V každém případě se sovy staly součástí lidové kultury - pohádek, přísloví, literárních příběhů, heraldiky, umění i místopisných názvů. Chtěl bych se v tomto článku pokusit porovnání početnosti našich sov v návaznosti na změny jejich životního prostředí, zákonných úprav na jejich ochranu a v neposlední řadě v návaznosti na snahu mnoha našich spoluobčanů sovám pomáhat.
U některých druhů lze tyto údaje porovnávat i za více než 100 uplynulých let, u většiny druhů je možno vycházet ze čtyř podrobných mapovacích hnízdních atlasů. Tato mapování proběhla zatím čtyřikrát, a to od roku 1973 do roku 2017. Je samozřejmé, že jsem zapracoval i své více než čtyřicetileté zkušenosti s ochranou sov. U nás hnízdí 10 druhů sov.
Začneme-li naší nejhojnější sovou,
puštíkem obecným, můžeme konstatovat, že jejich stavy jsou stabilní. I když v jednotlivých letech mohou vyvádět třeba jen 1 až 2 mláďata, v jiných letech 4 až 5 mláďat (v závislosti na početnosti hlavní potravy, tj. drobných hlodavců), jejich počty se u nás pohybují kolem 15 tisíc párů. Určitou výhodou pro puštíky je, že v případě nedostatku hlavní kořisti mohou lovit i jiné obratlovce, např. ptáky.
V současné době představují pro puštíky největší nebezpečí jednak silniční a železniční doprava, jednak pády do hladce vložkovaných komínů. Z těch nedokážou puštíci vyšplhat zpět. Pomoc pro puštíky je poměrně snadná - rozmístění budek vhodných rozměrů.
Kalous ušatý je v současnosti po puštíkovi druhou nejhojnější sovou u nás. Stejně jako puštíka jej najdeme nejčastěji v lesním prostředí s dostatečně vzrostlými stromy. Oba tyto druhy se však dovedou přizpůsobit změnám v krajině a zahnízdí i v zeleni měst a vesnic i v rozptýlené zeleni v zemědělské krajině. Počet hnízdních párů této sovy u nás se pohybuje kolem 7 až 8 tisíc párů. Z dlouhodobého hlediska jsou jejich počty stabilní, v jednotlivých letech reagují zejména na výskyt hrabošů polních. Na tomto druhu kořisti jsou více závislí než puštíci obecní.
Vzhledem k tomu, že ke hnízdění využívají kalousi nejčastěji opuštěných hnízd krkavcovitých pěvců, nemají dnes o hnízdiště nouzi. Přesto je možné, že občas obsadí nabídnutou budku. Tyto budky mají zhruba stejné rozměry jako budky pro poštolky obecné.
Jako další v pořadí častého výskytu následují dva druhy závislé na vysokokmenných lesních porostech. Jedná se o
sýce rousného a
kulíška nejmenšího. Porovnáním výsledků všech čtyř proběhlých mapování zjistíme, že počty hnízdních párů u obou druhů se u nás pohybují kolem 2 tisíc a stále mírně narůstají. Zatímco sýc rousný vedle přirozených dutin hnízdí zejména v dutinách vytesaných datlem černým, kulíšci nejmenší hnízdí v dutinách po strakapoudech velkých, datlících tříprstých a obou druzích žlun. Oba druhy preferují vyšší nadmořské výšky (možná s ohledem na výskyt puštíků obecných v nižších polohách), ale existuje již i řada míst v nižších polohách, kde je můžeme stále častěji zastihnout. Sýci rousní na mnoha místech ochotně přijímají ke hnízdění nabídnuté hnízdní budky. Zajímavé je, že kulíšci nejmenší hnízdí v severských státech v nabídnutých budkách velmi často. U nás však tyto budky používají pouze k uskladňování ulovené kořisti.
Dalším druhem, jehož hnízdní stavy u nás patří k nejvyšším v Evropě je
výr velký. Nebylo tomu tak zdaleka vždy. Na začátku 20. století byli u nás výři téměř vyhubeným druhem. Až po vyhlášení zákonné ochrany v roce 1929 začaly jejich stavy pozvolna narůstat. Dnes výři obývají asi dvě třetiny území republiky a počet hnízdních párů dosahuje 1 tisíce. Za největší problém považuji úmrtnost na nebezpečných sloupech vysokého napětí. Zde mohu uvést konkrétní příklad, kdy ze tří vypuštěných mláďat odchovaných v ostravské zoo byla do jednoho roku nalezena všechna uhynulá v širokém okolí po zásahu vysokým napětím pod sloupy. Rovněž stále hustější doprava představuje pro výry závažný problém.
Porovnáme-li složení potravy výrů v 1. pol. 20. století s dneškem, vidíme, že došlo k podstatným změnám. Zatímco dříve byly hojně zastoupeny druhy drobné zvěře (koroptev, bažant, zajíc), dnes jsou tyto druhy zastoupeny výjimečně. Nejčastější kořistí je ježek, ale taky draví ptáci, jiné sovy, holubi, krkavcovití pěvci, mláďata lišek.
