Časopis Myslivost

 
Když se objevil první případ, tak někteří myslivci kritizovali, že se reagovalo pozdě. Jak rychle se tedy po prvním nálezu sešli zástupci veterinární správy, státní správy a uživatelé honiteb? Jaká byla z vašeho pohledu realita?
 
Hrozbu AMP jsme řešili dávno předtím, než byl první nález. Už delší dobu jsme byli oblastí intenzivního lovu černé zvěře, myslivci byli k vyšším odlovům motivování zástřelným. To byl faktický předvoj tomu, že krizová situace jednou nastane, až se najde první pozitivní kus. Signály z polské strany jsme měli delší dobu, spíše nás překvapilo, jak pozdě se k nám AMP dostal. Očekávali jsme, že už v polovině loňského roku v houbařské sezoně se najde uhynulý kus. Nakonec první nález byl až začátkem prosince.
Ale k rychlosti reakce - následně do dvou dnů po potvrzení byla svolána společná schůzka s uživateli a drželi honiteb, kdy jsme si jednoznačně řekli, jaký je stav, jaká budou aktuální pravidla, jaká jsou potřeba udělat okamžitá opatření a jak rychle jsme ze strany obce s rozšířenou působností (ORP) města Frýdlantu schopni pomoci v prvotním asanačním zásahu.
Město Frýdlant pořídilo v nejbližší možné době uzavíratelné plastové kontejnery, které zdarma zapůjčilo myslivcům, uživatelům společenstevních honiteb. Ze státních hmotných rezerv nám prostřednictvím KVSL zapůjčili postřikovače, pytle a popelnice na menší nalezené kusy. Očekávali jsme raketový nárůst počtů uhynulých kusů, ten ale naštěstí nenastal, takže vybavení jsme měli připravené tady na městě a ve chvíli, kdy se našel pozitivní kus, okamžitě jsme poskytli potřebné vybavení pro příslušné svozové místo honitby, odkud nalezené kusy odvážel objednaný asanační podnik určený Státní veterinární správou (SVS).
Připravené vše bylo jak v honitbách společenstevních, tak i díky vlastní připravenosti v honitbách Lesů České republiky (LČR). Byly tedy k dispozici kompletní kafilerní sady k okamžitému zapůjčení, myslím, že se nic nezaspalo a nebyla ani výrazná časová prodleva.
 
Pořádali jste pro myslivce nějaké speciální proškolení uživatelů honiteb, jak se při zjištění AMP chovat?
 
Školení proběhla dávno předtím, než byl první nález. V té době jsem byl starostou ve Višňové, což je obec doslova na hranici s Polskem, chtěl jsem, abychom věděli předem, jak se při zjištění nákazy chovat. Probíhala školení na krajském úřadě, byla školení i ze strany SVS respektive Krajské veterinární správy (KVSL), základní školení dostali i hasiči. Než se objevil první případ, tak všichni museli vědět, co se bude dít, a když to přišlo, nemyslím si, že byli překvapeni. Na všechny ale asi s plnou vážností teprve dolehlo, že odteď musíme opravdu natvrdo činit.
 
Jak myslivci při prvním nálezu reagovali?
 
