Obvyklé je, že oborník na krmné místo umístí balík sena nebo senáže (siláže), otevře a nechá zvěři k dispozici. K balíku je třeba připojit poučení pro zvěř, že senáž může přijímat jen dva dny, třetí den už riskuje dietetické problémy zapříčiněné druhotnou oxidací hmoty senáže. Později vznikem plísní, a ještě později hnilobnými produkty a pomnožením patogenních bakterií (clostridium apod.).
Dále je nutné zvěři zdůraznit, že nesmí na krmném místě kálet a už vůbec ne přijímat krmivo smíšené s exkrementy případného nezodpovědného jedince. Poučení musí být chráněno před deštěm, aby pro zvěř vždy zůstalo čitelné. Zvěř si často stěžuje, že ochrana krmiv na krmném místě už tak důležitá není. Ze zvěře je třeba jmenovat zdravotního důvěrníka, který po zkrmení krmné místo zamete a provede desinfekci. Vždy jednou za rok zvěř poučení podepíše a záznam se ukládá pro kontrolní orgány po dobu tří let, podle nařízení EU.
Nesmějte se, ano, je to záměrná nadsázka, ale co není, může být. Když naši zástupci hlasují i pro jiné nesmysly…
Volné honitby mají podmínky různé a situaci odlišnou. Stav krmných zařízení je obecně velmi tristní, zakládání objemných krmiv i jádra bývá nikoliv vzácně v nepravidelných intervalech. Na kontaminaci založených krmiv se pak podílí mnoho vlivů, od atmosférických, časových, kvality krmiv při zakládání – tedy absolutně nevyhovujících zbytků ze zemědělských provozů nebo odložených potravin z domácností nebo obchodních organizací.
Ne vždy si chovatel zvěře uvědomí, že zvěř přijímá i krmivo narušené plísněmi, počátečním hnilobným rozkladem, v lepším případě jen změnou pH nebo druhotnou oxidací u senáží či siláží.
Všechny tyto faktory významně a spolehlivě sníží odolnost zvěře, narušené sliznice umožní či usnadní proniknutí řady patogenů s následkem oslabení nebo onemocnění zvěře.
Na druhé straně je faktem, že téměř všichni cizopasníci disponují dostatečně funkčními mechanizmy, kterými proniknou do vnitřního prostředí i zcela zdravého organizmu. Jedná se jen o jejich počet a vazbu na to, jak dalece se přenáší třeba z exkrementů, často bohatě znečišťujícími krmná místa. Takovou pomoc cizopasníci vždy ocení.
Typickým příkladem jsou třeba kokcidie. Maximum péče o mechanickou čistotu krmných míst a důsledná desinfekce krmných míst jsou i v přírodních podmínkách významným faktorem snížení rizika. Balík senáže lze postavit na nezpevněný podklad a nechat zvěři 1 až 2 dny k dispozici. Delší doba znamená mnoho nedožerků po zemi, jejich kvalita je ovlivněna kontaktem s exkrementy.
Nicméně, i pod vzorně provedené jesle na pevném podkladu krmivo vypadává. A právě mláďata je mají nejsnáze na dosah. Pokud tedy nejsou krmná místa často pravidelně čištěna a desinfikována, vystavujeme mláďata invazím řady cizopasníků. Otázkou pak je, zda se na jejich zdravotním stavu více podílí menší imunita nebo vyšší míra kontaminace přijímaných krmiv.
Co týká kvality a účinnosti desinfekce, tradičně používaný sypké vápenec (uhličitan vápenatý) vytváří pěkný efekt, že se něco na krmné místo nasypalo. Tím je, kromě dočasné změny pH nezpevněné podložky, jeho veškerý efekt ale vyčerpán.
Platí, že stejný díl péče musíme věnovat napáječkám. Přírodní napajedla jsou komplikovaný problém s rizikem zárodků motolic a na nezpevněných místech onemocnění spárků bakteriálního původu. Opět místo koncentrace zvěře i exkrementů a lepších podmínek pro uchování vývojových stádií parazitů. Ideálním řešením by byl zpevněný přístup, což zase nemusí souviset se zodpovědností zvěře takové místo využívat. I přes rizika přenosu onemocnění spárků.
Začněme parazity z biologicky velmi významné skupiny hlístic (
Nematoda). Snad nám může pomoci vědět něco víc o těchto velmi nepříjemných cizopasnících.
Hlístice měly dost času se na naši zvěř připravit. Žijí na Zemi už asi 500 miliónů let, jejich vývoj může sahat do ještě starších dob. Jsou to podlouhlí živočichové s červovitým, nečlánkovaným tělem, jejichž velikost se pohybuje od několika mikrometrů až po několik metrů.
