„Původně každý lovil zvěř dle své libosti tam, kde se mu líbilo,“ konstatuje ve své kronice český kronikář Dalimil. S jistou nadsázkou lze říci, že tato sentence se natrvalo stala krédem všech zvěrokradů, pytláků. Již od starověku se ale setkáváme se snahou nobility vyhradit si zákonným způsobem výlučné právo na lov, přičemž takřka vždy byla zmíněna také účast psů. Kromě zákazů a trestů výjimečně různé instrukce, usnesení sněmů či jiná nařízení psy i chránily. Za vlády vojevůdce Aššurbanipala a Samas-sum-yukina (668–626 př.n.l.) byly v Babylonii vydány městské vyhlášky, v nichž stálo, že žádný pes, který vstoupil do města, nesměl být usmrcen bez vyzkoušení (vyšetření). Tyto městské zákony navazovaly na starší právní normy, zejména Chammurapiho zákoník z roku 1780 př.n.l. Obsahovaly také pokuty za zabití různých zvířat: za ovčáckého psa 20 šekelů, za smrt loveckého psa 12 šekelů, za obyčejného psa 1 šekel. Kromě toho za styk se psem, krávou, ovcí nebo prasetem byl stanoven trest smrti, ale styk s koněm a mulou trestán nebyl.
Koncept výsadního lovu přijal franský královský rod Merovejců, jež panoval nad franskou říší od druhé poloviny 5. století až do roku 751, návazně Karlovská dynastie (Karlovci), která vládla ve Franské říši v letech 751 až 987.
Na britských ostrovech to byl jako první velšský král Hywel Dda (asi 880–948) se svými lesními zákony
Forest Laws, přičemž termínem
forest nebyly míněny doslovně lesy v dnešním slova smyslu, ale rozsáhlé a rozmanité honitby. Ty určovaly mimo jiné tresty za zabití psů a koček jako předmětu vlastnictví.
Knutovy lesní zákony –
Constitutiones de Foresta (vikingský král Canut, Knut Veliký vládl mezi lety 1016–1035 Dánsku, Anglii, Norsku a části Švédska), psané v jeho mateřské dánštině, vyčlenily lov v lesích pod přísnými tresty pouze pro monarchu; týkalo se to zejména jelenů. Později byly převzaty právníkem Johnem Manwoodem, nejvyšším lesním úředníkem anglické královny Alžběty I., do
Laws of the Forest v roce 1598.
„Osoba sprostná nesmí držet žádného geryhounda: ale člověk svobodný geryhounda držet může.“ Aby byla zajištěna královská výsada lovu jelenů, byly mastifům ve vlastnictví farmářů a lidí žijících poblíže královského lesa,
Royal Forest, utínány drápy na jedné přední tlapě. Psi tak nemohli běžet rychleji než jelen.
Pojem královského lesa vnesl do obecného práva Vilém Dobyvatel krátce před svou smrtí roku 1087 s tím, že vstup „neoprávěným osobám“, zvláště se psy, byl tvrdě trestán. Obzvláště chráněno bylo pět druhů zvěře - jelen, srnčí, černá, zajíc a kupodivu vlk.
Právo lovu si postupně vyhrazovali – zpravidla pod přísnými a krutými tresty, které mnohde tvrdě dopadaly i na psy – všichni evropští panovníci a šlechta až do konce 19. století.
Od 17. století se pro nezákonný lov užívá pojem pytláctví, protože ukradená zvěř byla zpravidla odnášena v pytlích.
„Z lovu, jež v ciziem loví, jeden pohon, že je zlodějstvo,“ píše se v Knize starého pána z Rosenberka (Rožmberka), sepsané pravděpodobně ve 13. století.
Lov zvěře a ptactva tak byl od raného středověku výsadou nejvyšších společenských vrstev. Především panovníka a šlechty, pro něž samozřejmě ulovená zvěř nepředstavovala zdroj obživy. Jednalo se hlavně o zábavu a kratochvíli, jakousi předzvěst sportu. Konečně – jistě ne náhodou je v angličtině termín
sport ve svých několika významech jak zábavou, tak synonymem pro lov a
sporting dogs tvoří skupina loveckých psů zahrnující ohaře, retrívry a lovecké španěly.
Zcela jinak ovšem nahlíželi zvěř obyvatelé venkova, pro něž „nájezdy“ honosných loveckých společností znamenaly hlavně obtíže: zdusané louky a pole, povinnost asistovat při naháňkách.
V českých zemích až Marie Terezie vydala v roce 1766 patent o zásadní povinnosti hradit škody způsobené zvěří. Uloupená zvěř však pro často velmi sužované poddané také znamenala součást obživy.