Myslím, že to brali vážně, ale jistý rozpor byl v tom, proč nastal úplný zákaz lovu a proč vše mají myslivci platit. Označit oblast a sbírat kadavery problém nebyl, ale proč to mají platit myslivci. To jsem ihned řešil s ministerstvem zemědělství, Státní veterinární správou, hejtmanem i starostou města, protože obava myslivců byla, že ve chvíli nálezu třeba deseti uhynulých prasat budou muset zaplatit asi 70 tisíc za asanaci, což by bylo pro některé spolky doslova likvidační. Proto jsme řešili i finanční stránku, že v případě potřebnosti všechny obce ze zákona drží v rozpočtu rezervu na případy nenadálé a stejně tak i s krajským úřadem bylo předjednáno, že by se pokusil pomoci, aby to nebylo pro myslivecké spolky likvidační.
Ze strany ministerstva zemědělství (MZe) bohužel nešlo vyčlenit nějakou prvotní částku, která by přímo pokryla začátek opatření. Po mnohých debatách mi bylo odpovězeno, že to prostě nelze. Koncepčně i logicky mi to přijde ale zásadně špatně.
Takže musím konstatovat, že jsem v době, kdy se nevědělo, jak rychle bude nákaza stoupat a kolik kusů uhyne, opravdu cítil, že myslivci se nechtějí vystavovat nejistotě z hlediska finančního hospodaření spolků a spoléhat na následné státní náhrady.
Proto jsem hned ustanovil informační skupinu držitelů a uživatelů honiteb, kde byli předsedové i hospodáři a veškeré informace jsme řešili online prakticky permanentně. Jakmile měl někdo dotaz nebo problém, hned jsme se snažili řešit a sdíleli jsme si všichni informace. Z mého pohledu zpětně vidím, že to pomohlo překonat jistý prvotní odpor a obavy ze spolupráce. A protože myslivce znám, vím, že někteří jsou prudší nebo tvrdší povahy, obával jsem se, že někteří myslivci budou řešit problém po svém, konkrétně, aby nedocházelo k tomu, že když někdo kadaver najde, tak ho raději bezpečně zakope, aby nevystavil spolek nutnému výdaji. Právě v té neformální skupině jsem myslím dokázal myslivcům vysvětlit, že toto není řešení, rozpoutali bychom jen další šíření nákazy při rozkladu padliny na jaře a výsledně by se to obrátilo proti nám myslivcům.
Jsem tedy rád, že se mínění myslivců podařilo argumenty přesvědčit, co najdou, to je třeba nahlásit a bude bezpečně odstraněno a zlikvidováno. Za tento postup v přístupu a smýšlení myslivcům ještě jednou děkuji, jsem rád, že vážnost situace pochopili, respektují potřebná opatření a uvědomují si, že bychom v důsledku uškodili jen sami sobě.
 
Jsou tu uživatelé honiteb, kteří nejsou místní? Nehrozí, že by mohli říci, proč bych jezdil hledat divočáky? Byly tu takové případy?
 
Ne, naštěstí pásmo infekce zahrnuje spíše honitby, kde myslivost provozují převážně zodpovědní lidé. Jsme cíp klasických převážně společenstevních honiteb s převahou místních myslivců, všichni se tu vlastně známe. Velkou práci odvedli i zaměstnanci LČR. Ve druhém pásmu je už více pronajatých honiteb lidem dojíždějícím, ale tam se zase tak moc černá zvěř nevyskytuje. Obecně jsem ale přesvědčen, že zodpovědní myslivci jsou všude, jen je třeba s nimi pracovat, aby pochopili vážnost situace. Osobně nemám pocit, že by v některé z honiteb nastal zásadní problém.
 
Velmi diskutabilní a probíraný mezi myslivci byl okamžitý zákaz lovu. Jak hodnotíte účinnost tohoto opatření, když se ohlédnete v čase zpět?
 
Hned na začátku jsme řešili, zda by nebylo lepší na vnadištích odlovit co nejvíce černé zvěře. Mnohokrát jsme argumentovali, že je to řešení. Ale vzhledem k rozloze oblasti a způsobu chování černé zvěře nám bylo odborně vysvětlováno, že je potřeba zvěř nechat v naprostém klidu, neplašit ji, aby nákazu neroznášela dál a v co největším klidu v oblasti uhynula. To byl model, kdy bylo počítáno, že bude téměř stoprocentní úmrtnost, že když je černá zvěř v klidu, tak do několika dnů uhyne, což je lepší než ji posunovat honitbou nebo dokonce mezi honitbami.
Nenašli jsme tedy obecnou shodu a lov veškeré zvěře byl na necelé dva měsíce zakázán. Nikdo ale nevěděl, jak se bude situace vyvíjet, kolik pozitivních kusů budeme nacházet. Pokud by byly úhyny na začátku velké, tak bychom se dostali jinam, ale případy byly a dosud jsou naštěstí spíše jednotlivé. Čekali jsme dynamický nárůst a ono to tak nebylo, resp. zatím není.
Jednali jsme také o tom, zda zakázat společné lovy a ponechat jen individuální, byla i varianta vytipovat určitý omezený počet lovců, kteří by intenzivně v oblasti individuálně lovili. To vše MZe společně s SVS vyhodnotilo tak, že je lepší pro začátek ponechat honitby v absolutním klidu a nechat nakaženou zvěř přirozeně uhynout. Přikrmování ostatních druhů zvěře v krmelcích po celou dobu zakázané nebylo.
 
Teď je situace taková, že ti, kteří loví, tak musí mít proškolení?
 
