Časopis Myslivost

 
Jak již bylo uvedeno, odborná pracovní skupina Species Survival Commisision působící v rámci Světového svazu ochrany přírody připravila souhrn kritérií pro přípravu a realizaci reintrodukčních projektů (IUCN 1998). Z materiálu je zřejmé, že existence a rozvoj odpovídajících stanovišť je základním faktorem, který určuje, zda lze přistoupit k reintrodukčnímu programu ohrožených druhů. Uvedená problematika je proto řešena v samostatné metodice, která byla zpracována Výzkumným ústavem lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i v roce 2022.
Speciálním a mnohdy limitujícím faktorem prostředí, který určuje úspěšnost reintrodukcí (stanovišť tetřevovitých) je úroveň predace. Tímto problémem se budeme zabývat dále a zde pouze uvedeme, že součástí hodnocení oblasti a stanovišť pro vypouštění, musí být průzkum predačního tlaku na simulovaná hnízda a eventuálně vylíhnutá kuřata. Takový průzkum je třeba provést nejen v konkrétní oblasti, ale i na jednotlivých lokalitách, uvažovaných pro vypouštění tetřevovitých. Pro reintrodukci voliérově odchovaných jedinců volně žijících lesních kurů jsou využívány různé modifikace tří metodik.
 

 
První metoda je metoda translokace a spočívá ve využití ptáků odchycených z volně žijící populace. Ptáci odchycení z volnosti nepotřebují adaptaci na přírodní podmínky, na druhé straně je však přece jen vhodnější zařídit jejich krátké zklidnění (několik dní) po transportu v adaptační voliéře. Je to z toho důvodu, aby se omezily větší migrace po vypuštění.
Dále jsou využívány dvě mutace vypouštění jedinců z voliérového chovu. Je to „metoda volného letu“, která spočívá v přímém vypouštění z přepravek na vhodných přírodních stanovištích. Tato metoda možná snižuje riziko predačního tlaku, protože vypouštění jedinci jsou rozptýlení na větším prostoru, a kromě toho bez dlouhého držení ptáků ve voliéře nedojde ke koncentraci predátorů kolem ní.
Druhá metoda spočívá v umístění reintrodukovaných ptáků do adaptační voliéry na místě reintrodukce a v následném plynulém přechodu jedinců do volnosti. V takovém případě může dojít ke koncentraci predátorů v okolí voliéry a zvýšené mortalitě ptáků po opuštění voliéry. Na druhé straně jsou tímto postupem maximálně eliminovány ostatní negativní vlivy spojené se změnou životního prostředí voliérově odchovaných jedinců a vlastní predaci lze řešit intenzívní regulací predátorů.
Převážně je využívána druhá metoda vypouštění ptáků přes adaptační voliéru na místě vypouštění (ta může navazovat na odchovnu). Odchovaní tetřevovití ptáci jsou většinou vypouštěni do volnosti na konci léta nebo na podzim, vždy však po přepeření. Podzim je kromě toho obdobím, kdy ve volnosti dochází k rozpadu rodinných hejnek a osamostatnění se mladých jedinců, kteří se pak v zimním období integrují do adultní části populace.
Jarní vypouštění se neukázalo úspěšnější oproti podzimnímu a kromě jiného i nese riziko ochočení vypouštěných jedinců, kteří jsou drženi ve voliéře přes celou zimu (respektive celý první rok života).
O smysluplnosti programu posilování nebo znovuzakládání lokálních stavů tetřevovitých svědčí řada případů, z nichž zde některé uvedeme.
Mezi nejznámější, dnes již historické reintrodukce - translokace patří navrácení tetřeva hlušce do Skotska. Nová populace tetřeva byla ve Spojeném království úspěšně založena poté, kdy byla v 18. století vyhubena původní populace. Uvádí se, že původní populace tetřevů vyhynula v Irsku roku 1790 a ve Skotsku v roce 1785, a že v samotné Anglii vyhynula o století dříve. Tetřevi vyhynuli v zásadě kvůli rychlému zničení a fragmentaci přirozeného prostředí, tedy borových lesů, které byly vykáceny. Studená a vlhčí léta „malé doby ledové“ v 18. století, kdy se pravděpodobně snížila úspěšnost přežívání kuřat tetřevů, spolu s lovem, způsobila pokles tetřevích stavů.
Při úspěšné reintrodukci tetřevů byly použiti ptáci ze Švédska. Do Skotska bylo dovezeno 65 dospělých jedinců, kteří byli vysazeni na území zvaném Prerthshire v letech 1837 a 1838. Někdy je uváděno, že dovezená tetřeví vejce byla vkládána do hnízd tetřívků, úspěšnost takového jednání se však jeví minimálně jako diskutabilní.
Do konce století se díky tomuto počinu a dalším importům na jiná místa podařilo založit ve středním a východním Skotsku prosperující populace.
Po poklesu stavů v období druhé světové války došlo znova k nárůstu populace na 20 000 jedinců, což byla úroveň dosažená na počátku 70. let dvacátého století. Od sedmdesátých let se však odhady počtů tetřevů ve Skotsku snižovaly až na asi 2200 ks. Je to zřejmě důsledek opětovného omezování přirozeného prostředí. Rychlost poklesu byla pro celou Británii definována na 50 až 100 % za 25 let (Newlands 1976).
 
