Používat monokulár k lovu jsem se naučil vlastně náhodou, před více než deseti lety. Vysokou školou používání v monokuláru byl lov kamzíka v Alpách, kde můj průvodce předváděl skutečný koncert využívání pozorovacího monokuláru. Navíc byl ochotný i vysvětlovat. Andreasi, dodnes si tvé lekce pamatuji a děkuji ti za ně.
Dnes je monokulár neoddělitelnou součástí mé lovecké výbavy. Zejména na podzim, při průběrném odstřelu holé, kdy mi používání monokuláru úplně změnilo moje lovecké zvyky. Monokulár je velká pomůcka, ale má i svoje zápory.
Především zesílí všechny optické vady. Každou neostrost, barevné podání, zkreslení (podušková a soudková vada), přenos kontrastu, aberace velké zvětšení zvýrazní do rušivého jevu. Takže pro příjemnou, pohodlnou práci musíte vybrat dobrou značku a model, čehož výsledkem je cena, která většinou ubližuje peněžence.
Dále potřebujete stativ nebo alespoň nějakou oporu, protože monokulár se zvětšením větším nad asi 25x už prostě z ruky neudržíte. Volná, i když pevná a jistá ruka, obraz rozklepe k nečitelnosti. Stativ je tak další „krám“, který pro práci s monokulárem o větším zvětšení potřebujete. Můžete ho částečně nahradit opřením o monokuláru o batoh, kámen, karoserii auta, strom, … Jedno oko vidí méně než dvě oči, pro stejný objem informací potřebujete větší zvětšení.
Osobně zastávám názor, abyste vnímali přínos velkého zvětšení monokuláru oproti binokuláru, potřebujete, aby monokulár měl zvětšení asi 1,5 až 2x větší, než jaké má binokulár. Takže pokud máte binokulár se zvětšením 10x, potřebujte monokulár alespoň se zvětšením 15x, raději 20x. Ale na druhou stranu, cokoliv, co je nad touto hranicí, je již váš čistý zisk, podrobnější obraz, a tedy i víc informací, umožňujících lepší posouzení pozorované zvěře.
Naopak, pokud máte monokulár s maximálním zvětšením 40x, poskytne vám tolik informací, jako binokulár se zvětšením 20 až 25x.
Jenže je tu ještě jedno omezení: lidská zornička má jenom omezené rozměry a na sítnici je jen omezený počet světlocitlivých buněk. Pro pohodlnou práci s dalekohledem potřebujeme, aby výstupní pupila nebyla menší než asi 1,0 až 1,5 mm. Pokud má dalekohled menší výstupní pupilu, tak je problém vůbec najít obraz. Oko se musí vyrovnat s optickou osou, pokud uhnete víc než o poloměr pupily, nevidíte nic.
Takže pokud chcete pozorovat pohodlně se zvětšením 60x, potřebujete monokulár s objektivem nejméně o průměru 60 mm, lépe 70 mm a pro skutečný komfort třeba i 90 mm. Velký objektiv znamená velké čočky, tedy i velkou hmotnost. Fyzika se prostě nedá ošulit.
Optická soustava potřebuje i určitou délku, ačkoliv dnes jsou na trhu i dobré pozorovací monokuláry s koncepcí Z, kdy stavební délka je zkrácená vložením hranolové soustavy. Hmotnost tím dál naroste a co jste ušetřili na délce, to vám narostlo na výšce dalekohledu. Na střelnici, ve statickém postavení, je vám to celkem jedno. Dobrý stativ (ale s dobrým stativem se opět pojí určitá hmotnost a rozměry) monokulár unese.
V okamžiku, kdy chcete lovit, budete se muset přesouvat z místa na místo a přesouvat se, a když jste ověšení výstrojí a zbraní jako vánoční stromeček, může to radost z lovu docela citelně kazit. Takže je dobré pečlivě zvažovat, co je pro vás ten pravý monokulár.
Poslední významný aspekt je světelná propustnost a vůbec výkon za šera. Ten je u velkých zvětšení vždycky negativně ovlivněn malou výstupní pupilou. Smiřte se s tím, za šera prostě velké pozorovací monokuláry excelovat nebudou.
Po celou tu dobu, co jsem objevil výhody lovu s monokulárem, jsem snil o nějakém šikovném monokuláru, který by se dal nosit v ruksáčku nebo lovecké brašně, přitom měl dostatečný výkon a mohl sloužit jako účinný pozorovací prostředek při lovu na větší vzdálenosti.