U některých hnízd v blízkosti zemědělských farem tvoří hlavní složku potravy potkani obecní. Výři hnízdí nejraději na skalních výklencích, a to jak na přírodních skalách, tak v lomech. U těchto hnízd často dochází k jejich zarůstání dřevinami i houževnatými bylinami. Pokud chceme výrům pomoci, je dobré tyto přerůstající rostliny čas od času odstranit a hnízdní kotlinku upravit a vyčistit. Výři také mohou hnízdit v prudším svahu či pod vývratem na zemi. Stále častější jsou také jejich hnízda na opuštěných hnízdech dravců nebo čápů černých.
Druhem, který u nás opět zahnízdil v nedávné době po více než sto letech absence, je
puštík bělavý, po výru naše druhá největší sova.
Zatím u nás puštíci bělaví obývají dvě oblasti. První z nich je karpatská oblast na východě republiky, zde zahnízdili po mnoha letech poprvé v roce 1983, druhá je oblast Šumavy, kde byli puštíci bělaví znovu vysazeni v rámci repatriačního projektu v 90. letech minulého století (Kloubec 1995,1997, 2007). Celkem bylo vypuštěno 107 jedinců. Projekt byl úspěšný.
V celé republice dnes hnízdí asi 100 párů a stavy se nadále zvyšují. Zde je možno uvést, že pomáháme i další repatriačním projektům v zahraničí - např. ze Zoo a botanického parku Ostrava bylo dodáno již 23 odchovaných mláďat puštíků bělavých pro repatriační projekt v Dolním Rakousku. I zde projekt probíhá úspěšně.
Puštíci bělaví mají nejraději vzrostlé, pralesovité porosty. Zde většinou najdou dostatek míst pro hnízdění na opuštěných hnízdech i na zlomených starých stromech. I pro tento druh je možné umístit do porostů budky větších rozměrů.
Druhem, který u nás vždycky hnízdil nepravidelně v letech s přemnoženým hrabošem polním je
kalous pustovka. Zatímco ve 20. století se jednalo vždy o sporadická hnízdění několika párů, v roce 2019 jsem se dočkali naprosto mimořádné invaze. Na jižní a střední Moravě bylo zaznamenáno celkem 102 hnízdění tohoto druhu. Zde bylo velmi důležité, že nebyl povolen plošný rozhoz rodenticidů. Ten by určitě dovedl tuto mimořádnou soví populaci zdecimovat. Tento druh sovy hnízdí téměř výhradně na zemi, takže v pořadí další nebezpečí pro něj představují zemědělské práce po dobu jejich hnízdění.
Výrečka malého je možné považovat za nový druh naší avifauny pozvolna se šířící z jižní Evropy na sever. V roce 1998 u nás zahnízdil poprvé v Bílých Karpatech. Od té doby byl nepravidelně sledován na jižní Moravě, v roce 2021 vyhnízdily dva páry přímo v Olomouci, letos v roce 2022 byl zjištěn pokus o zahnízdění v Moravskoslezském kraji.
Jedná se o druh živící se především hmyzem. Hnízdí jak v dutinách stromů, tak i ve větracích otvorech budov. V místech s nedostatkem je dutin je možné i tomuto druhu pomocí umístěním budky vhodných rozměrů.
Psaní o zbývajících dvou druzích je na rozdíl od předcházejících řádků nejsmutnější kapitolou týkající se života našich sov. Nejdříve několik slov o
sově pálené. Jak z historických pramenů, tak z porovnání provedených mapování vyplývá, že se jednalo o druh hnízdící v příhodných oblastech po celém území ČR. V těchto dobách byly jedním z mála omezujících faktorů pro tento druh tuhé zimy s vysokou sněhovou pokrývkou. Případné ztráty, stejně jako špatné výsledky hnízdění v letech s nízkými stavy hrabošů polních byly pravidelně brzy vyrovnávány. Od 80. let 20. století až dodnes dochází k trvalému zmenšování jak území výskytu, tak počtu hnízdních párů. V letech 1973-77 pokrývaly obsazené kvadráty 58 % území, v letech 2014-17 již pouze 22 % území. A pokles nadále pokračuje, přestože v „hraboším“ roce 2019 byly vyvedeny rekordní počty mláďat, kdy páry hnízdily běžně dvakrát a některé dokonce i třikrát v tomtéž roce (některé páry vyvedly i 9 a jeden pár dokonce 12 mláďat!). V dalším roce došlo k téměř úplnému vymizení hrabošů a mláďata později obsadila území i několik stovek kilometrů daleko. Počet hnízdních pár těchto krásných sov v posledních letech nepřekračuje číslo 150!
Dříve tyto sovy běžně obsazovaly kostelní věže, dnes hnízdí naprostá většina populace ve speciálních budkách v zemědělských objektech (Poprach 2015-2017). Bohužel, zvýšení počtu nenastalo ani po vypuštění mnoha set odchovaných sov pálených ze zoo a záchranných stanic.
