Myslivost je službou zvěři, kterou stát svěřil myslivcům, ať už jsou vlastníky honebních pozemků nebo ne. Odpovědně hospodařit s tímto našim přírodním bohatstvím je možné pouze při respektování přirozených potřeb zvěře.
Volně žijící živočichové, a tedy ani zvěř, neznají administrativní hranice, neví, že překračují hranice kontinentů, států, pozemků, natož honiteb. Honitba je vlastně člověkem uměle vytvořené seskupení pozemků za účelem kvalitního chovu určitých druhů zvěře.
Při jejich tvorbě by se proto měly především respektovat životní potřeby zvěře. Jednou z nich je tak zvaný domovský okrsek, tedy plocha, na které se po většinu času zdržuje, protože tu má dostatek vhodné potravy, potřebný kryt i klid. Velikost domovského okrsku závisí především na druhu zvěře. V průběhu roku tuto plochu může ale zvěř opouštět z různých pohnutek, jako je říje, roční období a potravní nabídka v okolí nebo rušivé vlivy a podobně. Takto migrující zvěř pak může překračovat i hranice honitby a čím je honitba menší, tím více zvěře mezi honitbami migruje. Pak je obtížnější realizovat chovatelské zásahy, zvláště když držitelé navazujících honiteb na ně mají rozdílný náhled.
Velikosti honitby v zájmu naší nejpočetnější spárkaté zvěře – srnčí a vysoké
Vrcholní představitelé myslivosti, lesnictví a životní prostředí na ČZU v Praze doc. Hart, prof. Marušák a prof. Bejček v Myslivosti 4/2023 zveřejnili, že pomocí GPS technologie byl zjištěna velikost ročního domovského okrsku jelena nebo divočáka je 2000 až 3000 ha a srnce 300 až 500 ha. Apelují rovněž na to, že zodpovědný management zvěře s ohledem na únosné škody je možné praktikovat pouze ve větších honitbách.
Mgr. Pavel Šustr, Ph.D, v publikaci Jelenovití na Šumavě také uvádí, že část telemetricky sledovaných jedinců srnčí zvěře se občas vydá na cestu 10 km, ale i více než 50 km dlouhou a podobné chování bylo zaznamenáno dokonce u asi 15 % srnčí populace.
Také M. Hartová v Myslivosti 5/2011 píše, že srna se srnčetem je schopna ujít i desítky kilometrů.
Šustr rovněž zjistil, že na Šumavě je průměrná velikost domovského okrsku srnčí zvěře 1,8 km
2, tedy 180 ha, ale u dospělých srnců až 500 ha.
Všichni zkušení myslivci mi jistě potvrdí, že srnčí zvěř v optimálních podmínkách polní nebo smíšené honitby se pohybuje většinou v okruhu okolo 1000 až 2000 m, což odpovídá více než 300 ha a srnci před říjí opravdu i více. Ale v zimě je srnčí schopná přijít třeba za řepkou z podstatně větší vzdálenosti a vytvářet tam dočasně skupiny o několika desítkách jedinců.
Z výše uvedeného je patrné, že navrhované snížení minimální výměry honitby na 250 ha je chybné a pro správné hospodaření se srnčí zvěří nezodpovědné.
A ještě jedno, zásadní nebezpečí navrhovaného snížení minimální výměry honitby. Je to tzv. normovaný stav zvěře na tak malé honitbě. Představme si situaci, kdy na sousedících polních 250 hektarových honitbách, nejčastěji ve 2. nebo 3. jakostní třídě, je podle stávající vyhlášky normováno maximálně 11 až 13 kusů srnčí zvěře. Roční plán lovu by byl stanoven jen na 3 kusy na každé z nich. Jak by na samostatných 250 ha bylo zajištěné zodpovědné hospodaření s touto zvěří, když převážná část, a srnci zejména, bude svými domovskými okrsky přesahovat hranice honiteb, a tak bude přirozeně mezi těmito honitbami migrovat? Byl by v každé takové honitbě možný správný „průběrný“ lov, když nebude zřejmé, ze které honitby takoví jedinci vlastně jsou? A co „sklizňový“ lov trofejových srnců?
Je jasné, že při jakékoliv velikosti honiteb bude část zvěře neustále překračovat hranice tam i zpět, ale čím větší je honitba, tím více okrsků je uvnitř a relativně menší podíl zvěře hranice honitby překračuje.
Podle údajů v sumáři výkazu Mysl 1-01 za rok 2021 byla průměrná výměra honitby v České republice bezmála 1500 ha. To je podstatně méně než u našich nejbližších postkomunistických sousedů s podobným biotopem. MVDr. Miroslav VODŇANSKÝ, Ph.D. v Myslivost 12/2009 zveřejnil, že třeba v Maďarsku je minimální výměra honitby 3000 ha a v Polsku 3500 ha. Na Slovensku se dokonce minimální velikost honiteb odvíjí od druhu zvěře. V oblastech s chovem jelení zvěře je to 3000 ha, se srnčí zvěří 2000 ha a nejméně 1000 ha s drobnou zvěří. To potvrzuje i prohlášení České lesnické společnosti v Myslivosti 4/2023, které také odmítá zmenšování honiteb. Proč to jde tam a u nás by to mělo být jen 250 ha?
Vodňanský kromě toho také zdůrazňuje, že „ucelená a logicky s rozmyslem utvořená honitba by měla v každém případě představovat prostředí vhodné pro příslušné druhy zvěře s tím, že by tyto druhy při normálních obvyklých klimatických a jiných podmínkách nebyly nuceny vyhledávat ke svému životu stávaniště mimo tuto honitbu“.
V Rakousku je podle Vodňanského minimální velikost honitby sice stanovena na 115 ha, ale v některých spolkových zemích však tato hranice platí pouze pro již existující honitby, zatímco při vzniku nových honiteb je požadována větší výměra. V Myslivosti 1/2023 uvádí jako příklad severní část Horního Rakouska, sousedícího s naším Jihočeským krajem. Tak třeba v okrese Freistadt, který je z hlediska celkové výše lovu srnčí zvěře v Horním Rakousku na prvním místě, činí průměrná velikost honiteb 2200 ha. V sousedním okrese Urfahr je to 1300 ha a vedle v okrese Rohrbach 1450 ha. Také v sousedním okresu Eferding činí průměrná velikost honiteb 1430 ha.
V těchto okresech se v tom roce v přepočtu ulovilo 70, resp. 130 kusů na 1000 ha honební plochy. Vodňanský v téže Myslivosti také uvádí, že v Horním i Dolním Rakousku jsou téměř všechny společenstevní honitby v rozmezí 1000 až 2000 ha.
A ještě jeden poznatek o velikosti honiteb jinde. V Myslivosti 3/2019 píše
Dr. iur. et JUDr. Jaroslav VONDRÁČEK, Ph.D., že ve švýcarském kantonu Zürich je průměrná velikost honitby asi 1000 ha, tedy opět podstatně víc, než u nás prosazovaných 250 ha.
Ještě problematičtější situace ve 250hektarových honitbách by zcela jistě nastala při snaze o zachování kvalitní populace jelení zvěře. Pro ni je překonávání vzdáleností 10 km „co by kamenem dohodil“. Dojít si v zimě za řepkou několik kilometrů je naprosto běžné. Například Ing. Miloš Ježek, Ph.D. v závěrečné zprávě Monitoring migračních tahů zvěře jelena evropského v jihozápadní části Šumavy z roku 2020 uvádí velikost ročního domovského okrsku v honitbách LZ Boubín v průměru 1500 až 2500 ha, ale i 7000 ha.
Také Mgr. Pavel Šustr, Ph.D, ve
Světě myslivosti 03/2008, ve stati Šumavský jelen z ptačí perspektivy (I.) publikoval, že na Šumavě některým jelenům stačí po dobu celého roku „malé“ území okolo 2000 až 4000 ha, ale jiní naopak potřebují k životu i přes 12 000 ha a přitom v období říje migrují na vzdálenost 20 km a více. Zjistil také, že průměrná velikost domovských okrsků jelenů je 6000 ha, ale u některých až 12 000 ha. U laní byla průměrná velikost domovských okrsků 4000 ha. Domovské okrsky různých jedinců se přitom mohou překrývat a zvířata se také často přesouvají na nová území. I v prostředí Doupovských vrchů byl domovský okrsek telemetricky sledovaného jelena 6000 ha (Ing. Z. Macháček, Myslivost 11/
2012).
U nás je maximální, tedy normovaný stav jelení zvěře povolen v rozmezí 11 až 26 ks / 1000 ha a minimální 10 ks / 1000 ha. Dokázal by někdo zodpovědně hospodařit např. v naší nejrozsáhlejší III. jakostní třídě na 250 hektarech se 4 normovanými resp. 2 až 3 minimálními kusy?
V tiskové zprávě VÚLHM (Myslivost 4/2023) je také řečeno, že při tak malé honitbě by se zvěř pohybovala na území více než deseti honiteb s různými zájmy managementu. To už by mohlo skutečně hraničit s nezodpovědností vůči poslání myslivosti, a to státem svěřenou péčí o naše přírodní bohatství. Neměla by minimální velikost honitby s chovem jelena evropského respektovat velikost jeho domovského okrsku, tedy aspoň 4000, resp. 6000 ha?
Ještě pár slov k otázce množství zvěře
Vyhláška 449/2002 Sb. stanoví uživateli honitby povinnost zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem. Udržovat v honitbě aspoň minimální stav, tedy počet zvěře, při kterém není druh ohrožen na existenci, je určitě správné, ale proč vlastníkovi honebních pozemků jako držiteli honitby vnucovat normovaný stav jako maximálně přípustný, když je schopen úživnost honitby zvýšit nad kritéria daná vyhláškou o jakostní třídě?
Domnívám se, že by situaci prospělo, kdyby byla uživatelům dána větší možnost rozhodovat o jakémkoliv větším než minimálním množství zvěře například tím, že se normovaný stav stane doporučeným a 2. odstavec §3 zákona o myslivosti se tomu přizpůsobí.
Jako příklad může opět posloužit informace Vodňanského v Myslivosti 1/2023, že ve výše uvedených hornorakouských honitbách Urfahr, Rohrbach nebo Eferding se v přepočtu z množství ulovených kusů srnčí zvěře pohybovala hustota zazvěření v průměru roku 2020 mezi 200 až neuvěřitelnými 400 ks / 1000 ha. Tentýž autor v Myslivosti 10/2022 také uvádí, že v severní části Horního Rakouska se průměrně loví 100 až 120 kusů srnčí zvěře na 1000 ha honební plochy, a to dlouhodobě, což znamená, že se loví jen zhruba každoroční přírůstek! Jestliže čelíme neustálým atakům o přemnožené zvěři, pak opět připomínám, že tamní zazvěření je až téměř 400 ks na 1000 ha! U nás je povolený maximální počet 122 ks / 1000 v lese a 56 ks / 1000 na poli. Proč si tam mohou dovolit chovat takové množství srnčí zvěře a u nás ne? V čem je „zakopaný pes“?
I jelení zvěř lze bez rizika nadměrných škod chovat v podstatně větší koncentraci, než stanoví naše vyhláška. Důkazem toho můžou být například údaje Prof. Ing. Josefa Hromase, CSc. v Myslivosti 5/2006 o tom, že v rakouském Štýrsku je v Stillbachu na honitbě 13 000 ha chováno v přepočtu u nás opět nepředstavitelných 115 ks / 1000 ha s vysokou trofejovou hodnotou a jak autor konstatuje, s neznatelnými škodami na lese.
Druhým příkladem mohou být informace z oblasti Achental/Bächental v Tyrolsku. Tady se na ploše asi 50 000 ha sdružených honiteb v rámci projektu FUST Tirol dlouhodobě sleduje kromě jiného také vliv zazvěření jelení zvěří na kvalitu trofejí a poškození lesa. Ve sborníku Alpine Umweltprobleme, Teil XLII z roku 2006 Dipl. Ing P. Schwab uvádí, že mezi roky 1963 až 2000 se zde zimní stavy (něco jako u nás jarní sčítané stavy) pohybovaly v rozmezí mezi 35 a 95 ks / 1000 ha, ve dlouhodobém průměru všech honiteb okolo 50 ks / 1000 ha honební plochy. Přitom od roku 1970, kdy zde byl FUST Tirol založen, se kvalita jeleních trofejí rapidně zvýšila.
Ani v jedné z honiteb, porovnatelných s naší 3. či 4. jakostní třídou, však zvěř v tak vysoké koncentraci nepůsobila nadměrné škody. Ovšem dodržují-li se důsledně dohodnuté chovatelské zásady ve všech začleněných honitbách a v celém komplexu. O tom jsem se dvakrát osobně přesvědčil.
Pro porovnání byl u nás v roce 2021 jarní sčítaný stav 43 ks / 1000 ha a stále se hovoří o tom, že zvěř je zde přemnožená a škody neúnosné. Nejsou nedostatky a chyby někde u nás? Nemohou být i tyto dva příklady podnětem neomezovat zákonem o myslivosti maximální možný počet chovaných jedinců v honitbě a z normovaného (maximálního) stavu udělat jen doporučený?
Využijeme v praxi oblasti chovu?
Oblast chovu, tak jak jí definuje zákon o myslivosti, by měla přispět ke zkvalitnění chovatelských cílů tím, že sjednotí prostředky k jejich naplnění na větší ploše než jedné honitby.
Podle Vodňanského (Myslivost 1/2023) je v Rakousku obvyklé, že se honitby se srnčí zvěří sdružují do větších seskupení (Hegeringe) bez ohledu na jejich velikost. V nich je pak myslivecké hospodaření společně koordinováno tak, aby probíhalo v rámci rozsáhlejších plošných celků podle dohodnutých regulí. Podobně je tomu i v Německu. Není to rozumná podobnost s naší zákonnou možností vytváření oblastí chovu? Jen jí využívat!
Ovšem náš současný zákon o myslivosti nedovoluje vytváření těchto oblastí pro srnčí zvěř. Nebylo by na čase i toto v zákoně změnit? Vezmeme-li v úvahu například velikost domovského okrsku srnců asi 500 ha a také zjištění Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU v Praze, že se telemetricky sledovaní divočáci zdržovali poblíž míst s předkládanou potravou a v lese či loukách škodily minimálně, pak je nelogické, že právě srnčí a černá zvěř je vyloučena z chovatelských oblastí. Nebylo by proto na místě tyto výjimky ze zákona odstranit, a tak umožnit sdružování honiteb do oblastí chovu u všech druhů zvěře, a to i těch honiteb, kterými vedou pravidelné migrační koridory?
Závěrem bych rád připomněl jednu poznámku Ing. Janoty, předsedy ČMMJ z Myslivosti 3/2023, že se v Poslanecké sněmovně při projednávání novely Zákona o myslivosti dá předpokládat řada pozměňovacích návrhů, a to bohužel hlavně z pohledu politických pohnutek. Proto podporuji jeho apel na všechny myslivce působit na své poslance a senátory především v duchu respektování přirozených potřeb všech druhů zvěře. A nejen to. Myslím, že bude potřeba připravit i vlastní pozměňovací návrhy, které by mohly v novele zákona ještě posílit nezištné hospodaření se zvěří jako naším nezprivatizovatelným přírodním bohatstvím, kterým nás, myslivce i vlastníky honebních pozemků pověřil stát.
Ing. Alexandr VÍT