Vlasovec medinský (
Dracunculus medinensis) může měřit 1,2 m, rekordmanem je pak
Placentonema gigantissima, parazit
vorvaňů, jehož samice mohou měřit až 8,4 m. Vlasovka slezová, parazit ve slezu (pravém žaludku) ovcí a koz – tedy koz bezoárových, kozorohů, kamzíků a muflonů, dosahuje délky 30 mm.
Hlístice nemají pravou tělní dutinu, zůstává u nich pouze prvotní,
(pseudocoelní) tělní dutina. Tu vyplňuje tekutý obsah.
Trávicí soustava je trubicovitá a úplná, pohyb potravy trávicí trubicí zajišťuje válcovitý
hltan pracující jako savá pumpa.
Hlístice bývají
oboupohlavní a objevuje se i
pohlavní dimorfismus. Vajíčka hlístic jsou značně odolná, chráněná obalem
chitinózního a
lipoidního (tukového) charakteru.
Vývoj v dospělce probíhá přes čtyři až pět larválních stádií, ačkoli se nejedná o
larvy v pravém slova smyslu: stádia odděluje pouze svlékání staré a tvorba nové kutikuly, vývoj samotný je
přímý. Hlístice postrádají specializovanou
oběhovou a
dýchací soustavu, jejichž funkce zajišťuje
difuze a pohyb tekutin v pseudocoelu. Přenos dýchacích plynů v tělní tekutině může u některých druhů usnadňovat přítomnost
hemoglobinu. Řada parazitických hlístic, podobně jako motolice či tasemnice, také může být příležitostně (
fakultativně)
anaerobní, přičemž přechod mezi aerobními a anaerobními metabolickými drahami v takovém případě určuje koncentrace kyslíku v prostředí.
Hlístice patří mezi druhově nejbohatší i celkově nejpočetnější živočišné kmeny vůbec. Celkový počet asi 30 000 popsaných druhů představuje jenom
zlomek jejich skutečné bohatosti. Rozšířeny jsou jak v suchozemských, tak vodních ekosystémech, řada z nich odolává
extrémním podmínkám. Mnoho vývojových linií hlístic se v průběhu evoluce stalo
parazity živočichů či rostlin, což vedlo k často komplikovaným životním cyklům: jmenovat lze například
somatickou migraci larev v definitivním hostiteli, přítomnost různých
mezihostitelů,
vektorů a
rezervoárových hostitelů (svalovec stočený) nebo některé příklady
parazitární manipulace. Je to jev či proces který nutí hostitele chovat se tak, aby to bylo výhodné pro množení parazita. Například larvy motolic nutí po infikování plže, aby budovali silnější schránky, a poskytovali jim tak bezpečné útočiště pro jejich vlastní rozmnožování.
Propracovaný případ parazitární manipulace lze pozorovat u plžů
jantarek infikovaných
motolicí podivnou (
Leucochloridium paradoxum). Sporocysty motolice infikují tykadla plže, která se zvětší, pestře zbarví a začnou pulzovat, svým vzhledem tak připomínají housenku. Plž se zároveň začíná vyhýbat skrytým místům, a stává se tak snadnou kořistí ptáků – definitivních hostitelů.
Cerkarie
motolice kopinaté (
Dicrocoelium dendriticum) jsou zase parazity mravenců. Definitivním hostitelem je ovce, jež musí mravence pozřít, motolice nutí svého sekundárního mezihostitele, aby zůstal – vyjma nejteplejších částí dne – zakousnutý do listu trávy a čekal zde na svůj osud.
Některé hlístice jsou široce rozšířenými parazity člověka (k nejpočetnějším z nich patří
roup dětský,
škrkavka dětská nebo
tenkohlavec lidský), domestikovaných i volně žijících zvířat.
Samotná parazitická životní strategie je spojena s nutností rozpoznat, napadnout a přežít v předpokládaném hostitelském druhu. Všechny parazitické hlístice za tímto účelem rozvíjejí specializované infekční larvální stádium.
Cysty hlístic jsou velmi odolné a rovněž hlístice mají uvnitř svého kmene několik druhových příkladů přežití v extrémních podmínkách. Rozmnožovací potenciál hlístic je značný: měchovci z rodu
Necator kladou až 15 000 vajíček za jediný den, u škrkavek rodu
Ascaris až 200 000 vajíček.