Jednou z možností jsou kompaktní konstrukce s dvojitě zalomenou optickou dráhou do Z. Hezká „zetka“ dělá Leupold (GR 12-40x60 HD) a Minox (MD 60 ZR), ale nakonec jsem zůstal věrný delšímu klasickému monokuláru Fomei Leader 23-70x70. Používám ho do zvětšení asi 60x a v době, kdy jsem si ho pořizoval, představoval (a dodnes představuje) velmi dobrý poměr výkon / cena.
V roce 2022 začala firma Swarovski Optik nabízet kompaktní pozorovací monokuláry STC 17-40x56 s přímou konstrukcí a jeho bratra ATC 17-40x56 se zalomeným okulárem. Přímá verze je šikovnější, intuitivnější při rychlém hledání v terénu, příznivci zalomené verze oceňují, že pozorování se skloněnou hlavou a lokty opřenými hrudní koš dává stabilnější, méně rozechvělý obraz. Volba mezi přímou a zalomenou verzí je individuální, po optické stránce jsou oba přístroje plně rovnocenné.
Poprvé se mi STC 17-40x56 do ruky dostal na pár minut na prezentaci někdy na začátku podzimu a ta zkušenost, jakkoliv kratičká, mě uchvátila. Na přelomu roku jsem se dostal k důkladnému testu.
STC je již od prvního pohledu jiný než ostatní pozorovací monokuláry. Je to poměrně krátký, „v pase“ lehce probraný válec, který zabalíte do jednoho listu papíru formátu A4. Povrch kryje středně tvrdý plast v tradiční „swarovské zelené“ s povrchem s jemným pískovým dezénem.
Někde mezi přední třetinou a polovinou a na zadním konci dalekohledu je po obvodu oblé vybrání s podélnými vnitřními žebry. Jedná se (zepředu dozadu) o ostřicí kroužek a kroužek stavění zvětšení. Tohle uspořádání má tu výhodu, že vnější linie dalekohledu je v podstatě nenarušená, plynulá, přitom žebra poskytují dobrý úchop i pro jemnou práci s ostřením.
Vzadu, velmi blízko před kroužkem zvětšení, jsou dvě malé prohlubně se vsazenou příčkou, na které lze uchytit krytku okuláru a nosný řemínek.
Okulár má výsuvnou očnici.
Na spodní straně je malý, plochý hrb, ve kterém je „fotografický“ závit umožňující snadné upevnění na stativ. K dispozici je i redukce z velkého stativového závitu na malý.
Na okulár se nabízí krytka – pryžová čepička na šňůrce, kterou lze krytku ukotvit na příčku na těle.
Na objektivu je vnitřní filtrový závit, průměr 58 mm. Lze do něj našroubovat například polarizační nebo barevný filtr. Je to stejný trik, jaký se dnes běžně používá u většiny objektivů fotoaparátů. Filtrem se můžete zbavit například odlesků nebo si pomůžete vyjasněním některých barev.
Stativový závit a celou střední část lze posadit na černé plastové korýtko. Jeho smysl pochopíte v praxi. Umožňuje totiž při větších zvětšeních opřít dalekohled přes korýtko třeba o ráhno posedu nebo o strom a přitom pohodlně ostřit, protože kroužek nedrhne o oporu. Takhle, s oporou lze dalekohled používat účinně až někam ke 30x zvětšení. A pokud monokulár budete stabilizovat třeba položením na nějakou polotuhou podložku, třeba na střelecký vak s pískem nebo batoh, můžete monokulár používat bez stativu až na maximální zvětšení.
Monokulár jsem podrobil stejným testům, jako jakýkoliv jiný lovecký dalekohled. Začal jsem se svým sprchovým testem, který simuluje používání dalekohledu za silného deště. Napřed jsem ho nechal hezky rozehřát na okenním parapetu a pak jsem ho vzal s sebou do sprchového koutu, kdy byl vystaven odstřikující vodě a vzduchu plnému vodní páry. Pak jsem dalekohled přemístil do chladničky a nechal do zchladnout na asi 5 °C. Zorné pole zůstalo čisté, jasné, bez jakékoliv stopy po kondenzaci vlhkosti. Dalekohled je tedy těsný.
Následně jsem přemístil monokulár do mrazáku, kde jsem ho nechal skoro hodinu mrznout na minus 17 °C. Pak jsem ho vyndal z mrazáku i igelitového sáčku (v tom byl, aby mi nepřimrznul k poličce) a zkusil jsem ovládací prvky. Chod ostření mírně zatuhl, ale pořád byl bez problémů funkční i pro ruku v pletené rukavici, o trochu víc zatuhl i chod kroužku zvětšení, rozdíl ale nebyl významný, i zvětšení se dalo pohodlně seřizovat rukou v rukavici. Asi nejvíc zatuhl výsuv očnice, ten byl tužší už za tepla. I výsuv se dal ovládat rukou v rukavici, ačkoliv to bylo na hraně (očnice nemá na obvodu žádné zdrsnění). Zkrátka, monokulár Swarovski STC 17-40x56 se jevil jako těsný a dobře použitelný i za mrazu.
Pak jsem přešel ke zkoumání optických vlastností. Obraz je barevně věrný a ostrý až úplně do krajů, nenašel jsem v zorném poli ani poduškovou, ani soudkovou vadu. Kontrasty jsou výrazné, aberaci („svatozář“ na kontrastních hranách) jsem nenašel.
Při tomto zkoumání jsem ocenil úžasně precizní ostření pomocí kroužku na těle monokuláru. Podle mých zkušeností je ostření kroužkem na tubusu je lepší než ostření nějakým točítkem nad tubusem. Relativně velký průměr kroužku vám umožňuje velmi přesné, jemné doostření pozorovaného objektu a současně dovolí i rychlé přeostření tahem dlaně po kroužku, když potřebujete rychle přejít na jiný objekt. Mimochodem, ta vynikající ostrost obrazu a přesné ostření vám pak umožní např. pohodlné čtení terčů nastřelených ráží 7 mm až na 200 metrů a pokud máte dobré oči, tak i dál.
Při zkoumání světelné propustnosti jsem musel napřed přemýšlet, jak test udělat. Nemám přesný měřič, pracuji s etalonem – s dalekohledem známých vlastností, a podle něj pak usuzuji na vlastnosti zkoumaného přístroje. Jenže můj etalon, Leupold 10x50 Tactical, je binokulár, s jiným zvětšením, jiným průměrem objektivu a tedy i s jinou výstupní pupilou.
Takže jsem napřed za plného světla na testovacím obrazci ISO 12233 našel pro každý dalekohled čtvereček s nejjemnějším šrafováním, které jsem ještě rozeznal jako šrafování, ne jako již splývající šedou barvu. S tím jsem pak dál pracoval. Musel jsem posunout (s ohledem na velké zvětšení Swarovského STC) testovací obrazec výrazně dál, než jsem byl zvyklý (až na 50 metrů) a pochopitelně, pracoval jsem ze stativu.
Rozdíl mezi etalonem (pozorování oběma očima) a Swarovským byl čtyři stupně šrafování při nastavení monokuláru na zvětšení 40x a dva stupně šrafování při zvětšení 17x.
Nyní jsem sledoval, kdy mi nejjemnější šrafování v obou přístrojích s nastupujícím soumrakem splyne. Výsledek mě překvapil, tedy spíš tak trochu šokoval. Při nastavení na největší zvětšení monokulár vydržel dávat obraz o asi 5 až 8 minut déle než etalon, při nastavení na nejmenší zvětšení dokonce Swarovski STC překonal mého starého Leupolda o mírně víc než 10 minut!
Až dosud jsem byl zvyklý, že monokuláry při zhoršených světelných podmínkách příliš nevynikají (malá výstupní pupila a dvě oči proti jednomu), poprvé jsem se setkal s tím, že by monokulár měl takto jednoznačnou převahu. A nic na tom nemění skutečnost, že můj kdysi špičkový Leupold je dnes sotva průměrný dalekohled (pokrok v optice jde stále dál).
S ohledem na vše výše uvedené si troufnu odhadnout, že monokulár Swarovski STC 17-40x56 bude mít světelnou propustnost někde kolem 90 % a to je opravdu mimořádné.
Dovolte mi nyní několik subjektivních vjemů. Především, STC se vymyká všem mým předchozím zkušenostem. Na špičkovou kvalitu obrazu jsem u Swarovského zvyklý, ale překvapivé je spojení tohoto vynikajícího obrazu s kompaktními rozměry dalekohledu.
Dalekohled je přibližně stejně velký jako třeba termoska nebo běžná pivní láhev (standardní SIO láhev má průměr 68 mm a délku 242 mm, váží asi 275 g) a opravdu se dá pohodlně nosit všude, na posed i na šoulačku.
Co považuji za skoro geniální je možnost vložit přední (objektivovou) krytku do zadní, okulárové. Ta se dá připojit šňůrkou k tubusu, a tak máte jistotu, že je neztratíte. Přitom dalekohled není ověšený jako vánoční stromeček. Je to již podruhé v poslední době, kdy Swarovski nabízí k perfektnímu optickému přístroji nějakou chytrou vychytávku, která posouvá používání přístroje směrem k vyššímu uživatelskému komfortu. Ta první mimořádná je podle mě čelní opěrka z dalekohledům řady NL Pure.
Ty malé rozměry jsou paradoxně i jistou nevýhodou. Pokud máte dlouhý dalekohled, obraz se méně chvěje, v tom byla síla starých výsuvných monokulárů. Hodně pomáhá, pokud si přitáhněte nadloktí k hrudnímu koši a tím stabilizujete držení. Opření dalekohledu o něco pevného je od asi 35x zvětšení nutnost. Ale při 17x zvětšení se dá monokulár používat vlastně i jako běžný pozorovací přístroj.
Daní za velké zvětšení, a tím i rozlišovací schopnost, je malé zorné pole, sledování zvěře v pohybu je docela náročné. Možná by nebylo od věci doplnit monokulár o nějakou formu ramenní opěrky nebo pažby, jaké se kdysi používaly na fotopuškách, možná bych tím při šoulačce eliminoval potřebu stativu.
Pokud mohu být tak trochu puntičkář a detailista, líbilo by se mi, kdybych měl na kroužku zvětšení nějak výrazně označené krajní polohy. Třeba malé kolečko (výstupek) v odlišné barvě u nejmenšího zvětšení a velké kolečko u největšího zvětšení. A třeba také nějaký trojúhelník na kroužku ostření, který by špičkou ukazoval smysl otáčení k minimální ostřicí vzdálenosti a základnou směrem k nekonečnu.
Pokud to všechno shrnu, pak Swarovski STC 17-40x56 je vynikající pozorovací monokulár, který lze používat v určitém rozsahu zvětšení i bez stativu. Kromě perfektního obrazu nabízí i nečekaně vysokou světelnou propustnost. Přitom je kompaktní, tak kompaktní, že se dá bez problémů nosit v batůžku či lovecké brašně, na nějakém nosném popruhu nebo šňůře pověšený přes tělo nebo na krku. Toulal jsem se s tímto monokulárem honitbou mezi Vánocemi a Novým rokem, když jsem zakládal do krmelců anebo se jen tak šel vyvětrat a tuze jsem mu přišel na chuť. Sžil jsem se i s malým zorným polem, ale přiznám, že udržet krok s klusající tlupou srnčího není ani při 17x zvětšení úplně jednoduchý úkol. Ale když se zvěř zastavila a já jsem si mohl monokulár o něco opřít (stačí i volná tyč, „pirštok“), bylo možné se zvětšením pracovat a já jsem si užíval ten pocit, že pozorované zvěři vidím až „do ložnice“. Možná jsem založením voyeur, každopádně pozorování zvěře mě baví a Swarovski mi tuhle radost poskytoval v úžasné kvalitě, plnou lžící a z vrchovaté mističky.
Po praktické zkušenosti mě napadá, že pokud bych měl svoji domovskou honitbu na horách nebo na otevřených polích a nebyl bych nočním kancobijcem, asi bych realisticky uvažoval o tom, že s dobrým zaměřovacím dalekohledem na pušce, začínajícím zvětšením 2-3x a končícím někde mezi 10-15x, bych si spolu s STC 17-40x56 vlastně docela dobře vystačil. A vůbec nemám pocit, že by mě taková kombinace nějak významně omezovala. Dokonce ani z hlediska hmotnosti bych na takovém uspořádání nijak významně neprodělal – běžný binokulár s 42 mm objektivy sice váží o asi 250 g méně, ale pokud porovnáváme porovnatelné, tj. objektivy 56 mm, tak hmotnost bude vycházet shodně jako STC – kolem 1 kg.
Ing. Martin HELEBRANT