V Thuringenu byl realizován projekt translokace tetřevů v rámci „Special Protected Area“. Probíhal v optimalizovaném prostředí s ptáky získanými z Ruska (Dietzen 1996). Stejná translokace proběhla v prosinci 1999.
Projekt byl realizován na lokalitě ve výšce 300 až 800 m n.m. Převládající dřevinou zde byly smrky a borovice s vtroušeným modřínem. Rozšířené byly borůvky a brusinky. Vyskytovaly se listnáče (bříza, dub, buk).
Odchyt tetřevů proběhl v září a říjnu do pastí podle Romanova (1988). Transport probíhal autem a letadlem z Moskvy a pak v Německu na místo opět autem. Celý transport trval 24 hodin a poté byli ptáci 14 dní karantenováni v adaptačních voliérách, které stály nedaleko bohatého krytu. Byly také přeléčeni na kokcidiózu a byly jim odebrány vzorky pro genetické analýzy. Monitoring přežívání proběhl pomocí telemetrie, kdy byly použity vysílačky kanadské firmy Holohil o hmotnosti 14 až 16 g s dvouletou životností.
Vypuštění ptáci byli v průměru dvakrát za týden zaměřováni. Záznamy byly vedeny do lesnických map v měřítku 1:10000. Celkem bylo vypuštěno a měřeno 44 kohoutů a 23 slepic.
Ukázalo se, že vysoký stres z přepravy vyvolal u obou pohlaví ztrátu hmotnosti a změnu parazitace. Po přeléčení v adaptačních voliérách se parazitace snížila, avšak analýza trusu nalezeném po vypuštění do volnosti stoupla opět na dřívější úroveň. Z predátorů se uplatnili lišky, kuny a jestřábi.
Ptáci ze standardního voliérového chovu přežívají v průměru 18 dní (Scherf 1996 in Graf a Klaus 2003), podle dalších autorů je tato doba 26 dní a obdobné výsledky byly zjištěny i u nás pro tetřívky z voliérových chovů. Kritická doba přežití od vypuštění je však tři měsíce.
U jedenácti translokovaných tetřevů byla zjištěna průměrná délka přežití 158,25 dnů (10 až 612 dnů), průměrná plocha využívaná jedincem byla 208,67 ha (30 až 456 ha), maximální vzdálenost od místa vypuštění byla 2919,37 m (Scherf 1996).
Schwimmer a Klaus (2000) uvádí, že na základě desetiletých zkušeností s tetřevy z odchovu doporučují pro Thuringen vypouštět ptáky z odchytu (translokace). Ptáci odchycení ve volnosti měli dobu průměrného přežití 158 dní, zatímco ptáci z voliérového chovu přežívali v průměru 22 dnů.
Migrace a orientace translokovaných ptáků v terénu byla bezproblémová (byly zaznamenány návraty na místo vypuštění i z několikakilometrové vzdálenosti). Také adaptace na přirozenou potravu na místě vypuštění byla bezproblémová. Byla zjištěna také reprodukce (jednou v roce 2000 a třikrát v roce 2001).
 