Ano, dnes už asi všichni členové spolků školení mají. Všichni myslivci, kteří chtěli lovit, se mohli proškolit prostřednictvím webu SVS nebo osobně přijít, nechat se proškolit a získat osvědčení během několika minut, takže omezení, že by někdo nemohl lovit, protože nemá povinné školení, je liché. Navíc jsme udělali jednoduchý návod, cílem bylo, aby co nejvíc myslivců běžně divočáky lovilo.
Ale nejedná se jen o lov, ale i o bezpečnou manipulaci s ulovenou zvěří, aby si byli myslivci vědomi, jak s vyšetřenou zvěřinou z divočáků nakládat. Je to ale zároveň omezující opatření, protože takovou zvěřinu může konzumovat jen rodina lovce nebo členové spolku. Zvěřina divočáků zatím nemůže být darována ani prodána třetí osobě.
 
Pro plno lidí je nepochopitelné, že bylo dosud nalezeno jen deset pozitivních kusů. Jak si to vysvětlujete?
 
I pro nás je to poněkud nepochopitelné, možná je to i proto, že nákazu tu způsobuje nová mutace viru tzv. saský virus IV, který není tolik smrtící, navíc nakažené kusy hynou třeba až po třech týdnech od nakažení. Nákaza tu asi neprobíhá v takové intenzitě či podobě, jakou známe z minulosti třeba ze Zlínska.
Už tu byl ale prokázaný pozitivní ulovený kus, to je zlomový posun v tom, že se prodlužuje doba od nakažení po uhynutí, zmenšilo se také procento jasných úhynů.
 
Myslíte si, že opravdu se dá říct, že je to typem viru? A máte přehled, zda z těch deseti pozitivních prasat jsou to spíš mladší nebo starší kusy?
 
Obecně lze říci, že kusy, které se našly, a nejednalo se jen kosterní zbytky, nebyly v horším tělesném stavu nebo kondici. Spíše se jednalo o mladé kusy. Tyto kusy neměly zjevná poranění, nevykazovaly znaky strádání. Jeden z nalezených uhynulých kusů byl prakticky jen vyklované torzo a myslivecký hospodář místem nálezu procházel před třemi dny a uhynulé prase tam nebylo. Krkavci se velmi rychle postarají a z kosterních pozůstatků se pak nedá moc poznat.
 
Velmi diskutovaný byl zákaz vstupu veřejnosti do lesa. Dá se takový zákaz vůbec vymáhat?
 
Toto omezení bylo spíš cílené na pochopení veřejnosti, že všichni návštěvníci přírody mohou být potenciálními roznašeči nákazy. Velmi se osvědčila spolupráce s obecními a městskými úřady a zvláště mysliveckými spolky a revírníky LČR. Připravenými cedulemi byly označeny nejvíce užívané cesty a přístupy do honiteb.
Samozřejmě vymáhání prostřednictvím kontroly mysliveckých stráží bylo v podstatě nereálné. Obecně veřejnost nechce být omezována, ale jsem přesvědčený, že to zvláště místní obyvatelé chápali a respektovali. Město Frýdlant má navíc městskou policii, která zákaz kontrolovala a formou domluvy v podstatě šířila informace. Nevím o tom, že by byly případy, kdy by zákaz záměrně někdo nerespektoval, nedošlo ke konfliktům, veřejnost přijala fakt, že je potřeba na chvíli přístup omezit.
 
Když se najde kus, dá se do kafilerního boxu, jsou vytvořená svozná místa, aby se tam dostala svozová auta asanačního podniku. Byl problém s nalezením takových míst?
 
Formovali jsme to tak, aby každá honitba měla minimálně jedno svozné místo, veterináři si někde stanovili i další vhodná místa. Velmi dobře se zachovaly některé obce, zapůjčily např. svoje velké popelnice na komunální odpad. Důležité je, aby na svozném místě byl zabezpečený označený box a ihned po odvozu se místo pečlivě vydesinfikovalo.
 
Kritizováno je ale také zpoždění hrazení nákladů. Je naděje, že by se něco změnilo?
 
