. Domníval jsem se, že zde i nadále působí už jako člen.
Jeho vyprávění mě však velmi nemile překvapilo. „Ano, byl jsem tam ve zkušebce“, potvrzoval mé domněnky při rozhovoru. A pokračoval: „No jo, jenže když se přiblížil čas, kdy jsem měl být přijatý za člena, oslovil mě na schůzi jeden z funkcionářů.“ Zeptal se mě: „Vašku, slyšel jsem, že jsi si podal přihlášku na vysokou školu lesnickou do Brna?“
„V bláhové představě“, říkal mi kamarád, „jsem si myslel, jak mi tato informace pomůže k přijetí do sdružení.“
Po potvrzení této informace však přišla věta, která mému příteli vyrazila dech. „No tak to je mi líto. Budeš si muset vybrat. Buď myslivost nebo vysoká škola!“
„Byl jsem zdrcený“, vyprávěl Vašek. Co myslíte, že si pan doktor nakonec vybral?
Na jedné z mnoha rodinných oslav jsem s nevlastním bratrem vzpomínal na studentská léta. Oba jsme krátce před oslavou absolvovali „školní sraz“. Já studoval vysokou školu lesnickou v Praze, on zase střední v Písku. V rámci debaty jsme přišli na jednu podstatnou a pro nás velmi překvapivou věc. Jen relativně malá část spolužáků vykonávala myslivost, a to včetně těch, kteří byli během studií do myslivosti opravdu zapálení.
Já i on jsme si během setkání se spolužáky vyslechli pár příběhů, které měly bohužel podobné konce. Dotyčný se do žádného spolku nedostal a myslivost přestal vykonávat. Někteří se i do nějakého spolku nakonec v rámci čekatelství dostali, ale vykonávali právo myslivosti opravdu jen velmi krátce. Žádána po nich byla vlastně jen práce, někteří neobdrželi povolenku ani k lovu zvěře dravé či černé a zacházení s nimi, podle jejich příběhů, hraničilo se šikanou.
Oba jsme také od dvou různých spolužáků slyšeli: „A tak jsem prodal flinty a koupil jsem si pruty. Chodím na ryby a nemusím poslouchat žádné kecy.“ I tak končí nadějní budoucí myslivci.
Příběhů se smutným koncem jsem zaslechl během své myslivecké praxe více. Ani já u nich nemohu posoudit, jak konkrétně probíhali a jaký byl „opravdový“ důvod, proč se tito lidé do nějakého MS nedostali. Ve většině případů neznám názor „druhé strany“.
Ani já nejsem soudce a píšu jen co jsem zaslechl, obrázek, nechť si udělá každý sám. Já osobně nemám důvod, proč bych těmto příběhům nevěřil. Ostatně, zažil jsem si něco podobného na vlastní kůži. To však již odnesla voda a nechci se k tomu více vracet.
I na základě výše napsaného mi informace, která byla uvedena v jednom z článků k tématu, že se takovéto věci na některých OMS nedějí, přijde neuvěřitelná. Uznávám, že v některých oblastech může být z různých příčin složitější se do MS dostat než jinde. Pokud jsou opravdu OMS, kde přijmou každého zájemce o myslivost do MS, jsem tím velmi potěšen. Příliš tomu bohužel nevěřím.
Dvě zklamání
Diskuse navazující na příspěvek paní Hrabcové mě s ohledem na fakt, že se zde vyjádřilo několik představitelů a funkcionářů ČMMJ, poměrně zklamala. Sám také uznávám, že na základě jednoho článku, tedy názoru jedné strany, by bylo neuvážené vynášet nějaké soudy, ale reakce některých přispěvatelů byla podle mého názoru až příliš vyhýbavá nebo se dokonce snažila celou záležitost bagatelizovat.
Přispěvatelé na svůj názor a jeho formu mají samozřejmě mají plné právo. Nicméně tvářit se, že za celou mnohaletou mysliveckou praxi snad ani neslyšeli o nějakém případu nepřijetí žadatele do MS nebo uvést, že čekatel by se mohl cítit odstrčen, pokud by neobdržel povolenku na trofejový kus, mně osobně přijdou zvláštní. Nedokážu si představit vesnického fotbalového trenéra, za kterým přijde malý kluk, že by chtěl hrát fotbal, jak uvažuje nad tím, že jedenáct hráčů již má a ten nový by tedy musel občas sedět na lavičce.
Naprosto zásadním zklamáním pro mě byl průzkum posuzování žádostí o členství, který provedl sekretariát ČMMJ. Čtenář si asi řekne Proč? Vždyť ten výsledek je velmi příznivý! Opravdu? ptám se.
Na tři jednoduché otázky podle průzkumu odpovědělo jen 18,5 % dotázaných MS. Otřesný výsledek. Jelikož se komunikace MS a OMS, potažmo celé ČMMJ, netýká přímo tématu, nebudu jej dále komentovat.
Z odeslaných odpovědí vyplynulo, že 81 % MS by nového člena přijalo a 12 % nikoliv. To se zdá objektivně jako přívětivý výsledek, i když vzhledem ke klesajícímu zájmu lidí o myslivost bych ho já osobně za příliš přívětivý nepovažoval.
Jenomže, toto jsou výsledky ani ne z pětiny MS v celé republice. A co zbylých 81,5 % MS, která na dotazník neodpověděla? Obávám se, že získané výsledky na tyto MS nelze jednoduše extrapolovat a zobecnit tak, že pouze 12 % MS v celé republice nepřijímá nové členy.
Naopak se domnívám, že zájem těchto MS o nové členy bude spíše nižší, a to možná velmi podstatně. Pokud nejsou jejich zástupci schopni či ochotni odpovědět OMS, potažmo ČMMJ, na tři jednoduché otázky, jak asi budou reagovat na žádost o adepturu, čekatelství či členství?
Závěrem
Co říct závěrem? Zájem o myslivost obecně ve společnosti klesá. Tento trend má mnoho důvodů a jedním z nich je právě výše uvedené téma, tedy nepřijetí čekatele či člena do MS. Že se nejedná o jev pouze ojedinělý je snad zcela zřejmé. Je třeba si uvědomit, že tímto jedním odmítnutím často ztrácíme zájemce o myslivost navždy.
Když by se mě někdo zeptal, koho bych přijal jako člena MS, odpověděl bych mu, že kohokoliv, kdo nebude škodit. Domnívám se, že i nový člen, který zdánlivě nemůže MS co nabídnout, jelikož třeba není movitý, nevlastní v honitbě pozemky, nemá lovecky upotřebitelného psa, není příliš aktivní lovec atd., může být členem MS a může být přínosem pro celou myslivost.
Pokud splní alespoň základní povinnosti a nikomu v ničem neškodí, proč by nemohl vykonávat právo myslivosti jako kdokoliv jiný? Proč by se občas nemohl projít s flintou po honitbě? I takovýto člověk může časem propadnout kouzlu myslivosti a začít vykonávat tento nádherný koníček s plným nasazením. Může si třeba časem pořídit psa a začít se věnovat jeho výcviku, i když třeba neloví. Možná jej osloví sokolnictví? Nebo se třeba začne věnovat střelbě, ke které ho myslivost přivede. Kdo ví?
Jedno je však jisté. Nikdy se to pravděpodobně nestane, pokud na začátku jeho myslivecké dráhy zazní rezolutní „nepřijat“.
Ing. Mgr. David SOMMER
Sušice