Hlístice infikují své hostitele rozličnými způsoby. Typickou možností je nákaza
alimentární cestou. Dospělý cizopasník usazený v trávicím traktu produkuje vajíčka, které odcházejí s exkrementy a další jedinec se nakazí jejich pozřením.
Vývoj může být i komplikovanější. Larvy mnohých škrkavek mohou během svého vývoje složitě migrovat napříč orgány svého definitivního hostitele. Jednotlivá stádia vývoje larev hlístic odborné texty označují
larva L1 – L4 (5). Příklad vývoje: Než infekční larvy L3 (třetího stádia) pohlavně dospějí, přesouvají se ze střeva do dýchací soustavy hostitele, následně jsou jím vykašlány, opětovně spolknuty a teprve tehdy se definitivně usadí ve střevech.
Larvy jiných druhů hlístic mohou do těla hostitele pronikat aktivní cestou. U
měchovce lidského pronikají pokožku svých hostitelů a přes oběhovou soustavu následně se dostávají do plic. Podobně jako u škrkavek dochází k jejich vykašlávání a polknutí, dospělci se pak lokalizují v tenkém střevě.
Vektorem přenosu může být i hmyz. Komár je mezihostitel vlasovce mízního. V jeho těle invazní stádia dospějí a následně se pohlavně rozmnožují. Výsledkem pohlavního procesu jsou tzv. mikrofilárie L1, jež čekají na opětovné nasátí ze strany mezihostitele a proniknutí do těla hostitele. Pro zvídavé doporučuji vyhledat na internetu Wikipedii a zadat heslo hlístice. Text rozhodně stojí za přečtení, je to zajímavý pohled do světa vývoje a adaptace živých organizmů.
Tento přehled může být snad nebo dokonce snadno považován pro Myslivost za nepatřičný. Osobně se domnívám, že opak je pravdou. Předně, chceme-li s nepřítelem úspěšně bojovat, musíme jej důkladně až do detailu poznat. Vojáci by řekli – jeho strategii a taktiku. Nepoznáme-li dostatečně techniku nepřítele našeho, tedy cizopasníků, bude naše zvěř vystavena závažným zdravotním obtížím až úhynům.
Jistý stupeň ohrožení se týká i člověka. Zejména bychom si měli uvědomit rizika přenosů řady cizopasníků na člověka (zoonózy). Patří k nim podstatná část cizopasníků prasat. Úzkostlivá hygiena při zpracování zvěřiny i manipulaci se živou zvěří je skutečně nezbytná. Součástí hygieny je i účinná desinfekce pracovních pomůcek a prostředí. Většina parazitických onemocnění prasat zoonózou je. Rizikem je nedostatečně upravené maso nebo jen nedbalost základní hygieny.
Dále, buďme důslední v hygieně krmných míst. Proti nám stojí biologický vývoj cizopasníků stovek milionů let. Nepřirozená koncentrace zvěře je vždy značnou výhodou pro parazita. Mechanická očista je první krok, účinná desinfekce druhý.
Kromě invazních stádií cizopasníků přírodní prostředí přináší i patogenní bakterie, které účinně a „ochotně“, tedy snadno, doplní parazitární onemocnění. A také naopak, bakterie a viry odchází z těla napadeného jedince či populace spolu s invazními stádii. Nebo mu oslabením připravují cestu.
Další nepříjemná skutečnost je oteplování. Setkáváme se s řadou živočišných i rostlinných druhů, které k nám pronikají právě díky vyšším teplotám. Dříve nebo později tu budeme mít i cizopasníky, které jsme dosud považovali za exotické a našemu prostředí cizí. Pobyt v přírodě a kontakt se zvěří je vždy určitým, pro myslivce přijatelným rizikem. Raději jej ale našimi dobrými návyky a chováním omezme na minimum.
Preventivní medikace jako pravidelný zákrok
Na převážnou většinu hlístic je účinný ivermectin. Vždy platí, že pravidelné odčervováni jako prevence je nejlepší a nejúčinnější metodou, i když to SVS v posledních letech nerada vidí a administrativními složitostmi omezuje, jak jen může.
Obory mají poněkud jednodušší postavení v možnosti preventivních léčení, naopak volně žijící prasata jsou po praktické stránce téměř „neřešitelná“.
Pro aktuální připomenutí výše uvedených příkladů se v příštím pokračování budeme věnovat cizopasníkům spárkaté zvěře, konkrétně divokých prasat, a následně přejdeme i na další druhy zvěře.
Ing. Martin MOHELSKÝ
Příčný řez dospělcem parazitického helminta z rodu škrkavka (Wikipedie)
Schéma vnitřní anatomie hermafroditního háďátka obecného (Wikipedie)