Vidím reálný problém v časové prodlevě mezi nálezem a úhradou. Asanační podnik musí do jednoho dne ze svozného místa kadaver odvézt, pak samozřejmě následuje faktura za úhradu nákladů uživateli honitby s termínem úhrady. Ve chvíli, kdy uživatel honitby má fakturu, požádá ministerstvo zemědělství o náhradu nákladů. Problém není ve finančním objemu, zatím bylo nálezů málo, celková suma nebyla tak velká, ale procesně to na ministerstvu trvá, vydání rozhodnutí, právo odvolání a pak teprve uhrazení náhrady. Zatím případů výrazného zpoždění tolik nebylo, výjimkou je jeden z posledních případů, kdy myslivci čekají na úhradu už skoro měsíc a půl. Ale nevíme, jak rychlé by to bylo, pokud by se najednou vyskytly třeba desítky případů nalezených pozitivních kusů.
 
A do hrazení nákladů spojených s nakládáním s nalezeným pozitivním kusem patří také hrazení rukavic, holínek, desinfekčních potřeb atd.?
 
Ano, to se proplácí stejně, v jedné žádosti, v jedné sumě přes ministerstvo zemědělství. Vím, že některé obce pořídily základní vybavení, že myslivcům koupily dezinfekce a ochranné prostředky, takovou tu prvotní bezpečnostní sadu. Udělali jsme to i v našem mysliveckém spolku, mnozí máme takovouto sadu v autě. Další nutné náklady by byly součástí výdajů v případě výdajů za likvidaci kadaveru.
 
Myslivci loví divočáky a mají povinnost ulovený kus uskladnit v chladícím zařízení, vzorky poslat na vyšetření a počkat do výsledku vyšetření. Jak toto běžně dlouho trvá?
 
Trichinela je druhý, třetí den, AMP je třetí, čtvrtý den. Na to pak navazuje fyzická kontrola veterinářem, který musí osvědčit každý kus. Komplikace je, když se to překlápí přes víkend, tam je pak prodleva.
Na tři formuláře už jsme si zvykli - trichinela, zástřelné, africký mor, k tomu ale přibyl čtvrtý formulář - nakládání se zvěřinou, resp. zužitkování kusu. Donedávna jsme si vyjednali možnost podávat žádost jen písemně, prostě čtyři formuláře plus vzorky. Bohužel SVS nově požaduje čtvrtý formulář podat pouze elektronicky, což určitým způsobem některé lovce, hlavně starší generaci, která s počítačem nepracuje, omezuje. Snad se tedy ve spolcích vždy najde někdo, kdo pomůže s prvotním vyplněním.
Chápu, že další formulář je nutnost, ale vadí mi složitost. Výhodou je, že se za rozbor vzorků zatím nic nehradí. Výplata zástřelného je 1000 Kč, z toho odpočteme 100 Kč kolek za veterinární osvědčení, takže 900 Kč je odměna za to, že s uloveným divočákem má lovec více starostí.
 
Když budu mít ve spolku jeden větší chlaďák, dám do něj za den třeba pět ulovených kusů, nejen divočáků, a zjistí se, že jeden z divočáků je pozitivní, co se bude dít?
 
Kdyby byl kus pozitivní, zaplombuje se celý chlaďák, veterinář KVSL nařídí likvidaci všech kusů společně skladovaných v chlaďáku. Doporučení samozřejmě je skladovat zvěř odděleně, minimálně černou a ostatní druhy. Zatím jsme v ročním období, kdy lze ulovený kus bezpečně vyvěsit někde mimo chlaďák, ale až začne sezóna srnců, kdy je potřeba intenzivněji chladit, bude to problém. Budeme intenzivně jednat se SVS a MZe, jak toto řešit. Je nereálné, aby myslivci pořizovali oddělené chlaďáky na černou a ostatní zvěř. Dalším významným provozním nákladem jsou energie, na to spolky prostě nemají.
Vidím ještě jedno citelné omezení v tom, že je tu limit nakládání s uloveným divočákem, který je vyšetřen, schválen, že je zdráv, ale nemůžeme s ním nijak obchodovat, ani dát třeba hospodařícím zemědělcům jako náhradu za způsobené škody na rozrytých polích a loukách. Konzumovat může pouze lovec nebo spolek, což je zásadní omezení i citelný úbytek spolkových příjmů. Situace, jak ulovená prasata zužitkovat, začíná být hraniční. Stále konzumovat jen zvěřinu lovcem a jeho rodinou nelze, určitá kapacita spolkového mrazáku je naplněná. Pak logicky musí nastat pokles intenzity lovu.
Rádi bychom vykryli alespoň potřeby v uzavřeném pásmu hospodařících zemědělců v souvislosti se zvýšenými škodami, které jsou zvláště z období zákazu lovu mnohde téměř dvojnásobné. I za relativně krátkou dobu prvotního zákazu divočáci pochopili, že mají klid a škody výrazně vyskočily zvláště v místech, kde semenné duby přesahují do luk a pastvin. Většina spolků funguje převážně z prodeje zvěřiny, musí, protože na úhradu každoročního nájmu honitby a provozní režie moc jiných způsobů výdělku nemá.
Mrzí mě, že ani poslední společné jednání zástupců Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) a SVS nevedlo ke změně. Tento striktní zákaz prodeje divočáků z našeho uzavřeného pásma II bez jakékoli možnosti legálního řešení jen může svádět k hledání jeho obcházení. Musíme dát přeci reálnou a bezpečnou možnost, ne jen zakázat.
 