Dalším druhem, který se stal téměř výlučným obyvatelem lidských sídlišť je
sýček obecný. Jenom během posledních čtyřiceti let poklesly stavy sýčků o více než 90 % a počet hnízdních párů těžko dosahuje čísla 100. Jako hlavní důvod se sice uvádějí změny v zemědělském hospodaření, z vlastních zkušeností vím, že příčin je daleko více a negativní faktory působí v celém komplexu. Podobně jako u sovy pálené je část příčin u kategorie příčin přirozených (tuhé zimy, deštivá jara, velmi suchá období, zvýšený počet predátorů, zejména kun a toulavých koček).
K těmto příčinám však přibylo neuvěřitelně mnoho nepříznivých okolností, které dříve prostě neexistovaly. Hladce omítané vnitřky komínů, nastojato postavené kovové a plastové roury, zabetonované okapové svody, betonové elektrické sloupy s nezakrytými horními otvory, sudy s vodou anebo s melasou, volně položená síťovina - to jsou jenom některé vyjmenované pasti, které způsobily smrt tisíců sýčků obecných a sov pálených.
U sýčků lze po takovém snížení stavů jmenovat ještě jeden negativní faktor, a to snížení genetické rozmanitosti. To je dáno skutečností, že většina vyvedených mláďat se usazuje do vzdálenosti 10 km od hnízdiště, zatímco jednotlivé páry jsou dnes desítky, ale i stovky km od sebe. Tyto řádky určitě nedávají důvod k přílišnému optimizmu pro tyto dva druhy sov.
U lesních sov, kde z mapování vyplývá, že situace je daleko optimističtější, se nabízí otázka, jak může jejich stavy ovlivnit současné odlesňování dané kácením kůrovcem postižených lesů a následný vznik lesních holin. Týkat by se to mohlo zejména dvou druhů - sýce rousného a kulíška obecného. Zejména tyto druhy nejčastěji obývají lesní biotop. Osobně se domnívám, že i s tímto stavem se sovy vypořádají. Již v minulosti, po vzniku emisních holin v Krušných horách se ukázalo, že např. sýci rousní dokázali nově vzniklý biotop využít jako přehledné loviště a lovem hrabošů polních i mokřadních vlastně pomoci s ochranou nových výsadeb. Stavy datlovitých ptáků, kteří vytesávají hnízda následně využitá sovami také neklesají, ale je tomu spíše naopak. A v neposlední řadě sýcům rousným hodně pomáhají ochranářské programy, při kterých jsou vyvěšovány stovky a dohromady již i tisíce hnízdních budek. Takže alespoň trochu optimizmu závěrem.
A jak tedy vlastně můžeme sovám pomoci ?
Soustředil bych se na pomoc následujícím druhům: puštík obecný, kalous ušatý, sýc rousný a výr velký.
Co se týče nejohroženějších sov - sýčka obecného a sovy pálené - jejich ochrana je předmětem specializovaných projektů, navíc, těchto sov je už tak málo, že plošné rozvěšování budek by se téměř ze 100 % již míjelo účinkem.
Naopak puštíkům obecným lze pomoci s vysokou účinností. Pokud pro ně na okrajích rozvolněných starších porostů rozmístíme několik budek, je vysoce pravděpodobné, že puštíci některou z nich osídlí. Budka má rozměry dno 25x25 cm, výška budky 50 cm, vletový otvor buďto kruhový o průměru 14 cm anebo čtvercový 13x13 cm. Stříška musí přesahovat na každé straně, nejvíc na přední straně. Budky rozmísťujeme alespoň 500 m od sebe ve výšce od 4 m.
Kalousi ušatí mohou využít stejný typ polobudky, jaký se vyrábí pro poštolky obecné: dno 25x 40 cm, výška budky 30 cm, většina přední stěny zůstává otevřená. Vyvěšujeme na okrajové stromy vysoko alespoň 6 až 8 m.
Sýci rousní rádi obsazují budky ve vyšších nadmořských výškách. Rozměry budky: dno 15x15 cm - 20x20 cm, výška budky 40 cm. Vletový otvor o průměru 7 cm. Výška umístění od 6 m, nejraději na buk lesní.
Je nezbytně nutné nasypat na dno budky výstelku o výšce nejméně 5 cm, sovy totiž nepřinášejí žádný hnízdní materiál. Výstelku může tvořit štěpka, štěrkopísek, hrabanka, udusané seno apod.
Výři sice v budkách nehnízdí, ale můžeme jim pomoci jinak. Jejich oblíbená místa, skalní výklenky, často přerůstají náletovými dřevinami. Dříve nebo později výři taková hnízda opouštějí, protože jim větve brání v příletu na hnízdo. V takových případech je možno nálety odstranit a výrům umožnit další léta nerušeného hnízdění. V případě, že kotlinka obsahuje ostré kameny, můžeme je odebrat a kotlinku vysypat pískem nebo hrabankou.
Je nutno upozornit, že zejména v době sezení na snůškách bývají všechno sovy citlivé na vyrušení. Případné kontroly proto necháme až na dobu po vylíhnutí všech mláďat.
Otakar ZÁVALSKÝ