§ 304
Pytláctví
Kdo neoprávněně loví zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné nebo ukryje, na sebe nebo jiného převede nebo přechovává neoprávněně ulovenou zvěř nebo ryby v hodnotě nikoli nepatrné, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Trestní zákoník, 2012
...a v Čechách
Na konci desátého století byly české země – pod svrchovaností říše německé – rozděleny na župy a ty zase na menší okrsky: újezdy a honitvy. Účelem – jak se dnes říká – honitby, správního celku definovaného jako pozemek, na kterém je povoleno vykonávat právo myslivosti, byl především výběr daní na poplatky, jež pak panovník odváděl každoročně německému císaři.
„Všickni obyvatelé takové honitvy byli povinní honiti zloděje a jiné škůdce, jak daleko sahala půda jejich honitvy.“
Český král Václav I. (vládl v letech 1230 až 1253) vydal v listině pro klášter v Plasích roku 1252 rozhodnutí, v němž hrozil utětím rukou a nohou každému, kdo by byl i jen ptáčnictvím (neboli čižbou, lovem drobného ptactva) poškodil majetek kláštera.
K nejstarším záznamům v tomto směru patří opatření krále Jana Lucemburského, otce Karla IV., podle nějž směli občané města Rakovníka na základě jeho povolení chytat – ovšem jen na svých pozemcích – lišku a zajíce, a to jen se psy, nikoli sítěmi. Lov do sítí neboli tenat totiž znamenal příliš velké, početné úlovky. Byl i pro svou náročnost svěřován výlučně mysliveckému personálu, přičemž poddaní se na něm podíleli pouze naháněním zvěře nebo vláčením tenat. Mezi lovecký personál patřili především psáři, dále pak střelci, sokolníci, bobrovníci a oborníci. Poblíž nastražených tenat byli ukryti myslivci vyzbrojení oštěpy, v průběhu 14. století pak kušemi, které zůstaly převládající loveckou zbraní i koncem 15. a v 16. století, přestože první palné zbraně se u nás objevují již počátkem století patnáctého.
Lov postupně přestával být jen jakousi dopolední vyjížďkou panovníka nebo šlechtice s malou družinou jezdců. Stával se velkolepým podnikem, při němž asistoval tak početný personál, že již od počátku 12. století byly u nás v odlehlých končinách zakládány pouze za tímto účelem lovecké hrady, například Zbraslav, Jivno, Žebrák, Týřov, Nižbor, Zbiroh, Králův Dvůr, Kamýk, Dobříš a samozřejmě Karlštejn. Kronikáři uvádějí:
„Když kníže neb úředníci jeho s knížecími lovčími a holotami čili psáři v župních hájemstvích na hon vyjížděli, museli hospodáři při tom honu neb lovu být nápomocní, knížecí družinu i se psy u sebe hostiti, noclehu jim dávati, tak zvaný nářez, to jest krmný dobytek k zabíjení pro stůl knížete a jeho družiny odváděti.“
V roce 1462 bylo na zasedání českého zemského sněmu přijato za přítomnosti krále Jiřího z Poděbrad usnesení (články neboli
articules), které zakazovalo lov na vlastním i cizím panství formou shonů a podsedů. V případě shonu se jednalo o naháňku zvěře do velkých loveckých sítí, tenat. Termín podsed pak označoval lov tzv. na čekanou, kdy lovec číhal na zvěř v nízkém posedu (zásedu).
Porušení zákazu bylo trestáno zabavením tenat a pokutou jedné kopy grošů z každé osoby (poddaného), která se takového lovu účastnila. Porušení sněmovního usnesení danou vrchností pak bylo trestáno ještě pokutou 50 kop grošů, která měla náležet panovníkovi.
Upravené a doplněné znění tohoto ustanovení bylo znovu zařazeno do sněmovního usnesení v roce 1479. Povolen byl lov s rukávníky, tedy sítěmi na koroptve, ale pouze na vlastním panství. Zvěř měla být také chráněna před volně puštěnými psy, sedláci nesměli své psy zvané věžníci (psi hlídací) brát do polí a do lesů. Pastevci, kteří psy potřebovali v terénu, je mohli vodit pouze přivázané na provaze. Usnesení také zakazovalo poddaným a měšťanům lovení zajíců na polích a v lesích pod trestem zabavení samostřílu a pokuty pěti kop grošů.
K restrikcím týkajícím se lovu pernaté zvěře patří vyhlášení krále Vladislava Jagellonského (vládl v letech 1471 až 1516) z roku 1488 o zákazu lovu, neboť král si nechal myslivecké kratochvíle „s rukávníky a psy“ pro sebe.
Zemské sněmy záhy začaly hájit i zájmy šlechty. Obecní sněm konaný 25. července 1518 v Brně kromě jiného zakázal sedlákům míti tenata (sítě), sopíky a jiné léčky, zapovídal i lov malé a velké zvěře. Jak připomíná J. Čabart, boj proti nepřátelům myslivosti se neomezoval pouze na člověka a dravou zvěř; i domácí pes budil u tehdejších chovatelů zvěře hrůzu.
Vladislavské zřízení zemské z roku 1500 a usnesení sněmu roku 1528 v Brně se snažilo přísně zamezit tomu, aby
„ti, kteří na purkrechtech a dvořích sedí s domácími a přespolními s myslivostí na cizích gruntech s chrty, ručnicemi dlouhými sjíždějí, zajíce štvou, střílejí a s jestřáby honí a chudým lidem na vobilý a vinohradech znamenitou škodi činí; toho více žádným způsobem aby se nedálo." Na dodržování zákazů dohlíželi myslivci. Hodnost myslivce se u nás poprvé objevuje roku 1474. Příslušná kvalifikace se získávala v tříletém učebním poměru.
Podrobněji se myslivosti věnoval český sněm v roce 1575, kdy se stavy usnesly na mnohých zákazech, jako „
pokládání vnad na koroptvy, podvražců při trninách, a všelikých vok a tenátek na koroptve a bažanty a veškerou pernatou zvěř“, nebo
„jam slepých na vysokou zvěř a zajíce po vinicích a štěpnicích a zahradách, též i na lesích, v polích ani nikdež, aby žádný nedělal ani na gruntech svých dělati nedopouštěl; též také vlačcem zajícův nepřivlačoval, ani stupic, kos, ručnic, hákovnic, kuší na velikou ani malou zvěř nekladl a jich neužíval kromě jam, které se na vlky a lišky dělají, na kteréžto jámy se husy neb kačice sázejí.“
Pozoruhodný je výčet „pytláckých“ technik: kladení tluček, struněných nebo žíněných ok, lís a jiných líček,
„kterýmiž se všelijaká pernatá i čtvernohá zvěř hubí.“
Obnovené zřízení z roku 1627 regulovalo lov (myslivost) pod propadnutím do komory krále sto kop grošův českých;
„Sedláci žádné myslivosti užívati nemají s ručnicemi, kušemi, tenaty, jámami, ani jinými obyčeji, pod pokutou, aby dvě neděle ve vězení seděl, kdo by se toho dopustil.“ Se svolením vrchnosti mohli poddaní „
lovit ptáky s sietkami, se sklony a s lepem“.
Zákaz lovu se obvykle nevztahoval ani na rysy (těch bylo ještě od roku 1721 do roku 1794 jen na panství Vimberském zastřeleno 100), kuny, divoké kočky, případně na bobry a vydry, tedy na takzvanou zvěř škodlivou. Za tu se naopak vyplácela odměna, zástřelné. Výjimka tedy čas od času povolovala lovit zvěř považovanou – dnešní terminologií – za škodící myslivosti. Dříve téměř chráněný bobr se na seznam dostal až s rozvojem rybníkářství, vrchnost si ale nadále vyhrazovala povinnost odevzdávat ceněné bobří nohy, ocas a „stroj“. Z. Winter dohledal v poděbradském urbáři zápis z roku 1553, podle nějž poddaní dostali na zámku za každého doneseného bobra po groši, za dva ještě navíc konev piva.
Biskup olomoucký Stanislav z Tuřího dal v roce 1538 vytisknout nově pořízený český překlad Švábského zrcadla – zemského práva, pod názvem „Práva manská“ a připojil k němu některá další ustanovení. Toto právo platilo v moravských městech. Jeho součástí byla i část z původního bavorského zákona týkající se pokut a trestů za odcizení nebo usmrcení psa. Podává zajímavý přehled loveckých psů o lovné zvěře té doby:
„Kdo psa štvacího, jenž pronásleduje medvěda, zubry, černou zvěř a vůbec velkou zvěř, odcizil nebo zabil, povinen byl stejným psem jej nahradit, odpřísáhl-li, že jest také tak dobrý jako byl předešlý a ještě 6 šilingů zaplatit. Kdo by výžle ukradl nebo zabil, nahradí za něj psa podobně dobrého a dá majetníkovi jeho 6 šilingů; pes nadháněcí nahradí se jiným a přidají se ještě 3 šilingy.“ Obdobně se postupuje u dalších; uvedeni jsou
„ohař, jenž na šňůře slídí po stopě, bobrák, jenž po zemi loví, chrt, jenž zajíce v běhu chytá, křepelář, a hafan, jenž vlka udolá“.
Jen s menšími změnami se obdobná opatření sněmů a vrchnosti, včetně omezení počtu držených loveckých psů (chrtů a vyžlat), jestřábů či tenat poddanými, sedláky, ale například i rychtáři, poddanskými městy, někde dokonce i kněžími, udržela až do Bílé Hory. J. E. Chadt připomíná, že v době pobělohorské
„Kdo se provinil pytláctvím, byl přivázán na jelena živého, neb zašit do kůže zvířecí a štván pak psy až do umření; neb vypíchány mu oči, usekány ruce.“