Metodiku translokace bude ještě nutno optimalizovat. Především se jedná o problém parazitace a ztráty hmotnosti. Předpokládá se, že úspěšnost translokací ještě vzroste.
Romanov (1988) popisuje jednu translokaci tetřevů, která proběhla v pokusném revíru Kirov. Na Urale a jinde odchytaní tetřevi byli vysazeni do volnosti, o úspěchu nebo neúspěchu akce však neexistují reálné informace.
Jeden úspěšný projekt translokace údajně proběhl v Kazachstánu. Současná nově založená populace stoupla na 700 kusů a je předpokládáno zahájení lovu.
Také v severní Americe úspěšně proběhlo více translokačních pokusů s různými druhy tetřevovitých (Bergman et al. 2000). Uvádí se, že podmínkou úspěšné translokace je vhodné stanoviště a vysazení vysokého počtu jedinců (minimálně 100 ks).
S translokací jeřábků byl realizován pokus v Harzu.
Nejčerstvějším příkladem reintrodukce translokací je vypouštění tetřívků v Německu oblasti Lange Rhon, kde se zřejmě podařilo zastavit pokles stavů.
 
Reintrodukce voliérově odchovaných tetřevovitých má jen výjimečně úspěch. Za úspěšný projekt záchrany populace považuje Aschenbrenner (2008) znovuosídlení některých lokalit Bavorského národního parku. Monitoring stavů tetřevů byl zajištěn nájemci honiteb tak, že každý z nich měl podle stanovené metodiky pravidelně kontrolovat 100 ha velký úsek honitby. V oblasti Laner Winkel byl v létě 2003 stav tetřevů 12 kohoutů, 19 slepic a 29 mladých ptáků. V důsledku realizace záchranného programu a reintrodukcí zde bylo jen na jednom tokaništi pozorováno 8 kohoutů a v létě zde bylo registrováno šest rodinných hejnek.
Situace v sousedním lesním závodě Bodenmais byla podobná, stejně jako v dalších honitbách, kde spolupracovali na projektu reintrodukce a hustota populace zde byla stanovena na 2 až 3 tetřevy na 100 ha.
Závěry z dvacetileté realizace projektu byly následující:
Projekt musí být realizován na velké ploše asi 50 000 ha, což umožní zřízení více vypouštěcích míst.
Minimální doba trvání projektu musí být 10 až 15 let nebo více.
Musí být velké množství ptáků - v každém vypouštěcím centru alespoň 10 až 20 ptáků ročně.
Používat jen ptáky vysoké biologické kvality.
Úspěšný projekt je velmi náročný na finance i čas a je třeba počítat s rychlým poklesem zájmu praxe o projekt.
Vypouštěcí centra se musí nacházet několik kilometrů od okraje lesa.
 
V České republice bylo doposud proběhlo 10 až 20 reintrodukčních programů tetřevovitých. V případě tetřívka to byly 3 oblasti, kde byli bohužel většinou jen jednorázově vypuštěni voliérově odchovaní ptáci snížené biologické kvality. Vzhledem ke krátkodobosti pak byly tyto projekty předem odsouzeny k neúspěchu.
V současnosti probíhá jeden víceletý projekt, ve kterém je perspektivně plánována i translokace.
V případě tetřeva bylo pokusů o reintrodukci ptáků z voliérového chovu méně než sedm nebo osm a informace o většině z nich nejsou dostupné nebo nemají potřebnou vypovídací schopnost.
Například v rámci záchranného programu, který proběhl na Brdech, bylo vypuštěno během deseti let 182 ptáků z běžného voliérového chovu tetřevů v Německu. Od chovatele bylo vyžadováno krmení ptáků přirozenou potravou a také limitovaný kontakt s člověkem. Část vypouštěných ptáků byla vybavena telemetry a vypouštění probíhalo prostřednictvím velké adaptační voliéry s přirozenou vegetací. V průběhu projektu byli ojediněle registrováni tokající kohouti a zřejmě i ojedinělé hnízdění a líhnutí kuřat (nález úhynu). Projekt byl ale po jedenácti letech zastaven bez úspěšného založení udržitelného výskytu tetřevů.
Jako nejúspěšnější se podle dostupných informací jeví vypouštění tetřevů v Českém lese, realizovaný ve spolupráci s Dr. Aschenbrennerem (viz. výše), v návaznosti na Bavorský národní park. V oblasti jsou běžně nalézány pobytové znaky tetřevů (trus, stopy, přímá pozorování) a byla potvrzena reprodukce. Vypouštění ptáci pochází z německého chovu, kde jsou krmeni přirozenou potravou.
Vypouští se prostřednictvím vhodné adaptační voliéry (velikost, vegetace, klid), ve které jsou ptáci držení několik týdnů.
Příkladem úspěšného projektu obnovy populací divokého kura v zahraničí byla také reintrodukce divokého krocana do oblastí, kde v Americe zcela vymizel. Významným faktorem úspěchu bylo ale především vypouštění velkého množství ptáků.
 

 
Existuje řada odborných prací, které řeší význam přepravního stresu pro domácí zvířata, který je ale také obzvláště významný pro volně žijící druhy. V případě tetřevovitých může přepravní stres vést až k úhynu. Další úhyny během transportu vznikají z přehřátí jedinců v důsledku špatné ventilace, namačkání ptáků na sebe (do jedné přepravky umísťovat maximálně 3 až 4 ptáky), chybně konstruovaných přepravek nebo v důsledku vzájemné agresivity.
Na základě dlouholetých zkušeností doporučujeme pro transport tetřevů přepravky například o rozměrech (š x d x v) 80x80x40 cm a pro tetřívka 80x40x25. Pro přepravu menšího počtu ptáků, lze použít kartonové krabice s dostatkem otvorů.
Přepravky je třeba vystlat chvojím a na jejich strop je třeba upevnit molitan.
Nejvhodnější je přepravovat ptáky přes noc, kdy je sníženo riziko přehřátí (pokud není zajištěna klimatizace) a podle cirkadiálních rytmů se jedná o období klidu, bez příjmu potravy. Pobyt ptáků v komfortní přepravce by neměl trvat déle než 1 až 2 dny.
 

 
Hmotnost jedinců, kromě ukončeného přepeření, nám signalizuje, zda je možné ptáky využít pro podzimní vypuštění do volnosti. Hmotnost v přírodě žijících tetřívků je podle literatury následující.
Podle Gluze a kol. (1973) nedochází k výraznějším změnám hmotnosti tetřívků ani v období změn potravní nabídky a počasí v podzimním a zimním období.
Podle údajů z Norska byla průměrná hmotnost ulovených kohoutků v září a říjnu 1248 g a slepiček 859 g, v listopadu byla zjištěná průměrná hmotnost kohoutků 1259 g a slepiček 929 g a v prosinci a lednu pak 1250 g u kohoutů a 970 g u slepiček.
Podle šetření realizovaných ve Finsku byly průměrné hmotnosti ulovených kohoutků v září 1100 g a slepiček 860 g, v říjnu 1190 g a 930 g a v prosinci 1250 g a 970 g.
Hudec, K., (1977) uvádí pro podmínky ČR hmotnost ročních kohoutků 1182 g (1140 až 1250 g), hmotnost dvouletých byla 1240 g a tříletých 1304 g (1210 až 1500 g).
Skutečností však je, že pokud není dodržena stejná kvalita a způsob podávání potravy i v adaptační voliéře tak, jako v předcházejícím období, dojde zde během asi deseti dnů k poklesu průměrné hmotnosti tetřívků obou pohlaví o asi 20 %.
Na druhé straně, pokud byl krmný režim dodržován i v adaptační voliéře, hmotnost jedinců ve stejném období mírně vzrostla.
Ve druhé fázi vypouštění, tedy po přechodu ptáků z adaptační voliéry do volnosti, bylo u jedinců ulovených predátory zjištěno výrazné vyhubnutí. Zde je nutno poznamenat, že se jednalo o jedince, kteří neprošli odpovídající adaptací na přírodní podmínky.
Na základě výše uvedeného je zřejmé, jak důležitý je u voliérově odchovaných ptáků režim jejich přípravy na vypuštění, realizovaný již před přemístěním do adaptační voliéry a následně i v ní. Ptáci umístění do adaptační voliéry by měli mít hmotnost minimálně u kohoutků 1000 g a slepičky 850 g a více proto, aby měli dostatečné energetické rezervy pro první období pobytu ve volnosti.
V případě tohoročního kohouta tetřeva lze na podzim doporučit jako standardní hmotnost kolem 3100 g a u slepičky alespoň 1600 g. Obecně se není třeba obávat vyšší hmotnosti ptáků, která v období po vypuštění do volnosti, v důsledku změny řady faktorů prostředí, bezpochyby výrazně poklesne. Proto lze vypouštění ptáků s vyšší hmotností spíše doporučit.


 

 
Vlastní vypouštění tetřívků z voliérového chovu probíhá prostřednictvím adaptační voliéry s bohatou vegetací – krytem a přirozenou potravní nabídkou, se současným předkládáním směsi semen, na kterou jsou ptáci zvyklí. Toto krmivo je třeba doplňovat každý den, ve speciálně konstruovaných korýtkách, zásypech a miskách.
Vyházené krmivo je třeba alespoň obden odstranit a podle velikosti korýtek na směs semen a počtu ptáků je třeba po několika málo dnech všechno krmivo odstranit a doplňovat opět směs každý den. Důvodem je selektivní příjem semen podle roční periody a dalších faktorů. Pokud bychom krmivo nechávali do úplného zkonzumování v korýtku, nebo stále jen krmivo doplňovali, došlo by k nárůstu podílu neatraktivních semen v krmném zařízení oproti původnímu složení krmné směsi.
Okolí krmných zařízení je třeba udržovat v čistotě tak, aby se zde nehromadil trus.
Napájení ptáků je možné zajistit průtočným korýtkem nebo různými formami napáječek, při dodržování všech hygienických zásad.
Proti zranění tetřívků o pletivo voliéry (v případě prudkého rozletu), je vhodné ve voliéře zavěsit husté sítě zbrzďující let.


 

 
Vypouštění z přepravky a adaptační voliéry
 
Pokud se týká vypouštění ptáků, ale i jiných druhů volně žijících zvířat (včetně těch chovaných v zajetí), mělo by vždy probíhat s co nejmenším stresem. Řada odborných prací, které se týkají domácích zvířat, dokumentuje negativní vliv přepravního stresu a manipulování se zvířaty. Je například známo, že odezva dopravního a manipulačního stresu výrazně ovlivňuje kvalitu masa domácích zvířat.
Co se tedy asi děje v organizmu zvěře se zvýšeným prahem citlivosti při odchytu, manipulaci, transportu a opětném vypouštění, které je často spojeno s další zbytečnou manipulací spojenou s vyjmutím ptáka z přepravky?
Všechny uvedené úkony, které nejsou zbytečné, tak jako vyjímání ptáků z přepravky, by se měly odehrávat pokud možno za naprostého ticha a za přítomnosti jen osob nezbytně potřebných k danému výkonu.
Vypouštění z přepravky by mělo proběhnout tak, že ji postavíme dvířky proti hustému porostu nebo síti, potichu otevřeme přepravku a odejdeme. Ideální je pokud ptáci vychází z přepravky sami, což ovšem může trvat poměrně dlouho, i když v jejím okolí nejsou žádné rušivé zvuky nebo pohyb osob. Je to nejlepší alternativa, zajišťující ptákům komfort a snižující riziko stresu a úrazu.
Stejnou filozofií by se pak mělo řídit i vypouštění ptáků z aklimatizační voliéry. To znamená v klidu otevřít voliéru (pokud možno širokým vypouštěcím otvorem) a zajistit dohled, dokud ptáci voliéru sami neopustí. V krajním případě lze při velmi dlouhém setrvaní ptáků ve voliéře přistoupit k pomalému vytlačení.
Při otevření voliéry narůstá riziko ataku predátorů, kteří mohou vniknout do voliéry a zahubit většinu ptáků, kteří se v ní nacházejí. Takové situaci se lze bránit zvýšeným loveckým tlakem na predátory, jejich vypuzováním pomocí různých typů zradidel (plašičů) a především oplocením prostoru kolem voliéry (pletivo a elektrický ohradník). Takový prostor, pokud je v něm předkládáno krmivo, je vypuštěnými ptáky dlouhodobě využíván a vytváří pro ně relativně bezpečný prostor.
 
V pokračování v dalším čísle se budeme věnovat mortalitě a přežívání vypuštěných jedinců
 
Ing. František HAVRÁNEK, CSc.
článek vznikl v rámci řešení projektu TAČR TH04030524.