To mne ale hned přivádí k otázce bez ohledu na to, že jsme v oblasti moru s určitými omezeními. Obecně nakládání se zvěřinou je zbytečně směrem k myslivcům omezované, protože nemůžeme prodávat dělenou zvěřinu. Přece mnohem více zvěřiny by se prodalo dělené, po částech, kdo si koupí celého srnce nebo divočáka, kde ho pak zpracuje, co udělá s odpadem?  
 
Bavme se například o srnčí zvěři, ta je u nás nejobvyklejší. Poptávka relativně je, jistě by mohla být i větší, ale limit celý kus a v kůži je prostě pro většinu zájemců překážka. Kdo chce třeba jen zvěřinu ochutnat, zkusit a nemá zkušenosti s bouráním nebo vhodný prostor je pro něho nutnost koupit celý kus problém. Vždyť už jen co si takový zájemce počne s kůží, kostmi, ořezy?
Je třeba ale vidět i jiné souvislosti. Máme zde docela častý výskyt podkožní střečkovitosti. Není třeba právě proto mnohem lepší a bezpečnější koncovému spotřebiteli prodat kus stažený? Jsem prohlížitelem, měli jsme kusy v kondici, bez viditelných známek a až při zpracování zjistíte, že je kus napaden. I já potřebuji mít jistotu, že neprodám střečkovitý kus. Když to až doma zjistí kupec, už si nejspíš příště srnce nekoupí. Tudíž jsem přesvědčený, že nemožnost prodávat dělenou zvěřinu přímo od myslivců je kontraproduktivní. Pro začátek by bylo dobré umožnit alespoň stažení a třeba rozdělení jen na hlavní díly. Pomohlo by to jak k vyšší dostupnosti a zájmu o zvěřinu, tím přímo k ekonomickému efektu pro spolky a také nemyslivecké veřejnosti nebát se zvěřiny a více jí konzumovat.
 
Vždyť tu už máme řadu let proškolené prohlížitele, jsou ve spolcích chlaďáky, a snad ani předpisy na prostory, kde by se dělila zvěřina, by nemusely být tak limitující…
 
Mnohé ze spolků, které znám, fungují spolkově a takovou vlastní bourárnu mají. Zvláště teď, v době, kdy si musíme divočáka zpracovat jen pro vlastní potřebu, se to takto děje. A jestliže jsem schopen a ve svém zájmu zpracovat kus čistě, tak jsem schopen to udělat i pro cizího. Myslím, že klíčem je s jednoduchými pevnými pravidly dát možnost jak, než striktně zakazovat. Prostor pro bourání musí samozřejmě splňovat základní hygienické podmínky a mít potřebné vybavení, měla by být jasná evidence a možnost kontroly, ale lokální spolková bourárna nemusí mít snad podmínky jako nějaký velký zvěřinový závod. Zkušenosti ze zahraničí jsou, tak proč je nevyužít. Proč nepovolit bourání, omezit třeba počtem kusů za rok, limitovat dobu, do kdy nejpozději po ulovení je možno kus prodat apod. Kontrola by byla ze strany zákazníků, málokdo si pojede koupit zvěřinu odněkud zdaleka, většinou by byli z okolí, a pokud by jim myslivci prodali špatně ošetřenou zvěřinu, už by příště prostě nepřišli. 
Nemyslím si ani, že by rozumné povolení myslivcům bourat mohlo být významnou konkurencí velkým zpracovatelským firmám.
 
Děkuji na závěr za zájem o naše nelehké, o to však krásnější území.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA